Camilla Läckberg

Camilla Läckberg

Erika Falcková & Patrik Hedström 07. Strážce majáku

Teprve když sáhla na volant, všimla si, že má zakrvácené ruce. Dlaně se jí lepily, ale nevšímala si toho, zařadila zpátečku a trochu příliš rychle vyjela z garáže. Zaslechla, jak se pod pneumatikami rozletěly kamínky.

Měla před sebou hodně dlouhou cestu. Pohlédla na zadní sedadlo. Sam spal zamotaný do deky. Vlastně by mu měla zapnout bezpečnostní pás, ale neměla to srdce, aby ho probudila. Musí jet hodně opatrně. Automaticky oddálila nohu z plynu.

Letní noc byla čím dál světlejší. Ani se nestačilo setmít a už se zase rozednívalo. Přesto jí dnešní noc připadala nekonečná. Všechno se změnilo. Fredrikovy hnědé oči bez pohnutí zíraly do stropu a jí bylo jasné, že už nemůže nic udělat. Musela zachránit sebe a Sama. Nemyslet na krev, nemyslet na Fredrika.

Mohla se uchýlit jen do jednoho jediného místa na světě.

O šest hodin později dojeli. Fjällbacka se začínala probouzet. Zaparkovala vůz u Pobřežní záchranné služby a na okamžik se zamyslela, jak všechno pobere. Sam dosud hluboce spal. Z přihrádky vytáhla balíček vlhčených kapesníků a otřela si zakrvácené ruce, jak nejlíp to šlo. Krev ale moc nemizela. Ze zadního kufru vyndala cestovní zavazadla a táhla je co nejrychleji k přístavišti u Badholmu, kde kotvil člun. Bála se, aby se Sam zatím neprobudil, proto pro jistotu zamkla auto, aby nemohl vyběhnout a spadnout do vody. Odvlekla věci do člunu a odemkla řetěz, který plavidlo chránil před zloději. Pak běžela zpět k vozu a oddechla si, když viděla, že Sam spí stejně klidně jako předtím. Zvedla ho a i s dekou nesla do člunu.

Zvládla to bez uklouznutí, opatrně ho uložila na palubu a člun nastartovala. Motor naskočil hned napoprvé. Dlouho loď neřídila, ale věřila, že to zvládne. Vycouvala a vyjela z přístavu. Slunce už zářilo, ale ještě nezačalo hřát. Napětí z ní pozvolna vyprchávalo.

Noční hrůza povolila. Pohlédla na Sama. Co když ho to, co se stalo, poškodilo na celý život? Pětiletý chlapec je hodně citlivý, snad nebude mít trvalé psychické následky. Udělá všechno pro to, aby byl zase v pořádku. Třeba bude stačit pofoukat mu bolístku, stejně jako kdyby spadl z kola a odřel si kolena.

Směr dobře znala. Pamatovala si každý ostrůvek, každé skalisko. Mířila k Väderöbodu a každým okamžikem se vzdalovala pobřeží. Přídí rozrážela stále vyšší vlny. Těšila se z každé spršky slané vody a na několik vteřin zavřela oči. Jakmile je zase otevřela, zahlédla v dálce Gra skär. Srdce jí poskočilo jako pokaždé, když se jí objevil před očima malý domek a bílý maják, který se hrdě tyčil k modré obloze. Ještě byla příliš daleko na to, aby rozeznávala barvu domku, ale pamatovala si jeho světle šedý odstín a bíle natřené rohy. Vzpomněla si na růžové popínavé růže, které rostly u nejchráněnější stěny. Tohle byl ráj na zemi. Její Gra skär.

Fjällbacký kostel byl zaplněný do posledního koutku a místo před oltářem plné květin. Věnce, kytice, krásné hedvábné stuhy se slovy posledního rozloučení.

Patrik sotva dokázal pohlédnout na bílou rakvičku zaplavenou květy. V kamenném chrámu vládlo pochmurné ticho. Na pohřbu starých lidí bylo vždycky slyšet nějaké mumlání. Lidé si vyměňovali věty jako třeba „smrt je pro ni vysvobozením, trpěla velkými bolestmi“ a těšili se na podávání kávy po obřadu. Dnes tu nic takového nezaznělo. Všichni zasmušile seděli v lavicích s pocitem nespravedlnosti. Tohle se nemělo stát.

Patrik si odkašlal a zahleděl se do stropu, aby potlačil slzy. Sevřel Eričinu dlaň. Oblek ho škrtil, a tak zatáhl za límec košile, aby se mohl nadechnout. Měl pocit, že se tu udusí.

Zvony na věži začaly bít a jejich ozvěna se rozléhala chrámem. Někteří lidé se zvukem probrali a zahleděli se na rakvičku. Ze sakristie vyšla farářka Lena, která je v tomto kostele oddávala. Zdálo se to být už nekonečně dávno, v jiném světě. Tehdy bylo všechno snadné, veselé, šťastné. Erika vážně hleděla před sebe a Patrik se snažil rozluštit její výraz. Myslí si také, že je to strašně nespravedlivé, nebo je pevná ve své důvěře, že všechno, co se děje, má hluboký smysl?

Vyhrkly mu znovu slzy a osušil si je hřbetem ruky. Erika mu nenápadně přistrčila kapesník. Když dozněly poslední tóny varhan, nastalo na několik vteřin ticho, než se ozvala Lena. Její hlas se maličko zachvěl, ale pak byl stále pevnější.

„Život se může změnit během okamžiku. Ale Bůh je s námi, i dnes.“

Patrik viděl, že se její ústa pohybují, ale hlas nevnímal. Jeho dětská víra ho během života opustila. V tom, co se stalo, žádný smysl nenacházel. Znovu pevně sevřel Eričinu ruku.

„S hrdostí sděluji, že dodržujeme časový plán. Za dva týdny slavnostně otevřeme Lázeňský dům ve Fjällbace.“

Erling W. Larsson vypjal hruď a pohledem přejel městské zastupitele, jako by očekával potlesk. Musel se ale spokojit jen se souhlasným pokývnutím.

„Je to triumf pro náš kraj,“ zdůraznil. „Provedli jsme renovaci místa, jež se dá pokládat za skvost, a současně nabízíme moderní a konkurenceschopné lázeňské zařízení. Nebo spa, jak se to teď označuje.“ Naznačil ve vzduchu uvozovky. „Zbývá už jen udělat pár posledních úprav, zařízení neoficiálně vyzkoušet a samozřejmě připravit pro grandiózní zasvěcení. “

„To je skvělé. Mám ale několik otázek,“ ozval se Mats Sverin, který před několika měsíci přijal funkci městského zastupitele pro finanční záležitosti. Mával tužkou, aby upoutal Erlingovu pozornost.

Ten ale předstíral, že ho neslyší. Nenáviděl všechno, co mělo něco společného s administrativou a účetnictvím. Okamžitě schůzi ukončil a odkráčel do své prostorné pracovny.

Po neúspěchu s natáčením reality show Hříšníci v Tanumu nikdo nevěřil, že se znovu postaví na nohy, ale teď dokončoval ještě velkorysejší projekt. Sám o sobě nikdy nepochyboval, ani když kritické hlasy zněly nejsilněji. Byl zvyklý vyhrávat.

Jistěže ho to také něco stálo, a právě proto se odjel zotavit do lázní Světlo v Dalarně. Bylo to štěstí, protože kdyby tam neodjel, nikdy by nepoznal Vivianne. Setkání s ní přineslo v jeho životě obrat, pracovně i soukromě. Upoutala ho jako žádná jiná žena, a právě její vizi teď uváděl do reality.

Neodolal, aby jí nezavolal. Dnes už počtvrté, ale její hlas ho celého rozechvíval. Zadržel dech, když se ozvalo vyzvánění telefonu.

„Ahoj, miláčku,“ řekl, když zvedla sluchátko. „Chci se jen zeptat, jak se ti daří.“

„Erlingu,“ odpověděla svým zvláštním tónem, při kterém si vždycky připadal jako roztoužený chlapec. „Mám se přesně stejně, jako když jsi volal před hodinou.“

„To je skvělé.“ Hloupě se zašklebil. „Jen jsem se o tom chtěl ujistit.“

,Já vím, a také tě proto miluju. Ale před slavnostním otevřením spa máme ještě hodně práce a jistě si nepřeješ, abych pracovala dlouho do večera.“

„To jistě ne, miláčku.“

Rozhodl se, že už ji nebude rušit. Večery přece byly svaté.

„Tak pracuj, já budu také.“ Poslal jí několik polibků a sluchátko položil. Potom se opřel do kancelářské židle. Sepjal si ruce za hlavou a snil o večerních orgiích.

V domě byl zatuchlý vzduch. Annie otevřela dveře i okna, aby v místnosti vznikl průvan. Prudší závan málem shodil vázu, ale v posledním okamžiku ji zachytila.

Sama uložila do pokojíku vedle kuchyně. Vždycky mu říkali hostinský pokoj, i když patřil jí. Rodiče spávali v patře. Pohlédla na chlapečka a ramínka mu pečlivě přikryla šálem. Vzala velký rezavý klíč, který visel na hřebíku před dveřmi do domku, a vyšla na skály. Vítr jí pronikal oblečením. Zahleděla se k horizontu. Kromě domu stál na ostrově pouze maják. Rybářská bouda u přistávacího můstku byla tak malá, že se ani nedala počítat.

Šla k majáku. Gunnar zřejmě namazal zámek, protože se v něm klíč otočil s překvapivou lehkostí. Dveře zaskřípěly, když je otevřela. Hned za nimi se objevily úzké strmé schody – přidržela se zábradlí a začala stoupat nahoru.

Tak krásný výhled nikde jinde neexistoval, o tom byla vždycky přesvědčená. Na jedné straně se táhlo jen moře a horizont, na druhé se rozkládaly šelfy s ostrovy, skalnatými ostrůvky a skalisky. Uplynulo už mnoho let od doby, kdy byl maják v provozu. Teď tu stál jako svědek dávných časů. Jeho lampa uhasla, plechy a šrouby vlivem slané vody a větru pomalu rozkládala rez. Jako malá si nejraději hrála tady nahoře. Bylo to tu maličké, jako pokojíček pro panenky vysoko nad zemí. Vešla se sem jen postel, na které během dlouhých služeb odpočívali strážci majáku, a židle, na níž sedali a střežili nebezpečné vody.

Lehla si na postel. Přehoz páchl zatuchlinou, ale zvuky kolem ní byly stejné jako v jejím dětství. Křik racků, nárazy vln do skalisek, vrzání. Tenkrát bylo všechno jednoduché. Její rodiče si dělali starost, že se jako jediné dítě na ostrově bude nudit. Báli se zbytečně, protože to tu milovala. A sama nebyla. Jenomže to jim nedokázala vysvětlit.

Mats Sverin si povzdechl a prohrábl se papíry na psacím stole před sebou. Dnes na ni nedokázal přestat myslet. V takových dnech moc práce neudělal, ale byly čím dál řidší. Začínala se mu vzdalovat. Aspoň tomu chtěl věřit. Ve skutečnosti na ni ale zapomenout nedokázal. Dosud před sebou jasně viděl její obličej a byl za to vděčný, i když na druhou stranu by pro něho bylo lepší, kdyby se obraz rozmazával a vytrácel.

Znovu se pokusil soustředit na práci. V dobrých dnech si myslel, že ho opravdu baví. Bylo velkou výzvou pochopit hospodářskou politiku obce s ustavičnými ohledy na politické vztahy a tržní hodnotu. Během měsíců, kdy tu pracoval, věnoval hodně času projektu Badis. Byl rád, že se starý dům konečně restauruje. Stejně jako většina fjällbackých občanů – těch, kteří tu dosud bydleli, i těch, kteří se sem přistěhovali – pokaždé, když míjel krásnou starou budovu, cítil lítost nad tím, že je odsouzená ke zmaru. Teď znovu získala starý lesk.

Snad se Erling ve svém nadměrném očekávání nemýlí, i když Mats cítil pochybnosti. Projekt přestavby byl nesmírně nákladný a obchodní záměr hodně nadnesený. Při mnoha příležitostech se marně snažil uplatnit svůj názor. Navíc měl nepříjemný pocit, že tu něco nesouhlasí, přestože mnohokrát znovu a znovu procházel účetní podklady. Nikdy ale nenašel nic než potvrzení skutečnosti, že projekt byl enormně drahý.

Pohlédl na hodinky a uvědomil si, že je čas na oběd. Už dávno necítil opravdovou chuť k jídlu, ale věděl, že jíst musí. Dnes byl čtvrtek, což znamenalo, že na jídelníčku ve Sklípku bude tradiční švédská hrachová polévka a palačinky. Něco snad do sebe dostane.

Uložení rakvičky do země se účastnili jen nejbližší. Ostatní tiše mizeli na druhou stranu, směrem k obci. Erika pevně sevřela Patrikovu ruku. Šli za rakví a každý krok se jí zarýval přímo do srdce. Marně přemlouvala Annu, aby toto utrpení nepodstupovala, ale sestra trvala na normálním obřadu. Kvůli tomu se i na chvíli probrala ze své apatie, a tak Erika další pokusy vzdala a místo toho jí pomáhala s nutnými přípravami, aby Anna a Dan mohli syna pohřbít.

V jednom bodě jí ale přece jen neustoupila. Anna si přála, aby se obřadu účastnily všechny děti, ale Erika prosadila, že ty menší zůstanou doma. Byly tu jen dvě nejstarší Danovy dcery Belinda a Malin. Lisen, Adriana, Emmu a Maju hlídala Patrikova matka Kristina. A ovšem také dvojčátka. Erika se bála, že toho na ni bude příliš, ale tchyně ji ujistila, že se o ně ty dvě hodiny dokáže postarat.

Zabolelo ji v prsou, když před sebou viděla Anninu skoro holou hlavu. V nemocnici jí museli oholit vlasy, aby jí mohli operovat lebku a ulehčit tlaku, který přinášel riziko nevratných změn. Začaly jí už růst krátké směšné chloupky, byly ale tmavší než její původní vlasy.

Na rozdíl od Anny a řidičky druhého auta, která zemřela na místě, Erika vyvázla zázračně dobře. Měla pořádný otřes mozku a několik zlomených žeber. Dvojčátka byla hodně malá, když po císařském řezu přišla na svět, ale byla zdravá a silná a po dvou měsících je dostali z nemocnice domů.

Erika se málem znovu rozplakala, když od sestřiny ochmýřené hlavy přesunula pohled na bílou rakvičku. Kromě těžkého zranění hlavy Anna utrpěla i zlomeninu pánve. I její chlapeček přišel na svět císařským řezem, ale byl tak těžce poraněný, že jim lékaři nedávali žádnou naději. Po týdnu chlapeček vydechl naposled.

S pohřbem čekali, až Annu pustí z nemocnice. Vrátila se až včera. A dnes pohřbívali jejího syna, kterého čekal život plný lásky. Erika zahlédla, jak Dan položil Anně ruku na rameno, když opatrně zaparkoval kolečkové křeslo vedle otevřeného hrobu. Anna ji ale setřásla. Takové to bylo od první chvíle. Jako by její bolest byla tak velká, že se o ni nešlo dělit s nikým dalším. Dan naproti tomu svůj žal potřeboval sdílet, ale ne s kýmkoliv. Erika a Patrik se s ním snažili mluvit, všichni v jeho okolí dělali, co mohli. Ale on si přál svůj zármutek prožívat jen s Annou. A ta se stáhla do sebe.

Erika její reakci chápala. Dobře sestru znala a věděla, co všechno už má za sebou. Život k ní byl hodně tvrdý a toto neštěstí ohrozilo všechno, čeho znovu dosáhla. Ale i když jí Erika rozuměla, přála si, aby se Anna chovala jinak – vždyť Dana potřebovala více než kdy předtím a Dan potřeboval ji. Teď ale vedle sebe stáli jako dva cizinci, zatímco se malá rakvička spouštěla do země.

Erika natáhla ruku a položila ji na Annino rameno. Nesetřásla ji.

Annie překypovala energií, uklízela a prala. Vyvětrala, ale zatuchlost přesto v záclonách a povlacích zůstala. Všechno si naložila do koše a odnesla k můstku. Na pomoc měla mýdlo na praní a starou valchu, která v domě byla od nepaměti. Dala se do práce. Občas pohlédla k domu, aby se ujistila, že se Sam dosud neprobudil a nevyběhl ven. Spal neobyčejně dlouho. Možná to byla reakce na to, co se stalo, ale aspoň se pořádně vyspí. Ještě hodinu ho nechám, rozhodla se. Pak ho probudím, aby se najedl.

Vtom ji napadlo, že toho k jídlu moc nemá. Pověsila prádlo na plůtek před domem a šla prohlédnout spižírnu. Moc toho nenašla: plechovku rajské polévky a konzervu párků. Ani se raději nepodívala na datum spotřeby. Ale takové věci vydrží věčně a dnes jim to se Samem bude stačit.

Do městečka se jí nechtělo, tady se cítila v bezpečí. Nepřála si vidět žádné lidi. S plechovkou v ruce se na chvíli zamyslela. Bylo jen jedno řešení. Musí zavolat Gunnarovi. Po smrti rodičů dohlížel na domek a jistě ho může požádat o pomoc. Pevná telefonní linka už dávno nefungovala, ale mobil tu měl dobrý signál. Vyťukala číslo. „Sverinovi.“

Jméno v ní probudilo tolik vzpomínek, až na okamžik zatajila dech. Několik vteřin trvalo, než byla schopná promluvit.

„Haló, kdo volá?“

„Dobrý den, tady je Annie.“

„Annie!“ vykřikla Signe Sverinová.

Annie se usmála. Vždycky měla Signe a Gunnara moc ráda a ti jí lásku opláceli.

„Holčičko, to jsi ty? Voláš ze Stockholmu?“

„Ne, jsem na ostrově.“ Náhle cítila, že se jí sevřel krk. Spala jen několik hodin a únava jí způsobila přecitlivělost. Odkašlala si.

„Přijela jsem včera.“

„To jsi nám měla předem zavolat, uklidili bychom tam. V domku to musí vypadat strašně…“

„Vůbec ne.“ Annie už docela zapomněla, jak je Signe upovídaná.

„Starali jste se tu o to dobře, jen jsem trochu uklidila a vyprala prádlo.“

Signe si odfrkla. „Měla jsi nám říct. S Gunnarem nemáme do čeho píchnout. Ani žádná vnoučata. Ale z Goteborgu přijel Mats. Má práci v Tanumshede na úřadě.“

„To jste jistě strašně rádi. Proč se rozhodl vrátit domů?“ Jako by ho viděla před sebou. Plavovlasý, opálený a vždycky veselý mladík.

„Ani vlastně nevím. Rozhodl se hodně rychle. Postihla ho nehoda a pak jsem si myslela, že to nic. Na žvanění staré ženy určitě nejsi zvědavá. Ale co ty, Annie? Máš tu i chlapečka? Moc ráda bych ho viděla.“

„Ano, Sam je se mnou, ale je trochu nemocný.“

Annie se odmlčela. Nic by ji netěšilo víc, než kdyby Signe mohla vidět její dítě. Ale ne dřív, než se tu na ostrově uklidní, ne, dokud se neujistí, že ho to, co se stalo, příliš nezasáhlo.

„Chci se zeptat, jestli byste pro mě mohli něco udělat. Nemáme tu moc jídla a nerada bych se Samem jela na nákup…“ Nestačila ani doříct, a už jí Signe skočila do řeči.

„Ale jistě, to je přece jasné. Gunnar se stejně chystá odpoledne vyjet s lodí a já s ním pojedu a nakoupím ti. Jen mi pověz, co bys chtěla.“

„Peníze pak Gunnarovi dám, jestli mě můžete založit.“

„Samozřejmě. Tak co si mám napsat na seznam?“

Annie přímo viděla, jak si Signe nasazuje brýle na čtení, posunuje si je na špičku nosu a pak vytáhne papír a tužku. Vděčně jí nadiktovala všechno, na co si vzpomněla. Také sáček bonbonů pro Sama, aby nebyl v sobotu zklamaný. Perfektně už ovládá dny v týdnu a vždycky hned v neděli začne počítat dny do další soboty se sladkostmi.

Když ukončily hovor, pomyslela si, že by měla jít Sama opatrně probudit. Ale něco jí říkalo, aby s tím ještě chvíli počkala.

Práce na policejní stanici stála. Bertil Mellberg se Patrika neobyčejně citlivě zeptal, jestli si přeje, aby se jeho kolegové zúčastnili pohřbu, ale ten jen zavrtěl hlavou. Pracoval teprve několik dní a všichni kolem něho chodili po špičkách. A to dokonce i Mellberg.

Právě on a Paula byli první na místě nehody. Když viděli obě auta napasovaná do sebe, nevěřili, že někdo v nich mohl přežít. Nahlédli dovnitř okénkem a okamžitě poznali Eriku. Uplynulo sotva půl hodiny, co záchranka odvezla Patrika z práce, a teď tu našli jeho ženu polomrtvou, nebo přinejmenším těžce zraněnou. Zdravotníci nemohli rozsah zranění okamžitě posoudit a hasiči vyprošťovali osoby z aut nekonečně dlouho.

Martin s Göstou byli na výjezdu a zprávu o nehodě i Patrikově kolapsu dostali o několik hodin později. Okamžitě pak odjeli do nemocnice v Uddevalle a celý večer čekali na chodbě. Patrik ležel na oddělení intenzivní péče a Eriku i její sestra Annu, která seděla za volantem, odvezli okamžitě na operační sál.

A teď byl Patrik zpátky. Naštěstí u něho nešlo o srdeční infarkt, jak se zprvu všichni obávali, nýbrž jen o angínu pectoris. Po třech měsících lékaři konečně souhlasili s jeho návratem do práce, s přísným doporučením, aby se šetřil. To asi těžko bude možné, obával se Gösta – navíc s téměř novorozenými dvojčaty a s tím, co postihlo Eričinu sestru Annu. V takové situaci prostě člověk nemůže nebýt ve stresu.

„Neměli bychom tam stejně jít?“ nadhodil Martin a míchal lžičkou v šálku kávy. „Patrik sice nechtěl, ale možná by ho to nakonec potěšilo.“

„Ne. Já si myslím, že to mínil vážně,“ řekl Gösta a drbal za ušima psa Ernsta, který byl na policejní stanici doma. „Lidí tam bude dost. Užitečnější budeme tady v práci.“

„Co máš na mysli? Nic se přece za celý den nestalo.“

„To je klid před bouří. V létě budeš toužit po jediném dni bez opilců, loupeží a rvaček.“

„To je pravda,“ souhlasil Martin. Na stanici byl vždycky za benjamínka, ale sám se už jako zelenáč necítil. Měl za sebou několikaleté zkušenosti a účastnil se řady obtížných vyšetřování. Navíc se stal otcem a ve chvíli, kdy mu Pia porodila dceru, jako by o pár decimetrů povyrostl.

„Co říkáš té pozvánce?“ zeptal se Gösta. Natáhl se po sušenkách a zahájil svou obvyklou proceduru s oddělováním světlého kolečka od tmavého spodku.

„O čem mluvíš?“

„Zřejmě máme tu čest stát se pokusnými králíky v novém lázeňském zařízení, které se právě dokončuje ve Fjällbace.“

„Myslíš Badis?“ Martin se trochu probral.

„Jo jo, je to nový Erlingův projekt. Doufejme, že tentokrát uspěje líp než s bláznivou reality show Hříšníci v Tanumu.“

„Mně to připadá skvělé. Chlapi se smějí představě, že by si nechali udělat masáž obličeje. Ale já jsem to jednou v Göteborgu podstoupil a bylo to úžasné. Měl jsem pak ještě několik týdnů pleť jako dětský zadeček.“

Gösta s nechutí pohlédl na mladého kolegu. Masáž obličeje? Aby mu někdo patlal na tvář nějakou kejdu? Jen přes jeho mrtvolu. „Uvidíme, co nám nabídnou. Doufám, že tam aspoň bude něco dobrého k jídlu. Třeba studený bufet.“

„To sotva,“ rozesmál se Martin. „V takových zařízeních jde spíš o hubnutí, než aby se člověk nacpal.“

Gösta se na něho ublíženě podíval. Kolega nevážil ani o gram víc, než když maturoval. Ušklíbl se a vzal si další sušenku.

V domě byl strašný zmatek. Maja a Lisen hopsaly po gauči, Emma a Adrian se prali o nějaké dévédéčko a dvojčata z plna hrdla křičela. Patrikova matka vypadala na konci sil.

„Chvála bohu, že jste doma,“ vydechla a Patrikovi a Erice vrazila každému jednoho řvoucího kojence. „Nechápu, co to do těch dětí vjelo. Jsou všechny jako pominuté. A tyhle dvě jsem se snažila nakrmit, ale když držím láhev jednomu, druhý řve, a toho prvního to tak rozptyluje, že nedokáže pít a začne znovu křičet…“ Zmlkla, aby se mohla nadechnout.

„Posaď se, maminko,“ snažil se ji uklidnit Patrik. S chlapečkem v náruči šel pro Antonovu lahev. Syn byl v obličeji rudý a řval ze všech sil.

„Vezmi lahev i pro Noela,“ volala za ním Erika a snažila se dítě utišit.

Anton a Noel byli dosud hodně maličcí. Ne jako Maja, která už jako novorozeně byla velká a silná. I tak ale vypadali nesrovnatelně líp, než když se narodili. Tehdy leželi každý ve svém inkubátoru jako ptáčátka, s hadičkami napojenými v tenkých ručičkách. Byli to ale bojovníci, alespoň tak to říkali v nemocnici. Brzy začali přibývat na váze a většinou měli dobrou chuť k jídlu. Ovšem rodiče se o ně stále ještě báli.

„Díky.“ Erika sáhla po lahvi, kterou jí Patrik podal, a sedla si s Noelem v náruči do křesla. Okamžitě začal s velkou chutí sát. Patrik se usadil s Antonem, který stejně jako jeho bratr ihned zmlkl. Má nesporné výhody, že je nemůžu kojit, říkala si Erika. Mohli se o péči dělit, což s Majou nebylo možné. Tehdy si připadala, že má Maju k prsu přilepenou.

„Jak to proběhlo?“ zeptala se Kristina. Zvedla Maju a Lisen z gauče a navrhla jim, aby si šly hrát do Majina pokoje. Emma a Adrian už nahoru odběhli před chvílí.

„Co mám říct…,“ začala Erika. „Anna mi dělá starost.“

„Mně také,“ připojil se Patrik a pokusil se v křesle najít pohodlnější polohu. „Zdá se, že Dana vytěsňuje. Nepustí ho k sobě.“

„Ano, také si to myslím,“ souhlasila Erika. „Už jsem se s ní pokusila promluvit. Ale po tom všem, čím už prošla.“ Potřásla hlavou. „Je to strašně nespravedlivé. Anna tolik let prožívala hotové peklo, ale v poslední době našla klid. Byla tak šťastná, na dítě, které s Danem čekali, se tolik těšila… ne, je to prostě hrozné.“

„Emma a Adrian to podle všeho snáší dobře,“ mínila Kristina a pohlédla nahoru, odkud zazníval veselý dětský smích.

„Snad ano,“ přikývla Erika. „Teď právě jsou šťastní, že zase mají maminku doma. Nejsem si ale jistá, jestli ta událost nebude mít dozvuky.“

„Asi máš pravdu,“ řekla Kristina a pohlédla na syna. „A co ty? Neměl jsi ještě zůstat doma a pořádně se uzdravit? Nikdo ti nepoděkuje, když si v práci uženeš smrt. To, co se stalo, by pro tebe mělo být varováním.“

„Teď tam nejspíš bude mít více klidu než doma,“ Erika pokývla směrem k dvojčatům. „Ale říkala jsem mu totéž.“

„Práce mi dělá dobře, ale kdybys chtěla, mohl jsem doma zůstat déle.“ Patrik postavil prázdnou lahev na stůl a navyklým pohybem Antona opřel o rameno, aby si mohl odříhnout.

„Teď to všechno dobře zvládám,“ ujistila ho Erika a mínila to vážně. Po Majině narození si připadala jako v mlhách, ale tentokrát bylo všechno jiné. Možná k tomu přispěly i okolnosti kolem narození dvojčat, které jí nenechaly žádný prostor pro deprese. Pomohlo i to, že se naučili všechno kolem dětí zvládat už při pobytu v nemocnici. Kloučci spali a jedli v pravidelných intervalech, a navíc současně. Ne, opravdu si teď nedělala starost, že by péči o děti nezvládla. Byla šťastná za každou vteřinu, kdy s nimi mohla být. Vždyť o ně málem přišli.

Přivřela oči a zabořila nos do Noelových vlásků. Na okamžik jí ta ochmýřená hlavička připomněla Annu a stiskla víčka ještě pevněji. Kéž by přišla na to, jak své sestře pomoct! Zatím se cítila bezmocná. Hluboce se nadechla, aby se utěšila Noelovou vůní. „Zlatíčko,“ mumlala do jeho vlásků. „Můj malý broučku.“

„Jak ses dnes měl v práci?“ Signe se pokusila o lehký tón, zatímco na talíř nakládala sekanou, hrášek, bramborovou kaši a smetanovou omáčku. Pořádnou porci.

Od té doby, co se Matte vrátil domů, se většinou v jídle jen povrtal, přestože se mu pokaždé, když večeřel doma, snažila připravit něco oblíbeného. Ve svém bytě nejspíš vůbec neměl nic k jídlu. V každém případě byl hubený jako lunt. Aspoň že už vypadal zdravěji a stopy po jeho napadení zmizely. Tehdy za ním byli v Sahlgrenské nemocnici a ona nemohla zadržet výkřik zděšení. Byl strašně potlučený. Obličej měl k nepoznání opuchlý.

„Dobře,“ ozval se a Signe sebou trhla. Trvalo tak dlouho, než odpověděl, až skoro zapomněla, že se ho na něco zeptala. Matte si na vidličku nabral trochu kaše a přidal kousek sekané. Uvědomila si, že zadržuje dech, když sleduje pouť vidličky k jeho ústům.

„Nech ho na pokoji, vždyť jí,“ napomenul ji Gunnar. Právě si sám nakládal přídavek.

„Promiň.“ Signe potřásla hlavou. „Jsem… jsem jen strašně ráda, že si s námi dáš něco k jídlu.“

„Přece nehladovím, maminko. Vidíš sama, jak mi chutná.“ Jako na potvrzení si naložil plnou vidličku a rychle ji vsunul do úst.

„Nedřeš se moc na úřadě?“

Gunnar na ni znovu rozčileně pohlédl. Věděla, že nesouhlasí s její přílišnou starostlivostí. Myslí si, že by o syna neměla tolik pečovat. Ale nemohla si pomoct. Matte byl její jediné dítě a od toho prosincového dne, kdy se jí skoro před čtyřiceti lety narodil, se budívala s noční košilí promočenou potem a s hlavou plnou strašných snů o nebezpečích a hrůzách, které by ho mohly postihnout. Nic v životě pro ni nebylo důležitější, než aby se měl dobře. Věděla, že i Gunnar to tak cítí, zbožňoval svého syna stejně jako ona. Dovedl jen líp skrýt své obavy z toho, co by se mohlo jeho dítěti stát.

Ona sama si byla neustále vědoma, že by během několika vteřin mohla přijít o všechno. Když byl Matte maličký, bála se skryté srdeční vady a lékaři ho museli pořádně vyšetřit, aby ji mohli ujistit, že je perfektně zdravý. V prvním roce si nedovolila spát více hodin v kuse, pořád vstávala a chodila kontrolovat jeho dech. Když povyrostl, tak až do školního věku mu jídlo dělila na malá sousta, aby mu neuvázlo v krku a neudusil se. Mívala strašné představy, jak do jeho měkkého tělíčka naráží auto.

Když začal dospívat, trápily ji ještě strašnější sny. Zdálo se jí, že se opil, že v opilosti způsobil dopravní nehodu nebo se někde porval. Občas sebou ze spaní tak škubla, až probudila Gunnara. Strašné horečné sny přicházely jeden za druhým, a nakonec se musela posadit a čekat, až se Matte vrátí domů. Hleděla tu na telefon, tu na okno. Srdce jí pokaždé poskočilo, když venku zaslechla kroky.

Líp se jí spalo až potom, co se odstěhoval z domu. Bylo to vlastně divné, spíš by se o něho měla strachovat, když ho už nemohla hlídat. Ale věděla, že Matte by nikdy zbytečně neriskoval. Byl pozorný a nikomu neubližoval. Podle její logiky to muselo znamenat, že ani jemu nikdo nechce ublížit.

Usmála se při vzpomínce na všechna zvířata, která během let přitáhl domů. Zraněná, opuštěná a ošklivá. Tři kočky, dva zraněné ježky, vrabce se zlomeným křídlem. A to už nemluvě o hadovi, kterého našla čirou náhodou, když mu do zásuvky ukládala vyprané prádlo. Musel jí pak svatosvatě slíbit, že plazy domů nosit nebude. Jen nerad to akceptoval.

Překvapovalo ji, že se z něho nestal lékař nebo veterinář. Studium na vysoké ekonomické škole mu ale podle všeho vyhovovalo, měl dobrou hlavu na čísla. Teď to vypadalo, že se mu práce pro městský úřad líbí. Přesto ji něco nutilo k zamyšlení. Nic konkrétního, ale začaly se jí vracet ošklivé sny. Každou noc se budila zpocená úzkostí a nočními můrami. Něco nebylo v pořádku, ale na její opatrné otázky odpovídal mlčením. Proto se tak koncentrovala na to, aby se pořádně najedl. Když pár kilo nabere, všechno bude dobré.

„Nedojíš to?“ zaprosila, když Matte odložil vidličku, přestože na talíři zůstala polovina veliké porce.

„Už toho opravdu nech,“ napomenul ji Gunnar. „Dej mu pokoj.“

„Mně to vůbec nevadí.“ Matte se maličko pousmál. Maminčin chlapec. Nechtěl, aby ji otec kvůli němu huboval. I když Signe po více než čtyřiceti letech manželství dobře věděla, že pes, který štěká, nekouše. Hodnějšího manžela aby pohledal! Zahryzalo v ní špatné svědomí jako už tolikrát předtím. Věděla, že je to její chyba – moc se stará.

„Promiň, Matte. To víš, že to nemusíš dojíst.“

Říkala mu tak od té doby, kdy se učil mluvit a neuměl své jméno správně vyslovit. Po ní to pak převzali i všichni ostatní.

„Víš, kdo přijel do Fjällbacky na návštěvu?“ zeptala se vesele a natáhla se po talířích. „To vůbec netuším.“ „Annie.“

Matte sebou škubl a pohlédl na ni. „Annie, moje Annie?“

Gunnar se spokojeně zasmál. „Věděl jsem, že tě to probere. Máš pro ni pořád slabost.“ „Ale, nech toho.“

Signe si vybavila dospívajícího chlapce s patkou přes oko – tehdy jim zajíkavě řekl, že má děvče.

„Vezl jsem jí dnes nějaké jídlo,“ pokračoval Gunnar. „Je na Ostrově duchů.“

„Fuj,“ otřásla se Signe. „Neříkej mu tak. Jmenuje se přece Gra skär.“

„Kdy přijela?“ zeptal se Matte.

„Asi včera. Má s sebou chlapce.“

„Jak dlouho tu zůstane?“

„Prý ještě neví.“ Gunnar si do úst spokojeně vsunul kousek žvýkacího tabáku a opřel se do židle. „Byla… jako vždycky?“

Gunnar přikývl. „Ano, je pořád stejná, naše Annie. Hezká jako obrázek. Vypadala trochu smutně, ale to jsem si možná jen namlouval. Třeba se doma pohádali. Co já vím?“

„Takové věci vůbec neříkej,“ zarazila ho Signe. „Viděl jsi chlapce?“

„Ne, Annie mi přišla naproti k můstku a já jsem se tam nechtěl zdržet. Ale zajeď se na ni podívat,“ obrátil se k Mattemu. „Jistě bude mít radost, když ji někdo na Ostrově duchů navštíví. Totiž promiň, na Gra skäru,“ dodal a škádlivě pohlédl na manželku.

„To jsou jen babské tlachy, ale stejně by se o tom nemělo mluvit,“ prohlásila Signe s hlubokou vráskou mezi obočím.

„Annie si to myslela,“ řekl tiše Matte. „Vždycky věřila, že tam jsou.“

„Kdo?“ Signe by už o tom raději nemluvila, ale teď přece jen napjatě čekala, co Matte odpoví.

„Duše mrtvých. Annie říkala, že je zahlédla i zaslechla, ale nechtěli jí ublížit. Prostě tam jen zůstávají.“

„To jsou nápady! Myslím, že bychom si raději měli dát dezert. Udělala jsem rebarborový krém.“ Signe se prudce zvedla. „Ale v jedné věci má otec pravdu, i když jinak namluvil hodně zbytečností: jistě by z návštěvy měla radost.“

Matte neodpověděl a vypadal hluboce zamyšlený.

Fjällbacka 1870

Emelie byla vyděšená k smrti. Dosud nikdy v životě nespatřila moře. Natož aby se plavila na něčem, co jí připadalo jako hodně vratký člun. Pevně se držela zábradlí. Vlny s ní pohazovaly dopředu dozadu a nedokázala udržet rovnováhu. Snažila se zachytit Karlův pohled, ale ten zarytě hleděl vstříc tomu, co je tam kdesi vpředu čekalo.

Slova jí stále zněla v uších. Jistě to byly jen plané řeči, přesto jí nešly z hlavy. Když ve fjällbackém přístavu nakládali věci do malé plachetnice, babka se jich zvědavě zeptala, kam mají namířeno.

„Na Gra skär,“ odpověděla radostně. „Můj manžel Karl tam bude novým strážcem majáku.“

Nezdálo se, že by to na starou ženu udělalo velký dojem. Místo toho si odfrkla a podivně se uchechtla.

„Gra skär? Tak tak… Tady tomu ostrovu nikdo tak neříká.“

„Ne?“ Emelie měla najednou pocit, že by se neměla dál vyptávat, ale zvědavost převážila. „A jak se mu tedy říká?“

Lena hned neodpověděla. Až po chvilce snížila hlas. „Říká se mu Ostrov duchů.“

„Ostrov duchů?“ Emeliin nervózní smích zaperlil v časném ránu nad vodou. „To je zvláštní. A proč vlastně?“ Oči se jí zaleskly, když je upřela na ženu.

„Protože se říká, že ten, kdo tam zemře, ostrov nikdy neopustí.“ Pak se babka otočila a odcházela. Emelie stála mezi taškami a kufry a místo radosti a očekávání, které ještě před několika okamžiky cítila, se jí zmocnila tíseň. Teď si byla jistá, že ji v kterémkoliv okamžiku může potkat smrt. Moře bylo veliké, nezkrotné, a jako by ji přitahovalo k sobě. Emelie neuměla plavat, a kdyby některá z těch obrovských vln, které Karl odbyl jako nicotné, převrátila člun, utopila by se.

Ještě pevněji sevřela zábradlí s pohledem upřeným do podlahy, či spíš paluby.

„Tamhle vidíš Gra skär.“

Karlův hlas ji probral z myšlenek a Emelie se hluboce nadechla a zvedla oči tam, kam ukazoval. Nejdřív ze všeho ji napadlo, jak je ostrov nádherný. Byl maličký, ale domek se koupal ve slunci a šedé skály se leskly. U jedné stěny viděla popínavé růže a překvapilo ji, že se jim v tak drsném prostředí daří. Na západě ostrova byl strmý sráz, jako by skála byla uprostřed rozštípnutá. Ale na ostatních stranách se balvany měkce svažovaly k vodě.

Najednou jí vlny už nepřipadaly tak výhrůžné. Stále toužila po tom, aby měla pod nohama pevnou zem, ale ostrov ji okouzlil. Slova staré babky o Ostrově duchů potlačila do nejzazšího koutku mysli. Na tak krásném místě se nemohlo ukrývat nic zlého.

Dnes v noci je slyšela. Stejné šeptání, stejné hlasy, jako když byla malá. Byly tři hodiny a nejdřív nevěděla, co ji probudilo. Až potom je zespodu uslyšela. Zaskřípěla židle. O čem spolu mohli mrtví mluvit? O tom, co bylo tenkrát, nebo co se stane teprve teď, o mnoho let později?

Annie o jejich přítomnosti na ostrově vždycky věděla. Její matka jí vyprávěla, že už když byla Annie malé děťátko, najednou se začala smát a mávat ručičkama, jako by viděla něco, co nikdo jiný nespatřil. Čím byla starší, tím víc byla o jejich existenci přesvědčená. Hlas, záblesk, pocit, že je někdo v místnosti. Ale nechtěli jí ublížit, tím si vždycky byla jistá. Dlouho tiše ležela a naslouchala hlasům, až ji znovu ukolébaly do snu.

Ráno si pamatovala jen zvuky jako vzdálený sen. Připravila snídani pro sebe a Sama, ale nechtěl jíst ani své oblíbené vločky.

„Miláčku, buď hodný. Vezmi si aspoň lžičku. Jen trošku. Přece musíš jíst, copak to nechápeš?“ Pohladila ho po tvářičce.

Od chvíle, co se to stalo, ještě nepromluvil. Ale Annie se snažila neklid potlačit. Musí mu dát čas, netlačit na něho, staré vzpomínky vytěsní nové zážitky. Není nic lepšího než být tady, na Gra skäru, daleko od všeho, mezi skalami, sluncem a slaným mořem.

„Víš co? Tak se nebudeme o jídlo starat a půjdeme se vykoupat.“ Když nedostala odpověď, jednoduše syna zvedla a vynesla ho na slunce. Něžně a opatrně ho svlékla a nesla ho k vodě, jako by to bylo roční děťátko, a ne velký pětiletý chlapec. Voda moc teplá nebyla, ale neprotestoval a spolu s ní, s hlavou přitisknutou k jejím prsům, se nechal ponořit do vody. Jistě to je ten nejlepší lék. Takhle spolu zůstanou, než se všechno zlé přežene. Dokud zase nebude všechno v pořádku.

„Myslela jsem, že přijdeš až v pondělí.“ Annika si posunula brýle na špičku nosu a dívala se na Patrika. Zůstal stát v otevřených dveřích její kanceláře, která byla současně i recepcí.

„Erika mě vystrčila z domu. Tvrdí, že ji unavuje pořád se dívat na můj ošklivý obličej.“ Pokusil se usmát, ale včerejšek se na něm podepsal, takže úsměv nebyl moc přesvědčivý.

„Naprosto ji chápu,“ zasmála se Annika, ale smích jí nešel od srdce. Smrt dítěte nenechá nikoho bez pohnutí. Od té doby, co se s manželem dozvěděli, že si brzy pojedou pro své vytoužené adoptivní dítě z Číny, byla, pokud šlo o děti, ještě citlivější než dříve.

„Děje se něco?“

„Ani bych neřekla. Jen samé obvyklé věci. Stará Strömbergová volala tento týden už třikrát a tvrdila, že ji chce její zeť zabít. A zadrželi jsme partu mládeže při krádeži u Hedemyrů.“

„Takže jinými slovy jedeme naplno.“

„Ano. Nejnovější událostí je pozvánka na vyzkoušení procedur, které se budou nabízet v těch nových lázních Badis.“

„To nezní špatně. Třeba bych se mohl obětovat a zajít tam.“

„V každém případě je dobře, že spravili tu starou budovu,“ mínila Annika. „Už to vypadalo, že se celý dům rozsype.“

„Ano, máš pravdu. Ale pochybuju, že se lázně vyplatí. Zrestaurování muselo přijít na strašné peníze, a budou tam lidi opravdu chodit?“

„Erling s tím musí mít dost starostí. Mám známou na obecním úřadě a od té vím, že projekt spolkl většinu městského rozpočtu.“

„To si umím představit. Celé městečko mluví o slavnostním zahájení. To také nebude zadarmo.“

„Jsme tam pozvaní úplně všichni, tak se musíme hodit do gala.“

„Všichni jsou venku?“ zeptal se Patrik a změnil téma. Neměl sebemenší chuť si navléknout oblek a jít slavit.

„Ano, s výjimkou Mellberga. Sedí u sebe jako obvykle. Všechno je jako dřív, přestože se prý musel vrátit na plný úvazek jen proto, aby se bez něho stanice nezhroutila. Podle toho, co jsem slyšela od Pauly, ho musely z domu vystrnadit, protože z Lea by vyrostl cvalík. Jednou se Rita vrátila dřív a viděla, že Mellberg pro Lea mixuje celý hamburger. To byla poslední kapka. Rovnou zašla do práce a požádala o pár měsíců volna.“

„To myslíš vážně?“

„Ano, je to tak. Takže si s ním užijeme. Ale Ernst je v každém případě rád. Mellberg ho nechával tady, když se staral o Lea, a to psisko se mohlo ustýskat. Ležel jen v koši a kňučel.“

„Takže je vlastně dobře, že je všechno jako vždycky,“ řekl Patrik. Došel ke svým dveřím a zhluboka se nadechl, než je otevřel. Snad mu práce pomůže, aby zapomněl na včerejšek.

Už nikdy nechtěla vstát. Zůstat navždy ležet v posteli a zírat oknem na nebe, které bylo někdy modré, někdy šedé. Na krátký okamžik si přála, aby byla zpátky v nemocnici. Všechno tam bylo jednodušší. Klidné a mírumilovné. Všichni se k ní chovali ohleduplně, mluvili tichými hlasy a pomáhali jí, aby se mohla najíst a umýt. Doma ji rušilo mnoho věcí. Slyšela, že si děti hrají, jejich křik se rozléhal mezi zdmi domu. Občas za ní přišly nahoru a hleděly na ni vykulenýma očima. Něco od ní vyžadovaly, ale to jim nemohla poskytnout.

„Anno, spíš?“

Danův hlas. Nejraději by spánek předstírala, ale věděla, že by jí nevěřil. „Ne.“

„Udělal jsem něco malého k jídlu. Rajskou polévku s topinkami a sýrem. Nechceš se s námi najíst? Děti se po tobě ptají.“

„Ne.“

„Nechceš jíst, nebo nechceš přijít dolů?“

Anna v jeho hlase slyšela frustraci, ale jako by se jí nic netýkalo. Cítila jen veliké prázdno. Žádné slzy, žádný žal, žádnou zlobu.

„Ne.“

„Přece něco musíš sníst…“ Hlas se mu zlomil a s malým bouchnutím postavil na noční stolek tác s polévkou. Trochu jí vyšplíchlo z talíře.

„Ne.“

„Já jsem také ztratil dítě, Anno. A děti sourozence. Potřebujeme tě…“

Slyšela, že hledá slova. Ale v její hlavě bylo místo jen pro jediné slovo: Ne.

Po chvilce zaslechla, že Dan vyšel z pokoje. Znovu se otočila k oknu.

Zneklidňovalo ji, že vypadá tak nepřítomně.

„Same, chlapečku,“ houpala ho a hladila po vláskách. Dosud neřekl jediné slovo. Napadlo ji, že by s ním možná měla jít k lékaři, ale hned to zamítla. Nikoho do jejich světa nepustí. Stačí, když bude mít klid a bude znovu jako dříve.

„Půjdeš po obědě spinkat?“

Neodpověděl, ale odnesla ho na postel a uložila. Pak si uvařila konvičku kávy, nalila spolu s mlékem do hrníčku a šla si sednout na můstek. Byl krásný den a ona nastavovala tvář slunci, které jí zahřívalo obličej. Fredrik slunce miloval. Nebo spíš zbožňoval. Bez ustání si stěžoval na chladné švédské počasí a na to, jak málokdy svítí slunce.

Proč si na něho najednou vzpomněla? Ty myšlenky přece hluboko potlačila. Neměly už v jejím životě místo. Fredrik se svými neustálými nároky a potřebou kontroly všeho a všech. Nejvíc si svou posedlost vybíjel na ní a na Samovi.

Tady na Gra skäru jako by nikdy ani neexistoval. Ostrov patřil jen jí. Nikdy sem nechtěl jet. „Ani mě nenapadne, abych se usadil na nějakém skalisku,“ odmítl, když mu to navrhla. Teď byla ráda. Ostrov svou přítomností nepošpinil. Byl čistý a patřil jen jí a Samovi.

Pevně svírala hrníček. Roky utekly strašně rychle. Všechno s nimi šlo z kopce. Nakonec se ocitla v pasti. Neměla východisko, neměla kam utéct. Neměla nikoho jiného než Fredrika a Sama. Kam by šla?

Ale teď je konečně volná. Na tváři cítila slaný mořský vzduch. Zvládla to. Ona a Sam. A až se chlapec uzdraví, budou žít svůj vlastní život.

Annie je tady. Myslel na ni celý večer od návštěvy u svých rodičů. Annie s dlouhými plavými vlasy a pihami na nose a pažích. Annie, která voněla mořem a létem a jejíž teplo ještě po tolika letech cítil ve své náruči. Bylo to tak, jak se říkalo: člověk na první lásku nezapomene. Tři léta na Gra skäru nejdou popsat jinak než jako magicky nádherná. Jezdil za ní tak často, jak mohl, a malý ostrov byl jen jejich.

Někdy se jí ale trochu bál. Jasný smích se uprostřed zlomil a Annie jako by zmizela v temnu, kam za ní nemohl. Nikdy mu to nedokázala vysvětlit a nakonec se naučil nechat ji v takových okamžicích na pokoji. Poslední léto se chovala čím dál podivněji a pozvolna se mu vzdalovala. A pak v jeden srpnový den nastoupila s kufrem do vlaku na Stockholm a tehdy pochopil, že je konec.

Od té doby se neviděli. Když pak její rodiče s odstupem jednoho roku po sobě zemřeli, pokoušel se jí dovolat, ale v záznamníku se ozval jen její hlas a ona sama se mu nikdy neozvala. Dům na Gra skäru zůstal prázdný. Věděl, že otec a matka na něj občas zajeli dohlédnout a že jim Annie sem tam za to poslala nějaké peníze. Ale sama se nevrátila a čas vzpomínky zvolna stíral.

A teď tu Annie znovu je. Matte seděl za svým psacím stolem a hleděl do prázdna. Jeho podezření bylo stále silnější a pochopil, že s některými věcmi tady v práci se musí vypořádat. Ale myšlenky na Annii ho rozptylovaly. Když se odpolední slunce začalo sklánět nad městským úřadem v Tanumshede, složil na hromádku všechny papíry, které před ním ležely na stole. Musí se s Annií setkat. Rozhodným krokem vyšel ze své kanceláře. Než dorazil k autu, zastavil se a vyměnil si několik slov s Erlingem. Když zasouval klíč do zapalování, třásla se mu ruka.

Jsi doma brzy, miláčku!“

Vivianne mu šla naproti a chladně ho políbila na tvář. Nedokázal se ovládnout, položil paži kolem jejího pasu a tiskl ji k sobě.

„Uklidni se. Ušetříme si energii na později.“ Vzepřela se dlaní o jeho hrudník.

„No nevím. Poslední dobou jsem večer dost unavený.“

Znovu ji táhl k sobě, ale k jeho zklamání mu zase vyklouzla a zamířila do své pracovny.

„Musíš být trpělivý. Mám tolik práce, že teď na nic nemám náladu. A víš přece, jak to dopadne, když nejsem uvolněná.“

„Ano, ano.“

Erling na ni malomyslně hleděl. Jistěže mohli počkat na večer, ale on už týden usínal na gauči. Každé ráno se tam probudil, polštář vsunutý pod hlavou a přes sebe přehozenou deku. Vůbec to nechápal. Je nejspíš přepracovaný. Musí práci líp rozdělovat.

„V každém případě jsem přinesl něco dobrého k večeři,“ volal za ní.

„To je skvělé. Co jsi koupil?“

„Krevety. K tomu lahev chablis.“

„Výborně. Kolem osmé budu hotová, tak to můžeš připravit.“

„Jistě, miláčku,“ mumlal Erling.

Zvedl tašky a nesl je do kuchyně. Musel si přiznat, že na to stále nebyl tak úplně zvyklý. Když byl ženatý s Vivekou, starala se o domácnost ona. Ale jakmile se přistěhovala Vivianne, přesunula nějakým způsobem zodpovědnost na něho. Vůbec nechápal, jak k tomu došlo.

Těžce si vzdychl a uklízel potraviny do lednice. Pak pomyslel na očekávané večerní radovánky a rozjasnil se. Musí se postarat, aby byla odpočatá. To za trochu práce v kuchyni stojí.

Erika procházela Fjällbackou a těžce oddechovala. Těhotenství s dvojčaty a porod císařským řezem neprospěly ani její váze, ani kondici. Ale to teď nebylo ani trochu důležité. Oba její synové jsou zdraví. Přežili, a každé ráno, když se v půl sedmé rozkřičeli, cítila takovou vděčnost, až se jí hrnuly slzy do očí.

Anna utrpěla mnohem silnější trauma a Erika vůbec nevěděla, jak se sestře přiblížit. Jejich vztah nikdy nebyl jednoduchý. Už od malička se Erika o svou sestru starala, foukala jí bolístky a otírala slzy. Tentokrát to bylo jiné. Nešlo o nějaký škrábanec, ale o hlubokou ránu v duši. Erika měla pocit, že přímo vidí, jak z ní vyprchává životní síla. Jak ji může uzdravit? Annin syn je mrtvý, a i když to bylo velice bolestné, nemohla Erika utajit své štěstí, že její děti žijí. Po té tragédii se na ni Anna nedokázala vůbec podívat. Erika za ní chodila do nemocnice a sedala vedle její postele. Ale ani jedinkrát jí sestra nepohlédla do očí.

Co se Anna vrátila domů, Erika se ji ještě neodvážila navštívit. Jen několikrát denně volala Danovi, ale zněl sklíčeně a odevzdaně. Teď už návštěvu nemohla déle odkládat. Požádala Kristinu, aby se na chvíli přišla postarat o dvojčátka a Maju. Anna je přece její sestra. Její zodpovědnost.

Se strachem zaklepala na dveře. Zevnitř slyšela dovádějící děti a za chvíli jí Emma otevřela.

„Teto Eriko,“ volala radostně. „Kde máš děťátka?“

„Jsou doma s Majou a babičkou.“ Erika pohladila Emmu po tvářičce. Byla neuvěřitelně podobná Anně.

„Maminka je smutná,“ vysvětlovala Emma a vzhlédla k ní. „Pořád jen spí a tatínek říká, že spí právě proto, že je smutná. Děťátko z jejího bříška chce bydlet na obláčku místo u nás. Já ho chápu, protože Adrian moc zlobí a Lisen na něho pořád doráží. Ale já bych byla na děťátko strašně hodná. Opravdu.“

„To já vím, holčičko, ale představ si, kolik si děťátko na obláčcích užije legrace.“

„Skáče tam jako na hopsadle?“

„No ano, právě tak.“

„Já bych také chtěla mít spoustu hopsadel,“ brebentila Emma. „Máme jen jedno malé na zahradě. A může na něm skákat jen jeden a Lisen je vždycky první a pak mě tam nechce pustit.“ Emma odskotačila zpět do obývacího pokoje.

Teprve teď si Erika uvědomila, co právě řekla: Dana označila jako tatínka. Vlastně by ji to nemělo překvapovat, protože Dan Anniny děti miloval a ty mu lásku od začátku oplácely. Jejich společné dítě mělo rodinu stmelit ještě pevněji. Erika polkla a šla za Emmou do pokoje. Vypadalo to tam jako po výbuchu.

„Odpusť mi ten nepořádek,“ omlouval se rozpačitě Dan. „Všechno nestíhám. Zdá se mi, že den nemá dost hodin.“

„Naprosto tě chápu. Měl bys vidět, jak to vypadá u nás.“ Erika stála v otevřených dveřích a pošilhávala k podkroví. „Můžu jít nahoru?“

„Jistě.“ Dan si přejel dlaní obličej. Vypadal nekonečně unaveně a smutně.

„Půjdu s tebou,“ přidala se Emma. Ale Dan si sedl na bobek a začal ji přemlouvat, aby nechala jít Eriku samotnou.

Ložnice Dana a Anny ležela po pravé straně. Erika zvedla ruku, ale nakonec se několik centimetrů od dveří zarazila a nezaklepala. Opatrně je otevřela. Anna ležela otočená k oknu a paprsky odpoledního slunce ozařovaly kůži pod chmýřím na hlavě. Eričino srdce se zachvělo bolestí. Byla pro Annu vždycky spíš jako matka než starší sestra, teprve v posledních letech se jejich vztah začal měnit v sesterský. Najednou ale bylo všechno jako dříve. Anna byla malá a zranitelná, Erika o ni starostlivě pečovala.

Anna klidně a pravidelně dýchala. Maličko zanaříkala, ale Erika viděla, že spí. Tiše popošla k posteli a opatrně se posadila na kraj, aby ji neprobudila. Něžně jí položila ruku na bok. Ať už o to Anna stála nebo ne, bude stále vedle ní. Jsou sestry. Přítelkyně.

„Tatínek je doma,“ volal Patrik a čekal na obvyklou odpověď. A dočkal se. Na podlaze zabubnovalo pár rychlých nožiček a o vteřinu později se za rohem vynořila Maja a v plné rychlosti mu skočila do náruče.

„Tatínkůůů!“ Pusinkovala mu celý obličej, jako by se vrátil z plavby kolem světa, a ne jednoho dne v práci.

„Ahoj, tatínkův miláčku.“ Pevně ji k sobě přitiskl, zabořil nos pod její krček.

„Já jsem si myslela, že budeš pracovat jen na půl dne.“ Patrikova matka si osušila ruce do utěrky a pohlédla na něho, jako by to byl puberťák, který se vrátil domů později, než slíbil.

„Ano, já vím. Ale bylo hrozně příjemné být zase zpět, tak jsem tam zůstal o chvíli déle. Ale skoro nic jsem nedělal. Nemáme nic akutního.“

„No dobře, jak myslíš, ale člověk by měl naslouchat svému tělu. Onemocnění bys měl brát vážně.“

„Dobře, dobře.“ Patrik doufal, že matka začne mluvit o něčem jiném. Nemusí si dělat žádné starosti. Hrůzu, kterou prožil v záchrance cestou do nemocnice v Uddevalle, si dobře pamatoval. Myslel si, že zemře. Byl o tom vlastně úplně přesvědčen. Obrazy Eriky, Maji a čekaných dvojčat se mu v hlavě mísily s bolestí v prsou.

Teprve když se probudil na jednotce intenzivní péče, pochopil, že tentokrát přežil, ale tělo mu patřičně naznačilo, že se musí trochu zklidnit. Jenomže potom se doslechl o dopravní nehodě a pocítil jinou bolest. Když ho pak na kolečkovém křesle dopravili za novorozeňátky, nejraději by se ve dveřích otočil. Děti byly tak maličké a bezbranné. Hubené hrudníčky se jim namáhavě zvedaly a klesaly a občas sebou děti škubly. Nevěřil, že něco tak maličkého může přežít, a bál se k nim vůbec přiblížit, sáhnout na ně. Věděl, že by se s nimi nezvládl rozloučit.

„Kde jsou bratříčci?“ zeptal se teď Maji. Držel ji stále v náruči a dcerka ho pevně svírala kolem krku.

„Teď spí. Ale pokakali se. Babička je umyla. Strašně to smrdělo.“ Udělala obličej.

„Jsou to hotoví andílci,“ rozzářila se Kristina. „Každý vypil skoro dvě lahve mléka a potom spokojeně usnuli. Předtím se vykakali, jak povídala Maja.“

„Půjdu se na ně podívat,“ řekl Patrik. Od té doby, co je měli doma z porodnice, si zvykl být jim stále nablízku a v práci se mu po nich moc stýskalo.

Vyšel do podkrovní ložnice. Nechtěli je od sebe oddělit, a tak chlapečci spali v jedné postýlce. Leželi těsně vedle sebe, málem se dotýkali nosíčky. Noel měl paži

přehozenou přes Antona, jako by ho chránil. Patrika napadlo, jací asi budou. Noel vypadal rozhodnější a náročnější než Anton, který skoro vůbec nezlobil. Když dostal najíst a mohl po libosti spát, jenom si spokojeně broukal. Noel naproti tomu uměl hlasitě protestovat, když mu něco chybělo. Nerad se oblékal a nesnášel vyměňování plen. Nejhorší ze všeho bylo koupání. Podle jeho křiku by někdo mohl soudit, že voda je životu nebezpečná.

Patrik dlouho stál nakloněn nad postýlkou. Oběma chlapcům se ve spaní pohnula víčka. Napadlo ho, jestli se jim zdají stejné sny.

Annie seděla na schůdcích ve večerním slunci, když vtom zahlédla blížící se člun. Sam už usnul, a tak se pomalu zvedla a šla k přístavnímu můstku. „Můžu zakotvit?“

Hlas zněl známě, ale přesto jinak. Nejdřív měla chuť zakřičet: Ne, nechoď sem! Sem už nepatříš! Ale místo toho sáhla po lanu, které hodil na břeh, a zkušeně je obtočila kolem kůlu, aby člun připevnila. A pak stál na můstku. Annie už zapomněla, jak je vysoký. Ona, která byla stejně velká jako většina mužů, si vždycky mohla hlavu opřít o jeho prsa. To byla jedna z věcí, které Fredrikovy vadily – že je o několik centimetrů vyšší než on. Nikdy si nesměla vzít boty na vysokých podpatcích, když šli spolu.

Ale teď nebude myslet na Fredrika. Teď ne…

Sevřel ji v náručí. Vůbec nevěděla, jak se to stalo, kdo udělal krok, který je odděloval.

Najednou byla u něho a cítila na tváři jeho pletený svetr. Jeho paže jí přinášely bezpečí a nasávala vůni, kterou už tolik let necítila. Matteho vůni.

„Ahoj,“ tiskl ji k sobě ještě pevněji, jako by ji chtěl držet, aby neupadla. Přála si v jeho náručí zůstat navždy a znovu cítit všechno to, co už tak dávno zmizelo

v chaosu temna a zoufalství. Ale nakonec sevření uvolnil, držel ji kousek od sebe a prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé.

„Jsi pořád stejná,“ řekl nakonec. Ale Annie v jeho očích spatřila, že to není pravda. Není stejná – je někdo úplně jiný. Změnila se jí tvář, přibyly vrásky kolem očí a úst a věděla, že to Matte vidí. Měla ho ale ráda i proto, že předstírá. Vždycky to uměl, a když Annie pevně sevře víčka, všechno zlé snad zmizí.

„Pojď,“ pobídla ho a natáhla k němu ruku. Šli společně k domu.

„Ostrov vypadá jako vždycky,“ poznamenal a vítr jeho hlas unášel přes skaliska.

„Ano, tady se nic nezměnilo.“ Chtěla říct víc, ale Matte už vcházel do dveří. Musel se sehnout, aby prošel rámem, a správný okamžik minul. Takové to s ním bylo vždycky. Pamatovala si slova, která v sobě nosila a přála si mu říct, ale zůstala v ní a ona jako by oněměla. Ublížila mu. Bolelo ho, že se uzavřela do sebe.

Nemohla ho k sobě pustit ani dnes, ale mohl s ní posedět v domě. Aspoň chvíli. Potřebovala to, potřebovala jeho teplo. Tolik vymrzla.

„Dáš si čaj?“ Vytáhla konvici, aniž by čekala na odpověď. Musela se něčím zabývat, aby nepoznal, jak se chvěje.

„Děkuji, rád. Takže ty máš chlapečka? Jak je starý?“ Udiveně na něho pohlédla.

„Ano, otec a matka mě informovali,“ pravil s úsměvem. „Je mu pět let a už spí.“

„Opravdu?“ zněl zklamaně a ji to zahřálo u srdce. To něco znamenalo. Mnohokrát uvažovala o tom, jaké by to bylo, kdyby Sama měla s Mattem místo s Fredrikem. Ale v tom případě by to už nebyl Sam, ale úplně jiné dítě. Ta představa byla nepřijatelná.

Byla ráda, že Sam spí. Nechtěla by, aby ho Matte viděl v tom stavu, v jakém se právě nachází. Ale jakmile se zotaví, seznámí Matteho se svým chlapcem, jehož tmavé oči bývaly plné čtveráctví. Už se na to těšila.

Mlčky seděli a upíjeli horký čaj. Byl to zvláštní pocit, setkat se jako cizinci, nechali to dojít až tak daleko. Pak začali povídat. Napřed to šlo ztuha, nebyli už stejní lidé jako kdysi. Pomalu ale nalézali rytmus vět, nacházeli slova jako tenkrát a překonávali hráz, kterou mezi nimi roky vystavěly.

Když ho vzala za ruku a vedla do podkroví, bylo všechno takové, jaké to mělo být. Potom usnula s jeho paží kolem těla a cítila jeho dech. Vlny narážely do skal.

Vivianne přes Erlinga přehodila deku. Uspávací prostředek zapůsobil jako jindy. Začalo mu však už vrtat hlavou, proč každý večer usne na gauči. Musí být opatrná. Nedokázala už ale ležet vedle něho a cítit jeho tělo na svém. Už to nešlo.

Vrátila se do kuchyně a odklidila do koše skořápky z krevet, opláchla talíře a vložila je do myčky. V lahvi zůstal ještě zbytek vína. Nalila si ho do čisté skleničky a zamířila znovu k televizi.

Blížil se rozhodující okamžik a ona cítila neklid. V posledních dnech se začala bát, aby se nezhroutila celá konstrukce, tak dlouho pečlivě budovaná. Stačilo by, kdyby se posunul jediný kousek, a skládačka by se rozsypala. Věděla to. Když byla mladší, nacházela v riskování perverzní potěšení. Milovala pocit, že balancuje na hraně nebezpečí. Teď už ale ne. Jako by věk s sebou přinášel stále silnější potřebu jistoty a klidu. Byla si jistá, že podobně to cítí i Anders. Byli stejní a každý z nich věděl, jak ten druhý uvažuje, aniž by o tom museli mluvit. Takové to bylo vždycky.

Vivianne zvedla sklenici k ústům, ale zarazila se, když ucítila vůni vína. Vyvolávala v ní vzpomínky na události, na které už nikdy nechtěla myslet. Bylo to už tak dávno. Tehdy byla jiná osoba, někdo, kým už nikdy nebude, za žádných podmínek. Teď je Vivianne.

Věděla, že potřebuje Anderse, aby znovu neklesla dolů, nepropadla se do černé díry vzpomínek, které ji špinily a vyvolávaly v ní bezmoc.

Než si vzala bundu a vyšla ven, ještě naposled pohlédla na Erlinga na pohovce.

Tvrdě spal. Jistě mu nebude chybět.

Fjällbacka 1870

Když ji Karl požádal o ruku, byla Emelie v sedmém nebi. Nikdy v to nedoufala. Stačilo, že o tom snila. Během pěti let, co sloužila jako děvečka na statku jeho rodičů, se jí o něm mnohokrát zdálo. Dobře ale věděla, že syn ze statku se neožení se služkou. Něco takového není možné. A když ji Edith ostře napomenula, raději na své sny zapomněla.

Karl se jí nikdy ani nedotkl. Sotva ji oslovil při těch několika příležitostech, když měl volno ze služby na hlídkové lodi a přijel domů na návštěvu. Jen se zdvořile usmál a uhnul jí z cesty. Zdvořile se jí zeptal, jak se má, ale nikdy nenaznačil sebemenší zájem. Edith jí tvrdila, že je Emelie blázen, když si staví vzdušné zámky.

Ale její sny se splnily a modlitby byly vyslyšeny. Jeden den za ní Karl přišel a chtěl s ní mluvit. Strašně se polekala, že udělala něco špatně a že jí řekne, aby si sbalila svých pět švestek a ze statku vypadla. Místo toho ale hleděl do země. Tmavé vlasy mu spadly do očí a ona měla co dělat, aby nenatáhla ruku a neodhrnula mu je. Zajíkavě se jí zeptal, jestli by se za něho chtěla provdat. Nevěřila svým uším a jen na něho zírala v přesvědčení, že žertuje. Ale Karl pokračoval a tvrdil, že ji chce za manželku, ano, dokonce hned zítra. Jeho rodiče souhlasí a mluvil už i s knězem, takže jestli bude Emelie chtít, všechno se okamžitě zařídí.

Na okamžik zaváhala, ale pak vydechla své ano. Karl se jí uklonil a poděkoval. Vycouval z místnosti a ona hezkou chvíli seděla jako omráčená, cítila teplo, které se jí šířilo v prsou, a děkovala bohu, že vyslyšel modlitby, které večer šeptávala do polštáře. Pak vyběhla najít Edith.

Ale ta nereagovala podle očekávání – překvapeně a možná trochu závistivě. Místo toho stáhla tmavé obočí, potřásla hlavou a řekla jí, že by si měla dát pozor. Za zavřenými dveřmi něco zaslechla, podivné řeči od chvíle, kdy se Karl vrátil z lodi. Jeho příjezd byl nečekaný. Přinejmenším nikdo ze služebnictva nevěděl, že je nejmladší syn na cestě domů. A takové to nebývalo, tvrdila Edith.

Emelie jí nechtěla naslouchat. Její slova brala jako důkaz, že jí Edith štěstí nepřeje. Otočila se k ní zády a už s ní nepromluvila. Nechtěla poslouchat žádné hloupé řeči a klepy. Provdá se za Karla.

Od toho dne uplynul jediný týden a celý den už byli v novém domově. Uvědomila si, že si prozpěvuje. Bylo nádherné mít vlastní domov. Jistěže dům byl maličký, ale ve své jednoduchosti pěkný a Emelie se od okamžiku příjezdu nezastavila a uklízela, až všechno zářilo čistotou a vonělo mýdlem. S Karlem se zatím moc nesblížili, ale na to budou ještě mít spoustu času. Měl také hodně práce. Jeho pomocník Julian už také přijel a hned první noc se začali střídat u obsluhy majáku.

Nebyla si jistá, co si má myslet o muži, s nímž budou sdílet ostrov. Od chvíle, kdy Julian vstoupil na Gra skär, na ni sotva pohlédl. Většinou se na ni podivně mračil. Ale možná byl jen ostýchavý. Jistě pro něho nebylo snadné bydlet s cizími lidmi. S Karlem, jak pochopila, se sice znal už z lodi, ale asi chvíli potrvá, než si na sebe všichni zvyknou. A pokud něčeho měli opravdu nadbytek, byl to čas. Emelie se znovu vrhla do práce v kuchyňce. Karl jistě nebude litovat, že se oženil právě s ní.

Natáhla k němu ruku, jako by to bylo naprosto přirozené. Připadalo jí to nedávno, kdy spolu naposled leželi v posteli. Ale teď jsou dospělí. Zesílil a na těle i v nitru byl poznamenaný jizvami, které dříve neznala. Dlouho ležela s hlavou na jeho prsou a ukazováčkem jizvy hladila. Ráda by se ho na ně zeptala, ale cítila, že jejich vztah je na otázky o uplynulých letech příliš křehký.

Teď ale byla postel prázdná. Měla sucho v ústech a připadala si naprosto vyčerpaně. Osaměle. Dlaní zašátrala po dece a polštáři, ale Matte tam nebyl. Bodlo ji u srdce. Pak se ale probudila naděje. Třeba je dole? Zadržela dech a zaposlouchala se, ale nic neslyšela. Přitáhla si deku kolem těla a spustila nohy na starou dřevěnou podlahu. Po špičkách běžela k oknu, které vedlo k přístavnímu můstku, a vykoukla ven. Druhá loď zmizela. Odešel od ní bez rozloučení. Svezla se po zdi dolů a cítila, že ji začíná bolet hlava. Musí se napít.

Namáhavě se oblékla. Připadalo jí, že celou noc vůbec nezamhouřila oka, ale nebyla to pravda. Usnula v jeho náruči a tak dobře už dlouho nespala. Přesto jí třeštila hlava.

V přízemí bylo ticho. Zašla k Samovi – byl vzhůru, ale ležel úplně tiše. Beze slova ho zvedla z postele a nesla ke kuchyňskému stolu. Pohladila ho po vláskách a šla postavit na kávu. Musí se napít, má strašnou žízeň. Vypila dvě sklenice vody, než zahnala sucho v ústech. Otřela si rty hřbetem ruky. Únava ji přepadla ještě silněji, když už nemusela myslet na žízeň. Ale Sam potřeboval jíst a ona rovněž. Uvařila vejce, namazala chléb a nachystala Samovi kaši. Všechno dělala mechanickými pohyby. Podívala se ke skříňce v předsíni, ale moc zásob tam nezbývalo. Musí s jídlem dobře hospodařit. Při pohledu na osamělou loď v přístavišti ji něco napadlo a pospíchala do předsíně. Vytáhla spodní zásuvku prádelníku a přehrabovala se v oblečení, ale marně. Nic tam nebylo. Možná si špatně pamatuje, kam to uložila. Vytáhla další zásuvku a vysypala ji na zem, ale zase nic. Zachvátila ji panika a pochopila, proč rno sáhla na prázdné místo v posteli. Najednou věděla, proč tu Matte není a proč se s ní nerozloučil.

Klesla na zem, schoulila se do klubíčka a objala si kolena. Z kuchyně se ozval sykot, jak překypěla vařící voda.

„Nech toho chlapce na pokoji.“ Gunnar ani nevzhlédl od Bohusonských novin, protože už dnes poněkolikáté opakoval stejnou větu.

„Ale třeba by měl chuť přijít na večeři. Nebo zítra na nedělní oběd. Nemyslíš?“ tázala se Signe naléhavě.

Gunnar si za novinami povzdechl.

„Nejspíš má na víkend jiný program. Je to přece dospělý člověk. Když bude chtít přijít, tak zavolá nebo se zastaví. Nemůžeš ho pořád hlídat. Byl tu přece onehdy.“

„Zkusím mu zavolat. Jen se zeptám, jak se má.“ Signe se natáhla po telefonu, ale Gunnar ji zadržel.

„Nech ho na pokoji,“ řekl důrazně.

Signe stáhla ruku zpět. Tělo se jí svíralo přáním vyťukat Matteho číslo, slyšet jeho hlas, vědět, že je v pořádku. Po tom, co ho přepadli, byla ještě úzkostlivější. Událost jí potvrdila to, co vždycky věděla – svět je pro jejího Matteho nebezpečné místo. Ovšemže chápala, že se musí ovládat. Ale co to bylo platné, když její vnitřní hlas křičel, že ho musí ochránit? Věděla, že je už dávno dospělý. Přesto se nedokázala přestat o něho strachovat.

Vytratila se do haly a zavolala odtamtud. Když zaslechla Matteho hlas ze záznamníku, položila sluchátko. Proč neodpovídá?

„Nevím, co mám dělat.“

Erika svěsila hlavu. Měli právě chvíli klid uprostřed všeho chaosu. Všechny tři děti spaly a oni mohli společně sedět u kuchyňského stolu, jíst čerstvě upečené pečivo a povídat si bez neustálého vyrušování. Erika ale nedokázala ten okamžik vychutnat. Pomyšlení na Annu ji stále trápilo.

„Nemůžeš dělat nic jiného než být u ní, když tě potřebuje. A má přece Dana.“ Patrik se natáhl přes stůl a položil jí dlaň na ruku.

„Co když mě nenávidí?“ zeptala se slabým hlasem a pláč měla na krajíčku.

„Proč by tě nenáviděla?“

„Protože já mám děti dvě a ona žádné…“

„Ale s tím ty nic nenaděláš. To je…, nevím, jak to říct…, nejspíš osud.“ Patrik jí pohladil ruku.

„Osud?“ Erika na něho hleděla s pochybami. „Annu už přece pořádně postihl. Konečně začala být šťastná a sblížily jsme se…, a teď mě jistě nenávidí.“

„Jaké to bylo včera?“

Měli doma tak rušno, že o tom nestačili mluvit dříve než teď. Patrik zapálil svíčku a její plamen se neklidně mihotal, takže se Eričin obličej chvílemi ozářil a chvílemi ocitl ve stínu.

„Spala. Jen jsem u ní chvíli seděla. Vypadala tak maličká.“

„Co na to Dan?“

„Je zoufalý. Má to teď hodně těžké a já to na něm vidím, i když se snaží předstírat, že to zvládá. Adrian a Emma se stále vyptávají, kam zmizelo to děťátko z maminčina bříška a proč maminka pořád jen spí. Říkal, že často neví, jak jim odpovědět.“

„Anna se z toho dostane. Už dříve ukázala, že je silná.“ Patrik pustil Eričinu ruku a zvedl příbor.

„Já nevím. Kolik toho člověk vydrží, než se úplně sesype? Bojím se, že právě to se s Annou stalo.“ Hlas se jí zachvěl.

„Musíme jen čekat. A být s ní.“ Patrik slyšel, jak prázdně jeho slova zní. Nic lepšího ho však nenapadlo. Jak se člověk může vzepřít osudu? Jak dokáže přežít ztrátu dítěte?

Dvojnásobný křik shora s nimi pořádně škubl. Běželi nahoru každý pro jedno dítě. To byl zase jejich osud. A cítili až hříšnou vděčnost.

„Volali z Matteho práce. Včera tam nebyl a dnes také nepřišel. A neoznámil, že je nemocný.“ Gunnar stál s telefonem jako vrostlý do země.

„Celý víkend telefon nezvedl, když jsem se mu pokoušela dovolat,“ řekla Signe.

„Zajedu se k němu podívat.“

Gunnar už byl na cestě ke dveřím, v běhu stáhl z věšáku bundu. Tak takhle to cítila Signe. Děs, který hlodal uvnitř jako divoké zvíře. Právě tak to cítila po všechny roky.

„Jedu s tebou,“ ozvala se rozhodně. Gunnar krátce přikývl a netrpělivě čekal, až si oblékne kabát.

Celou cestu k jeho činžovnímu domu mlčeli. Jel zadem, neprojížděl obcí. Vzal to kolem kopečka, kterému se říkalo Sedm hrbolů, protože tam děti v zimě sáňkovaly. I Matte, když byl malý. Gunnar polkl. Jistě existuje nějaké logické vysvětlení. Možná leží s horečkou a zapomněl zavolat a říct, že je nemocný. Nebo… Nenapadlo ho žádné jiné vysvětlení. Měl jim říct, že nemůže jít do práce.

Signein obličej na vedlejším sedadle byl bílý. Hleděla upřeně okénkem ven. Křečovitě na klíně držela kabelku. Gunnara napadlo, proč si ji vlastně vzala, ale říkal si, že se potřebuje něčeho držet.

Zaparkovali před Matteho domem. Vchod B. Nejraději by do schodů utíkal, ale kvůli Signe se přinutil jít normálním tempem.

„Máš klíče?“ zeptala se Signe, která spěchala za ním.

„Tady,“ Gunnar jí ukázal svůj svazek klíčů s jedním navíc, který mu dal Matte.

„Určitě je doma, takže ho nebudeme potřebovat. Otevře nám sám a pak…“

Slyšel manželčino nesouvislé povídání. Matte bydlel až nahoře a oba byli pořádně zadýchaní, když konečně stáli přede dveřmi. Musel se hodně držet, aby klíč rovnou nestrčil do zámku.

„Nejdřív zazvoníme. Kdyby byl doma, překvapilo by ho, kdybychom jen tak vpadli dovnitř. Třeba má nějakou návštěvu, a proto nemohl do práce.“

Signe už zvonila. Slyšeli, jak se zvuk rozléhá po bytě. Tiskla zvonek znovu a znovu. Čekali na kroky zevnitř, Matteho kroky. Ale v bytě zůstalo ticho.

„Tak odemkni,“ pobídla ho Signe. Přikývl, vmáčkl se vedle ní a vsunul klíč do zámku. Otočil jím a vzal za kliku. Bylo zamčeno. Zmateně si uvědomil, že klíčem otočil na druhou stranu a dveře musely být odemčené. Pohlédl na Signe a v očích si vzájemně četli paniku. Proč nemá zamčeno, když není doma? A pokud je, proč jim neotevřel?

Gunnar znovu otočil klíčem a zámek cvakl. Rukou, která se mu nekontrolovaně třásla, přitáhl dveře k sobě. Okamžitě pochopil, že Signe měla po celou dobu pravdu.

Annie byla nemocná. Nikdy se necítila tak strašně. Nos jí plnil pach zvratků. Nepamatovala si to, ale zřejmě zvracela do kbelíku vedle matrace. Všechno bylo jako v mlze. Opatrně se pohnula. Celé tělo měla rozlámané. Přimhouřila oči a zabolely ji, když se snažila zahlédnout, kolik je hodin. Který je den? Co je se Samem?

Myšlenka na dítě jí dodala sílu, aby se posadila. Ležela vedle jeho postele. Chlapec spal. Snažila se znovu zaostřit pohled na hodiny. Chvíli po jedné. Sam usnul po obědě. Pohladila ho po hlavičce.

Nějakým způsobem se o něho dovedla postarat i v horečném omámení. Její mateřský instinkt byl dostatečně silný. Pocítila ulehčení a bolest okamžitě polevila. Rozhlédla se kolem sebe. V chlapcově posteli ležela lahev s vodou a na zemi balíček sušenek, ovoce a kousek sýra. Navzdory všemu mu dokázala zajistit jídlo a vodu.

Vedle matrace stál kbelík a jeho pach ji znovu nutil ke zvracení. Musela poznat, že je jí špatně, a kbelík si sem postavit. Žaludek měla prázdný, zřejmě už všechno vyzvracela.

Pomalu se pokusila postavit. Nechtěla Sama probudit a potlačila hlasité zasténání. Nakonec stála na roztřesených nohou. Bylo důležité, aby do sebe dostala vodu a nějaké jídlo. Neměla hlad, ale žaludek hlasitě protestoval, že neměl nic na práci. Vzala kbelík a vyhnula se pohledu na jeho obsah. Ramenem si otevřela dveře domku a otřásla se zimou. Mezitím, co onemocněla, blížící se letní teplo si zřejmě vzalo dovolenou.

Opatrně pokračovala na můstek a s odvrácenou tváří vylila obsah kbelíku do moře. Vzala provaz a pořádně ho přivázala na ucho. Pak ho na druhé straně můstku ponořila do vody a několikrát vypláchla.

Vítr do ní prudce narážel, když se s překříženými pažemi vracela zpět. Celé tělo protestovalo proti takové námaze a strašně se potila. S odporem si stáhla všechno oblečení a pořádně se umyla, než se převlékla do čistého trička, tepláků a bundy. Roztřesenýma rukama si připravila kousek chleba, nalila skleničku džusu a sedla si v kuchyni ke stolu. Chvíli trvalo, než jí jídlo začalo chutnat, ale pak si ještě přidala a pomalu cítila, že se do ní vrací život.

Pohlédla znovu na hodinky, malý čtvereček s datem. Po krátké úvaze dospěla k tomu, že je úterý. Skoro tři dny byla nemocná. Tri dny prázdnoty a snů. O čem se jí zdálo? Snažila se zachytit útržky, které se jí míhaly hlavou. Jeden ze snů se vracel. Annie potřásla hlavou, ale tím pohybem ji znovu rozbolela. Zakousla se do čtvrtého krajíčku a s pomalým žvýkáním úporná bolest mizela. Žaludek se zklidňoval. Šlo o nějakou ženu. Ve snu ji viděla a s její tváří bylo něco podivného. Svraštila čelo. Něco na ženě jí připadalo povědomé. Věděla, že se s ní už někdy dříve setkala, ale netušila kde.

Zvedla se. Jistě si časem vzpomene. Ale sen jí nešel z hlavy. Žena vypadala smutně, a se stejným pocitem se Annie šla podívat na Sama.

Patrik se špatně vyspal. Nakazil se Eričinými obavami o Annu a v noci se budil s černými myšlenkami, jak rychle se může život změnit. I jeho vlastní zážitek mu trochu podrazil nohy. Asi nebylo dobré život brát jako samozřejmost. V nitru ho svíral strach. Uvědomil si, že nikdy necítil tak silný ochranitelský pud. Nejlepší by bylo, kdyby Erika s dětmi v autě vůbec nejezdila, po pravdě řečeno by ji za volantem nejraději už nikdy neviděl. Ideální by bylo, kdyby s dětmi nevycházela z domu a nevystavovala se žádnému nebezpečí.

Přirozeně mu bylo jasné, že tak nemůže uvažovat. Měl k tomu ale opravdu dost blízko. Bylo o fous, že neztratil Eriku a dvojčátka. Mohl přijít o rodinu.

Sevřel desku psacího stolu a přinutil se klidně dýchat. Občas pociťoval paniku a nejspíš se bude muset naučit s ní žít. Musí to zvládnout, navzdory tragédii pro něj všechno dopadlo dobře.

„Jak se cítíš?“ V otevřených dveřích se objevila Paula.

Patrik se znovu hluboce nadechl.

„Je to dobré. Jsem jen trochu unavený. Noční krmení a tak podobně, však to znáš,“ pokusil se usmát.

Paula vešla dovnitř a posadila se. „Nech toho.“ Zpříma na něho pohlédla a bylo jasné, že jeho vysvětlování i falešný úsměv prokoukla. „Ptám se tě znovu: jak se cítíš?“

„Dobře i špatně,“ přiznal nerad. „Chvíli potrvá, než si zase zvyknu. I když je teď všechno v pořádku. Ovšem s výjimkou Eričiny sestry.“

„Jak se jí daří?“

„Za nic to nestojí.“

„To chce čas.“

„Máš pravdu. Jenomže Anna se uzavřela do sebe. Nechce mluvit ani s Erikou.“

„Je na tom něco divného?“ poznamenala Paula tiše.

Patrik věděl, že jeho kolegyně má schopnost přesně vyhmátnout citlivý bod. Udeřila hřebíček na hlavičku častěji, než bylo člověku milé. Většinou měla pravdu.

„Vaše dvě děti přežily. Anna o svoje přišla. Není nic divného, že Eriku nechce vidět.“

„Právě toho se Erika bojí. Ale co můžeme dělat?“

„Nic. Teď právě vůbec nic. Anna má svou rodinu, muže, který byl otcem dítěte. Musí se nejdřív znovu sblížit. Ať to zní jakkoliv divně, Erika by se teď měla stáhnout. To neznamená, že Annu opustila. Je přece stále tady.“

„Rozumím ti, ale nevím, jak to Erice vysvětlím.“

Patrik se znovu zhluboka nadechl. Hovorem s Paulou se mu tlak na prsou trochu uvolnil.

„Myslím si, že…,“ pokračovala Paula, ale přerušilo ji klepnutí na dveře.

„Promiňte.“ Dovnitř vpadla Annika s planoucím obličejem. „Teď právě nás volali z Fjällbacky. Nějaký muž byl nalezen zastřelený ve vlastním bytě.“

Na okamžik zavládlo ticho, vzápětí propukla horečná aktivita. Během minuty byli Patrik a Paula na cestě ke garáži. Za sebou slyšeli Anniku, která informovala Göstu a Martina. Ti pojedou druhým autem za nimi.

„Tady to vypadá úžasně!“ Erling se spokojeně rozhlédl po novém lázeňském domě Badis a pak se otočil k Vivianně. „Levné to nebylo, ale stojí to za každou korunu, kterou obec vynaložila. Jsem si jist, že to bude úžasný úspěch. Vzhledem k penězům, které investuješ ty, zbude po zaplacení nákladů snad i něco pro nás. Doufám, že jste nenabídli příliš vysoké platy?“ Podezřívavě pohlédl na mladou ženu v bílém oblečení, která procházela kolem.

Vivianne se do něho zavěsila a vedla ho k jednomu ze stolů.

„Nedělej si starosti, jsme velice hospodární. Anders dvakrát obrátí každou korunu. Jen díky tomu jsme tak dobře vydělali na Světle v Dalarně a mohli jsme investovat i sem.“

„Ano, štěstí že Anderse máš.“ Erling se usadil u stolu vjídelně, kde bylo připravené občerstvení. „Spojil se dnes s tebou Matte? Minulý týden se zmiňoval, že má pár věcí, o kterých chce s tebou a Andersem mluvit.“

Natáhl se po lákavém zákusku, ale po jediném kousnutí ho odložil na svůj talířek.

„Co to je?“

„Špaldové pečivo.“

„Hmm…,“ zamumlal Erling a spokojil se s kávou.

„Ne, zatím se mi neozval. Ale jistě to není nic důležitého. Zastaví se, až se mu to bude hodit.“

„To je divné. Včera nepřišel práce a nezavolal, že je nemocný. Ani dnes ráno jsem ho nezahlédl, než jsem odjel sem.“

„Jistě je v pořádku,“ ujišťovala ho Vivianne a natáhla se po zákusku.

„Můžu si kvám sednout, nebo chtějí být hrdličky samy?“ Objevil se u nich Anders. Ani si jeho příchodu nepovšimli. Oba sebou škubli, ale Vivianne se usmála a přistrčila svému bratrovi židli vedle sebe.

Jako pokaždé Erlinga uhodilo do očí, jak si jsou podobní. Oba plavovlasí s modrýma očima a stejně klenutým horním rtem. Ale zatímco Vivianne byla energická, společenská a přímo z ní vyzařoval magnetismus, její bratr byl zamlklý a klidný. Revizorský typ, pomyslel si Erling, když se s ním poprvé setkal během svého pobytu ve Světle. Neviděl na tom nic negativního. A vzhledem k tomu, o kolik peněz šlo právě tady, bylo uklidňující, že se o finance stará právě takový člověk.

„Ozval se ti dnes Mats? Prý měl pár otázek,“ Vivianne se obrátila k Andersovi.

„Zastavil se u mě na chvíli v pátek odpoledne. Proč se ptáš?“

Erling si odkašlal. „Koncem minulého týdne se zmínil, že by si něco rád ujasnil.“ Anders přikývl.

„Ano, jak říkám, zastavil se u mě a probrali jsme to.“ „Skvělé. Těší mě, že je všechno v pořádku,“ řekl Erling a spokojeně se usmál.

Před vchodem stáli starší muž a žena, kteří se pevně objímali. Patrik předpokládal, že to jsou rodiče mrtvého. Ti, kteří jeho tělo našli a zavolali policii. Vystoupili s Paulou z auta a šli k nim.

„Jsem Patrik Hedström z policie v Tanumshede. To vy jste nám volali?“ zeptal se, i když si byl odpovědí jist.

„Ano, my.“ Mužovy tváře byly mokré od slz.

Žena ukrývala obličej na jeho prsou.

„Je to náš syn…, tam nahoře,“ řekla, ale ani nevzhlédla.

„Zajdu se podívat, co se stalo.“

Muž naznačil, že ho doprovodí, ale Patrik ho zastavil. „Myslím, že bude nejlepší, když tady počkáte. Za chvíli tu budou zdravotníci a postarají se o vás. Paula zatím s vámi zůstane.“

Naznačil Paule, aby s rodiči poodešla stranou, sám vstoupil do domu a vydal se do druhého patra, kde zůstaly dveře otevřené dokořán. Nemusel ani vstoupit dovnitř, aby viděl, že muž ležící na břiše v předsíni je mrtvý. V zadní straně hlavy mu zela velká díra. Krev a mozek se rozstříkly po zemi a stěnách a všechno už dávno ztuhlo. Bylo to místo činu a museli počkat, až byt propátrá Torbjörn Ruud se svým týmem techniků. Mohl se tedy klidně vrátit dolů a promluvit s rodiči mrtvého.

Před domem si pospíšil k oběma manželům. Spolu s Paulou stáli opodál s pracovníky záchranky, kteří právě přijeli. Ženě někdo položil deku přes ramena a ona se otřásala pláčem. Patrik se rozhodl mluvit nejdříve s mužem, který se ovládal více, i když i on plakal.

„Jsme zapotřebí nahoře?“ zeptal se jeden ze zdravotníků a ukázal k domu.

Patrik zavrtěl hlavou. „Teď určitě ne. Technici jsou na cestě.“

Všichni na chvíli zmlkli a byl slyšet jen ženin srdceryvný pláč. Patrik zamířil k jejímu muži.

„Můžu si s vámi na chvíli promluvit?“

„Ano, pomůžeme vám, jak to půjde. Nechápeme, kdo mohl.“ Mužův hlas se zlomil, rychle pohlédl na svou ženu a šel s Patrikem k policejnímu vozu. Signe podle všeho své okolí nevnímala.

Sedli si v autě dozadu.

„Na dveřích stojí napsáno Mats Sverin. Je to váš syn?“ „Ano. Říkali jsme mu Matte.“

„A jak se jmenujete vy?“ Patrik si psal poznámky do bloku.

„Gunnar Sverin. Moje žena je Signe. Ale proč.?“

Patrik mu položil dlaň na paži. „Uděláme všechno, co bude v naší moci, abychom našli toho, kdo to udělal. Dokážete mi odpovědět na několik otázek?“

Gunnar přikývl.

„Kdy jste naposled viděli svého syna?“

„Ve čtvrtek večer. Byl u nás na večeři. Od té doby, co se přistěhoval zpět do Fjällbacky, k nám chodíval často.“

„V kolik hodin odcházel?“

„Myslím, že odjel těsně po deváté.“

„Byli jste od té doby spolu v kontaktu? Telefonovali si nebo podobně?“

„Ne. Signe má velice úzkostlivou povahu a pokoušela se mu celý víkend dovolat, ale marně., huboval jsem ji, že má chlapce nechat na pokoji.“ Tváře mu zaplavily slzy a rozpačitě si je otíral rukávem bundy.

„Takže u vašeho syna nikdo telefon nebral. Ani na mobil neodpověděl?“

„Ne, ozval se jen záznamník.“

„Bylo to neobvyklé?“

„Ano. Signe mu asi volala příliš často, ale Matte měl andělskou trpělivost.“ Gunnar si znovu rukávem otřel oči. „A proto jste za ním dnes jeli?“

„Ano i ne. Signe už byla opravdu neklidná. Vlastně i já, i když jsem to nepřiznal. A pak volali z města a řekli, že Mats nepřišel do práce…, to mu prostě nebylo podobné. Vždycky chodil všude přesně. To měl po mně.“

„Co dělal na obecním úřadě?“

„Před několika měsíci tam dostal místo finančního náměstka, právě když se přistěhoval zpět. Měl velké štěstí, protože pro inženýry ekonomie moc práce normálně není.“

„Proč se do Fjällbacky vracel? Kde bydlel do té doby?“

Gunnar odpověděl nejdřív na druhou otázku: „V Göteborgu. Přesně nevíme, proč se vrátil. Ale těsně před návratem se mu tam stalo něco hrozného. Někdo ho ve městě přepadl a Matte pak byl mnoho týdnů v nemocnici. Měl hodně času na přemýšlení. V každém případě se ale potom vrátil domů a byli jsme šťastní. Hlavně Signe, samozřejmě. Ta byla přešťastná.“

„Vyšetřilo se, kdo ho napadl?“

„Ne. Policie nikoho nenašla. Matte útočníky neznal a nemohl je identifikovat. Ale byl pořádně zřízený. Když jsme za ním se Signe přijeli do Sahlgrenské nemocnice na návštěvu, sotva jsme ho poznali.“

„Hmm…“ Patrik si udělal otazník u poznámky o přepadení. Na to je třeba se co nejdříve podívat. Musí kontaktovat kolegy v Göteborgu.

„Nevíte, kdo by mu chtěl ublížit? Neměl s někým nevyřízené účty?“

Gunnar prudce zavrtěl hlavou. „Ne, Matte si za celý život neudělal žádné nepřátele. Všichni ho měli rádi a on jim to oplácel.“

„Jak se mu vedlo v práci?“

„Myslím si, že tam byl spokojený. Když jsme se viděli ve čtvrtek, připadalo mi, že je trochu ustaraný, ale možná se mi to jen zdálo. Měl hodně práce. Rozhodně se nezmínil, že by měl s někým nějakou nepříjemnost. Erling je občas zvláštní, jak jsem slyšel, ale Matte si o něm myslel, že je neškodný, a vycházel s ním.“

„A co jeho život v Göteborgu? Jak tam žil? Přátelé, děvčata, kolegové.“

„O tom jsme moc nevěděli. Nebyl upovídaný. Signe byla pochopitelně zvědavá, ale nikdy nic neřekl. Před několika lety jsme občas o nějakých kamarádech zaslechli, ale co pak nastoupil do posledního zaměstnání v Göteborgu, zdálo se, že se s nikým moc nestýká a věnuje se práci. Úplně ho pohltila.“

„A co potom, když se vrátil do Fjällbacky? Začal se stýkat se starými kamarády?“

Gunnar znovu zavrtěl hlavou.

„O nikoho se moc nezajímal. Ostatně, ani jich tu mnoho není. Většina se odstěhovala. Zdálo se, že si vystačí. Signe si kvůli tomu dělala starosti.“

„Takže neměl žádnou přítelkyni?“

„Myslím si, že ne. Ale je jasné, že všechno jsme nevěděli.“

„Nikdy k vám nikoho nepřivedl?“ zeptal se Patrik překvapeně. Jak vlastně byl Matte starý? Zauvažoval. Asi stejně jako Erika, usoudil.

„Ne, nikdy. Ale to přece nemusí znamenat, že nikoho neměl,“ odpověděl Gunnar, jako by slyšel Patrikovy úvahy.

„Dobře. Kdyby vás ještě něco napadlo, zavolejte mi na toto číslo,“ podal mu vizitku. „Cokoliv. Ať je to důležité, nebo jen maličkost. Ještě si promluvíme i s vaší ženou. A pak ještě znovu i s vámi, snad vám to nebude vadit.“

„Určitě ne,“ přikývl Gunnar a vzal si navštívenku. Okénkem vozu pohlédl na Signe, zdálo se mu, že už nepláče. Nejspíš jí dali něco na uklidnění.

„Přijměte mou soustrast,“ řekl ještě Patrik a rozhostilo se mezi nimi ticho. Dál už nebylo co říct.

Když vylézali z vozu, na parkoviště právě zahnulo auto s techniky a Torbjörnem Ruudem. Teď nastane trpělivá práce s hledáním důkazů.

Později nechápala, že Fredrika neprohlédla. Možná to ale nebylo nic divného. Navenek byl uhlazený a dvořil se jí tak, jak si nikdy ani neuměla představit. Na začátku se mu smála, ale on se kolem ní tolik točil, že mu postupně podlehla. Rozmazloval ji, bral ji na výlety do ciziny, bydleli v pětihvězdičkových hotelech. Zval ji na šampaňské a posílal jí plno květin. Tvrdil, že si zaslouží veškerý luxus. Věřila mu. Jako by oslovil něco, co dřímalo pod povrchem: nedostatek sebedůvěry a touhu slyšet, že si opravdu zaslouží víc než ostatní. Kde na to bral peníze? Annie si nevzpomínala, že by se ho na to někdy zeptala.

Vítr zesílil, ale zůstala sedět na lavičce na jižní straně domku. Káva vystydla, přesto ji upíjela. Ruce, v nichž svírala hrníček, se jí třásly. Nohy měla dosud nejisté a žaludek jako na vodě. Věděla, že bude chvíli trvat, než se dá zase do pořádku.

Fredrik ji pomalu vtáhl do svého světa plného mejdanů, cest, krásných věcí a lidí. Měl nádherný dům. Skoro okamžitě se k němu nastěhovala a opustila skromný jednopokojový byteček ve Farstě. Jak by tam mohla zůstat, jak by se tam mohla vracet poté, co prožila dny a noci ve Fredrikově veliké vile v Djursholmu, kde bylo všechno nové a nákladně zařízené?

Když pochopila, co Fredrik dělá, jak si vydělává peníze, bylo pozdě. To už spojila svůj život s jeho. Měli společné přátele, nosila prsten, který jí dal, a nechodila do práce, protože si Fredrik přál, aby zůstala doma a starala se o jeho pohodlí.

Smutnou pravdou bylo ovšem to, že jí nic z toho příliš nevadilo. Pokrčila jen rameny při zjištění, že Fredrik patří ke špičce lidí provozujících špinavé obchody a že stojí tak vysoko, aby se ho špína příliš nedotýkala. Svým způsobem to bylo vzrušující. Vědomí toho, co se kolem ní děje, vyvolávalo adrenalin.

Ven samozřejmě nic neproniklo. Na papíře figuroval jako importér vína a to do jisté míry byla pravda. Jeho firma každoročně vykazovala zisk a Fredrik strašně rád jezdil na vinici, kterou si koupil v Toskánsku. Uvažoval o produkci vlastního vína. Na pohled to působilo normálně a nikdo nic nezpochybňoval. Občas Annie večeřela s lidmi patřícími ke smetánce, jak rodem, tak bohatstvím, a překvapovalo ji, jak bylo snadné je vodit za nos, jak bez potíží spolkli všechno, co jim Fredrik namluvil. Zřejmě si mysleli, že ta spousta jeho peněz pochází z importní firmy. Věřili tomu, čemu chtěli. Stejně jako ona.

Všechno se změnilo, když se narodil Sam. Fredrik trval na tom, že by si měli pořídit dítě. Přál si mít syna. Annie sama měla velké pochybnosti. Styděla se, když si připomněla své obavy, že jí těhotenství změní postavu, že omezí její společenské možnosti, tříhodinové obědy s přítelkyněmi a nekonečné nakupování. Ale Fredrik se nenechal zviklat a ona s tím nakonec souhlasila.

V okamžiku, kdy jí porodní asistentka do náruče položila Sama, se její život změnil. Nic z dřívějška už nebylo důležité. Fredrik dostal vytouženého syna, ale sám se ocitl na periferii jejího zájmu a ztratil své postavení. Nebyl to muž, který by se nechal odstrčit z prvního místa, a čím dál víc na Sama žárlil. Zakázal jí kojit a proti její vůli jí opatřil děvče, které se o Sama mělo starat. Annie se ale odsunout nenechala. Elwena žehlila a vysávala, zatímco ona sama trávila hodiny v pokoji se Samem. Nikdo nesměl vstoupit mezi ně. Jestli dříve byla rozmazlená a zmatená, tak teď se stejně upnula na mateřskou roli.

Po Samově narození se její život začal rozpadat. I dříve se Fredrik občas choval násilnicky, především když se více napil nebo si vzal drogy. Mívala i několik dní kolem očí bolestivé modřiny nebo jí tekla z nosu krev. Ale nic horšího.

Po Samově narození však propuklo peklo. Vítr a vzpomínky jí vehnaly slzy do očí. Ruce se jí roztřásly tak, až si z hrníčku vyšplíchla trochu kávy na kalhoty. Zavřela oči, aby představy potlačila. Krev. Všude tolik krve. Obrazy se překrývaly jako dva negativy, které se propojí v jeden. Mátlo ji to a děsilo.

Prudce se zvedla. Musí se vrátit k Samovi. Potřebuje ho.

„To je opravdu smutný den.“ Erling stál v čele dlouhého konferenčního stolu a vážně hleděl na své spolupracovníky.

„Ale jak se to stalo?“ Sekretářka Gunilla Kjellinová se vysmrkala. Slzy jí kanuly po tvářích.

„Moc jsem se toho od policie nedozvěděl, ale pochopil jsem tolik, že se Mats stal obětí zločinu.“

„Někdo ho zavraždil?“ Uno Brorsson se opřel do židle. Rukávy flanelové kostkované košile měl jako obvykle vyhrnuté.

„Jak říkám, moc toho nevím, ale myslím si, že nás policie bude informovat.“

„Jak to ovlivní projekt?“ Uno si prohrábl vousy jako vždycky, když byl neklidný.

„Vůbec nijak. To vám chci teď a tady potvrdit. Matte projektu Badis věnoval hodně času a určitě by si přál, abychom pokračovali. Všechno půjde dál podle plánu a já sám převezmu za finance zodpovědnost, dokud za Matteho nenajdeme náhradu.“

„Jak už můžete mluvit o tom, kdo ho nahradí?“ vzlykla nahlas Gunilla.

„No tak, Gunillo.“ Erling si s jejím citovým výbuchem moc nevěděl rady a za současných okolností se nehodil. „Máme zodpovědnost za obec a její obyvatele a také všechny, kterým leží na srdci nejen tento projekt, ale i celkový rozkvět našeho městečka.“ Odmlčel se, sám překvapen, jak dobře to vyjádřil. Pak pokračoval: „Je tragické, že vyhasl mladý život, ale to nás nesmí zastavit. The show must go on, jak se říká v Hollywoodu.“

V konferenční místnosti bylo naprosté ticho a poslední věta vyzněla tak skvěle, že ji Erling musel říct ještě jednou. Napřímil se, vypnul hruď a se silným bohuslänským přízvukem zopakoval: „The show must go on, people.The show must go on.“

Od té doby, co je přátelští policisté odvezli domů, seděli bezradně proti sobě u kuchyňského stolu. Gunnar by raději jel sám, ale oni na tom trvali. Jejich auto zůstalo na parkovišti a Gunnar pro něj bude muset zajít. Ale v tom případě se může zastavit u…

Prudce se nadechl. Jak mohl tak rychle zapomenout, jak mohl na jediný krátký okamžik zapomenout, že je Matte mrtvý? Přece ho viděli ležet obličejem dolů na pruhovaném koberci, který kdysi Signe sama utkala. Měl v hlavě díru. Jak mohl zapomenout na tu krev?

„Mám postavit na kávu?“ Musel konečně ticho přerušit. Slyšel jen tlukot vlastního srdce a nenáviděl to pravidelné bušení, které mu připomínalo, že on žije a dýchá, kdežto jeho syn je mrtvý.

„Udělám nám šálek.“ Zvedl se, přestože mu Signe neodpověděla. Uklidňující léky na ni pořád působily, takže jen seděla s prázdným pohledem, ruce sepjaté na voskovaném ubruse.

Pohyboval se jako automat. Vložil filtr, nalil vodu, otevřel plechovku s kávou a odměřil ji, stiskl knoflík. Kávovar začal okamžitě šumět a bublat.

„Dáš si něco ke kávě? Kousek bábovky?“ Hlas mu zněl podivuhodně normálně. Popošel k lednici a vytáhl pečivo, které zbylo ze včerejška, kdy Signe pekla. Opatrně stáhl fólii, položil bábovku na prkénko a ukrojil dva silné plátky. Dal je na dva talířky, jeden před Signe a druhý před sebe. Nereagovala, ale nedbal na to. Slyšel jen tlukot svého srdce, zaškrabání nože na tácku a bublající zvuk kávovaru, který všechno ostatní na okamžik přehlušil.

Když se naplnila konvice kávou, natáhl se pro dva hrníčky. Zvyky jim postupně přešly do krve a každý měl svůj oblíbený hrnek. Signe vždycky pila kávu z křehkého porcelánového šálku s růžičkami kolem okraje, zatímco on dával přednost silnému keramickému hrnku, který si jednou koupili při výletu autobusem do Gränny. Černou kávu s jednou kostkou cukru pro něho, mléko a dvě kostky cukru pro Signe.

„Tady máš,“ řekl a postavil šálek vedle tácku s bábovkou.

Nepohnula se. Káva ho pálila v krku, protože polkl příliš velký doušek, a rozkašlal se. Ukousl si kousek bábovky, ale sousto mu rostlo v ústech. Nakonec se mu zvedl žaludek a musel ten žmolek z cukru, vajec a mouky vyplivnout, aby se nezalkl.

Proběhl kolem Signe na toaletu a padl na kolena s hlavou nad mísou. Vzápětí ve vodě, jež se vždycky zelenala nějakým chemickým prostředkem, který Signe tvrdošíjně zavěšovala na okraj mísy, plavala káva, drobky pečiva a žluč.

Když měl žaludek prázdný, zaslechl znovu zvuk svého srdce. Buch, buch, buch. Sklonil se a znovu zvracel. V kuchyni vychládala káva v bílém šálku s růžičkami.

Než ukončili prohlídku bytu Matse Sverina a jeho nejbližšího okolí, nastal večer. Venku bylo pořád ještě světlo, ale městečko se zklidňovalo a počet chodců se snižoval. Technik Torbjörn Ruud vypadal unaveně, když přišel za Patrikem s mobilem v ruce. Patrik s ním a jeho týmem spolupracoval už při několika vyšetřováních vraždy a k muži s prošedivělými vousy cítil velký respekt.

„Kdy dokončí ohledání?“ Patrik si masíroval kořen nosu. Začínal cítit, že měl hodně dlouhý, pracný den.

„Nevím. Musíš se Pedersena zeptat.“

„Co si předběžně myslíš ty?“ Patrik se otřásl zimou, protože na malém travnatém plácku před domem pořádně foukalo. Přitáhl si k tělu bundu.

„Připadá mi to jednoznačné. Jeden smrtící výstřel zezadu do hlavy. Kulka tam dosud vězí. Nábojnice, kterou jsme našli, je z devítimilimetrové pistole.“

„Nějaké stopy v bytě?“

„Máme spoustu otisků prstů a nabrali jsme i vzorky nějaké tkaniny. Až budeme mít možnost výsledky srovnat s podezřelým, posuneme se dál.“

„Ovšem jen za předpokladu, že dotyčná osoba po sobě v bytě něco nechala,“ namítl Patrik. Technické vyšetřování je skvělá věc, ale Patrik ze zkušenosti věděl, že k úspěchu je zapotřebí i velká dávka štěstí. Lidé přicházeli a odcházeli, stopy po sobě mohli nechat přátelé nebo rodina. Pokud byl mezi nimi vrah, ocitli by se před dalším problémem – jak pachatele spojit s místem činu.

„Nevzdáváš se příliš brzy?“ Torbjörn šťouchl Patrika do boku.

„Asi ano, promiň,“ zasmál se Patrik. „Jsem nejspíš trochu unavený.“

„Doufám, že se moc nehoníš. Slyšel jsem, že tě to pořádně skříplo. Trvá dlouho, než se člověk zase postaví na nohy.“

„Takové řeči neslyším rád,“ brblal Patrik. „Ale máš pravdu, varování jsem dostal.“

„To je dobře. Nejsi ale tak starý a jistě tě u policie čeká ještě mnoho let.“

„Co si celkově myslíš o stopách z místa činu?“ zeptal se Patrik ve snaze odvést pozornost od svého zdraví. Bolest v prsou měl pořád v živé paměti.

„Jak říkám, moc toho není. Všechno je už na cestě do Státní kriminalistické laboratoře a tam to bude chvíli trvat, jak víš. Ale jsou mi něco dlužni, tak to s trochou štěstí o něco uspíší.“

„Přirozeně budeme vděční za co nejrychlejší výsledky.“ Patrik stále mrzl. Na červen byla velká zima a počasí se stále měnilo. Teď jako by bylo hodně časné jaro, ale jen před několika dny Erika seděla na zahrádce v krátkých rukávech.

„A co vy? Nic nemáte? Neslyšel nebo neviděl někdo něco?“ Torbjörn ukázal na nájemní domy v okolí.

„Vyptávali jsme se všude, ale zatím bezvýsledně. Jeden ze sousedů si myslí, že v noci na sobotu zaslechl nějaký zvuk, ale spal, a když ho to probudilo, nevěděl, oč jde. Jinak nemáme vůbec nic. Mats Sverin žil hodně uzavřeně, přinejmenším tady v domě. Zřejmě se s ním nikdo neznal, sousedé se jen vzájemně pozdravili na schodišti. Ale protože pochází z Fjällbacky a jeho rodiče tu dosud žijí, většina lidí ví, o koho jde a že pracuje na obecním úřadě.“

„Ano, tamtamy tu fungují,“ poznamenal Torbjörn. „Ale při troše štěstí nám pomohou.“

„Snad ano. Zatím se zdá, že žil jako poustevník, ale zítra budeme pokračovat.“

„Jeď si domů odpočinout,“ poklepal Torbjörn Patrikovi na rameno.

„Dobře,“ lhal Patrik. Už volal domů a Erice řekl, že se opozdí. Museli se ještě večer domluvit, jak budou postupovat. A po několika málo hodinách spánku přijde časné ráno. Věděl, že by se měl víc poučit z toho, co se mu stalo. Ale práce pro něho byla přednější. Jinak to neuměl.

Erika hleděla do krbu. Když Patrik zavolal, snažila se neznít moc ustaraně. Konečně se trochu zvetil, pohyboval se s větší energií a měl lepší barvu v obličeji. Pochopitelně věděla, že v práci musí zůstat, ale přece jí slíbil, že se nebude moc honit, a teď to vypadalo, že na svůj slib zapomněl.

Uvažovala, o koho jde. Patrik jí do telefonu nic říct nechtěl-jen tolik, že byl ve Fjällbace nalezen zavražděný muž. Eriku trápila zvědavost, což jistě souviselo i s jejím povoláním. Jako spisovatelku ji inspiroval zájem o lidi a události. Časem se jistě všechno dozví. I kdyby to snad neřekl Patrik, detaily se tak jako tak rychle roznesou. Byla to výhoda i nevýhoda života v malém městečku. Stále ještě ji hluboce dojímala vzpomínka na obrovskou podporu, které se jí samé dostalo po dopravní nehodě. Všichni nabízeli pomoc – známí i ti, s nimiž se jen letmo zdravila. Jedni jim pohlídali Maju, jiní pomohli v domě, a když se konečně oba dostali z nemocnice, lidé jim nosili jídlo až na schody domu. V nemocnici byli oba zaplaveni květinami, lístky s přáním brzkého uzdravení, čokoládou a hračkami pro děti. Od všech spoluobčanů. Ve Fjällbace drží lidé spolu.

Ale právě dnes večer se cítila hodně osaměle. Po Patrikově hovoru měla chuť zavolat Anně, a jako obyčejně ji moc zabolelo, když si uvědomila, že to nejde. Pomalu telefon odložila na stolek.

Děti nahoře spaly. V krbu praskal oheň a snášela se tma. V posledních měsících se mnohokrát bála, ale nikdy nebyla sama. Spíš naopak, ustavičně ji obklopovali lidé. Jen dnes večer bylo ticho.

Vyskočila, když shora uslyšela křik. Než oba chlapce nakrmila a znovu uspala, nemusela aspoň myslet na Patrika a bát se o něho.

„Měli jsme dnes hodně dlouhý den, ale myslím si, že v každém případě musíme ještě hodinku obětovat a pohovořit si, než si pojedeme domů odpočinout.“

Patrik se rozhlédl kolem sebe. Všichni vypadali unaveně, ale soustředěně. Dávno už se vzdali představy, že by se k poradám scházeli jinde než v kuchyňce, a Gösta neobyčejně prozíravě připravil pro každého šálek kávy.

„Martine, mohl bys shrnout, co jste zjistili v okolí?“

„Byli jsme úplně všude a většinu lidí jsme zastihli doma. Jen na pár míst se ještě musíme vrátit. Nejvíc nás pochopitelně zajímalo, jestli někdo z Matsova bytu nezaslechl hluk. Křik, hádku, výstřel. Ale nedozvěděli jsme se vůbec nic. Jedině soused z vedlejšího bytu nám řekl trochu víc. Jmenuje se Leandersson. V noci z pátku na sobotu ho probudil nějaký zvuk, mohl to být výstřel nebo taky něco úplně jiného. Vybavuje si jen, že něco zaslechl.“

„Nikdo nikoho nespatřil vejít do domu?“ zeptal se Mellberg.

Annika horečně zapisovala.

„Nikdo si nepamatuje, že by ho vůbec někdo navštívil za celou dobu, co v bytě bydlel.“

„A jak dlouho to bylo?“ zajímal se Gösta.

„Jeho otec vypověděl, že se sem docela nedávno přistěhoval z Göteborgu. Ale chci si o tom ještě znovu s rodiči pohovořit za klidnějších okolností,“ řekl Patrik.

„Takže od sousedů jsme se nic nedozvěděli.“ Mellberg zíral na Martina, jako by to osobně zavinil.

„Ne,“ potvrdil Martin, ale nedal se zastrašit. Pořád byl na jejich policejní stanici nejmladší, ale definitivně ztratil bojácný respekt vůči Mellbergovi, který zpočátku cítil.

„Tak dál,“ převzal slovo Patrik. „Mluvil jsem s otcem, ale matka byla v příliš velkém šoku, abych ji mohl vyslechnout. Chci si s nimi zajet popovídat zítra, jestli se nedozvím víc. Podle otce, Gunnara, neznali nikoho, kdo by chtěl jejich synovi ublížit. Po svém návratu do Fjällbacky se zřejmě s mnoha lidmi nestýkal, přestože odtud pocházel. Chtěl bych, aby zítra někdo pohovořil s jeho kolegy v práci. Gösto a Paulo, postaráte se o to?“ Pohlédli na sebe a přikývli.

„Martine, ty ještě pohovoř se sousedy, které jsi dnes nezastihl. Gunnar se zmínil, že Matse před návratem do Fjällbacky někdo v Göteborgu brutálně napadl. To si chci zítra ověřit.“

Patrik se otočil k šéfovi. Stalo se běžnou rutinou, že se museli postarat o minimalizaci jeho škodlivých zásahů do vyšetřování. Teď ho Patrik vážně oslovil: „Bertile, jsi jako velitel potřebný na stanici. Nejlíp ze všech se dokážeš postarat o tisk, člověk neví, kdy něco vyčmuchají.“

Mellberg se ve svém koutku probral. „To je naprostá pravda. Mám s tiskem dobré vztahy a velkou zkušenost, jak novináře zvládnout.“

„Skvělé,“ poznamenal Patrik bez nejmenšího náznaku ironie v hlase. „Takže všichni víme, co ráno budeme dělat. Anniko, ty dostaneš úkoly průběžně, budeme potřebovat tvou pomoc při zjišťování informací.“ „Budu tady,“ potvrdila a zavřela blok.

„Dobře. Takže jdeme domů za rodinami a na pár hodin se vyspat.“

V tom okamžiku Patrik pocítil nesmírnou touhu po Erice a dětech. Bylo už hodně hodin a padal únavou. O deset minut později mířil do Fjällbacky.

Fjällbacka 1870

Karl se jí dosud ještě nedotkl. Emelie byla zmatená. O těchto věcech toho moc nevěděla, ale přece jen si byla jistá, ?e mezi mužem a ženou má k něčemu dojít, a to se nestalo.

Přála by si, aby tu byla Edith, aby se spolu tak ošklivě nepohádaly, když odcházela ze statku. Mohla to s ní probrat nebo napsat a poprosit o radu. O takových věcech přece manželka se svým mužem nemluví. To se prostě nedělá. Ale bylo jí to divné.

VGraskäru první zamilování zmizelo. Podzimní slunce vystřídaly ostré větry a vlny narážely do skal. Květiny zvadly a na záhoncích zůstaly jen uschlé stonky. Obloha byla stále šedivá. Nejčastěji se zdržovala doma. Venku se klepala zimou, ať si oblékla cokoliv, ale domek byl zase tak maličký, až měla pocit, že se stěny kolem ní svírají.

Občas zachytila Julianův zlý pohled, ale když se na něj podívala, uhnul očima. Dosud s ní vůbec nepromluvil a Emelie nechápala, co jí má za zlé. Možná mu připomíná jinou ženu, která mu ublížila. Aspoň mu chutnalo, co uvařila. On i Karl jedli s velkou chutí, a pokud se směla sama pochválit, opravdu se naučila dobře uvařit z toho mála, co měla k dispozici. Nejčastěji jedli makrely. Karl s Julianem si každý den vyjeli na loďce a většinou domů přivezli spoustu stříbřitých ryb. Některé opekla a dali si je k večeři s brambory, zbývající solila na zimu, kdy – jak pochopila – to bude s rybolovem horší.

Kdyby jen na ni Karl aspoň občas vlídně promluvil, připadal by jí život snadnější. Nepodíval se jí ale nikdy do očí a ani ji nepohladil. Jako by vůbec neexistovala, jako by vůbec nevěděl, že má manželku. Nic nebylo takové, jak o tom snila, a v hlavě se jí vynořovala Edithina varovná slova. Měla jí naslouchat.

Emelie se vždycky takové myšlenky snažila co nejrychleji potlačit. Byl to těžký život, ale nemůže si naříkat. Je to její úděl a musí se s ním poprat co nejlíp. To ji učila matka, dokud žila, a podle této rady se zachová. Nic není takové, jak si člověk předem představuje.

Martin nenáviděl, když se musel vyptávat v okolí. Příliš to připomínalo jeho dětství, kdy obcházel domy a prodával losy, punčochy nebo něco podobně idiotského, aby si vydělal peníze na školní výlet. Věděl ovšem, že je to součást policejní práce. Běhat ode dveří ke dveřím, ze schodů do schodů a všude klepat. Naštěstí toho většinu zvládli už včera. Vytáhl z kapsy seznam, aby se podíval, co mu zbývá. Začal s tím, co mu připadalo nejslibnější: druhým bytem ve stejném patře, kde bydlel Mats.

Na dveřích stál štítek se jménem Grip a Martin se podíval na hodinky, než zazvonil. Bylo teprve osm, a tak doufal, že obyvatele bytu zastihne před cestou do práce. Když nikdo neotevřel, s povzdechem to zkusil ještě jednou. Ostré zvonění mu rvalo uši, ale stále žádná reakce. Obrátil se k odchodu a vstoupil na první schod, když zaslechl klapnutí zámku.

„Co je?“ ozval se nepřívětivý hlas.

Martin se rychle otočil a šel zpět ke dveřím.

„Jsem od policie, Martin Molin.“

Ve škvíře nad bezpečnostním řetízkem viděl jen huňaté vousy a rudý nos.

„Co chcete?“

Policii zřejmě Grip moc v lásce neměl.

„V sousedním bytě došlo k úmrtí,“ Martin ukázal na vedlejší dveře opatřené policejní páskou.

„Slyšel jsem.“ Vousy se zatřepaly ve dveřích. „A co s tím mám já společného?“

„Pustil byste mě na pár minut k sobě?“ Martin se snažil o milý tón.

„Pročpak?“

„Rád bych vám položil několik otázek.“

„Já nic nevím.“ Muž začal zavírat, ale Martin do škvíry instinktivně vsunul nohu.

„Buďto si pohovoříme tady, nebo přijdete o celé dopoledne, protože bych vás musel vzít na policii a položit vám otázky tam.“ Martin dobře věděl, že nemá žádné pověření, aby Gripa na stanici odvedl, ale vsadil na to, že to ten člověk vědět nebude.

„Tak pojďte,“ vzdal to Grip nakonec.

Vyhákl bezpečnostní řetízek a otevřel dveře, aby Martin mohl vejít. Ten svého rozhodnutí okamžitě litoval, protože ucítil strašný zápach.

„Ne abys utekl, darebáku!“

Martin koutkem oka zahlédl něco chlupatého a vzápětí se vousatý muž vrhl dopředu a chytil kočku za ocas. Ta na protest vřískla, ale nechala se zvednout a donést do bytu.

Grip zavřel dveře a Martin se snažil dýchat ústy, aby se nepozvracel. Páchly tu odpadky, nevětralo se tu a všude se vznášel dusivý odér kočičí moči. Zanedlouho Martin pochopil proč. Zůstal stát na prahu pokoje a jen zíral. Všude seděly, ležely a pohybovaly se kočky. Rychlým odhadem asi tak patnáct. A to v bytě, který nemohl mít víc než čtyřicet metrů čtverečních.

„Posaďte se,“ zachrochtal Grip. Shodil z gauče několik koček.

Martin se opatrně posadil na samý krajíček. „Tak se ptejte. Nemám čas celý den. Musím se starat o jiné věci.“

Tlustá zrzavá kočka mu skočila na klín, uložila se a začala příst. Kožich měla plný chumáčů srsti a obě zadní nohy zraněné.

Martin si odkašlal. „Váš soused Mats Sverin byl včera ve svém bytě nalezen mrtvý. Potřeboval bych vědět, jestli jste v posledních dnech – když bydlíte v sousedství – něco neviděl nebo nezaslechl.“

„Já si ničeho nevšímám. Starám se o sebe a předpokládám, že i ostatní dělají totéž.“

„Takže jste od souseda nic neslyšel? Ani na chodbě nezahlédl cizí osobu?“ tlačil na něho Martin.

„Jak říkám, starám se o sebe.“ Škrabal kočku po zádech mezi spečenými chlupy.

Martin zavřel blok a rozhodl se, že se zvedne.

„Mimochodem, jaké máte křestní jméno?“

„Jmenuji se Gottfrid Grip. Chcete si napsat i ostatní jména?“

„Ostatní?“ Martin se kolem sebe rozhlédl. „Kdo další tu bydlí?“

„Tohle je Marilyn,“ ukázal na kočku na klíně. „Nemá ráda ženské. Syčí na ně.“

Martin znovu otevřel blok a pozorně zapisoval, co muž říkal. Když nic jiného, aspoň pobaví kolegy.

„Ta šedá vzadu je Errol, bílá s hnědými tlapkami je Humphrey, dál vidíte Cary, Audrey, Bette, Ingrid, Lauren a Jamese.“ Grip odříkával jména koček, na něž ukazoval, a Martin poctivě psal. Bude mít o čem povídat.

Na cestě ke dveřím se ještě zastavil. „Takže jste ani vy, ani kočky nic neviděli ani neslyšeli?“

„Já jsem netvrdil, že kočky nic neviděly. Trvám jen na tom, že já sám ne. Ale Marilyn časně ráno zahlédla nějaké auto, brzy ráno v sobotu, když seděla na parapetu. Zírala z okna a syčela jak šílená.“

„Marilyn viděla auto? A jaké?“ vyhrkl Martin a neuvědomil si, jak směšně to zní.

Grip na něho soucitně pohlédl. „Myslíte si, že kočky rozeznávají značky aut? Nejste trochu cvok?“ poklepal si na čelo a se smíchem potřásl hlavou. Pak za Martinem zavřel dveře a zavěsil bezpečnostní řetízek.

„Je tam Erling?“ Gösta opatrně zaklepal na rám prvních dveří na chodbě. S Paulou právě dorazili na obecní úřad v Tanumshede.

Gunilla seděla u stolu zády ke dveřím a teď na židli poposkočila.

„Fuj, strašně jsem se lekla,“ vyjekla a nervózně zamávala rukama.

„To jsme nechtěli,“ omlouval se Gösta. „Hledáme Erlinga.“

„Jde o Matse?“ Spodní ret se jí okamžitě roztřásl. „Je to příšerné.“ Natáhla se po balíčku papírových kapesníků a osušila si koutky očí.

„Ano,“ potvrdil Gösta. „Chceme mluvit s vámi všemi, ale teď právě jdeme za Erlingem, pokud je tady.“

„Ano, sedí ve své kanceláři. Zavedu vás tam.“

Hlasitě se vysmrkala, zvedla se a šla před nimi chodbou až dozadu.

„Erlingu, máš tady návštěvu,“ ohlásila je a ustoupila stranou.

„No ahoj, to jsi ty?“ Erling se zvedl a srdečně Göstovi potřásl rukou.

Pak pohlédl na Paulu a horečně pátral v paměti.

„Petra, ne? Moje hlava je jako dobře naolejovaná mašina, nikdy nic nezapomenu.“

„Paula,“ opravila ho a natáhla k němu ruku.

Erling na okamžik vypadal zaraženě, ale pak jen pokrčil rameny.

„Přišli jsme kvůli Matsi Sverinovi,“ řekl rychle Gösta. Sedl si do křesla pro návštěvy, a tím způsobem přinutil Erlinga i Paulu, aby se také posadili.

„Ano, je to strašné.“ Erling nasadil soucitný výraz. „Tady v úřadě jsme z toho strašně smutní a přirozeně uvažujeme, co se stalo. Máte pro nás nějakou informaci?“

„Zatím ne,“ Gösta zavrtěl hlavou. „Můžu jen potvrdit to, co jsme vám včera zatelefonovali. Sverin byl ve svém bytě nalezen mrtvý a my případ vyšetřujeme.“

„Byl zavražděn?“

„To nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit.“

Gösta slyšel, jak vyhýbavě to zní, ale kdyby se rozpovídal a ohrozil vyšetřování, měl by co dělat s Hedströmem.

„V každém případě potřebujeme vaši pomoc,“ pokračoval. „Jak jsem pochopil, v pondělí Sverin nepřišel do práce a v úterý rovněž ne. Tehdy jste zavolali jeho rodičům. Stávalo se, že by do práce nepřišel?“

„Spíš naopak. Myslím si, že od svého nástupu nebyl jediný den nemocný. Vůbec žádná nepřítomnost, pokud si to dobře pamatuju. Nechodil ani k zubaři. Byl přesný, poctivý a svědomitý. Právě proto nás zneklidnilo, když nedorazil do práce a neozval se.“

„Jak dlouho tady pracoval?“

„Dva měsíce. Měli jsme štěstí, že jsme dostali někoho takového. Místo jsme inzerovali pět týdnů a mluvili jsme s několika uchazeči, ale nikdo z nich nebyl dostatečně kvalifikovaný. Když se o místo ucházel Mats, dělalo nám starost spíš to, že má kvalifikaci příliš vysokou, ale on nás v tom bodě uklidnil a řekl, že hledá právě takovou práci. Zdálo se, že mu hodně záleží na tom, aby se mohl vrátit do Fjällbacky. A kdo by se mu mohl divit? Je to perla pobřeží.“ Erling rozhodil rukama

„Nezmínil nějaký konkrétní důvod, proč se chce přestěhovat zpět?“ Paula se naklonila dopředu.

„Nic jiného, než že chce odejít z ruchu velkoměsta a žít kvalitněji. Přesně to mu mohla naše obec nabídnout. Klid, pohodu a kvalitu života.“ Erling zálibně vyrážel každou slabiku.

„O soukromí jste nemluvili?“ Gösta začal být netrpělivý.

„Moc se nesvěřoval. Vím, že odtud pocházel a jeho rodiče tu dosud bydlí, ale nevzpomínám si, že by se kdy zmínil o čemkoliv kromě práce.“

„Krátce předtím, než se odstěhoval z Göteborgu, se mu stalo něco hodně nepříjemného. Stal se obětí brutálního napadení a léčil se v nemocnici. O tom se nezmínil?“ zeptala se Paula.

„Ne, absolutně ne,“ užasl Erling. „Měl v obličeji jizvy, ale prý se mu zapletla nohavice do kola a upadl.“

Gösta s Paulou na sebe překvapeně pohlédli.

„Kdo ho napadl? Byl to ten, co…?“ Erling skoro šeptal.

„Podle jeho rodičů šlo tehdy o náhodné napadení. Nemyslíme, že to souvisí, ale pochopitelně to nejde ani vyloučit,“ odpověděl Gösta.

„Skutečně o té události v Göteborgu nic nevyprávěl?“ dorážela na Erlinga Paula.

Ten zavrtěl hlavou. „Bylo to tak, jak jsem řekl. Mats se nesvěřoval a u nás začal nový život.“

„Nepřipadalo vám to divné?“

„No…, asi o tom nikdo moc nepřemýšlel. Mats byl spíš pro sebe. Smál se, žertoval, účastnil se řečí o televizi a všeho toho, o čem člověk mluví o přestávce na kávu. Nikoho nenapadlo, že vlastně nikdy nemluvil o sobě. Já si to uvědomuju až teď.“

„Pracoval dobře?“ zajímalo Göstu.

„Byl to skvělý ekonomický vedoucí. Jak jsem už řekl, byl přesný, pořádný a svědomitý a takové vlastnosti člověk rád vidí u lidí, kteří se mají starat o finance, hlavně při tak politicky citlivé záležitosti, jako je ta naše.“

„Takže si na něho nikdo nestěžoval?“ zeptala se Paula.

„Ne. Mats byl velice schopný v práci, kterou dělal. Byl úžasným přínosem pro náš projekt Badis. Nebyl tu od začátku, ale okamžitě se do všeho vpravil a hodně nám pomohl kupředu.“

Gösta pohlédl na Paulu a ta zavrtěla hlavou. V tomto okamžiku neměli více otázek, ale Göstu napadlo, že je Mats Sverin pro ně stejná záhada jako předtím, než mluvili s jeho šéfem. Co se asi objeví, až se dostanou pod povrch?

Malý domek manželů Sverinových ležel kousek nad mořem v Mörhultu. Dnes byl teplejší den, spíš letní, a Patrik nechal bundu v autě. Předem se ohlásil telefonem, a když Gunnar otevřel dveře, viděl halou až do kuchyně, kde bylo prostřeno ke kávě. Tak to tu na pobřeží chodilo. Káva se zákuskem se podávala při smutných i radostných příležitostech. Jako policista do sebe během let při návštěvách obyvatel nalil nekonečné litry kávy.

„Pojďte dál. Podívám se, jestli Signe.“ Gunnar větu nedokončil a šel po schodech nahoru.

Patrik zůstal stát v hale a čekal. Když se Gunnar stále nevracel, nakonec popošel do kuchyně. V domě panovalo ticho a Patrik si dovolil vejít do obývacího pokoje. Všude bylo čisto a uklizeno, stál tam starý pěkný nábytek pokrytý dečkami, jako je obvyklé u starších lidí. Na všech zdech visely Matsovy zarámované fotografie a Patrik mohl sledovat Matsův život od kolébky po zralého muže. Mats vypadal příjemně a sympaticky, vesele a šťastně. Soudě podle fotografií měl hezký život.

„Signe hned přijde.“

Patrik byl tak zabrán do myšlenek, že když Gunnar promluvil, málem mu vypadla fotografie z ruky.

„Máte mnoho krásných fotek.“ Postavil rámeček opatrně zpět na skříňku a šel za Gunnarem do kuchyně.

„Fotografování mě vždycky moc bavilo, během let se jich spousta nashromáždila. Teď jsem za to rád. Aspoň něco nám zbylo.“

Gunnar se rozpačitě zabýval kávou a naléval ji do hrníčků. „Chcete cukr nebo mléko?“

„Jen černou, děkuji.“ Patrik se posadil na jednu z bílých kuchyňských židlí. Gunnar před něho postavil kávu a pak si sedl na druhou stranu stolu.

„Můžeme začít, Signe snad přijde.“ Ustaraně pohlédl ke schodišti do patra.

„Jak jí je?“

„Od včerejška nepronesla jediné slovo. Doktor mi slíbil, že se na ni za chvíli přijde podívat. Jen leží v posteli, ale myslím si, že v noci vůbec nespala.“

„Dostali jste hodně květin,“ Patrik ukázal ke kuchyňské lince, na níž stálo mnoho kytic ve vázách nebo jen v obyčejných sklenicích.

„Lidé jsou hodní. Někteří se chtěli i zastavit, ale já teď o nikoho nestojím.“ Zamíchal si do kávy kousek cukru, natáhl se po pečivu a smočil ho v kávě, než sousto ukousl. Připadalo mu, že mu jídlo roste v ústech, a musel to zapít pořádným douškem.

„Tady jsi,“ Gunnar se otočil k Signe, která vcházela do haly. Na schodech ji vůbec nezaslechli a Gunnar jí běžel naproti. Vzal ji opatrně za ramena a pomohl ke stolu, jako by to byla hodně stará žena. Od včerejška opravdu na pohled o několik let zestárla.

„Doktor tu bude za chvíli. Dej si trochu kávy a bábovku. Potřebuješ něco dostat do žaludku. Nemám ti namazat kousek chleba?“

Zavrtěla hlavou. Poprvé dala najevo, že manželova slova aspoň vnímá.

„Upřímnou soustrast.“ Patrik položil ruku na její. Nevytáhla ji, ale ani neodpověděla a nechala ruku mrtvě ležet. „Omlouvám se, že vás v takové chvíli musím rušit.“ Jako obvykle namáhavě hledal slova. Především poté, co se sám stal otcem, bylo pro něho ještě těžší než dříve hovořit s lidmi, kteří přišli o dítě, ať už malé, nebo dospělé. Co se dá říct člověku, jemuž vyrvali srdce z těla? Aspoň tak si představoval, že to každý cítí.

„Ale je to naše práce. A naléhavě chceme najít toho., kdo to udělal. Oceníme každou pomoc.“

Gunnar seděl vedle své ženy a teď si ochranitelsky přitáhl židli ještě blíže k její. Zatím se kávy ani nedotkla.

„Napij se trochu,“ zvedl jí šálek ke rtům. Jako proti své vůli polkla několik doušků.

„Včera jsme spolu chviličku mluvili, ale mohli byste mi o Matsovi vyprávět víc? O malém nebo velkém, co vás napadne.“

„Byl hrozně hodný už jako dítě,“ ozvala se Signe. Hlas měla suchý a nakřáplý. Jako by se znovu učila mluvit.

„Od začátku spal celé noci a nikdy nepůsobil sebemenší obtíže. Ale já jsem o něho vždycky měla velkou starost. Jako bych čekala, že se něco hrozného stane.“

„Měla jsi pravdu,“ Gunnar sklopil oči.

„Ne, tu jsi měl ty,“ odpověděla Signe a pohlédla na něho. Zdálo se, že se najednou probrala ze svého strnutí. „Ztratila jsem mnoho času a radosti tím, že jsem se stále bála, zatímco ty jsi byl šťastný a vděčný za to, co jsme měli. Matteho. Když se pak něco stane, člověk se na to stejně nemůže připravit. Celý jeho život jsem se jen bála, ale tohle jsem nečekala. Měla jsem se více radovat.“ Odmlčela se. „Co byste chtěl vědět?“ obrátila se k Patrikovi a teď se sama napila kávy.

„Odstěhoval se rovnou do Göteborgu, když odešel z domova?“

„Ano. Po maturitě začal studovat na vysoké ekonomické škole. Měl skvělý prospěch,“ řekl s velkou hrdostí Gunnar.

„Jezdil ale často na víkendy domů,“ dodala Signe. Mluvit o synovi na ni působilo pozitivně. Trochu se jí zbarvily tváře a pohled se zjasnil.

„Ano, s lety už ne tak často, ale zpočátku byl doma skoro pokaždé,“ přikývl Gunnar.

„Studoval dobře i na vysoké?“ Patrik se rozhodl nadále mluvit o tom, co jim bylo příjemné.

„Ano, i na vysoké škole,“ potvrdil Gunnar. „Nepochopil jsem, po kom měl tak skvělou hlavu. Po mně rozhodně ne,“ usmál se a zřejmě na chvíli zapomněl, proč si tu spolu povídají. Ale pak si to zřejmě připomněl a úsměv mu pohasl.

„Co dělal po ukončení studia?“

„Nastoupil u auditorské firmy, že?“ Signe se obrátila ke Gunnarovi, který svraštil čelo.

„Myslím si to, ale ani za nic si nevzpomenu na její jméno. Nějaká americká. Byl tam ale jen několik let. Nikdy se mu tam nelíbilo. Říkával, že je tam příliš mnoho čísel a málo lidí.“

„Co dělal potom?“ Patrikova káva stačila vychladnout, ale stejně se ještě napil.

„Vystřídal několik míst. Mohl bych to zjistit, pokud to chcete vědět přesně, ale poslední čtyři roky odpovídal za ekonomiku v jedné neziskové organizaci. Jmenuje se Útočiště.“

„Co je to za organizaci?“

„Pomáhá ženám odejít od násilnických mužů a začít nový život. Matte tu práci miloval. Nemluvil o ničem jiném.“

„Proč tam skončil?“

Gunnar a Signe na sebe pohlédli a Patrik pochopil, že je napadlo totéž.

„Mysleli jsme si, že to souviselo s tím, co se mu stalo. Asi mu už město nepřipadalo dost bezpečné,“ mínil Gunnar.

„A tady si nepomohl,“ poznamenala Signe.

Ne, říkal si Patrik, to tedy opravdu ne. Ať už Mats Sverin Göteborg opustil z jakéhokoliv důvodu, násilí ho dostihlo i tady.

„Jak dlouho byl po tom napadení v nemocnici?“

„Asi tři týdny,“ odpověděl Gunnar. „Byl pro nás šok, když jsme ho zajeli navštívit a uviděli jsme ho.“

„Strašný pohled,“ tiše zamumlala Signe.

Gunnar se zvedl a vyšel z pokoje. Vrátil se s krabičkou v ruce.

„Vlastně nevím, proč jsme to schovali. Sotva by to chtěl někdo vidět.“ Mozolnatými prsty opatrně vytáhl několik snímků.

„Smím se podívat?“ Patrik natáhl ruku a Gunnar mu hromádku podal.

„Ježíši!“ vyjekl Patrik mimoděk, když spatřil fotky Matse Sverina v nemocniční posteli. Byl k nepoznání ve srovnání s fotografiemi, které visely v obývacím pokoji. Celý obličej, spíše celou hlavu měl oteklou a kůže přecházela do různých odstínů rudé a modré.

„Ano,“ Gunnar odvrátil pohled.

„Řekli nám, že to mohlo dopadnout hůře. Prý měl štěstí v neštěstí,“ Signe zadržovala slzy.

„Jestli jsem správně informován, policie pachatele nenašla.“

„Ne. Myslíte si, že to, co se stalo, má s tím napadením něco společného? Tehdy ho přepadli na ulici nějací cizí lidé. Parta kluků. Jednomu z nich řekl, že nemá močit na vchod do budovy. Nikdy předtím je neviděl. Proč by…?“ Hlas se jí zlomil.

Gunnar ji pohladil po rameni. „Těžko říct. Policie se teď jen chce o něm dozvědět co nejvíc,“ podotkl.

„Ano, přesně tak,“ potvrdil Patrik. „Zatím jsme na začátku, ale chceme o Matsovi a jeho životě vědět, co se dá.“ Otočil se k Signe.

„Váš muž se domnívá, že Mats v současné době neměl žádnou přítelkyni. Souhlasíte?“

„V tom ohledu se nám nesvěřoval. Začínám se vzdávat naděje, že se dočkám vnoučete,“ odvětila Signe. Když si pak uvědomila, co právě řekla a že poslední naděje na vnoučata zmizela, rozplakala se.

Gunnar svíral její ruku.

„Myslím si, že v Göteborgu někoho měl,“ pokračovala Signe hlasem plným pláče. „Nic o tom neřekl, měla jsem jen takový pocit. A občas jsem z něho cítila parfém, když za námi přišel. Pokaždé stejný.“

„O jméně se nezmínil?“ ujišťoval se Patrik.

„Ne, a rozhodně to nebylo proto, že by se Signe nevyptávala,“ usmál se Gunnar.

„Já jen nechápu, proč s tím dělal takové tajnosti. Přece by bylo normální, kdyby si ji na víkend přivedl domů, abychom ji poznali. Snad se umíme chovat.“

Gunnar potřásl hlavou. „Bylo to citlivé téma, jak asi chápete.“

„Měli jste pocit, že ta žena – ať už to byl kdokoliv – zůstala v Matsově životě poté, co se vrátil do Fjällbacky?“

„No.,“ Gunnar váhavě pohlédl na Signe.

„Ne, určitě ne,“ řekla rozhodně. „Něco takového matka pozná. Mohla bych přísahat, že nikoho neměl.“

„Myslím si, že nikdy nezapomněl na Annii,“ ozval se Gunnar.

„Kdybys nepovídal. To je už přece celá věčnost. Byli tehdy jen děti.“

„To není důležité. S Annií měli zvláštní vztah. To jsem si vždycky myslel, a Matte asi…, přece jsi viděla, jak reagoval, když jsme se zmínili, že je tady?“

„Ano, ale kolik jim tehdy bylo? Sedmnáct, osmnáct…?“

„Vím svoje,“ Gunnar vystrčil bradu. „Jistě ji chtěl navštívit.“

„Promiňte,“ ozval se Patrik. „Kdo je Annie?“

„Annie Westerová. Vyrůstali spolu. Ostatně, chodili do stejné třídy jako vaše manželka.“

Zdálo se, že je Gunnar trochu v rozpacích, že zmiňuje Eriku. Patrika to ovšem nepřekvapovalo. Ve Fjällbace všichni o každém všechno věděli a Eriku vzhledem k jejím spisovatelským úspěchům znali o to víc.

„Bydlí tady?“

„Ne, odstěhovala se už před mnoha lety. Odešla do Stockholmu a pak už se nestýkali. Patří jí jeden ostrov tady nedaleko. Jmenuje se Gra skär.“

„A vy si myslíte, že tam Mats za ní zajel?“

„Nevím, jestli to stihl. Můžete jí ale zavolat a zeptat se jí.“ Zvedl se pro lístek s číslem, který byl připevněný na lednici. „To je číslo jejího mobilu. Nevím, jak dlouho tu chce zůstat. Má tu i chlapce.“

„Jezdívá sem často?“

„Ne. Byli jsme dost překvapení, když se tu objevila. Skoro tu za celou dobu nebyla. Naposled před mnoha lety. Ale ostrov je její. Koupil ho kdysi její dědeček a Annie je jediná z celé rodiny. Neměla žádné sourozence. Občas jsme jí dohlédli na domek. Ale jestli se brzy něco neudělá s majákem, tak ho už nepůjde zachránit.“

„Maják?“

„Ano. Stojí tam starý maják z devatenáctého století. A jeden jediný domek. Bydlel v něm kdysi strážce majáku se svou rodinou.“

„To vypadá hodně opuštěně.“ Patrik vypil poslední doušek studené kávy.

„Opuštěně, nebo klidně a krásně, jak se na to člověk dívá,“ opravila ho Signe. „Já bych tam ale sama nespala ani jedinou noc.“

„Neříkala jsi právě ty, že jsou to jen pověry a plané řeči?“ připomněl jí Gunnar.

„O co jde?“ Z Patrika vyzařovala zvědavost.

„Ostrovu se říká Ostrov duchů. Jméno dostal prý proto, že ti, kteří tam zemřeli, ostrov nikdy neopustí,“ vysvětlil Gunnar.

„Takže na něm straší?“

„Ále…, lidi toho namluví…,“ ušklíbla se Signe.

„Ať je to jakkoliv, Annii zavolám. Moc vám děkuji za kávu a bábovku a za to, že jste si se mnou zvládli promluvit.“ Patrik se zvedl a odsunul židli.

„Udělali jsme to rádi,“ řekla tiše Signe.

„Mohl bych si ty fotky půjčit?“ Patrik ukázal na balíček snímků ze Sahlgrenské nemocnice. „Budu na ně opatrný.“

„Můžete si je nechat. Máme digitální fotoaparát a všechny jsou v počítači,“ ujistil ho Gunnar.

„Díky.“ Patrik si je opatrně uložil do náprsní tašky.

Signe i Gunnar ho doprovodili ke dveřím. Když seděl v autě, vybavil si podobu Matse Sverina jako malého kluka, dospívajícího i zralého muže. Rozhodl se, že se doma zastaví na oběd. Zatoužil políbit své chlapce.

„Jak se dnes má dědečkův miláček?“ Také Mellberg šel na oběd domů, a jakmile vstoupil do dveří, vytrhl Lea z Ritiny náruče a vyhazoval ho do vzduchu, až chlapec ječel nadšením.

„To je typické. Když přijde domů dědeček, může jít babička k čertu.“ Rita se tvářila ublíženě, ale hned se zase rozzářila a oba políbila na macaté tváře.

Mezi Bertilem a Leem bylo speciální pouto od chvíle, kdy se Bertil shodou okolností ocitl u chlapcova porodu. Nic nemohlo Ritu těšit víc. Přesto si oddechla, když se Bertil nechal přemluvit, aby znovu začal pracovat na plný úvazek. Bylo od něj hezké, že chtěl ulehčit Paule, ale jakkoliv svého hrdinu milovala, nedělala si žádné iluze o jeho mírně řečeno chabém úsudku.

„Co máme k obědu?“ Mellberg chlapce opatrně posadil do dětské židličky a uvázal mu kolem krku bryndáček.

„Kuře s domácí salsou, co máš tak rád.“

Mellberg se zatvářil nadšeně. Za celý život nejedl nic exotičtějšího než masové kostky s koprem a brambory, ale Rita ho změnila. Její salsa byla tak pálivá, že mu málem sežehla sklovinu, ale zbožňoval ji.

„Přišel jsi včera hodně pozdě,“ poznamenala. Postavila na stůl talíř s dětským jídlem pro Lea a dovolila Bertilovi, aby ho krmil.

„Ano, máme práce nad hlavu. Paula a mládenci jsou v terénu, ale Hedström zcela správně připomněl, že někdo musí zůstat na stanici a postarat se o její chod. Nikdo to nedokáže líp než já.“ Nabral Leovi příliš velké sousto na lžičku a ten polovinu vyplivl.

Rita skryla úsměv. Patrikovi se zřejmě poštěstilo udržet jejich šéfa stranou. Měla Hedströma ráda. S Bertilem to uměl. S trpělivostí, diplomacií a jistou mírou lichocení vmanévroval Mellberga tam, kam chtěl. Přesně totéž dělala i ona doma, aby byl jejich společný život příjemný.

„Chudáčku, to vypadá na hodně práce.“ Naložila mu plný talíř kuřete a salsy.

Leův talířek byl prázdný a Mellberg se pustil do svého. Pak si pořádně přidal a nakonec se opřel dozadu a spokojeně si poklepal na břicho.

„Bylo to skvělé. Ale já vím, co bychom si ještě dali, že, Leo?“ Zvedl se a šel k mrazáku.

Ritě bylo jasné, že by ho měla zastavit, ale teď právě neměla to srdce. Nechala ho, aby vytáhl tři veliké zmrzliny Magnum, které jim se šťastným úsměvem podal. Leo byl za svým oplatkovým kornoutem sotva vidět. Jestli bude Bertil takhle pokračovat, bude chlapec za chvíli širší než delší. Dnešek musí být výjimka.

Fjällbacka 1870

Trochu se posunula ke Karlovi. Ležel v posteli v dlouhých spodkách a svetru. Za dvě hodiny musí vstát a vystřídat Juliana na majáku. Opatrně mu položila ruku na nohu. Třesoucími se prsty mu pohladila stehno. Tohle přece neměla dělat ona, ale něco tu bylo špatně. Proč se jí dosud nedotkl? Ani ji nikdy neoslovil. Zamumlal jen dík, když se sunul od stolu. Jinak hleděl skrz ni. Jako by byla vzduch.

Ostatně, uvnitř se moc nezdržoval. Když zrovna nespal, dělal něco kolem domu a lodi. Nebo byl na moři. Celý čas musela v domku trávit sama, s každodenní prací byla brzy hotová. Pak ještě zbývalo mnoho hodin, které potřebovala něčím naplnit, a začínala si myslet, že se z toho brzy zblázní. Kdyby měla dítě, nebyla by sama a měla by se o koho starat. To by jí už nevadilo, že Karl pracuje od časného rána do pozdního večera, nevadilo by jí, že na ni nepromluví. Kdyby tak měla děťátko!

Ale ze života na statku věděla aspoň tolik, že mezi mužem a ženou musí k něčemu dojít, aby mohla otěhotnět. To se dosud nestalo. Proto teď její ruka hladila Karlovi stehno. Srdce jí bušilo nervozitou a napětím, když pomalu rukou sklouzla na poklopec.

Karl sebou škubl a posadil se v posteli.

„Co to sakra děláš?“ Oči mu potemněly a Emelie ruku rychle oddálila.

„Já…, jen jsem myslela…“ Nedokázala pokračovat. Jak by mu měla vysvětlit to, co je samozřejmé? To, co musí být samozřejmé i jemu? Ze je něco hodně podivného na tom, být už tři měsíce ženatý a své ženy se dosud ani nedotknout. Cítila, že jí tečou slzy.

„To půjdu raději spát na maják. Tady člověk nemá ani chvíli klidu.“ Protáhl se kolem ní, oblékl se a spěchal po schodech dolů.

Jako by jí vyťal políček. Předtím ji ignoroval, ale tímto tónem s ní dosud nemluvil. Tvrdě, ledově a opovržlivě. Jako by byla nějaká havěť.

S mokrými tvářemi přeběhla k oknu a vyhlédla ven. Na ostrově silně fučelo a Karl musel zápasit s větrem, aby se dostal k majáku. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Pak už ho zahlédla ve věži, ve světle majáku viděla jeho stín.

Lehla si do postele a znovu se rozplakala. V domě to vrzalo a praskalo a napadlo ji, že vítr domek odnese přes ostrovy. Vůbec ji to neděsilo. Raději by byla kdekoliv jinde než tady.

Ucítila pohlazení po tváři, právě tam, kde ji Karlova slova pálila jako políček. Škubla sebou. Nikdo tu ale nebyl. Vytáhla si deku až k bradě a hleděla do tmavých koutů pokoje. Nic tam neviděla. Znovu si lehla. Jen si něco namlouvá. Stejně jako ostatní podivné zvuky, které od příchodu na ostrov slyšela. Dveře skříně byly otevřené, přestože by přísahala, že je zavřela, a cukřenka se nějakým podivným způsobem přestěhovala ze stolu na kuchyňskou skříňku. To všechno si jistě jen namlouvá. Pohrává si s ní fantazie, protože je pořád tak sama.

V přízemí zavrzala židle. Emelie se bez dechu posadila. V uších jí zněla slova staré ženy, která se od té doby snažila potlačit. Nechtěla se jít dolů podívat. Nechtěla vědět, kdo tam je, kdo byl před chviličkou tady u ní a pohladil ji po tváři.

Třesoucíma se rukama si přetáhla deku přes hlavu a ukryla se pod ní jako dítě před neznámým nebezpečím. Beze spánku tak ležela až do svítání. Zádné další zvuky už ale nezaslechla.

„Co si o tom všem myslíš?“ zeptala se Paula. Právě si s Göstou v konzumu koupili snídani a usadili se v kuchyňce na stanici.

„Je to dost zvláštní.“ Gösta si nabral kus rybího nákypu a žvýkal. „Zřejmě ale nikdo vůbec nic neví o Sverinově soukromém životě. Přesto ho všichni měli rádi a prý byl otevřený a společenský. Nejde mi to dohromady.“

„Vnímám to stejně. Jak dokáže žít člověk mimo práci tak uzavřeně? Něco by přece mělo proniknout ven, když spolu lidé pijí kávu nebo obědvají.“

„No, když na to přijde, ty také nejsi právě moc sdílná.“

Paula zrudla. „Máš pravdu, bod pro tebe. A právě to mám na mysli. Nesvěřovala jsem se, protože existovalo něco, co jsem nechtěla pustit ven. Netušila jsem, jak byste reagovali na skutečnost, že žiju se ženou. Otázkou je, co chtěl ukrýt Mats Sverin.“

„Snad to zjistíme.“

Paule se něco otřelo o nohy. Ernst ucítil vůni jídla a nadějně se usadil vedle ní.

„Je mi líto, kluku. Vsadil jsi na špatného koně. Já mám jen salát.“

Ale Ernst se nepohnul a prosebně na ni dál hleděl. Musela mu to ukázat. Vzala z plastové misky list salátu a přidržela ho před ním. Rozčileně bušil ocasem do země, ale jakmile ho očichal, zklamaně na ni pohlédl a definitivně se k ní otočil zády. Přešel ke Göstovi, který se natáhl po sušence a podal mu ji.

„Tím mu moc neposloužíš,“ hubovala ho Paula. „Nebude jen tlustý, ale i nemocný, jestli ho s Bertilem nepřestanete překrmovat. Kdyby ho matka netahala ven jako blázen, byl by už pod drnem.“

„Já vím. Ale když se tak zadívá.“

„Hmm.,“ zamumlala Paula nespokojeně.

„Doufejme, že Martin nebo Patrik něco zjistí.“ Gösta raději změnil téma. „Zatím nejsme o nic chytřejší než včera.“

„Ano, to je fakt.“ Paula se na okamžik odmlčela. „Je to příšerné. Jen si představ – být zastřelen ve vlastním bytě! Tam by se přece měl člověk cítit nejbezpečněji.“

„Myslím si, že se s pachatelem znal. Dveře nebyly vylomené, takže ho musel dovnitř pustit sám.“

„To je ještě horší,“ mínila Paula. „Být zastřelen někým, koho znáš.“

„Mohlo by to být i jinak. Přece čteš v novinách o lidech, kteří zazvoní a chtějí si půjčit telefon a pak byt vykradou.“

„To ano, ale ti se spíš zaměřují na staré lidi. Ne na někoho mladého a silného, jako byl Mats Sverin.“

„To máš pravdu, ale vyloučit se to nedá.“

„Uvidíme, s čím Martin a Patrik přijdou.“ Paula odložila příbor a zvedla se. „Dáme si kávu?“

„Ano, děkuji.“ Tajně Ernstovi šoupl další sušenku a ten mu za odměnu olízl ruku.

„Ach…, právě tohle jsem potřeboval.“ Erling ležel na lehátku a hlasitě sténal blahem.

Vivianne ho zkušeně masírovala a on cítil, jak jeho napětí začíná povolovat. Bylo hodně náročné mít tak velkou zodpovědnost.

„Takovou masáž budeme nabízet?“ zeptal se s tváří spočívající v prohlubni masážního lehátka.

„Ano, tohle je klasická masáž. Přidáme ještě thajskou a horkými kameny. Člověk si bude moct vybrat, jestli chce mít celkovou masáž, nebo jen do půl těla,“ vyjmenovávala Vivianne klidně a dál ho masírovala.

„Je to úžasné, absolutně úžasné.“

„Dál budeme nabízet různé speciality. Masáž mořskou solí s výtažky z chaluh, světelnou terapii, masáž obličeje s využitím mořských řas a tak podobně. Budeme mít všechno. Ale to už přece víš, stojí to v našem prospektu.“

„Ano, ale od tebe to zní jako rajská hudba. A co personál? Jsou všichni na místě?“ Cítil, jak ho masáž, šero i Viviannin hlas uspávají.

„Personál doškolíme. O to se starám sama. Získali jsme skvělé lidi, mladé, nadšené a ambiciózní.“

„Úžasné, úžasné,“ znovu ze sebe vyrazil Erling a zhluboka spokojeně vydechl. „Bude to úspěch, to jasně cítím.“ Zkřivil tvář, když mu Vivianne přitlačila na citlivý bod na zádech.

„Máš to tu zatvrdlé,“ řekla a mačkala bolavé místo.

„Bolí to.“

„To se musí rozmasírovat,“ Vivianne ještě přitlačila a Erling zakňučel bolestí. „Jsi strašně ztuhlý.“

„Asi je to i kvůli tomu, co se stalo s Matsem,“ hekal Erling. Teď to tak bolelo, až mu do očí vhrkly slzy. „Policie byla dopoledne v práci a vyptávala se. Je to všechno strašné.“

Vivianne se uprostřed pohybu zastavila. „Na co se ptali?“

Vděčný, že bolest aspoň na okamžik polevila, se Erling nadechl.

„Tak obecně, jaký byl Mats v práci. Co jsme si o něm mysleli a jak si vedl.“

„A co jste odpověděli?“ Vivianne znovu začala masírovat, ale naštěstí už opustila bolestivý bod.

„Nebylo moc co říct. Byl hodně uzavřený, tak jsme o něm vlastně nic nevěděli. Já jsem teď odpoledne procházel jeho výkazy a musím potvrdit, že měl opravdu ve všem pořádek. To mi usnadní práci, než najdeme jiného ekonoma.“

„Ty to zvládneš skvěle.“ Vivianne mu teď masírovala krk, až se mu ježily chloupky na pažích. „Nenechal tam tedy žádné nejasnosti?“

„Ne. Pokud jsem viděl, je všechno v pořádku.“ Znovu se ho zmocnila ospalost. Vivianniny prsty se nezastavily.

Dan seděl u kuchyňského stolu a hleděl oknem ven. V domě panovalo ticho. Děti byly ve škole nebo ve školce. Začal brzy znovu pracovat, ale dnes měl volný den. Bylo skoro lepší být v práci. V poslední době ho vždycky rozbolelo břicho, když se vracel domů. Dům mu připomínal to, oč přišel. Nejen o dítě, ale i o společný život. Začínal si myslet, že to už jiné nebude, a nevěděl, co si počne. To mu nebylo moc podobné, ale teď si připadal naprosto bezmocný a takový pocit nenáviděl.

Srdce ho bolelo kvůli Emmě a Adrianovi. Stejně málo jako on – možná dokonce ještě méně – chápali, proč jejich matka jen leží, proč s nimi nemluví, nepusinkuje je a neobdivuje jejich kresbičky a výrobky. Věděli, že byla těžce zraněná při dopravní nehodě a malý bratříček odletěl do nebe. Ale proč kvůli tomu maminka jen leží a zírá do stropu, to prostě nechápaly. Dan prázdné místo po Anně vyplnit nedokázal. Měly ho moc rády, ale svou maminku milovaly.

Každým dnem byla Emma zaraženější a Adrian rozpustilejší. Oba reagovali – každý jinak. Zavolali mu ze školky, že Adrian napadl a kousl jiné dítě. Emmina učitelka mu zase líčila, jak se dívenka změnila, jak je v hodinách na rozdíl od dřívější živosti mlčenlivá. Ale co mohl dělat? Děti potřebovaly Annu, ne jeho. Své vlastní tři dcery dokázal utěšit. Přišly za ním, ptaly se, objímaly ho. Byly smutné a zamyšlené, ale ne tak jako Emma a Adrian. Navíc jeho dcery trávily každý druhý týden u své matky Pernilly a nemusely bez ustání žít ve smutku, který ovládl celou jejich domácnost.

Pernilla mu byla velkou oporou. Rozvod neproběhl úplně bez problémů, ale od té doby, co došlo k tomu neštěstí, se chovala úžasně. Hodně i její zásluhou Lisen, Belinda a Malin všechno tak dobře zvládly. S Emmou a Adrianem to bylo úplně jiné. Jistě, Erika se mu snažila pomoct, ale měla s dvojčaty práce nad hlavu a víc nestačila. Věděl to a oceňoval její dobrou vůli.

Nakonec po ochromujícím strachu, co bude s Annou, zůstal s jejími dětmi sám. Někdy přemítal, jestli Anna do konce života bude ležet v posteli a hledět z okna. Jestli se dny promění v týdny a roky a oba budou pomalu stárnout. Doufal, že takový náhled je příliš pesimistický. Lékaři tvrdili, že se Anna z deprese postupně dostane, ale že to chce čas. Bohužel jim to nevěřil. Od dopravní nehody už uplynula řada měsíců a Anna jako by se čím dál víc vzdalovala.

Před kuchyňským oknem sedělo několik sýkorek a klovalo do lojových koulí, které tam děvčata věšela bez ohledu na roční období. Sledoval je pohledem a záviděl jim jejich bezstarostnost. Musely se postarat jen o to základní: jíst, spát a vysedět vajíčka. Neměly žádné city, žádné komplikované vztahy, neprožívaly smutek.

Pomyslel na Matteho. Erika mu zavolala a řekla, co se stalo. Dan se dobře znal s jeho rodiči. S Gunnarem byli mnohokrát na rybách a Gunnar o synovi vždycky mluvil s velkou hrdostí. Matte chodil na gymnáziu do třídy s Erikou, paralelní s jeho, ale nikdy se blíže nestýkali. Žal jeho rodičů musí být strašný. To pomyšlení ho přimělo pohlédnout na své utrpení z jiné perspektivy. Jestli tak strašně bolí přijít o syna, který se dosud nenarodil, jak příšerné musí být ztratit syna, kterého viděli růst a jehož provázeli životem.

Sýkorky se najednou zvedly a rozletěly na všechny strany. Vzápětí spatřil důvod. Připlížila se kočka sousedů a pátrala ve větvích. Ale tentokrát nic neuloví.

Dan se zvedl. Nemůže tu jen sedět. Musí se pokusit znovu mluvit s Annou, přimět ji, aby se probudila a odpoutala od mrtvých. Pomalu šel po schodech nahoru.

Jak to šlo, Martine?“ Patrik se na židli opřel dozadu. Shromáždili se ke schůzce v kuchyňce.

Martin zavrtěl hlavou. „Nic moc. Obešel jsem většinu lidí, kteří včera nebyli doma, ale nikdo nic neviděl a neslyšel. Ovšem kromě.“ Zaváhal.

„Ano?“ zeptal se Patrik a všechny oči se upřely na Martina.

„Asi to nic není. Ten chlap to nemá v hlavě v pořádku.“ „Nech nás to posoudit.“

„Dobře. Tak tenhle člověk – jmenuje se Grip – bydlí na stejné chodbě jako Sverin. Ale jak říkám, zdá se, že je trochu mimo.“ Martin si poklepal ukazováčkem na čelo a pokračoval: „Má plný byt koček, ale.“ Zhluboka se nadechl. „Tvrdil, že jedna z těch koček v sobotu časně ráno viděla auto. Přesně v té době, kdy souseda Leanderssona probudil zvuk, který mohl být výstřel.“

Gösta se zahihňal. „Kočka viděla auto?“

„Tiše, Gösto,“ okřikl ho Patrik. „Pokračuj. Co ještě řekl?“

„Jen to. Nebral jsem to vážně. Jak říkám, nemá to v hlavě v pořádku.“

„Děti a blázni mluví pravdu,“ zamumlala Annika a zapisovala do bloku.

Martin bezradně pokrčil rameny. „Víc jsem nezjistil.“

„Dělal jsi, co jsi mohl,“ povzbudil ho Patrik. „Práce v terénu není snadná. Buď sousedi viděli a slyšeli příliš mnoho, nebo nic.“

„Ano. Bez svědků je to snadnější,“ brblal Gösta.

„A co vy?“ Patrik se otočil ke Göstovi a Paule, kteří seděli vedle sebe u kuchyňského stolu.

„Také nic, bohužel,“ zavrtěla Paula hlavou. „Mats Sverin podle všeho neměl žádný soukromý život, aspoň pokud by měl člověk brát vážně jeho kolegy. Nic o něm neví. Nikdy se nezmínil o svých zájmech, přátelích nebo děvčatech. Přesto ho popisují jako přátelského a společenského. Jde to dost těžko dohromady.“

„Vyprávěl něco o době, kdy byl v Göteborgu?“

„Nic.“ Gösta zavrtěl hlavou. „Jak říká Paula, nikdy nemluvil o ničem jiném než o práci a obecných věcech.“

„Vědí o tom napadení?“ Patrik se zvedl a všem doléval kávu.

„Moc ne,“ odpověděla Paula. „Mats jim vyprávěl, že spadl z kola a nějakou dobu musel ležet v nemocnici. A to celá pravda není.“

„A co zaměstnání? Tam je všechno v pořádku?“ Patrik odložil konvici.

„Zdá se, že svou práci zvládal skvěle. Byli s ním moc spokojení. Pokládali za výhru, že získali inženýra ekonomie, dokonce se zkušenostmi z Göteborgu. A navíc člověka, který pocházel z obce.“

Gösta upil kávy, ale spálil si jazyk. „Zatraceně!“

„Takže žádné vodítko?“

„Ne, nic jsme nezjistili,“ potvrdila Paula a vypadala stejně schlíple jako prve Martin.

„Zatím se s tím musíme spokojit. Jistě budeme mít důvod za nimi znovu zajít. Já jsem mluvil s Matsovými rodiči, ale přibližně se stejným výsledkem. Zdá se, že ani vůči nim nebyl moc otevřený. V každém případě jsem se aspoň dověděl, že jeho stará láska se momentálně nachází v šérách na ostrově Gra skär, a Gunnar se domnívá, že ji Mats zajel navštívit. Spojím se s ní. A také mi půjčili toto.“ Patrik na stůl vytáhl fotky ze Sahlgrenské nemocnice.

Posílali si je kolem stolu.

„Ježíši,“ vyhrkl Mellberg. „Ten dostal pořádnou nakládačku.“

„Ano. Soudě podle fotek muselo jít o hodně surové napadení. S jeho vraždou to samo sebou nemusí souviset, ale v každém případě si myslím, že bychom se na to měli podívat blíže. Požádáme nemocnici o zprávu a zjistíme, co případně mají na policii. Také musíme mluvit s Matsovým tehdejším zaměstnavatelem. To, že pomáhají ohroženým ženám, je hodně zajímavé. Možná je motiv právě tam. Nejlepší bude do Göteborgu zajet a pohovořit si se všemi na místě.“

„Je to skutečně nutné?“ pochyboval Mellberg. „Nic nenasvědčuje tomu, že by byl zastřelen v souvislosti s nějakou událostí v Göteborgu. Je to zaručeně místní záležitost.“

„Vzhledem k tomu, jak málo jsme tu zjistili a jak Sverin informace o svém tamním životě tajil, si rozhodně myslím, že je to odůvodněné.“

Mellberg svraštil čelo a hluboce přemýšlel. Evidentně se mu do toho nechtělo.

„No, tak dobře,“ povolil nakonec. „Ale ať odtamtud něco přivezete. Zabere to většinu pracovního dne.“

„Uděláme, co půjde. Vzal bych s sebou Paulu,“ upřesnil Patrik.

„A co budeme zatím dělat my?“ zeptal se Martin.

„Ty s Annikou byste mohli ověřit všechny dostupné registry o Matsi Sverinovi. Neoženil se v tajnosti? Má děti? Majetek? Nebyl někdy trestán? Prostě všechno, co bude možné.“

„Jistě,“ souhlasila Annika a pohlédla na Martina.

„A Gösta.“ Patrik se zamyslel. „Zjisti u Torbjörna, kdy se budeme moct podívat do Matsova bytu a jestli něco nenašli. Potřebovali bychom nějaké výsledky co nejdřív.“

„Jasně,“ kývl Gösta bez většího nadšení. „Bertile? Budeš držet stráž na stanici?“ „Ovšem,“ napřímil se Mellberg. „Postavím se každému útoku.“

„Skvělé. Tak se do toho zítra s čerstvou silou pustíme.“ Patrik se zvedl na znamení, že je porada u konce. Cítil nesmírnou únavu.

Annie sebou škubla. Něco ji probudilo. Usnula na kanapi a zdálo se jí o Mattem. Dosud cítila teplo jeho těla na svém a připomínala si hlas, který zněl stejně jako kdysi, bezpečně. Ale všechno už nebylo stejné, to věděla. Matte miloval tu Annii, jakou bývala tenkrát. Současná ho zklamala.

Už se netřásla a tělo ji nebolelo. Přesto v ní ale neklid zůstal. Brněly ji nohy i ruce, popocházela po domě a Sam ji pozoroval široce otevřenýma očima.

Kdyby jen Mattemu mohla vysvětlit, proč se všechno tak zvrtlo. Když seděli v kuchyni u stolu, trochu mu vyprávěla. Svěřila se s tím, co dokázala nahlas vyslovit. Nemohla ale mluvit o nejhorším ponížení, o věcech, které dělala a které ji tak změnily.

Nebyla už stejná a dobře si to uvědomovala. I Matte to viděl, poznal, že je jiná.

Annie se posadila. Měla pocit, že se jí špatně dýchá. Zvedla kolena k bradě a objala je rukama. Bylo naprosté ticho, ale najednou něco kleplo do podlahy. Míček. Samův míček. Dívala se na něj, jak se pomalu kutálí k ní. Co přijeli na ostrov, Sam si ještě ani jednou nehrál. Probudil se snad teď, vstal a začal si kutálet s míčkem? Srdce se jí rozbušilo nadějí, ale vzápětí si uvědomila, že to není možné. Dveře do Samova pokojíčku byly vpravo, zatímco míček se kutálel z kuchyně, zleva.

Pomalu se zvedla a šla do kuchyně. Lekla se stínu, který se posunul po zdi a stropě, ale strach zmizel stejně rychle, jako přišel. Naplnil ji klid. Tady jí nikdo nechtěl ublížit. Jasně to cítila, přestože nedokázala vysvětlit, proč tomu tak je.

Z tmavého koutku kuchyně zaslechla zahihňání. Pohlédla tam a spatřila malého chlapce. Než se ale stačila podívat líp, rozběhl se. Utíkal k domovním dveřím a Annie bez uvažování pospíchala za ním. Otevřel dveře a ona se roztřásla zimou, ale byla si jistá, že si přál, aby ho následovala.

Běžel k majáku. Občas se otočil, aby se ujistil, že je za ním. Plavé vlasy mu vlály ve větru, který jí málem vyrážel dech.

Dveře majáku byly těžké, ale právě sem chlapec mířil a Annie musela dovnitř. Stoupala nahoru po strmém schodišti, slyšela, jak před ní chlapec dupe, hihňá se, ale když dospěla až nahoru, kulatá místnost zela prázdnotou. Ať to byl kdokoliv – zmizel.

„Tak jak pokračujete?“ Erika si přisedla k Patrikovi na gauč.

Vrátil se domů včas na večeři a teď už děti spaly. Se zíváním si natáhla nohy a opřela je o stolek.

„Jsi unavená?“ zeptal se Patrik. Pohladil jí paži, ale oči nespustil z televize.

„Strašně.“

„Jdi si lehnout, miláčku.“ Políbil ji na tvář s trochu nepřítomným pohledem.

„To bych měla, ale nechci.“ Pohlédla na něho. „Potřebuji také něco jiného. Trochu Patrika a jeho informací o jiném světě, než ve kterém jsou jenom špinavé pleny, poblinkaná trička a žvatlání s dětmi.“

Patrik se k ní otočil. „Je všechno v pořádku?“

„Ale ano, není to jako s Majou. Jenomže občas je i toho dobrého až příliš mnoho.“

„Po létě tě vystřídám, abys zase mohla psát.“

„Ano, já vím. A ještě nás čeká letní dovolená. Nestěžuju si, ale přece jen je to hodně pracné. To, co se stalo s Mattem, je naprosto strašné. Já jsem se s ním vlastně neznala, ale dost dlouho jsme chodili do jedné třídy. Ve vyšších ročnících na základce i potom na gymnáziu.“ Na chvíli se odmlčela. „A jak pokračuje vyšetřování? Neodpověděl jsi mi.“

„Pomalu,“ povzdechl si Patrik. „Mluvili jsme s jeho rodiči a několika kolegy, ale podle všeho to byl osamělý vlk. Nikdo nám o něm nic zajímavého neřekl. Buď to byl nejnudnější člověk na světě, nebo…“

„Nebo?“ zeptala se Erika.

„Nebo ještě o něm nevíme všechno.“

„Když jsme spolu chodili do školy, tak mi rozhodně nudný nepřipadal. Spíše velice společenský a dobrosrdečný. Byl hodně oblíbený. Ten typ, který uspěje, v čem si zamane.“

„Takže jsi chodila do stejné třídy i s jeho dívkou?“ zeptal se Patrik.

„Annie? Ano. Ale ona.“ Erika hledala správný výraz. „Připadalo mi, že si o sobě hodně myslí. K němu se nehodila. Nechápej mě špatně, byla také velice populární a s Mattem tvořili perfektní pár. Přesto jsem vždycky měla pocit, že…, jak bych to řekla…, chodil za ní jako pejsek. Radostně mával ocáskem a byl vděčný za její pozornost. Nikdo se ale nedivil, když se rozhodla odejít do Stockholmu a Matteho tu nechala. Myslím, že ho to hodně vzalo, ale ani příliš nepřekvapilo. Dívku jako Annie je těžké si udržet. Chápeš, co mám na mysli, nebo se vyjadřuju zmateně?“

„Ne, rozumím ti.“

„Proč sis vůbec vzpomněl na Annii? Chodili spolu na gymnáziu. A i když jim to nevyšlo, od té doby už přece uteklo moře času.“

„Annie je tady.“

Erika na něho překvapeně pohlédla. „Ve Fjällbace? Nebyla tu už strašnou spoustu let.“

„To ano, ale podle Matsových rodičů je se synem na ostrově, který patřil jejím rodičům.“

„Na Ostrově duchů?“

Patrik přikývl. „Říká se mu tak, ale jmenuje se nějak jinak, ne?“

„Graskär,“ přitakala Erika. „I když se mu neřekne jinak než Ostrov duchů. Že prý z něho mrtví.“

„. nikdy neodejdou,“ doplnil ji Patrik a usmál se. „Už jsem ty babské řeči také zaslechl.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že jsou to jen řeči? Jednou jsme tam přespali a potom jsem si spolu s polovinou třídy myslela, že tam opravdu straší. Je to tam podivné, něco jsme zahlédli i zaslechli a v životě bych tam další noc nespala.“

„Na fantazie puberťáků moc nedám.“

Erika do něho šťouchla loktem. „Nebuď takový suchar. Pár strašidel ti okoření život.“

„Ano, i tak se na to dá pohlížet. V každém případě si s Annií musím pohovořit. Matsovi rodiče si myslí, že za ní chtěl na ostrov zajet, ale nevědí, jestli to stihl. I když je to už dávno, byli si blízcí a třeba jí něco o svém životě řekl…“ Přemýšlel nahlas.

„Pojedu tam s tebou,“ rozhodla se Erika. „Jen řekni kdy, a poprosíme tvou matku, aby děti pohlídala. Ty Annii neznáš,“ rychle dodala, než Patrik stačil zaprotestovat, „ale my dvě jsme byly spolužačky, přestože jsme se nikdy nepřátelily. Třeba ti pomůžu z ní něco dostat.“

„Tak dobře,“ souhlasil Patrik, i když ne moc ochotně. „Zítra musím do Göteborgu, takže na ostrov bychom mohli v pátek.“

„Tak jsme domluveni,“ pravila Erika a spokojeně se stulila do Patrikovy náruče.

Fjällbacka 1870

„Chutnalo vám?“ Emelie se zeptala pokaždé, i když odpověď předem znala. Zamručení od Karla a totéž od Juliana. Strava na ostrově nebyla moc pestrá, ale s tím nic nenadělala. Většinu toho, co bylo na stole, ulovili Karl s Julianem, hlavně makrely a platýse. A protože jí dosud nedovolil, aby s ním zajela do Fjällbacky, kam se oni vypravili dvakrát za měsíc, nebylo to s nákupem valné.

„Karle, tak si říkám…“ Emelie odložila příbor, ještě než začala jíst. „Nemohla bych tentokrát zajet do Fjällbacky s tebou? Už jsem hrozně dlouho neviděla žádné lidi a moc by mě těšilo stát zase aspoň na chvíli na pevnině.“

„To nepřichází v úvahu,“ odpověděl Julian a jako vždycky ji probodl nenávistným pohledem.

„Já ale mluvím s Karlem,“ odpověděla a rozbušilo se jí srdce. To bylo poprvé, kdy mu dokázala odporovat.

Julian se ušklíbl a pohlédl na Karla. „Slyšíš? Mám si to snad od té ženské nechat líbit?“

Karl unaveně hleděl do talíře. „S námi nemůžeš,“ odvětil posléze a bylo zřejmé, že tím pro něho rozhovor skončil. Ale jednotvárnost už šla Emelii příliš na nervy, aby se s tím spokojila.

„Proč ne? V lodi je místa dost, sama bych si líp nakoupila a nemuseli bychom jíst každý den jen makrely a brambory. To by přece bylo dobře, ne?“

Julian v obličeji zbledl vztekem. Zíral na Karla, který se prudce zvedl od stolu.

„S námi nepojedeš a dál o tom nebudeme mluvit.“ Natáhl si bundu a vyšel do větru. Třískly za ním dveře.

Od té noci, kdy se mu pokusila přiblížit, se takhle choval pořád. Dřívější lhostejnost se teď víc podobala Julianově nenávisti. Nechápala to a nevěděla, jak se bránit. Bylo to od ní tak opovážlivé? Byla mu snad odporná? Emelie si snažila vzpomenout na okamžik, kdy ji

žádal o ruku. Přišlo to nečekaně, ale přesto v jeho hlase cítila vřelost a touhu. Nebo v jeho pohledu četla to, co si přála a o čem snila? Zahleděla se do stolu.

„Tak vidíš, čeho jsi dosáhla.“ Julian hodil příbor do talíře, až zacinkal.

„Proč se ke mně takhle chováš? Přece jsem ti nic zlého neudělala.“ Emelie nechápala, kde vzala tu odvahu, ale prostě z ní muselo ven to, co ji v nitru tížilo jako kámen.

Julian neodpověděl. Pohlédl na ni černýma očima, zvedl se a vyšel za Karlem. O několik minut později viděla, jak loď odrazila od můstku a zamířila k Fjällbace. Vlastně věděla, proč s nimi nesmí. Manželka by jim v Abelově hospodě na ostrově Florö, kde své cesty zřejmě končili, jenom překážela. Před setměním se museli vrátit, aby se včas postarali o maják.

Bouchly dveře skříně a Emelie sebou trhla. Neměla strach, ale bylo to divné… Venkovní dveře byly zavřené a necítila žádný průvan, který by to vysvětloval. Tiše stála, naslouchala a rozhlížela se kolem sebe. V naprostém tichu něco zaslechla. Ozýval se pravidelný dech, i když nevěděla odkud. Jako by dýchal sám dům. Emelie napjatě poslouchala, ale za malou chvíli všechno zmlklo a bylo zase ticho.

V myšlenkách se vrátila ke Karlovi a Julianovi a musela se k mytí nádobí přimět. Je dobrá manželka, ale něco dělá špatně. Cítila se strašně osamělá. I když vlastně není. Stále častěji cítila jejich přítomnost na ostrově. Něco slyšela, něco vnímala, jako právě teď před chvílí. Už se ale nebála. Nikdo jí nechtěl ublížit.

Když stála sehnutá nad škopkem a slzy jí padaly do špinavé vody, ucítila na rameni ruku. Konejšivou dlaň. Neobrátila se. Věděla, že by nikoho neviděla.

Paula se natáhla v posteli a rukou se dotkla Johanniných vlasů, ale nebudila ji. Dotek ji naplnil neklidem. V posledních měsících i při intimních chvílích cítila cizotu. Už se nemilovaly spontánně, jako by z jejich vztahu vyprchala bezprostřednost. Měly se rády, ale přesto to teď bylo takové.

Vlastně to nebyla záležitost jen poslední doby. Po pravdě to začalo hned po Leově narození. Toužily po dítěti a hodně se snažily, aby ho získaly. Věřily, že dítě jejich vztah ještě posílí. Svým způsobem to tak snad bylo, ale v jiném ohledu se stal opak. Paule nepřipadalo, že by se tolik změnila, ale Johannu mateřská role proměnila a začala ji přehlížet. Jako by Paula už nebyla důležitá, jako by Johanna měla větší cenu, protože Lea porodila. Ona byla jeho biologickou matkou. Leo neměl žádné Pauliny geny, jen její lásku, kterou k němu cítila, už když ho Johanna nosila pod srdcem, a která se ztisícinásobila, když se narodil a držela ho v náručí. Cítila se jeho matkou stejně jako Johanna. Ta to naneštěstí vnímala jinak, i když to nahlas nepřiznala.

Paula zaslechla, jak matka šramotí v kuchyni a mluví s Leem. Měli tam pohodu. Rita byla ranní ptáče a ráda si dítě vzala na starost, aby Paula a Johanna mohly spát déle. A teď, když kvůli vyšetřování bylo pro Paulu obtížné čerpat polodenní rodičovské volno, jim pomáhala všechno zvládnout. Dokonce i Bertil byl k údivu všech ochoten zapojit se do péče o dítě. V poslední době ale měla Johanna čím dál víc kritických připomínek k tomu, jak se Rita o jejich syna stará. Jako by jen ona všechno věděla správně.

Paula s povzdechem přehodila nohy přes okraj postele. Johanna se trochu neklidně pohnula, ale neprobudila se. Paula se k ní naklonila a láskyplně jí odsunula pramen vlasů z tváře. Vždycky si myslela, že jejich vztah je pevný jako skála. Teď už si tím tak jistá nebyla. Cítila úzkost. Kdyby ztratila Johannu, přišla by i o Lea. Johanna by v Tanumshede nezůstala a Paula si neuměla představit, že by se musela odtud stěhovat. V malém městě se cítila dobře, líbila se jí práce i kolegové. Starost jí dělalo jen odcizení mezi ní a Johannou.

Přesto se těšila na dnešní cestu s Patrikem do Göteborgu. Mats Sverin budil její zvědavost. Přála si o něm vědět víc. Instinktivně tušila, že odpověď na to, kdo ho střelil do hlavy, leží v jeho minulosti, o níž tak málo mluvil.

„Dobré ráno,“ pozdravila Rita, když Paula vešla do kuchyně.

Leo seděl v dětské židličce. Natáhl ručičky k Paule, ta ho zvedla a přitiskla k sobě.

„Dobré ráno.“ Sedla si ke stolu s Leem na klíně. „Budeš jíst?“

„Ano. Mám hrozný hlad.“

„Tak ho zaženeme.“ Rita položila na talířek volské oko a postavila ho před Paulu.

„Rozmazluješ nás, maminko.“ Paula impulzivně vzala matku kolem pasu a opřela si hlavu o její měkký bok.

„Dělám to ráda, to přece víš, holčičko.“ Rita ji také objala a současně políbila Leovu hlavičku.

Ernst se nadějně přicoural do kuchyně a sedl si vedle Pauly a Lea. Když Leo shodil vajíčko na zem, Ernst nelenil a okamžitě ho spolkl. Chlapec spokojeně plácal ručičkama, že nakrmil svého oblíbeného psa.

„Ale ale,“ povzdechla si Rita. „Nepřekvapí mě, jestli ten pes předčasně umře kvůli tloušťce.“

Otočila se k vařiči a na pánev rozklepla další vejce.

„Tak jak to vypadá?“ zeptala se tlumeným hlasem, aniž na Paulu pohlédla.

„Co máš na mysli?“ zeptala se Paula, i když dobře věděla, o čem Rita mluví.

„Mezi tebou a Johannou. Je všechno v pořádku?“

„To víš, že ano. Jen máme obě hodně práce.“ Paula pohlédla na Lea, aby ji nezradil vlastní výraz, kdyby se k ní Rita otočila.

„Je to.?“ Rita nestačila otázku dokončit.

„Čeká tu na nás snídaně?“ Mellberg vešel do kuchyně jen v podvlékačkách. Spokojeně se škrabal na břiše a složil se ke stolu.

„Právě jsem říkala, že nás maminka rozmazluje,“ poznamenala Paula s ulehčením, že budou mluvit o něčem jiném.

„Pravda, pravda,“ souhlasil Mellberg a rozzářeně hleděl na vejce na pánvi.

Rita se tázavě podívala na Paulu, ale ta zavrtěla hlavou. „Dám si jen housku.“

Rita položila vejce na talířek. Ernst ho sledoval pohledem a posadil se vedle Mellberga. Když měl štěstí jednou, třeba mu to vyjde zas.

„Musím letět,“ prohlásila Paula po posledním soustu. „Dnes jedeme s Patrikem do Göteborgu.“

Mellberg přikývl.

„Dobře pořiďte. Dej mi kluka, ať si ho také pochovám.“ Natáhl se po Leovi, který se ochotně přesunul.

Když Paula vycházela z kuchyně, koutkem oka zahlédla, jak Leo rychle shodil na zem Ernstovi další vejce.

Někdo má dnes opravdu štěstí.

Erika položila dvojčata na měkkou deku na podlahu a utíkala na půdu. Nerada je nechávala samotné déle než minutku, a proto po strmém schodišti vyběhla. Nahoře se musela zastavit a chvíli lapat po dechu.

Po krátkém hledání byla úspěšná. Opatrně slézala pozadu po půdním schodišti a balancovala s těžkou krabicí v náručí. Chlapci ji nepostrádali, a tak si sedla do křesla

s krabicí vedle sebe a začala její obsah vytahovat na stolek. Zamyslela se, kolik času uplynulo od chvíle, kdy se na všechno dívala naposled. Školní seznamy, alba fotek, pohlednice a dopisy rychle zaplnily celou desku stolu. Všechno bylo zaprášené a vybledlé. Najednou se cítila hrozně stará.

Po několika minutách měla, co hledala – školní ročenku a fotografie. Opřela se do křesla a začala listovat. Fotky byly černobílé, ohmatané. Některé obličeje byly přeškrtnuté, jiné zakroužkované, podle oblíbenosti ve třídě. Stály tam i různé komentáře: Hezký, zlatíčko, blbec, zabedněnec – to se střídalo bez větší fantazie. Na dospívání člověk zpravidla nemůže být moc hrdý, a když listovala od stránky ke stránce třídními fotkami a dostala se až k vlastní, zrudla. Proboha, copak opravdu vypadala takhle? S tím účesem a takhle oblečená? Zřejmě měla docela dobrý důvod, proč fotky tak dlouho nevytáhla.

Hluboce se nadechla a blíže se na sebe zahleděla. Podle vzhledu zřejmě právě obdivovala americkou hvězdu Farrah Fawcettovou. Dlouhé plavé vlasy, pečlivě nakadeřené do velkých loken. Brýle zakrývaly půl obličeje. Poslala tichý dík vynálezci kontaktních čoček.

Najednou ji zaplavil nepříjemný pocit. S tímto obdobím se spojovalo i hodně úzkosti. Strach že mezi ostatní nezapadá, neustálé úsilí dostat se mezi ty nejoblíbenější. Snažila se. Napodobovala účes i výrazy děvčat ve třídě, jimž si přála se vyrovnat. Děvčat jako Annie. Ale nikdy neuspěla. Ne že by se jí ve třídě smáli a rozhodně ji nikdo nešikanoval, ale v podstatě ji ostatní přehlíželi. Patřila k bezvýrazné většině. Všímali si jí výhradně učitelé, kteří jí poskytli povzbuzení i ocenění. O to ale zase tolik nestála. Kdo si přál být jen dobrou žákyní? Kdo chtěl být Erikou, a ne Annií?

Zadívala se na třídní fotku. Annie seděla úplně vpředu, jednu nohu nonšalantně přehozenou přes druhou. Všechny ostatní se snaživě usmívaly, zatímco ona vypadala, že ji to vlastně nezajímá. Přesto přitahovala všechny pohledy. Měla dlouhé plavé vlasy až do pasu. Lesklé a rovné bez vln, které si občas rukou odhazovala z obličeje, občas svázala do ohonu. Všechno, co dělala Annie, vypadalo přirozeně, bez sebemenší námahy. Byla originál, všechna ostatní děvčata jen kopie.

Na fotce za ní stál Matte. Tehdy spolu ještě nechodili, přestože už i tady se dalo tušit, co přijde. Matte se na rozdíl od ostatních nedíval do fotoaparátu, ale byl zachycen v okamžiku, kdy hleděl na Annii, na její krásné dlouhé vlasy. Erika si nevzpomínala, jestli ji tehdy napadlo, že je do Annie zamilovaný, ale nejspíš předpokládala, že ji milují všichni kluci. Nebyl důvod si něco jiného myslet o Mattem.

Annie byla opravdu krásná, říkala si Erika a hleděla na fotku. Nevzpomínala si, jestli si to tehdy také uvědomovala, protože měla oči jen pro Johana z paralelní třídy, do něhož byla nešťastně zamilovaná během všech vyšších tříd na základce. Matte byl opravdu hezký, říkala si teď. Plavé, trochu pocuchané vlasy, správně vysoký, s vážným sympatickým pohledem. Trochu vytáhlý jako všichni chlapci v tom věku. Vlastně si na něho ze školy zřetelně nevzpomínala. Nepatřila do stejného okruhu jako on. Byl hodně oblíbený, aniž kvůli tomu musel dělat nějaké lumpárny. Ne jako jiní, kteří se ve snaze získat popularitu chvástají, hlučí a vytahují se. Matte byl mnohem spořádanější.

Erika odložila třídní seznam se společnými fotkami a zahloubala se do alba plného fotek ze školních výletů, slavností a několika večírků, jichž se se svolením rodičů mohla zúčastnit. I tady byla na mnoha snímcích Annie, vždycky ve středu dění. Jako by čočka fotoaparátu vyhledávala právě ji. Zatraceně, byla opravdu hezká, pomyslela si Erika a uvědomila si, že tak trochu doufá, že Annie teď bude mít nadváhu a vlasy ostříhané do nějakého nudného účesu. Něco na ní budilo obdiv i závist.

Nejraději by si člověk přál být na jejím místě, nebo aspoň být jí co nejblíže. Erika nepatřila tam ani tam. A vlastně ani na mnoha snímcích sama nebyla. Nejčastěji fotila právě ona, ale nikdo se nenamáhal ji vystřídat. Byla neviditelná. Skrytá za čočkou dychtivě fotila snímky, na nichž měla raději být sama.

Vadilo jí, že ještě dnes cítí tak velkou trpkost. Že kvůli fotkám si připadá znovu jako ta opomíjená dívka, přestože dnes je už někdo úplně jiný. Je přece úspěšná spisovatelka, šťastně vdaná, má tři báječné děti, krásný dům a dobré přátele. Přesto cítila v nitru závist, dávnou touhu patřit tam, kam se přes veškerou snahu nikdy nedostala.

Chlapci na dece se začali ozývat. S úlevou se vytrhla ze zadumání a zvedla se k dětem. Třídní seznamy a alba nechala ležet. Patrik je jistě bude chtít vidět.

„Kde začneme?“ Paula přemáhala nevolnost. Začalo jí být špatně už poblíž Uddevally a bylo to čím dál horší.

„Nechceš, abychom na chvíli zastavili?“ zeptal se Patrik. Zašilhal na její obličej, který nebezpečně zšedl.

„Ne, za chvíli tam budeme,“ odmítla a polkla.

„Chci začít Sahlgrenskou nemocnicí,“ řekl Patrik. Prodíral se hustou městskou dopravou. „Máme souhlas, abychom se podívali do Matsových zdravotních záznamů, a zavolal jsem jeho ošetřujícímu lékaři, že jsme na cestě.“

„Dobře,“ souhlasila Paula a znovu polkla. Opravdu jí nebylo dobře.

Když o deset minut později zahnuli na nemocniční parkoviště, vyskočila z auta ve stejném okamžiku, kdy se zastavilo. Opřela se o dveře vozu a zhluboka dýchala. Pomalu cítila, že nevolnost ustupuje, ale že jí dobře nebude, dokud něco nesní.

„Můžeš jít, nebo raději ještě chvíli počkáme?“ zeptal se Patrik, ale Paula na něm viděla, jak je netrpělivý.

„Už je to dobré, můžeme jít. Najdeš to?“ Pokývla hlavou k obrovskému komplexu budov.

„Doufám, že ano,“ řekl a zamířil k hlavnímu vchodu. Po několikerém zabloudění konečně zaklepali na dveře lékaře NilseErika Lunda, který se staral o Matsovu léčbu během jeho několikatýdenní hospitalizace.

„Vstupte,“ zaslechli důstojný hlas a poslušně vešli.

Lékař se zvedl, obešel psací stůl a s nataženou rukou se blížil k nim.

„Předpokládám, že jste policisté.“

„Ano, mluvili jsme spolu. Jsem Patrik Hedström a tohle je moje kolegyně Paula Moralesová.“

Potřásli si rukama a vyměnili běžné zdvořilosti, než se usadili.

„Našel jsem všechno, co potřebujete.“ Lékař k nim posunul desky s papíry.

„Díky. Mohl byste nám vyprávět, nač si vy sám o Matsi Sverinovi vzpomenete?“

„Každý rok mám tisíce pacientů a je nemožné si všechny pamatovat. Když jsem si ale přečetl jeho záznamy, trochu jsem si všechno vybavil.“ Prohrábl si dlouhé husté vousy.

„Pacienta k nám přivezli s těžkými zraněními. Nejspíš ho napadlo více osob, ale to vám líp řeknou na policii.“

„Za chvíli tam pojedeme,“ potvrdil Patrik. „Ale nás by zajímalo všechno, co nám můžete říct vy sám.“

„Tak dobře,“ souhlasil NilsErik Lund. „Pominu lékařskou terminologii, to si můžete přečíst sami. Shrnul bych to tak, že pacient dostal mnoho silných ran a kopanců do hlavy, které způsobily menší krvácení do mozku, měl zlomeninu lebky v obličejové části, poškození tkáně a rozsáhlé modřiny. Měl zraněné břicho, zlomená žebra a natrženou slezinu. Jeho zranění byla velice vážná a okamžitě jsme ho operovali. Rentgenovali jsme také hlavu, abychom zjistili, jak rozsáhlé je krvácení.“

„Takže se ocitl v ohrožení života?“ upřesnila si Paula.

„Jeho stav jsme pokládali za kritický a pacient byl do nemocnice dovezen v bezvědomí. Po zjištění, že krvácení do mozku není silné a není zapotřebí chirurgický zákrok, jsme se zaměřili na zranění břicha. Obávali jsme se, aby mu zlomené žebro nepropíchlo plíce, což by bylo hodně nepříjemné.“

„Ale podařilo se vám jeho stav stabilizovat.“

„Dovolím si říct, že jsme odvedli skvělou práci. Rychlou a efektivní. Máme úžasný pracovní tým.“

„Řekl Mats Sverin něco o tom, co se stalo? Kdo ho napadl?“ zeptal se Patrik.

NilsErik se zamyslel a rukou se hrabal ve vousech. To je div, že mu ještě nějaké zbývají, říkal si Patrik.

„Pokud si dobře vzpomínám, tak nic.“

„Myslíte si, že se bál? Snažil se něco utajit?“

„Na nic takového si nevzpomínám. Ale jak říkám, od té doby utekla řada měsíců a přišlo mnoho dalších pacientů. Musíte se zeptat vyšetřovatelů.“

„Nevzpomínáte si, jestli tu měl návštěvy?“

„Je to možné, ale o tom já nic nevím.“

„Děkujeme vám, že jste nás přijal,“ řekl Patrik a zvedl se. „Tohle jsou kopie?“ ukázal na složku na stole.

„Ano, můžete si je vzít,“ potvrdil NilsErik Lund a také vstal.

Cestou ven Patrika něco napadlo. „Nezastavíme se u Pedersena? Třeba pro nás něco má.“

„Jistě,“ souhlasila Paula. Šla za Patrikem, který tentokrát cestu dobře znal. Paula měla žaludek pořád jako na vodě a nebyla si jistá, jestli jí návštěva patologie prospěje.

Pro co teď bude žít? Signe se přinutila vstát, připravila snídani a pak oběd. Ani jeden z nich nejedl. Vysála prach v celém přízemí, vyprala ložní prádlo, uvařila kávu, kterou ale nevypili. Dělala všechno jako obvykle, snažila se napodobovat život, jaký žila ještě před několika dny, ale připadala si stejně mrtvá jako Matte. Mohla jen bloumat po domě jako tělo bez duše, bez života.

Klesla na gauč. Hadice vysavače padla na zem, ale nikdo z nich nereagoval. Gunnar seděl u kuchyňského stolu. Celý den na stejném místě. Jako by si spolu vyměnili role. Včera se hýbal, zatímco Signe jen s velkou námahou přiměla svaly spolupracovat s umrtveným mozkem. Dnes tam seděl on a ona se pokoušela díru v srdci vyplnit pohybem a horečnou aktivitou.

Pohlédla na Gunnarův zátylek a jako mnohokrát předtím si uvědomila, že se mu vlasy nad límcem vlní stejně jako Mattemu. Své geny už nikdy nepředá malému plavovlasému vnukovi, kterého tolikrát ve svých snech viděla před sebou. Nebo malé vnučce, na tom nezáleželo, chlapec i holčička by byli stejně vítaní, jen kdyby měla někoho, koho by mohla rozmazlovat, podstrkovat mu sladkosti před jídlem a dávat příliš mnoho vánočních dárků. Malé děťátko s Matteho očima a ústy někoho jiného. Protože i na to se těšila, koho si jednou domů přivede. Jaká bude? Najde si takovou, která se jí bude podobat, nebo naopak její protiklad? Zvědavá byla, to je pravda, ale věděla, že by byla strašně hodná. Žádná zlá tchyně, o jakých se občas mluví. Do ničeho by se nepletla, jen by se pořád držela v pozadí, a kdykoliv by chtěli, hlídala by děti.

Po pravdě řečeno se už předtím naděje vzdávala. Někdy ji napadlo i to, jestli Matte o ženy vůbec stojí. To by se musela trochu přizpůsobit a vnoučata oželet, ale i to by přijala. Přála si jen tolik, aby byl šťastný. Jenomže Matte nikoho domů nepřivedl a už nepřivede, je po naději. Nebude žádný drobeček s jeho vlásky, žádné nadbytečné vánoční dárky, které by za pár týdnů ležely rozbité. Nic kromě prázdnoty. Před nimi leží roky osamění. Pohlédla na Gunnara, který tiše seděl u stolu. Pro co teď bude žít? Proč bude žít ona?

„Ty jsi chtěl jet do Goteborgu, že?“ Annika zvedla oči od monitoru a dlouze na Martina pohlédla. Byl to vždycky na stanici její chráněnec a měli spolu zvláště dobrý vztah.

„Ano,“ přiznal. „Ale tohle je také důležité.“ „Chceš vědět, proč Patrik s sebou vzal Paulu?“ zeptala se.

„Ale…, to je přece jedno. Může si vzít, koho chce,“ odpověděl trochu trucovitě. Než nastoupila Paula, pracoval Patrik nejčastěji s ním. Po pravdě řečeno to bylo možná i proto, že na stanici nikdo jiný vhodný tehdy nebyl, ale přesto ho to teď trápilo.

„Patrikovi Paula připadá trochu smutná, tak asi chtěl, aby přišla na jiné myšlenky.“

„Myslíš? Toho jsem si nevšiml,“ ozval se s trochu špatným svědomím. „Ty víš, oč jde?“

„Netuším. Paula toho moc neřekne. Ale také si myslím, že něco není v pořádku. Rozhodně nevypadá ve své kůži.“

„Zničilo by mě už jen bydlet společně s Mellbergem.“

„Ano, to ano,“ rozesmála se Annika, ale hned znovu zvážněla. „Nemyslím si, že je to v tom. Musíme počkat, až nám to poví sama. Ale v každém případě aspoň víš, proč jel Patrik s ní.“

„Díky.“ Martin se za svou nezralou reakci trochu styděl. Šlo přece o to, aby byla práce vykonaná, ne kdo ji udělá.

„Tak se do toho dáme?“ navrhl a napřímil se. „Bylo by skvělé, kdybychom našli o Sverinovi nějaké informace, než přijedou zpět.“

„Máš pravdu,“ souhlasila Annika a její prsty začaly létat nad klávesnicí.

„Myslíš někdy na něho?“ Anders upil kávu. S Vivianne se sešli na obědě U Malé Berith, což dělali skoro každodenně, aby se vyhnuli ruchu v Badisu.

„Na koho?“ zeptala se Vivianne, přestože věděla, koho má na mysli. Anders viděl, že jí zbělaly klouby, když pevně sevřela kávový hrníček.

„Olofa.“

Vždycky mu říkali jen křestním jménem. Trval na tom a nic jiného by nebylo vhodné. Stejně si žádné jiné oslovení nezasloužil.

„Ano, občas.“ Zahleděla se na malý travnatý plácek nad Galárským vrškem. Městečko se začínalo probouzet k životu. Pohybovalo se tu více lidí a jako by se Fjällbacka protahovala na všechny strany a připravovala se na velký nápor. Byl to obrovský rozdíl oproti ospalému městečku v průběhu většiny roku.

„A na co myslíš?“

Vivianne se k němu otočila a ostře na něho pohlédla. „Proč o něm najednou mluvíš? Už je to pryč. Nic neznamená.“

„Ani nevím,“ řekl. „Má to něco společného s Fjällbackou. Nevím proč, ale cítím se tu v bezpečí. Tolik, že si troufnu vzpomenout i na něho.“

„Jen si tu moc nezvykni, nebudeme tady dlouho,“ zasyčela na něho, ale hned svého tónu litovala. Nezlobila se přece na Anderse, nýbrž na Olofa a na to, že o něm Anders začal mluvit. K čemu to je? Ale hluboce se nadechla a rozhodla se odpovědět na jeho otázku. Bratr byl její opora, všude ji následoval. Byla to její životní jistota. To nejmenší, co pro něho mohla udělat, bylo mu teď odpovědět.

„Myslím na to, jak moc ho nenávidím.“ Cítila, že zatíná zuby. „Myslím na to, co všechno zničil, kolik mně a nám oběma vzal. Nemyslíš na totéž?“

Náhle pocítila strach. Vždycky je spojovala nenávist k Olofovi. Stmelovala je. Proto si nezvolili vlastní cesty životem, ale šli spolu ve všem protivenství.

„Nevím,“ ozval se Anders a otočil tvář k moři. „Možná je čas, abychom.“

„Čas na co?“

„Abychom odpustili.“

Slova, která nechtěla slyšet, byla tady. Myšlenka, kterou si odmítala připustit. Jak by mohla Olofovi odpustit?

Okradl je o jejich dětství, museli předčasně dospět, přimknout se k sobě jako ztroskotanci. Byl hnací silou všeho, co dělali.

„V poslední době jsem na to hodně myslel,“ pokračoval Anders, „a takhle nemůžeme žít pořád. Utíkáme, Vivianne. Snažíme se uniknout něčemu, čemu utéct nemůžeme, protože to máme tady,“ ukázal na spánek a pohled měl pronikavý a rozhodný.

„Cože? Máš snad nahnáno?“ Cítila, že se jí do očí tlačí slzy. Opustí ji? Zradí ji stejně jako Olof?

„Je to, jako bychom se snažili chytit ve vodě měsíc a věřili, že Olof pak zmizí. Ale čím dál víc si myslím, že to je marné. Nikdy ho nenajdeme, protože už neexistuje.“

Vivianne sevřela víčka. Příliš silně si pamatovala špínu, pach, lidi, návštěvníky, před nimiž je Olof neochránil. Nenáviděl je. Opakoval jim, že se nikdy neměli narodit, že je má za trest. Podle něho byli hnusní, oškliví a hloupí a právě oni dohnali jejich matku k smrti.

Rychle otevřela oči. Jak mohl Anders mluvit o odpuštění? On, který ji mnohokrát chránil vlastním tělem a schytal za ni nejhorší rány?

„Nechci o Olofovi mluvit,“ vyhrkla. Plnil ji děs. Proč Anders mluví o odpuštění?

„Mám tě moc rád, sestřičko,“ Anders ji pohladil po tváři. Ale Vivianne ho neslyšela. Strašlivé vzpomínky jí vhlavě rezonovaly stále silněji.

„No to se podívejme! Vzácná návštěva!“ Tord Pedersen vzhlédl přes obroučky brýlí.

„Ano, napadlo nás, že by hora mohla přijít k Mohamedovi,“ řekl s úsměvem Patrik a šel si s lékařem potřást rukou. „Tohle je moje kolegyně Paula Moralesová. Byli jsme v Sahlgrenské, trochu se poptávali na Matse Sverina. Tak nás napadlo toho využít a podívat se, jak je u vás.“

„Jste tu moc brzy.“ Pedersen zavrtěl hlavou.

„Takže ještě vůbec nic nemáš?“

„Stačil jsem se na něho podívat jen letmo.“ „A co si myslíte?“ zeptala se Paula. Pedersen se rozesmál. „Stačí, když mi na záda dýchá Patrik.“

„Promiňte,“ omluvila se Paula, ale pohlédla na něho, jako by stále čekala na odpověď.

„Pojďte do mé pracovny.“ Pedersen otevřel dveře nalevo od nich.

Šli za ním a posadili se k psacímu stolu, Pedersen seděl proti nim. Spojil ruce.

„Podle předběžného vyšetření je jediné zjevné zranění díra v zadní části hlavy. Navíc ale má na těle spoustu nedávno zhojených zranění, která zjevně byla způsobena při napadení před několika měsíci.“

„Ano, právě kvůli těm jsme sem jeli. Jak dlouho v bytě ležel mrtvý?“

„Určitě ne déle než několik dní, ale to zjistíme při pitvě.“

„Máte tušení, jakou střelnou zbraní byl zabit?“ Paula se naklonila na židli.

„Kulka je dosud v hlavě, ale až ji vyjmu, budu na to mít odpověď. Za předpokladu, že je v dobrém stavu.“

Paula se nenechala odradit. „Ale přece jste už viděl nespočet střelných zranění, jaký z toho máte pocit?“ Přála si slyšet jeho vlastní názor.

„Další, která se nedá,“ rozesmál se Pedersen a zdálo se, že se mu to skoro líbí. „Jestli mi slíbíte, že to budete pokládat jen za odhad, řekl bych, že nejspíš půjde o devítimilimetrovou zbraň. Ale jak říkám, můžu se plést,“ zvedl varovně prst.

„To je nám jasné,“ uklidňoval ho Patrik. „Kdy bude pitva, abychom dostali kulku?“

„Podívám se.“ Otočil se k počítači a pohnul s myší. „Pitva je stanovena na příští pondělí. Takže zprávu obdržíte ve středu.“

„Dřív by to nešlo?“

„Bohužel. V posledním měsíci to je strašné. Z nějakého důvodu lidé umírají jako mouchy a navíc dvě osoby od nás odešly krátce za sebou do pracovní neschopnosti. Prý jde o vyhoření. Ano, tahle práce tak na někoho může působit.“ Bylo ovšem jasné, že do této kategorie Pedersen nepatří.

„Nedá se nic dělat. Ale mohl bys mi cinknout, až budeš vědět víc. Předpokládám, že kulku co nejdříve odešlete do Státní kriminalistické laboratoře.“

„Jistě,“ trochu uraženě potvrdil Pedersen. „I když jsme momentálně přetížení, odvádíme bezchybnou práci.“

„Já vím, promiň,“ Patrik zvedl dlaně. „„Jako obvykle jsem jen netrpělivý. Ozvi se, až to budeš mít, a já slibuju, že tě do té doby nebudu honit.“

„Nic se neděje.“ Pedersen se zvedl a rozloučili se. Odcházeli s pocitem, že do středy je ještě hrozně daleko.

„Takže už můžeme do bytu?“ Gösta zněl překvapivě nedočkavě. „A zprávu pošlete zítra? Skvělé. To Hedström rád uslyší.“

Usmíval se, když zavěšoval telefon. Torbjörn Ruud ho právě informoval, že jsou s technickým šetřením hotovi a policisté se mohou volně pohybovat po bytě Matse Sverina. Najednou ho něco napadlo. Proč by tu měl jen sedět a nudit se, než se Patrik s Paulou vrátí? Točit palci byla v podstatě jeho nejoblíbenější činnost, ale současně ho trochu štvalo, že vždycky o všem rozhoduje Patrik, přestože právě on a Bertil jsou na stanici nejzkušenější. Pocítil chuť na jakousi odplatu, dokonce i když to bude znamenat, že bude muset zbytečně pracovat. Ať zelenáči vidí. Rychle se rozhodl a pospíšil za Mellbergem. Ve svém rozčilení zapomněl zaklepat, a když rozrazil dveře, pochopil, že Bertila probudil z příjemné dřímoty.

„Co zatraceně.?“ Mellberg se zmateně rozhlížel kolem sebe a Ernst se ve svém koši také posadil a nastražil uši.

„Promiň. Jen jsem myslel.“

„Co jsi myslel?“ vykřikl Mellberg a upravoval si vlasové hnízdo na hlavě, které se mu z pleši posunulo na stranu.

„Mluvil jsem teď s Torbjörnem Ruudem.“ „Ano?“ Mellberg stále ještě vypadal naštvaně, ale Ernst se znovu pohodlně uložil.

„Řekl, že už můžeme do bytu.“ „Jakého bytu?“

„Matse Sverina. Už jsou s ním hotovi. Tedy, mám na mysli techniky. A tak mě napadlo.“ Gösta už své iniciativy začínal litovat.

„Jdi konečně k věci!“

„No, Hedströmovi vždycky tolik záleží na tom, aby se všechno dělalo pokud možno už včera, a tak mě napadlo, že bychom se tam mohli podívat sami a nečekat, až se vrátí zpátky.“

Mellbergovi začalo svítat. Pochopil, co má Gösta na mysli, a hned se mu to zalíbilo.

„Máš naprostou pravdu. To by nebylo správné odkládat na zítra. A kdo jiný než právě my může posunout případ dál?“ Široce se usmál.

„Přesně tak to myslím,“ rozzářil se Gösta. „Je načase ukázat těm mladým kohoutům, co umí zkušení muži.“

„Jsi génius, příteli.“

Mellberg se zvedl a zamířil ke garáži. Veteráni se pustí do pátrání.

Annie ho znovu koupala. Lila na něj vlažnou slanou vodu, namočila mu vlasy a dávala pozor, aby mu voda nenatekla do očí. Nezdálo se, že by si to moc užíval, ale ani se nebránil. Tiše jí ležel v náručí a nechal se umývat.

Věřila, že se dříve nebo později ze svého šoku probere. Jeho mozek musí zpracovat všechno, co se stalo, co by nikdo neměl zažít, tím spíše ne dítě. Žádný pětiletý chlapec by neměl takhle odejít od svého otce, ale neměla jinou volbu. Zmizet byla jediná možnost, ale ona i Sam musí platit vysokou cenu.

Sam Fredrika miloval. Neviděl odvrácenou stránku jeho osobnosti, neprožil to, co ona. Pro Sama byl Fredrik hrdina bez chyby. Otce zbožňoval, a právě proto to bylo tak těžké. Jenomže nemohla jinak.

Přes to všechno, co se stalo, ji bolelo, že Sam přišel o otce. Navzdory všemu, co Fredrik udělal jí, pro něho hodně znamenal. Ne víc než ona, ale hodně. A teď ho už nikdy neuvidí.

Annie zvedla Sama z vody a položila ho na ručník, který rozprostřela na můstku. Otec jí vždycky říkal, že slunce je důležité pro tělo i ducha, a teplé sluneční paprsky působily opravdu blahodárně. Nad nimi kroužili racci a ona si pomyslela, že se na ně Sam bude rád dívat, jakmile mu bude líp.

„Chlapečku,“ pohladila ho po vláskách. Byl pořád ještě tak maličký, bezbranný. Připadal jí jako miminko, které se jí vejde do náruče. Možná s ním měla zajít k lékaři, ale její mateřský instinkt se tomu bránil. Tady je v bezpečí. Nepotřebuje nemocnici a léky, ale klid, pohodu a její péči. To jediné ho uzdraví.

Zatřásla se zimou. Přes přístavní můstek zafičel chladný vítr a polekala se, aby se Sam nenachladil. Namáhavě ho zvedla a kráčela k domu. Otevřela dveře nohou a vešla s ním dovnitř.

„Máš hlad?“ zeptala se a oblékala ho.

Nic neřekl, přesto ho posadila na židli a začala ho krmit. Časem se k ní zase vrátí. Moře, slunce a její láska jeho duši vyléčí.

Erika se snažila jít na procházku každé odpoledne, když vyzvedávala Maju ze školky. Jednak aby chlapci měli čerstvý vzduch, jednak aby se i sama trochu hýbala. Kočárek pro dvojčata něco vážil, a když ho doplnila sedátkem pro Maju, měla co dělat, aby ho dotlačila domů.

Dnes, místo aby šla rovnou nahoru do Galärského vršku, se rozhodla pro delší cestu kolem lázeňské restaurace Badis a Lorenzovy konzervárny. Zastavila se na nábřeží nedaleko obnovených lázní a zastínila si rukou oči, aby dohlédla ke staré budově, která teď v slunci zářila novými barvami. Těšilo ji, že se budova restaurovala. Kromě kostela byly právě lázně prvním místem, kterého si člověk všiml, když lodí připlouval k Fjällbace. Tvořily důležitou součást městečka. Po mnoho let chátraly, až z nich zbyla málem ruina. Teď se znovu staly pýchou obce.

Šťastně se nadechla a pak se rozpačitě sama sobě zasmála, že ji tak dojímá stará budova, dřevěné oplocení a nové barvy. To nebylo ovšem všechno. Měla na ni hodně vzpomínek a jako mnoho obyvatel městečka si stará restaurace získala místo v jejím srdci. Badis byl kus historie, která znovu nacházela své uplatnění v přítomnosti. Opravdu už je sentimentální.

Opřela se znovu do kočárku a duševně se připravovala na dlouhý kopec kolem čističky vody a minigolfové dráhy, když k ní zabočilo nějaké auto. Zastavila se a přimhouřila oči, aby viděla, kdo v něm sedí. Z vozu vyskočila nějaká žena a Erika ji okamžitě poznala. Sice se s ní sama nikdy nesetkala, ale v obci se o ní mluvilo od té doby, co sem před několika měsíci přijela. Určitě je to Vivianne Berkelinová.

„Dobrý den,“ pozdravila ji žena mile a přicházela k ní s nataženou rukou. „Vy musíte být Erika Falcková.“

„Ano, to souhlasí,“ usmála se Erika a podala jí ruku.

„Už dávno jsem si přála vás poznat. Četla jsem všechny vaše knihy a moc se mi líbí.“

Erika cítila, že rudne jako pokaždé, když ji někdo chválil. Pořád ještě si nezvykla na to, že lidé četli její knihy. Po řadě měsíců na mateřské dovolené bylo příjemné potkat někoho, kdo ji vidí především jako spisovatelku, a ne jen matku Maji, Noela a Antona.

„Obdivuji každého, kdo dokáže napsat knihu.“

„Musí se to prostě vysedět,“ zasmála se Erika. Z Vivianne vyzařovalo nadšení a Eriky se zmocnil pocit, kterému hned nerozuměla. Až za okamžik to pochopila: přála si, aby se Vivianně líbila.

„Je to moc pěkné,“ ukázala na Badis.

„Ano, jsme na to strašně hrdí.“ I Vivianne vzhlédla a dodala: „Nechcete se podívat dovnitř?“

Erika se podívala na hodinky. Měla v plánu dnes Maju vyzvednout dříve, ale té se už ve školce moc líbilo, tak se nic nestane, když pro ni zajde jako obvykle. Lákalo ji vidět, jestli interiéry vypadají stejně krásně jako budova zvenku.

„To bych ráda. Jen nevím, jestli se tam s kočárkem dostanu,“ pohlédla na příkré schodiště.

„Vyneseme ho.“ Vivianne už nečekala na odpověď a postavila se na schody.

O pět minut později byly s kočárkem nahoře a Erika s ním projela vchodem. Zastavila se hned u dveří a užasle se rozhlížela. Všechno staré a sešlé bylo pryč, ale původní charakter budovy zůstal nedotčený. Očima putovala po všech detailech, které jí připomínaly letní diskotéky, kam jako dospívající chodila, které ale teď byly obnovené a krásné. Přistrčila kočárek k jedné stěně a zvedla Noela. Když sáhla po Antonově sedátku, ozval se Viviannin měkký hlas: „Smím si ho pochovat?“

Erika přikývla a Vivianne se sehnula a opatrně vzala Antona do náruče. Dvojčata byla zvyklá na spoustu lidí kolem sebe a nikdy ani v nejmenším neprotestovala. Anton na ni chvíli zkoumavě hleděl a pak ji obdařil širokým úsměvem.

„To je ale svůdník,“ rozplývala se Vivianne a stáhla mu bundičku a tenkou čepičku. „Máte také děti?“

„Ne, nikdy to nějak nevyšlo.“ Odvrátila obličej a zeptala se: „Dala byste si čaj?“ Zamířila s Antonem k jídelně.

„Raději kávu, jestli si můžu vybrat. Čaj moc nepiju.“

„Normálně nedoporučujeme, aby si lidé zanášeli tělo kofeinem, ale můžu udělat výjimku a najít trochu dobré kávy.“

„To budu moc ráda.“ Erika šla za Vivianne. Káva ji držela v chodu a vypila jí tolik, že jí jistě proudila v žilách místo krve. „Nějaký zlozvyk musí mít každý a jsou i horší věci než kofein.“

„Jen neříkejte,“ oponovala Vivianne, ale dál to už nerozvíjela. Nejspíš pochopila, že by jen plýtvala slovy.

„Hned přijdu, zatím se posaďte. Po kávě si to tu projdeme.“

Zmizela za pohyblivými dveřmi a Erika usoudila, že vedou do kuchyně.

Na okamžik se zamyslela, jak Vivianne zvládne připravit kávu s dítětem v náručí. Sama se naučila pracovat jednou rukou, ale bez návyku to nebylo snadné. Přestala se o to starat. Pokud bude Vivianne potřebovat pomoc, tak se jistě ozve.

Když byla káva naservírovaná, Vivianne si sedla proti ní ke stolu. Erika si povšimla, že i stolky a židle jsou nové. Byly stylové a moderní, přesto se hodily do tohoto tradičního prostředí. Nábytek musel vybírat někdo s dobrým vkusem. Z oken, která zaujímala celou delší stranu místnosti, byl fantastický výhled. Před nimi se rozprostírala Fjällbacka se všemi svými ostrovy.

„Kdy budete otvírat?“ Erika se zakousla do podivně vyhlížejícího pečiva a okamžitě toho litovala. Ať to bylo cokoliv, chtělo by to víc cukru a působilo to příliš zdravě na to, aby to mohla pokládat za zákusek ke kávě.

„Asi za týden. Doufám, že to stihneme,“ povzdechla si Vivianne a smočila svůj kousek v šálku čaje. Určitě zeleného, pomyslela si Erika a spokojeně upila doušek černé kávy.

„Přijdete na zahajovací večírek?“

„Ráda bych, pozvánku jsme dostali, ale není jednoduché zajistit hlídání pro tři děti.“

„Pokuste se přijít, jistě to bude hezké. Ostatně v sobotu sem přijde váš manžel s kolegy na předpremiéru. Vyzkouší si, co budeme nabízet.“

„Ano?“ zasmála se Erika. „Patrik se o tom vůbec nezmínil. Nemyslím si, že v životě viděl spa zblízka, takže to pro něho bude zážitek.“

„To doufám.“ Vivianne pohladila Antona po hlavičce. „A co vaše sestra? Snad vám nevadí, že se na ni ptám, ale o tom neštěstí jsem přirozeně slyšela.“

„To je v pořádku.“ Erika ke svému zděšení cítila, že jí do očí vhrkly slzy. Polkla a podařilo se jí trochu ovládnout hlas.

„Po pravdě na tom není moc dobře. Už toho hodně prožila.“

Erice projela hlavou vzpomínka na Annina bývalého manžela Lucase, a jako by ji tato žena nějakým podivným způsobem přiměla ke sdílnosti. Slova z ní proudila. Normálně o Annině životě s nikým nemluvila, ale teď měla pocit, že Vivianne všechno chápe. Když skončila, tekly jí slzy.

„Opravdu to měla hodně těžké. To děťátko potřebovala,“ tiše poznamenala Vivianne. Erika to cítila přesně stejně. Anna si dítě zasloužila. Měla být konečně šťastná.

„Nevím, co mám dělat. Zdá se, že mě vůbec nevnímá. Zmizela do vlastního světa a já se strašně bojím, že se nevrátí.“

„Nezmizela.“ Vivianne na kolenou houpala Antona. „„Jen se snaží, aby to tolik nebolelo. Určitě ví, že tu jste. Jenom buďte co nejvíc u ní a dotýkejte se jí. Už jsme zapomněli, jak jsou důležité doteky, ale lidé je k přežití potřebují. Hlaďte ji a řekněte to i jejímu manželovi. Často se dopouštíme chyby, že člověka, který má veliký smutek, opouštíme. Namlouváme si, že potřebuje klid a samotu, ale je to strašná chyba. Člověk je skupinový živočich a vyžaduje kolem sebe lidi, blízkost, teplo a doteky. Kolem Anny by měla být její rodina. Nenechte ji ležet

samotnou, nenechte ji unikat tam, kde sice není smutek, ale ani jiné lidské city. Vypuďte ji z úkrytu.“

Erika seděla chvíli tiše. Přemítala o Vivianniných slovech a dospěla k závěru, že má pravdu. Nesmějí dovolit Anně, aby je vytěsnila. Měli se více snažit.

„A především si nic nevyčítejte,“ pokračovala Vivianne. „Její žal nemá nic společného s vaší radostí.“

„Ale přece musí cítit…,“ začala Erika a teď už nepokrytě plakala, „přece musí vnímat, že já mám všechno a ona nic.“

„Ví, že to spolu nesouvisí. Pokud mezi vámi stojí nějaká bariéra, pak je to jen váš pocit viny. Anna určitě necítí žádnou závist ani zlobu kvůli tomu, že vaše děti přežily. Jen si to namlouváte.“

„Jak to můžete vědět?“ Erika se neodvažovala věřit jejím slovům, přestože by si to moc přála. Jak může Vivianne vědět, co si Anna myslí a co cítí? Dosud se s ní ani nesetkala. Současně však měla pocit, že je to pravda.

„To vám nedokážu vysvětlit. Ale některé věci cítím a hodně toho o lidech vím. Prostě se na mě spolehněte,“ prohlásila Vivianne rozhodným tónem. A Erika ke svému úžasu cítila, že přesně to dělá. Spoléhá na ni.

Když o chvíli později směřovala ke školce, šlo se jí lehčeji než za uplynulé měsíce. Osvobodila se od toho, co jí bránilo, aby se k Anně přiblížila. Zbavila se pocitu bezmoci.

Fjällbacka 1871

Moře konečně zamrzlo. Letos hodně pozdě – byl už únor. Emelie se cítila svobodnější. Za pár týdnů bude led dostatečně silný na to, aby ji unesl. Poprvé od příchodu na ostrov bude moct odtud odejít, když si to bude přát. Znamenalo by to dlouhou cestu i nebezpečí, protože v ledu mohou být v místech silnějšího proudu trhliny. Ale tu možnost mít bude.

Jinak tu teď byla uvězněná ještě víc. Karl a Julian nemohli na své obvyklé cesty do Fjällbacky, a přestože se jejich návratu vždycky bála – byli opilí a zlí – jejich nepřítomnost jí přinášela oddech. Teď byli častěji v domě a ovzduší ji dusilo. Mlčky vykonávala všechny povinnosti. Karl se jí dosud nedotkl a ona se mu už nepokusila pribUžit. Tiše lehala na kraji postele a tiskla se k chladné zdi. Ale všechno už bylo špatné. Nenáviděl ji a Emelie se cítila stále osamělejší.

Hlasy byly silnější a častěji než dříve viděla to, co rozum nepřipouštěl, přestože o tom byla přesvědčená. Duchové jí poskytovali pocit bezpečí, dělali jí jedinou společnost na opuštěném ostrově a jejich žal se podobal jejímu. Ani jejich život nebyl kdysi takový, jaký si přáli. Navzájem si rozuměli, přestože je oddělovala nepropustná zeď: smrt.

Karl a Julian je neviděli tak jako ona. Občas ale cítili podivný neklid, který nechápali. V takových chvílích vnímala jejich strach, který ji v skrytu těšil. Už nežila láskou ke Karlovi, nebyl takový, jak si vysnila. Ale život se ne vždy vyvinul podle představ a nedal se změnit. Mohla se jen tajně radovat z Karlova neklidu a sama nacházet útočiště u duchů. Dávali jí pocit, že si ji vyvolili. Ona jediná o nich věděla. Byli její.

Ale když už se led držel celý měsíc, strach se jí zračil i v tváři. Napětí v domě bylo stále silnější. Julian využíval každé pnležitosti, aby ji mohl napadnout, a uvolnit tak svou frustraci z toho, že je zavřený na ostrově. Karl na ni hleděl studenýma očima. Ti dva spolu sedávali na kuchyňském kanapi, upřeněji pozorovali a s hlavami těsně u sebe tiše hovořili. Neslyšela, o čem mluví, ale byla si jistá, že o ničem pěkném. Občas zaslechla pár slov, když si mysleli, že je venku. V poslední době mluvili nejvíc o dopisu, který Karlovi poslali rodiče, než moře zamrzlo. Diskutovali o něčem vzrušenými hlasy, ale nevěděla, oč jde. Po pravdě to ani nechtěla vědět. Julianův nenávistný tón a odevzdanost v Karlově hlase v ní vyvolávaly mrazivý strach.

Nechápala, proč za nimi nikdy Karlovi rodiče nepřijeli nebo proč je nejeli navštívit oni. Jeho domov byl jen několik hodin cesty z Fjällbacky. Kdyby vyrazili včas, stačili by se do tmy vrátit. Emelie se ale neodváMa zeptat. Kdykoliv od nich přišla obálka, byl Karl řadu dní bez nálady. Po posledním dopise bylo všechno ještě mnohem horší než dříve. A jako obvykle Emelie netušila, co se kolem ní děje.

„Měl to tu pěkné,“ řekl Gösta a rozhlížel se kolem sebe. I když byl spokojený se svou iniciativou, cítil kámen v útrobách při pomyšlení, jak bude reagovat Hedström.

„Určitě to byl homouš,“ prohlásil Mellberg.

„Proč myslíš?“ povzdechl si Gösta.

„Většinou mají tak hezky zařízený byt. Opravdový chlap má v každém rohu nějaké svinstvo. A rozhodně žádné záclony.“ Nakrčil nos a ukázal na sněhobílé záclony. „Všichni tvrdí, že neměl ženskou.“

„Ano, ale…“ Gösta si znovu povzdechl. Vzdal se představy, že by mohl šéfovi odporovat. Mellberg má sice dvě uši jako ostatní, ale málokdy je používá k naslouchání.

„Jdi do ložnice, já prohlédnu obývák,“ rozhodl Mellberg a začal se hrabat mezi knihami v knihovně.

Gösta přikývl a zadíval se do pokoje. Byl hodně neosobní. Béžový gauč, pod ním světlý koberec, televize na nízké skříňce a police s knihami. Aspoň polovina z nich byla odborná literatura týkající se ekonomie a účetnictví.

„Podivný týpek,“ ozval se kriticky Mellberg. „Neměl skoro žádné věci.“

„Možná že dával přednost prostému životu,“ poznamenal Gösta a šel do ložnice.

Byla stejně jednoduchá jako obývací pokoj. Postel s bílými čely, noční stolek, bílé záclony a prádelník.

„Má tu fotku nějaké ženské,“ zavolal na Mellberga a zvedl fotografii v rámečku, která byla opřená o lampu na nočním stolku.

„Je aspoň pěkná?“ Mellberg vešel do ložnice.

„Ano, řekl bych, že je hezká.“

Mellberg vrhl pohled na fotografii a naznačil, že jeho by rozhodně nezajímala. Vrátil se do obývacího pokoje a Gösta zůstal stát s fotkou v ruce. Uvažoval, kdo na snímku je. Rozhodně musela pro Matse Sverina znamenat něco mimořádného. Je to v celém bytě jediná fotografie, a navíc ji má v ložnici.

Opatrně ji postavil zpět a začal prohledávat zásuvky a skříň. Bylo tu jen oblečení, žádné osobní věci. Žádný diář, žádné staré dopisy nebo fotoalba. Propátral každou skulinu, ale nic zajímavého nenašel. Vypadalo to, jako by Sverin neměl žádný osobní život. Jedinou výjimkou byla ta fotografie.

Vrátil se k nočnímu stolku a zvedl snímek k očím. Byla opravdu krásná. Drobná, s dlouhými plavými vlasy, které jí vítr rozfoukával kolem obličeje. Přivřel oči a fotografii pozorně studoval. Hledal něco, cokoliv, co by mu prozradilo, odkud fotografie pochází. Na zadní straně nic neviděl a v pozadí snímku byl jen trávník. Když se ale zahleděl opravdu pozorně, povšiml si, že v pravém rohu je ruka. Ještě někdo tam stál. Byla to malá ruka, navíc rozmazaná, takže si úplně jistý být nemohl. Připadalo mu však, že je to dětská ruka. Ale ani tak nemohl poznat, o koho jde. Otočil se a vycházel z ložnice, ale ve dveřích změnil názor, vrátil se zpět a fotografii strčil do kapsy.

„Nestálo to za tu námahu,“ brblal Mellberg. Klečel na kolenou a zíral pod gauč. „Asi jsme to mohli klidně nechat na starost Hedströmovi. Tady jen mrháme časem.“

„Ještě nám zbývá kuchyň,“ poznamenal Gösta a předstíral, že Mellbergovy nářky neslyší.

Vytahoval kuchyňské zásuvky a otvíral skříňky, ale nic zvláštního nenašel. Porcelánové nádobí pocházelo zřejmě z IKEA a ani spižírna, ani lednice nebyly moc plné.

Gösta se otočil a naklonil se nad pracovní desku. Najednou zahlédl pod kuchyňským stolem kabel, který končil v zásuvce ve zdi. Zvedl ho a prohlížel – patřil k počítači.

„Víme, jestli měl Sverin notebook?“ volal.

Odpověď nepřišla, ale zaslechl loudavé kroky mířící do kuchyně.

„O co jde?“ zeptal se Mellberg.

„Je tu počítačový kabel, ale o počítači jsem nic neslyšel.“ „Třeba ho má v práci.“

„Že by se o tom nikdo nezmínil, když tam Paula s Patrikem byli? Přece je jasné, že nás jeho počítač zajímá.“

„Ptal se na to někdo?“ Mellberg pozvedl jedno obočí.

Gösta musel připustit, že má pravdu. Zřejmě zapomněli požádat o Sverinův počítač. Nejspíš ještě leží v jeho kanceláři. Stál tam s kabelem v ruce a najednou si připadal jako hlupák. Pustil ho na zem.

„Já se tam později zastavím,“ řekl a vyšel z kuchyně.

„Panebože, jak já nenávidím čekání. Všechno trvá nekonečně dlouho,“ brblal Patrik, když zahýbal na parkoviště u policejní stanice v Göteborgu.

„Já si myslím, že příští středa není tak strašně pozdě,“ mínila Paula. Zadržela dech, když Patrik projel těsně vedle sloupu osvětlení.

„Asi máš pravdu,“ připustil a vystoupil z vozu. „Ale nevíme, jak dlouho potrvá, než dostaneme zprávu ze Státní kriminalistické laboratoře. Především o tom náboji. Kdybychom měli stejný v registru, věděli bychom všechno hned, a ne až za pár týdnů.“

„Tak to prostě je a nemůžeme s tím nic dělat,“ usoudila Paula a kráčela ke vchodu do budovy.

Zavolali předem, že přijedou, ale přesto je recepční požádal, aby se posadili a počkali. O tři minuty později k nim zamířil silný a velice vysoký muž. Patrik odhadl, že měří nejméně dva metry, a když vstal, aby se s ním přivítal, připadal si jako lilipután. Nemluvě o Paule. Sahala mu stěží do pasu.

„Vítám vás. Jsem Walter Heed. Mluvili jsme spolu po telefonu.“

Patrik a Paula se představili a šli za ním. Určitě si musí obuv kupovat ve zvláštním obchodě, říkal si Patrik a fascinovaně zíral na Walterovy boty. Byly jako lodě. Paula do něho ze strany šťouchla a Patrik se rozpačitě zadíval dopředu.

„Prosím, pojďte dál. To je moje kancelář. Dáte si kávu?“ Oba přikývli a za okamžik dostali kávu z automatu na chodbě.

„Takže sháníte informace o tom napadení.“ Bylo to spíš konstatování než otázka a Patrik přikývl.

„Mám všechno tady, ale asi vám moc nepomůžu.“

„Nemohl byste nám to shrnout?“ navrhla Paula.

„Ano.“ Walter otevřel desky a očima rychle přejel několik papírů. Pak si odkašlal a začal hovořit. „Mats Sverin se vracel pozdě v noci domů. Bydlel v ulici Erika Dahlberga. Později si časovým údajem nebyl zcela jistý, ale domníval se, že mohlo být těsně po půlnoci. Večeřel s několika přáteli. Vzpomínky měl hodně neostré, a to i proto, že byl těžce zraněn na hlavě a trpěl výpadky paměti.“ Walter zvedl oči od poznámek a pokračoval. „Nakonec jsme z něho dostali, že před vchodem stál hlouček mladíků. Když jednoho z nich napomenul, že tam nesmí močit, pustili se do něho. Neposkytl nám ale žádné přesnější údaje, ani jak osoby vypadaly, ani kolik jich vlastně bylo. Když se Sverin probral z bezvědomí, několikrát jsme s ním mluvili, ale bohužel nám to mnoho nepřineslo.“ Walter si povzdechl a desky zavřel.

„Kam až jste došli?“ zeptal se Patrik.

„Na rozsáhlejší šetření jsme měli příliš málo informací. Svědci nebyli. Ale.“ Zaváhal a napil se kávy.

„Ale co?“

„Je to jen moje nepodložená spekulace.“ Znovu zaváhal.

„Pomůže nám cokoliv,“ řekla Paula.

„No, celou dobu jsem měl pocit, že Mats toho ví víc, než nám sdělil. Nemám pro to žádný důkaz, ale občas mi připadalo, že něco skrývá.“

„Myslíte, že tušil, o koho šlo?“ zeptal se Patrik.

„Nevím.“ Walter rozhodil ruce. „Byl to jen pocit, že něco tají. Ale víte stejně dobře jako já, že existuje mnoho důvodů, proč oběti a svědci mlčí.“

Patrik i Paula přikývli.

„Věnoval bych případu více času, kdyby to mělo nějaký smysl. Ale s tím, co jsme měli, jsme ho nakonec odložili. Došli jsme k přesvědčení, že dokud se nevynoří něco nového, nemůžeme postoupit dál.“

„A to se stalo teď,“ doplnil Patrik.

„Myslíte si, že mezi napadením a vraždou je souvislost? Je to vaše pracovní hypotéza?“

Patrik si přehodil nohu přes nohu a na okamžik se zamyslel, než odpověděl: „Dosud žádnou hypotézu nemáme. Zatím jsou všechny možnosti otevřené. Rozhodně se takové vysvětlení nabízí. Je nepochybně podivné, že byl zavražděn jen několik měsíců po napadení.“

„To je pravda. Ozvěte se, kdybych vám mohl s něčím pomoct.“ Walter zvedl své dlouhé tělo. „Náš případ není uzavřen, takže si můžeme být navzájem užiteční, kdyby se něco objevilo.“

„Rozhodně,“ souhlasil Patrik a podal mu ruku. „Můžeme dostat kopie?“

„Už jsem to zařídil,“ řekl Walter a posunul k Patrikovi hromádku papírů. „Cestu ven najdete?“

„Určitě. Ještě něco…“ Patrik se u dveří zastavil. „Chceme se podívat do podniku, kde Sverin pracoval. Můžete nám poradit cestu?“ Vytáhl lístek s adresou a ukázal na jméno ulice. Po jednoduché instruktáži, jak se tam nejlíp dostat, se rozloučili.

„Moc nám to nepřineslo,“ povzdechla si Paula, když zase seděli v autě.

„Jen neříkej. Vždyť nám naznačil, že podle něj Sverin něco tajil. Musíme zjistit, co se při tom napadení stalo. Možná ho ve Fjällbace dostihla právě minulost z Göteborgu.“

„A tedy logicky začneme u jeho předchozího zaměstnavatele,“ konstatovala Paula a zapnula si bezpečnostní pás.

„Ano, myslím si, že je to správný výchozí bod.“

Patrik vycouval z parkoviště a Paula zavřela oči, když málem narazil do modrého Volva 740, které z nějakého nepochopitelného důvodu nezahlédl v zadním zrcátku. Příště bude trvat na tom, že řídit bude ona. Už má z Patrikova řízení pocuchané nervy.

Děti běhaly po dvoře. Madeleine kouřila jednu cigaretu za druhou, i když dobře věděla, že by měla přestat. Ale tady v Dánsku se kouřilo jinak, nějak svobodněji.

„Maminko, smím jít domů k Mette?“ Dcerka Vilda k ní přiběhla s ruměnci na tvářích a rozcuchanými vlasy.

„Jistě, můžeš,“ řekla a políbila ji na čelo.

Jednou z největších výhod bytu byl velký dvůr, stále plný dětí, a lidé se tu navštěvovali jako ve velké rodině. Usmála se a znovu si zapálila. Byl to nezvyklý pocit – cítit se bezpečně. Už skoro ani nepamatovala, jaké to je. Čtyři měsíce bydlí v Kodani a dny pomalu ubíhají. Už se dokonce přestala vyhýbat oknům. Teď kolem nich chodila vzpřímeně a ani si nezatáhla záclony.

Všechno zajistili. Nebylo to poprvé, ale teď to proběhlo jinak. Sama s nimi mluvila a vysvětlila, proč znovu s dětmi musí zmizet. Naslouchali jí a hned příští noc jí sdělili, aby si vzala věci a pospíchala do auta, které na ně čekalo s nastartovaným motorem.

Rozhodla se, že se nebude ohlížet zpět. Ani na okamžik nepochybovala, že to je správné rozhodnutí, ale občas nemohla potlačit bolest. Budila ji ze spaní a nedovolila jí znovu usnout. Ležela a zírala do tmy, kde viděla toho, na něhož si nedovolila myslet.

Cigareta jí spálila prsty. Zaklela a odhodila ji na zem. Kevin se na ni díval. Byla tak zamyšlená, že si ani nevšimla, kdy za ní přišel a sedl si k ní na lavičku. Prohrábla mu vlasy a neuhnul. Byl vážný. Její velký malý chlapeček, který toho v pouhých osmi letech tolik zažil.

Kolem nich se ozýval radostný křik. Už si všimla, že se v dětském slovníku objevilo pár dánských slov. Těšilo ji to, a současně i děsilo. Přerušit kontakt s minulostí znamená zároveň něco ztratit. Děti časem zapomenou na svůj jazyk, přijdou o švédštinu a götebor?tinu. To ale byla ochotná obětovat. Teď jsou doma a znovu se už nebudou stěhovat. Zůstanou tady a zapomenou na všechno, co opustili.

Pohladila Kevina po tvářičce. Časem to bude stejné dítě jako všechny ostatní a to za to stálo.

Maja k ní přiběhla jako obyčejně a skočila jí do náruče. A poté co ji Erika objala a dostala mokrou pusu, natáhla Maja ruku k bratříčkům, aby je mohla v kočárku pohladit.

„Vidím, že na bratříčky nedá dopustit,“ smála se Ewa, která stále vedle a odškrtávala si odcházející děti.

„Ano, většinou. Ale ne vždycky.“ Erika pohladila Noela po tvářičce.

„Na tom není nic divného, že děti na nové sourozence žárlí, když přijdou o výhradní pozornost rodičů.“ Ewa se sehnula nad kočárkem, aby se na chlapečky podívala.

„Ano, to je jasné. Ale zatím si nemůžu stěžovat.“

„Spí v noci?“ Ewa se na děti usmívala a odpověděly jí dva bezzubé úsměvy.

„Spí skvěle. Naneštěstí když spí, tak se Maja nudí, takže se všemožně snaží je vzbudit.“

„To si umím představit. Je to podnikavá holčička.“

„Ano, to tedy je.“

Dvojčata se v kočárku začala neklidně vrtět a Erika se dívala po dceři, která někam zmizela.

„Nejspíš bude u skluzavky.“ Ewa ukázala k dětskému hřišti. „Tu má nejraději.“

A odhadla ji dobře. Vzápětí Erika viděla, jak Maja klouže se šťastným výrazem dolů, ale po krátkém domlouvání si dala říct, že ze školky odejdou.

„Nejdeme domů?“ zeptala se Maja. Erika zahnula doprava místo doleva, jako když jdou z procházky.

„Ne, dnes půjdeme za tetou Annou a strýčkem Danem,“ vysvětlila Erika a setkala se s dceřiným nadšeným úsměvem.

„Budu si hrát s Lisen. A Emmou. S Adrianem ne,“ prohlásila rozhodně Maja.

„A proč si nebudeš hrát s Adrianem?“

„Je to kluk.“

Zřejmě další vysvětlení nebylo třeba, protože nic víc už z Maji nedostala. Povzdechla si. Copak se rozdíl mezi dívkami a chlapci projevuje tak brzy? Co se dělá a co se nedělá, co si holčička oblékne a s kým si hraje? Sebekriticky si uvědomila, že k tomu možná přispěla sama, když se nepostavila dceřinu přání mít všechno růžové jako princezna. Nosila teď jen růžovou, nic jiného. Nebyla chyba ji o tom nechat rozhodovat?

Teď na to nebude myslet. V tomto okamžiku bylo dost namáhavé už jen tlačit před sebou těžký kočárek. Na okamžik se zastavila před kruhovou křižovatkou a pak po krátkém vydechnutí zahnula doleva na Dingleskou ulici. Zahlédla Danův a Annin dům na Falkeliden, ale cesta jí připadala o hodně delší než ve skutečnosti. Konečně byli tam. Poslední kopeček ji málem připravil o poslední síly a chvíli zůstala stát přede dveřmi, než nabrala dech. Když se jí pulz trochu uklidnil, zazvonila a za několik vteřin se dveře rozletěly.

„Maja!“ zakřičela Lisen. „A miminka! Jsou nádherná.“ Otočila se a volala do domu: „Je tu Erika a Maja a chlapečci! Jsou bezvadní!“

Erika se musela usmát jejímu nadšení. Ustoupila stranou, aby Maja mohla vejít do haly.

„Je tatínek doma?“

„Tati!“ křičela Liset na odpověď.

Dan vyšel z kuchyně.

„No ne, to je milé!“ Rozpřáhl náruč, aby do ní Maja mohla skočit. Dana milovala.

„Pojďte dál, pojďte dál.“ Postavil Maju na zem a ta hned zmizela za ostatními dětmi, které podle všeho seděly u televize a dívaly se na program pro děti.

„Promiň, že už jsem tu zase,“ řekla Erika a pověsila si bundu na věšák. Zvedla dětské sedačky a šla za Danem do kuchyně.

„Jsme moc rádi, když za námi někdo přijde,“ ujišťoval ji Dan a přejel si dlaní přes obličej. Vypadal nesmírně unaveně a sklesle. „Právě jsem uvařil kafe,“ pohlédl tázavě na Eriku.

„Odkdy se mě musíš ptát?“ pousmála se. Položila děti na deku, kterou vytáhla z kabely.

Pak se posadila na židli, Dan jim nalil kávu a sedl si proti ní. Chvíli mlčeli. Znali se tak dobře, že jim nebylo zatěžko nemluvit. Bylo to zvláštní, ale s mužem své sestry v mládí chodila. Ale to už bylo tak dávno, že si na to sotva vzpomínali. Jejich vztah se změnil ve vřelé přátelství a Erika si pro sestru nemohla přát lepšího muže.

„Měla jsem dnes zajímavý rozhovor,“ řekla potom.

„Ano?“ pobídl ji Dan a pomalu upíjel. Nebyl moc upovídaný a dobře věděl, že Erika nepotřebuje mnoho povzbuzení, aby pokračovala.

Vyprávěla mu o setkání s Vivianne a co jí řekla o Anně.

„Nechali jsme Annu uniknout do jejího světa, místo abychom se snažili o opak.“

„Nevím,“ zaváhal Dan a dolil oběma kávu. „Připadá mi, že všechno, co dělám, je špatně.“

„Myslím si, že má pravdu. Nemůžeme Anně dovolit, aby tam nahoře jen tak ležela a uzavírala se do sebe. Musíme ji přinutit, aby nás začala vnímat.“

„Možná máš pravdu,“ řekl s pochybami v hlase.

„V každém případě to za pokus stojí,“ trvala na svém Erika. Naklonila se přes okraj stolu, aby viděla na děti. Spokojeně se rozvalovaly na dece, takže se zase uklidněně opřela do židle.

„Za pokus to stojí, ale…,“ odmlčel se, jak by se neodvážil vyslovit svou myšlenku nahlas, aby se neproměnila ve skutečnost. „Ale považ, jestli nic nepomůže. Co jestli už všechno prostě vzdala?“

„Anna se nevzdá,“ opáčila Erika. „Je na dně, ale nevzdá se a tomu musíš věřit.“

Přiměla Dana, aby jí pohlédl do očí. Anna se nevzdá, ale zpočátku bude třeba ji postrčit. A pomoct jí musí ona.

„Můžeš na chvíli pohlídat chlapce? Zajdu nahoru.“

„Jistěže se o ně postarám.“ Dan se maličko pousmál. Vstal ze židle a sedl si na zem vedle Noela a Antona.

Erika už vycházela z kuchyně. Vyšla do patra a opatrně pootevřela dveře do ložnice. Anna ležela ve stejné poloze jako minule. Na boku, s tváří obrácenou k oknu. Erika mlčela, lehla si do postele a přitiskla se k Anně. Položila přes ni paži a pevně ji objala. Cítila, že své vlastní teplo předává sestře.

„Jsem tady, Anno,“ šeptala.

Docházelo jí jídlo, které Gunnar dovezl. Ale neměla chuť Matteho rodičům znovu volat. Nechtěla na něho myslet, na jeho zklamání.

Potlačila slzy a rozhodla se den počkat. Ještě se Samem vydrží, jedl přece tak málo. Pořád ho musela krmit jako děťátko, vnutit mu každé sousto a pak se dívat, jak ho vyplivuje.

Otřásla se chladem a objala se pažemi. Přestože venku nebyla zima, připadalo jí, že vítr, vanoucí přes ostrov, proniká stěnami domku, jejím teplým oblečením i kůží. Navlékla si ještě jeden teplý pletený svetr, který si bral vždycky její otec na moře, když rybařil. Ale ani ten nepomohl. Jako by ji mrazilo zevnitř.

Jejím rodičům by se Fredrik nelíbil, to věděla od samého začátku. Tu představu potlačila. Oba byli mrtví a nechali ji tu samotnou, neměli právo ovlivňovat její život. Tak to aspoň cítila – opustili ji.

Otec zemřel první. Jednoho dne ho postihl srdeční infarkt a zhroutil se. Už se nezvedl. Lékaři ji utěšovali, že smrt nastala okamžitě. O tři týdny dříve dostala svůj rozsudek smrti matka: rakovina jater. Žila ještě půl roku, než tiše zesnula navždy. Poprvé po mnoha měsících klidně, s málem šťastným výrazem v tváři.

Annie seděla v té chvíli vedle ní, držela ji za ruku a snažila se cítit to, co měla: žal a ztrátu. Ve skutečnosti ji plnila zloba. Jak ji tu mohli nechat samotnou? Potřebovala je. Byli její jistota, vždycky se k nim mohla vrátit poté, co provedla nějakou hloupost. Potřásli hlavou a něžně ji kárali: „Ale Annie, jak jsi…“ Kdo teď na ni dohlédne audrží ji na uzdě?

Seděla u smrtelného lože své matky a v jediném okamžiku osiřela. Sirotek Annie, napadlo ji a vybavil se jí film z dětství. Jenomže Annie nebyla roztomilá holčička s rusými vlásky, kterou adoptoval ušlechtilý milionář. Byla Annie, která se dopouštěla impulzivních chybných rozhodnutí a zkoušela hranice, i když dobře věděla, že by to neměla dělat. Ta dívka, která se poznala s Fredrikem, kvůli němuž by s rodiči určitě vedla hodně vážnou řeč. Asi by jí ho nakonec rozmluvili a ušetřili by ji života, který vedl přímo do propasti. Rodiče však už nežili. Opustili ji a v nitru jim to nepřestávala mít za zlé.

Sedla si na kuchyňské kanape a přitáhla kolena k tělu. Matte jí přinesl útěchu. Od chvíle, kdy rodiče zemřeli, se několik hodin, krátký večer a noc, necítila tak sama. Teď je ale pryč. Opřela si čelo o kolena a rozplakala se. Byla to stále stejná malá opuštěná Annie.

„Je tam Erling?“

„Sedí ve své kanceláři, zaklepejte na něho.“ Gunilla vyskočila ze židle a ukázala směrem k Erlingovým zavřeným dveřím.

„Díky,“ přikývl Gösta a vydal se chodbou. Nerad dělal něco, co pokládal za naprosto zbytečnou práci. Kdyby si vzpomněli na počítač, když tu byla Paula a Patrik, nemusel se sem trmácet. Jenomže to neudělali.

„Vstupte,“ ozval se Erling a Gösta otevřel dveře.

„Vidím, že se nemusíme bát, když tu máme tak často na návštěvě policisty,“ Erling se neupřímně usmál a Göstovi potřásl rukou.

„Jde jen o jednu věc,“ mumlal Gösta a usadil se.

„Jen se ptej. Jsme vždycky policii nápomocní.“

„No, jde o Sverinův počítač. Byli jsme teď v jeho bytě a zjistili jsme, že měl zřejmě notebook. Je tady?“

„Matsův počítač? O tom jsem neuvažoval. Pojďme se podívat.“

Erling se zvedl, vyšli na chodbu a hned zahnuli do jiné kanceláře.

„Ne, tady není. Myslíš, že ho někdo ukradl?“ Erling vypadal znepokojeně, když se znovu posadil ke svému psacímu stolu.

„To nevím. My bychom ho ale potřebovali.“

„Máte jeho aktovku?“ zeptal se Erling. „Hnědou koženou. Pořád ji s sebou nosil, a pokud vím, často si do ní dával i notebook.“

„Ne, o žádné hnědé aktovce nevím.“

„Sakra, to je divné. Kdyby někdo ukradl počítač a jeho aktovku, byly by ohroženy různé citlivé informace.“

„Jaké máš na mysli?“

„Pochopitelně bychom nechtěli, aby se bez naší kontroly mezi lidmi šířily zvěsti o finančním hospodaření obce a tak podobně. A s internetem už člověk vůbec neví, kam která informace dospěje.“

„To je pravda,“ souhlasil Gösta.

Dost ho zarazilo, že tu počítač není. Kde tedy je? Má Erling pravdu, když se obává jeho krádeže, nebo ho Mats jen někam uložil?

„V každém případě díky.“ Gösta se rozloučil. „Ještě se ti ozveme. Kdyby se tu někde počítač nebo aktovka vynořily, můžeš nám okamžitě zavolat?“

„Jasně,“ kývl Erling a vyprovázel Göstu po chodbě. „Slíbíš mi totéž? Je to hrozně nepříjemné, že údaje o majetku obce někam zmizely. A především teď, když se dokončuje projekt Badis, do kterého jsme tolik vložili.“ Erling se na místě zastavil. „Teď si vzpomínám, že když šel Mats v pátek z práce, zmínil se o tom, že ho zneklidňuje několik maličkostí. Měl si to vyjasnit s Andersem Berkelinem, který odpovídá za účty projektu. Zeptej se ho, jestli o počítači něco neví. Trochu opatrně – ale jak říkám, ten počítač je pro nás hodně důležitý.“

„Pohovoříme si s ním a ozvali bychom se, kdybychom počítač našli.“

Gösta si hluboce povzdechl, když vycházel z budovy. Pořád samá práce! A golfová sezona už dávno začala.

Místnosti Útočiště byly diskrétně umístěné v kancelářských budovách na Hisingenu. Patrik nejdříve vchod minul, ale nakonec ho objevil, poté co několikrát projel tam a zpět a bedlivě se díval.

„Čekají nás?“ Paula vystupovala z auta.

„Ne. Rozhodl jsem se, že bude lepší je předem neinformovat.“

„Co o jejich činnosti víme?“ Kývla směrem k tabuli umístěné vedle vchodu, na níž bylo jméno organizace.

„Pomáhají týraným ženám. Poskytují jim azylové bydlení, když potřebují uprchnout z domova. Podporují i ženy, které dosud v nějakém vztahu žijí, a pomáhají jim i jejich dětem. Annika o nich mnoho nenašla, takže se zdá, že pracují maximálně diskrétně.“

„To chápu,“ poznamenala Paula a stiskla zvonek vedle jména. „I když nebylo snadné je najít, řekla bych, že právě sem za nimi ženy nechodí.“

„Ne. Určitě mají prostory ještě někde jinde.“

„Ano? Útočiště,“ zachrčelo to v telefonu a Paula tázavě pohlédla na Patrika.

„Jmenuji se Patrik Hedström. Spolu s kolegyní z policie v Tanumshede bychom vám rádi položili pár otázek.“ Na okamžik se odmlčel a dodal: „Týkají se Matse Sverina.“

Nastalo ticho. Pak zabzučely dveře a mohli vejít. Kancelář ležela ve druhém patře a vyšli tam po schodech. Patrik si okamžitě povšiml, že vstupní dveře do kanceláře se liší od ostatních. Byly mnohem pevnější, kovové, opatřené sedmibodových zámkem. Zazvonili ještě jednou a znovu se ozval hlas z mikrofonu.

„Tady Patrik Hedström.“

Čekali několik dalších vteřin, než zaslechli, že někdo dveře odemkl.

„Promiňte. Na návštěvy jsme hodně opatrní.“ Otevřela jim asi čtyřicetiletá žena v sepraných džínsech a bílém tričku. Napřáhla k nim ruku. „Jsem Leila Sundgrenová a vedu zdejší činnost.“

„Patrik Hedström a kolegyně Paula Moralesová.“ Zdvořile si potřásli rukama.

„Pojďte dál, sedneme si do mé pracovny. Říkáte, že se vaše návštěva týká Matteho?“ V jejím hlase zaslechli neklid.

„Můžeme se nejdříve posadit?“ navrhl Patrik. Leila přikývla a šla před nimi do malé, ale světlé místnosti. Stěny zdobily dětské kresbičky, ale psací stůl byl čistě uklizený. Tím se od toho jejich dost lišil. Oba se posadili.

„Kolika ženám ročně pomůžete?“ zajímalo Paulu.

„Ubytováváme jich kolem třiceti. Potřeba je enormní. Občas to člověku připadá jako kapka v moři, ale bohužel musíme zohlednit ekonomické možnosti.“

„Jak je činnost financovaná?“ Paulu to osobně zajímalo a Patrik se opřel do židle a nechal ji klást otázky.

„Máme dva zdroje: příspěvek města a soukromé dary. Ale jak říkám, peněz není dost a vždycky bychom si přáli pomoci více lidem.“

„Kolik vás tu pracuje?“

„Zaměstnaní jsme tři a pak máme ještě různý počet dobrovolnic. Nejde zrovna o žádnou dobře placenou práci, to musím podotknout. Všichni jsme šli s platem dolů ve srovnání s předchozím zaměstnáním. Nepracujeme tu kvůli penězům.“

„Mats Sverin patřil mezi stálé zaměstnance?“ zeptal se Patrik.

„Ano. Pracoval tu jako ekonom. Byl u nás čtyři roky a odvedl fantastickou práci. V jeho případě tvořil plat opravdu jen kapku v moři proti dřívějším výdělkům. Byl jeden z nejzapálenějších. Nemusela jsem ho dlouho přemlouvat, aby se pokusu zúčastnil.“

„Pokusu?“ podivil se Patrik.

Leila se zamyslela a hledala správná slova.

„Útočiště je unikátní,“ řekla nakonec. „Obyčejně se takové činnosti muži neúčastní. Dokonce mít v takové organizaci muže je někde přímo tabu. Ale s Mattem to tu bylo v rovnováze, dva muži a dvě ženy, a tak jsem si to přála od začátku. Občas to nebylo snadné.“

„V jakém ohledu?“ zeptala se Paula. Něco takového ji vždycky zajímalo, i když sama s podobnou činností neměla zkušenosti.

„Je to hodně ožehavé téma a na naši práci existují dva odlišné názory. Někdo si myslí, že ženy po všem, co zažily, je třeba od mužů izolovat. Jiní, jako například já, se domnívají, že to je chybná cesta. Věřím, že není správné mužskou společnost úplně vyloučit, a předstírat opak by znamenalo poskytovat ženám falešné představy o bezpečnosti. Má velkou cenu jim ukázat, že existují i jiní muži než ti, s nimiž ženy měly špatnou zkušenost. Je důležité, aby poznaly, že jsou i dobří muži. A proto jdu proti proudu a rozhodla jsem se v této organizaci pracovat jak s ženskými, tak mužskými kolegy.“ Krátce se odmlčela. „Pochopitelně to znamená, že si je důkladně prověříme, než jim dáme důvěru.“

„Proč jste Matsovi tak věřila?“ zeptal se Patrik.

„Byl to dobrý přítel mého synovce. Několik let se stýkali a já jsem ho při různých příležitostech potkávala. Vyprávěl mi, jak ho neuspokojuje jeho práce a že hledá větší naplnění. Když zaslechl o činnosti Útočiště, okamžitě ho zaujala a přesvědčil mě, že je pro tuto práci ta správná osoba. Chtěl lidem pomáhat a tu možnost u nás dostal.“

„Proč tady skončil?“ tázal se Patrik a pohlédl na Leilu. Něco se v jejím pohledu mihlo, ale hned to zase zmizelo.

„Chtěl jít dál. Navíc po tom brutálním útoku se probudila jeho touha po domově. To není nic neobvyklého. Byl hodně těžce zraněný, to víte, že?“

„Ano, navštívili jsme Sahlgrenskou nemocnici.“

Leila se hluboce nadechla. „Proč se teď na něho vyptáváte? Odešel od nás přece před řadou měsíců.“

Patrik neodpověděl a místo toho se zeptal: „Udržoval s ním někdo odtud kontakt?“

„Ne. Mimo práci jsme se nestýkali, takže jsme přirozeně neudržovali kontakt ani poté, co odtud odešel. Ale teď už bych opravdu chtěla vědět, proč vás to všechno tolik zajímá.“ Zvýšila hlas a pevně se chytila desky stolu.

„Mats byl předevčírem nalezen mrtvý. Někdo ho zastřelil.“

Leila vydechla. „To snad není pravda!“

„Bohužel je,“ potvrdil znovu Patrik. Leila v obličeji zbělela a Patrika napadlo, jestli jí nemá donést sklenici vody.

Polkla a chvíli trvalo, než se trochu vzpamatovala. Hlas se jí ale třásl. „Proč? A ví se, kdo…?“

„Zatím pachatele neznáme.“ Patrik slyšel, jak suše jeho hlas zní.

Leila byla viditelně otřesená.

„Je nějaké spojení s.?“ Větu nedokončila

„Zatím nic nevíme,“ odpověděla Paula. „Snažíme se o něm zjistit co nejvíc, především jestli v jeho životě nebylo něco, kvůli čemu by si ho někdo přál zavraždit.“

„Máte opravdu zvláštní práci,“ řekl Patrik. „Předpokládám, že výhrůžky tu nejsou žádná výjimka.“

„Ne, skutečně nejsou,“ připustila Leila. „I když terčem výhrůžek jsou spíše naše klientky než my. Navíc se Matte staral především o ekonomii a přišel do styku jen s velmi málo ženami. Jak říkám, skončil tu před několika měsíci. Neumím si představit, že…“

„Z doby, kdy tu pracoval, si na nic nevzpomínáte? Na žádnou výjimečnou situaci, nevyhrožoval mu někdo?“

Znovu měl Patrik pocit, že v jejím pohledu něco problesklo, ale zmizelo to tak rychle, že si to nejspíš jen namlouval.

„Ne, nic takového. Mats se držel stranou. Vedl účetní knihy. Má dáti – dal.“

„Dostal se do kontaktu se ženami, které u vás hledaly pomoc?“ zeptala se Paula.

„Opravdu velmi málo. Věnoval se především papírování.“ Leilou zpráva o Matsově smrti podle všeho silně otřásla. Pátravě na oba policisty pohlédla.

„Asi už v této chvíli nemáme více otázek,“ pravil Patrik. Vytáhl vizitku a položil ji na Leilin stůl. „Kdyby vás nebo ostatní ještě něco napadlo, zavolejte mi, prosím.“

Leila přikývla a vzala si kartičku. „Určitě.“

Když se rozloučili, zapadly za nimi těžké kovové dveře.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se tiše Patrik, když scházeli po schodech dolů.

„Mám pocit, že něco skrývá,“ odpověděla Paula.

„Já taky.“ Patrikův pohled byl ustaraný. Na Útočiště se musí podívat blíže.

Fjällbacka 1871

Celý den tu vládlo podivné ovzduší. Karl a Julian občas zašli na maják, ale vyhýbali se jí. Žádný z nich jí nepohlédl do očí.

I duchové cítili ve vzduchu néco výhrůžného. Byli tu častěji než jindy, rychle se zjevovali a okamžité zase mizeli.

Pokaždé nahoře práskly dveře a v podkroví zaslechla kroky, ale když tam vyšla, zmlkly. Něco jí chtěli sdělit, ale netušila co. Několikrát cítila jejich dech na svých tvářích a dotek na rameni nebo na paži. Dotek jako motýlím křídlem, který okamžité zmizel, takže byl jako neskutečný. Emelie ale věděla, že je opravdový, stejné jako její pocit, že by měla uprchnout.

Toužebné se zahleděla na led. Možná by se už měla odvážit na něj stoupnout. Jakmile na to pomyslela, ucítila na zádech ruku, která ji postrčila ke dveřím. Opravdu jí to sdělují? Že by měla odejít, dokud je čas? Chyběla jí odvaha. Malátné se ploužila domem. Uklízela, umývala a snažila se na nic nemyslet. Jako by nepřítomnost zlých pohledů byla ještě nebezpečnější než pohledy samotné.

Duchové kolem ní se snažili upoutat její pozornost, přáli si, aby jim naslouchala, ale i když se hodné snažila, nechápala, co jí říkají. Cítila doteky rukou, slyšela kroky, které ji všude následovaly, a vzrušený šepot, jemuž nerozuměla.

Když přicházel večer, třásla se po celém těle. Věděla, že Karl půjde brzy sloužit na maják, a tak spěchala s večeří. Bezmyšlenkovité připravovala nasolenou rybu. Když slévala vodu z uvařených brambor, tolik se jí třásly ruce, že se málem opařila.

Sedli si ke stolu a najednou zaslechla z podkroví dunivé kroky. Zvuk byl stále hlasitější, pravidelnější. Zdálo se, že Karl a Julian nic neslyší, přesto se nepokojné vrtěli.

„Podej mi pálenku,“ přikázal jí drsné Karl. Kývl ke skříni, kde stála lahev.

Nevěděla, co má dělat. I když se domů z nákupů vraceli opilí, doma zřídka sahali po lahvi.

„Řekl jsem pálenku,“ opakoval Karl a Emelie se rychle zvedla. Otevřela skříň a vytáhla skoro plnou lahev. Postavila ji na stůl a podala dvé skleničky.

„Budeš pít také,“ řekl Julian. Oči se mu chladné leskly a cítila, že jí po páteři přeběhl mráz.

„Já nevím…,“ ozvala se zaražené. Alkohol neměla ráda. Předtím se párkrát napila, ale nedělalo jí to dobře.

Karl se rozčilené zvedl, vytáhl další skleničku a s bouchnutím ji postavil před Emelií. Pak do ní nalil pálenku.

„Nechci…“ Hlas se jí zlomil a cítila, že se třese čím dál víc. Nikdo ještě nezačal jíst. Pomalu zvedla skleničku ke rtům a ochutnala.

„Hoď to do sebe,“ přikázal jí Karl. Posadil se a nalil sobě i Julianovi. „Vypij to, hned’“

Z podkroví slyšela stále silnější bouchání. Pomyslela na led, který se teď rozprostírá až do Fjällbacky a unesl by ji, kdyby je poslouchala a odvážila se utéct. Najednou ucítila dotek na rameni – znamení, že není sama.

Zvedla skleničku a obsah vypila. Neměla na výběr, byla jejich vězněm.

I Karl a Julian vyprázdnili své skleničky. Pak se Julian natáhl a znovu je nalil až po okraj. Trochu přeteklo na stůl. Už jí to nemuseli ani přikazovat, védéla, co musí udélat. Dolévali pití a nespouštéli z ní oči. Védéla, že ať se stane, co se stane, musí zvedat skleničku a lít do sebe pálenku.

Po krátké chvíli se s ní všechno točilo. Ucítila, že ji svlékají. Nebránila se. Alkohol její údy ochromil a neméla sílu protestovat. A zatímco bouchání shora bylo stále hlasitéjší a jeho zvuk jí plnil celou hlavu, lehl si Karl na ni. Pak ucítila bolest a zahalila ji tma. Julian ji pevné držel za ramena a poslední, co vidéla, byly jeho oči. Plné nenávisti.

Bylo zářivě slunečné páteční ráno. Erika se v posteli otočila a paží objala Patrika. Večer se domů vrátil pozdě. Byla už v posteli a jen rozespale zamumlala „ahoj“, než znovu usnula. Teď ale byla vzhůru a zatoužila po něm, po jeho těle, po blízkosti, kterou v posledních měsících zažívali tak zřídka. Tento rok byl opravdu náročný. Všichni mluvili o tom, jak je život s malými dětmi obtížný, jak se podepíše na vztahu, protože partneři na sebe nemají čas. Teď, když to naplno prožívala, musela souhlasit, ale jen napůl. Když se narodila Maja, zažívala krušné období. Ale co přišla dvojčata, jejich vztah s Patrikem se rozhodně nezhoršil. Po prožitém neštěstí se k sobě přimkli více než kdykoliv předtím a věděla, že je nic nerozloučí. Ale intimní vztah postrádala. Mezi krmením, měněním plen a voděním Maji do školky a ze školky už nic dalšího nestačili.

Patrik ležel v posteli zády k ní a Erika se k němu těsně přivinula. Bylo to výjimečné ráno, kdy se probudila sama od sebe, a ne dětským křikem. Přitiskla se ještě blíže a rukou mu sklouzla po břiše. Pomalu ho hladila a ucítila jeho reakci. Dosud se nepohnul, ale poznala, že se probudil. Začal přerývaně dýchat. Tělem se jí rozlilo horko. Patrik se k ní otočil a pohlédli si do očí, až se zachvěla očekáváním. Začal ji líbat na krk a Erika s lehkým zasténáním odtáhla hlavu, aby dosáhl na citlivý bod za jejím uchem.

Hladili se navzájem a Patrik si rychle stáhl spodky. Erika si svlékla tričko a kalhotky, v nichž spala, a krátce se zasmála.

„Už to skoro ani neumím,“ mumlal Patrik a líbal ji na krk a kolem uší. Oddychovala rozkoší.

„Hmm…, potřebujeme častěji trénovat.“ Přejela mu prsty po páteři. Patrik ji otočil na záda a v okamžiku, kdy se na ni chtěl položit, zaslechli dobře známý zvuk z protějšího pokoje.

„Uííí!“ Za ostrým křikem okamžitě následoval druhý a pak zaslechli kroky v hale. Maja stála ve dveřích s palcem v puse a oblíbenou panenkou pod paží.

„Miminka křičí,“ oznámila s hlubokou vráskou mezi očima. „Pojď mami, pojď tati.“

„Už tam běžím, holčičko.“ S hlubokým povzdechem se Patrik skulil z postele. Lítostivě pohlédl na Eriku, rychle si natáhl džínsy a tričko a rozběhl se do dětského pokoje.

Protentokrát bylo po radostech lásky. Erika si navlékla domácí oblečení, které leželo na zemi vedle postele, a šla s Majou do kuchyně, aby nachystala snídani pro ně a lahve pro dvojčata. Tělo měla ještě pořád rozpálené. Když pak pohlédla ke schodům a viděla přicházet Patrika v každé ruce s jedním právě probuzeným dítětem, pocítila nový nával touhy. Je do svého manžela opravdu pořád zamilovaná.

„Moc užitečného jsme nezjistili,“ pravil Patrik, když se všichni sešli. „Naopak máme několik dalších otazníků, s nimiž se musíme vypořádat.“

„Takže nic podrobnějšího o napadení?“ zeptal se zklamaně Martin.

„Ne. Podle policie nebyli žádní svědci. Měli pouze Matsovu výpověď, že šlo o skupinu neznámých útočníků, kteří se na něj vrhli bezdůvodně.“

„Neslyším tam nějaké ,ale’?“ ozval se Martin.

„Mluvili jsme o tom cestou domů,“ přiznala Paula. „Oba máme pocit, že je toho více, a chtěli bychom na tom ještě pracovat.“

„Jste si jistí, že to není jen maření času?“ namítl Mellberg.

„Pochopitelně nic nemůžeme zaručit, ale myslíme si, že to stojí za prozkoumání,“ řekl Patrik.

„A co jste zjistili na Sverinově pracovišti?“ zeptal se Gösta.

„To je stále totéž. Nic zajímavého. Ale ani to nechceme nechat být. Mluvili jsme s vedoucí té organizace a zpráva o Matsově smrti ji silně zasáhla, přesto ne…, jak bych to řekl?“

„Zdálo se, že ji to tak úplně nepřekvapilo,“ doplnila Paula.

„Zase jen pocit,“ mrzutě povzdechl Mellberg. „Myslete na to, jak omezené jsou naše možnosti a že se nemůžeme projíždět sem a tam a dělat, co nás napadne. Osobně mám dojem, že je jen maření času hrabat se v něčem, co patří k životu oběti v Göteborgu. Moje dlouholetá zkušenost mě ujišťuje, že odpověď najdeme mnohem blíže. Tak například – proklepli jste už pořádně rodiče? Přece víte, co nám říká statistika: většinou vraždí příbuzní a známí oběti.“

„Ne, rozhodně v tomto případě nepokládám Gunnara a Signe Sverinovy za možné pachatele.“ Patrik měl co dělat, aby neobrátil oči v sloup.

„Jen tak lehce je pominout nemůžeme. Člověk nikdy neví, co která rodina skrývá.“

„Máš naprostou pravdu, ale tentokrát s tebou nesouhlasím.“ Patrik, který se opíral o dřez, si založil paže křížem a změnil téma. „Martine a Anniko, našli jste něco?“

Martin pohlédl na Anniku, a když mlčela, ujal se slova. „Ne, všechno patrně souhlasí. Mats Sverin po sobě mnoho stop v registru nezanechal. Nikdy nebyl ženatý a neměl děti. Po odchodu z Fjällbacky bydlel v Göteborgu na třech místech, naposled v ulici Erika Dahlberga. Ten byt si ponechal a pronajal ho. Měl dvě půjčky, jednu studijní a druhou na auto. Čtyři roky vlastní Toyotu Corollu.“ Martin se odmlčel a zahleděl se do poznámek. „Jeho zaměstnání souhlasí s údaji, které máme, nikdy nebyl

souzený. Ano, to je všechno, co jsme zjistili. Podle veřejného registru žil úplně obyčejný život.“

Annika souhlasně přikyvovala. Doufali, že toho objeví více, ale nestalo se.

„Dobře. Tak to bychom měli,“ řekl Patrik. „Zbývá nám podívat se do jeho bytu. Možná něco najdeme tam.“

Gösta si odkašlal a Patrik se na něho tázavě podíval. „Ano?“

„No.,“ začal Gösta.

Patrik svraštil obočí. Nepamatoval si, že by si kdy Gösta rozpačitě odkašlával.

„Co je?“ zeptal se, ale vůbec si nebyl jistý, že chce znát odpověď. A když Gösta ještě prosebně pohlédl na Mellberga, zatrnulo mu.

„To je tak… Torbjörn zavolal včera, když jsi byl v Göteborgu.“ Zmlkl a polkl.

„Ano?“ pobídl ho Patrik znovu. Musel se držet, aby s ním nezatřásl.

„Torbjörn nám včera byt uvolnil. A sám víš, jak nerad ztrácíš čas, tak jsme si s Bertilem řekli, že nejlepší bude tam hned zajet a rozhlédnout se.“

„Cože?“ Patrik sevřel desku stolu a snažil se klidně dýchat. Ještě si dobře pamatoval na pocit tlaku na prsou a věděl, že se za žádnou cenu nesmí rozčilovat.

„Dej si pohov,“ usadil ho Mellberg. „Jestli jsi nezapomněl, tak šéfem stanice jsem pořád já. Jsem tvůj nadřízený a rozhodl jsem, že do bytu zajdeme.“

Patrik musel připustit, že má pravdu. To ovšem nic neznamenalo. A i když byl Mellberg skutečně formálně šéfem stanice, vedl ji ve skutečnosti Patrik.

„Našli jste něco?“ zeptal se za okamžik.

„Moc ne,“ připustil Mellberg.

„Byt vypadá spíš jen jako příležitostné obydlí,“ vysvětlil Gösta. „Není tam moc osobních předmětů. Přesněji řečeno – vůbec žádné.“

„To je dost zvláštní,“ podivil se Patrik.

„Nenašel se jeho počítač,“ dodal lhostejně Mellberg a škrabal Ernsta za uchem. „Počítač?“

Patrikovo rozčilení narůstalo. Jak je možné, že na to zapomněli! Pochopitelně musel Mats Sverin mít počítač a to měla být jedna z prvních věcí, na kterou se měl techniků zeptat. V duchu zaklel.

„Jak to víte, že chybí?“ zeptal se. „Možná ho má v práci. Třeba ani doma počítač neměl.“

„Asi tam nějaký byl,“ odvětil Gösta. „V kuchyni jsme našli kabel od notebooku. A Erling potvrdil, že Sverin měl laptop, který si nosil domů.“

„Ty jsi znovu mluvil s Erlingem?“

Gösta přikývl. „Zajel jsem za ním cestou z Matsova bytu. Bojí se, že počítač zmizel.“

„Uvažuju, jestli si ho neodnesl vrah, a v tom případě proč,“ ozval se Martin. „Neměli bychom ostatně hledat i Matsův mobil? Nezmizel také?“

Patrik znovu v duchu zaklel. Další věc, kterou propásl.

„Možná je v počítači něco, co by nás dovedlo k vrahovi a poskytlo motiv vraždy,“ nadhodil Mellberg. „Takže stačí najít počítač a všechno bude jasné.“

„Nemůžeme dělat předčasné závěry,“ připomněl Patrik. „Zatím nemáme tušení, kde by počítač mohl být a kdo ho odnesl. Rozhodně ho musíme najít, stejně jako mobil. Ale se závěry raději počkáme.“

„Pokud se vůbec najde,“ utrousil Gösta. Pak si na něco vzpomněl: „Erling řekl, že Sverin měl nějaké nejasnosti v souvislosti s financováním přestavby. Měl se setkat s Andersem Berkelinem, který má na starosti finance v Badisu. Třeba je počítač u něho. Přece spolupracovali, tak to není od věci.“

„Gösto, ty s Paulou si s ním běžte pohovořit. Já s Martinem zajedeme do bytu, chci se tam podívat sám. Nemáme dnes dostat zprávu od Torbjörna?“

„Ano, máme,“ potvrdila Annika.

„Dobře. A s Bertilem to tu ohlídáte?“

„Ovšem. Musíme řešit i jiné věci. Nezapomněli jste snad, co nás čeká zítra?“ připomněl Mellberg.

„Zítra?“ Všichni se na něho překvapeně zahleděli.

„Přece jsme dostali VIP pozvánku do Badisu. Máme tam být v půl jedenácté.“

„Je na to teď vhodný čas?“ zapochyboval Patrik. „Myslel jsem si, že jsme to odřekli, protože máme na starosti důležitější věci.“

„Prospěch obce je vždycky na prvním místě,“ prohlásil Mellberg a zvedl se. „Musíme jít příkladem a naše účast v místních projektech se nesmí podceňovat. Takže máme sraz v Badisu zítra v půl jedenácté.“ Doprovázelo ho rezignované mumlání. Všichni věděli, že nemá smysl něco namítat. A dvě hodiny povinné přestávky s masáží a dalšími požitky pro tělo i duši jistě s jejich pracovní energií udělají zázraky.

„Zatracené schody.“ Gösta se zastavil v polovině.

„Mohli jsme to objet z druhé strany a parkovat nad Badisem,“ poznamenala Paula a počkala na něho.

„A to mi říkáš teď?“ Párkrát se nadechl a pak pokračoval v chůzi. Golfu měl zatím letos příliš málo, než aby mu stihl vylepšit kondici. Nerad musel připustit, že se ozývá stáří.

„Patrik nebyl moc nadšený, že jste šli do bytu,“ ozvala se Paula. V autě o tom nemluvili, ale teď se už neudržela.

Gösta se ušklíbl. „Pokud si správně pamatuju, tak Hedström není naším šéfem.“

Paula mlčela a Gösta si po chvilce povzdechl.

„No, možná to nebyl nejlepší nápad tam zajít. Měli jsme si s ním o tom napřed promluvit. My sice máme léta a zkušenost, ale to dnes nikoho nezajímá.“

„Myslím si, že se zbytečně podceňuješ. Patrik o tobě mluví velice pochvalně. Naproti tomu Mellberg.“

„Opravdu?“ Gösta zněl překvapeně a Paula doufala, že její milosrdnou lež neprokoukne. K jejich práci moc nepřispíval a Patrik ho měl sotva za co chválit. Ale nebyl zlý a myslel to dobře. Nebylo na škodu ho trochu povzbudit.

„Pravda, Mellberg je hodně zvláštní.“ Gösta se znovu na konci dlouhých schodů zastavil. „Teď uvidíme, kdo dokáže spolupracovat s Erlingem. O projektu jsem toho slyšel hodně, ale kdo je schopen vyjít s Erlingem.?“ Potřásl hlavou a otočil se zády k Badisu, takže hleděl na moře. Vyloupl se další krásný den časného léta a moře kolem Fjällbacky bylo úplně klidné. Tu a tam probleskovala zelená tráva, ale dominovaly šedivé skály.

„Nedá se říct nic jiného, než že to tu je zatraceně krásné,“ zafilozofoval.

„Ano, to je. Lázně Badis mají naprosto jedinečnou polohu. Je divné, že to tu nechali tak dlouho chátrat.“

„Jde o prachy, to se rozumí. Muselo stát pěkné miliony dát to tu do pořádku. Byly to už málem ruiny. Výsledek je skvělý, ale je otázka, co za to zaplatíme na daních.“

„Teď už jsi to zase celý ty, Gösto. Chvíli jsem tě málem nepoznávala,“ usmála se Paula a zamířila ke vchodu. Byla netrpělivá, aby se už konečně dali do práce.

„Haló,“ volali dovnitř a po několika minutách se ukázal vysoký muž všedního zjevu. Světlé vlasy měl krátce zastřižené, brýle právě tak akorát moderní a stisk ruky přiměřeně pevný. Paula si pomyslela, že by ho na ulici nejspíš znovu nepoznala.

„To my jsme vám volali,“ řekla a představila sebe i Göstu. Sedli si ke stolu v jídelně, kde kolem přenosného počítače ležely poházené papíry.

„Příjemná kancelář,“ poznamenala a rozhlédla se kolem sebe.

„Mám malý kamrlík tam vzadu.“ Mávl neurčitě rukou. „Ale raději pracuju tady, nepřipadám si tu tak zavřený. Jakmile začne provoz, budu se muset stáhnout k sobě.“ Usmál se a i jeho úsměv byl přesně odměřený.

„Jestli jsem to správně pochopil, máte nějaké otázky o Matsovi.“ Přivřel počítač a pohlédl na ně. „Je to příšerné.“

„Ano, zřejmě byl hodně oblíbený,“ kývla Paula a otevřela poznámkový blok. „Pracovali jste společně od začátku projektu?“

„Ne, město ho zaměstnalo až před několika měsíci. Do té doby tam vládl trochu zmatek a museli jsme si pomoct sami. Mats přišel jako dar z nebes.“

„Muselo mu ale přece zabrat nějaký čas, než se ve všem mohl zorientovat. Tak velký projekt je určitě hodně komplikovaný.“

„No, vlastně to tak komplikované není. Jsme dva investoři: město a my, což je moje sestra a já. Stejným dílem investujeme a stejně se budeme dělit o zisk.“

„S jak dlouhou návratností počítáte?“ zeptala se Paula.

„Snažili jsme se kalkulovat co nejrealističtěji. Nikdo by nevydělal na vzdušných zámcích. Jsme srozuměni s break even asi za čtyři roky.“

„Break even?“ zeptal se Gösta.

„Náklady a zisk se vyrovnají,“ vysvětlila Paula.

„Aha.“ Gösta si připadal trochu hloupě a styděl se za svou nedostatečnou znalost angličtiny. Něco se naučil při sledování sportovních kanálů, především golfových soutěží, ale termíny, které zvládl, nemohl uplatnit v životě mimo golf.

„Jak vypadala vaše spolupráce s Matsem?“ tázala se Paula.

„Moje sestra a já se staráme o všechny praktické záležitosti, koordinujeme renovační práce, zaměstnáváme personál, a prostě tu budujeme nastávající provoz. Pak fakturujeme obci jejich díl nákladů. Jak jsem řekl, Mats měl za úkol kontrolu údajů a proplácení faktur. Vedli jsme pochopitelně dialog o všech nákladech projektu. Obec má do toho hodně co mluvit.“ Anders si na nose posunul brýle. Oči za skly měl modré.

„Byly případy, kdy jste se neshodli?“ Paula si dělala poznámky a zaplnila stránku něčím, co vypadalo jako nečitelná čmáranice.

„Přijde na to, co myslíte slovem „neshodli’.“ Anders sepnul ruce na desce stolu. „Neměli jsme stejný názor na všechno, ale s Matsem jsme vedli velice konstruktivní dialog i v případech, kdy jsme na něco nahlíželi odlišně.“

„Nikdo jiný s ním problém neměl?“ zeptal se Gösta.

„Pokud jde o projekt?“ Anders vypadal, jako by to byla směšná otázka. „Ne, absolutně ne. Sporná místa se týkala vysloveně jen detailů. Nic nebylo tak vážné, že by., ne, to skutečně ne.“ Prudce zavrtěl hlavou.

„Podle Erlinga Larssona se u vás měl Mats v pátek zastavit a mluvit s vámi o něčem, co mu dělalo starost. Byl tu?“ zajímalo Paulu.

„Ano, strávil tu snad půl hodiny. Ale říct o něm, že si dělal starosti – to rozhodně ne. Nesouhlasilo několik čísel a bylo třeba upřesnit prognózu, ale nešlo o nic zvláštního. Vyjasnili jsme to během chvíle.“

„Může vám to někdo potvrdit?“

„Ne, byl jsem tu sám. Přišel dost pozdě, kolem páté. Asi šel rovnou z práce.“

„Nepamatujete si, jestli měl s sebou svůj notebook?“

„Mats ho vždycky nosil, tím jsem si docela jistý. Ano, vzpomínám si, že měl s sebou aktovku.“

„Nezapomněl ji tady?“ zeptala se Paula.

„Ne, to bych si všiml. Jak to? Jeho počítač se ztratil?“ Neklidně na ně pohlédl.

„Ještě to přesně nevíme,“ odpověděla vyhýbavě Paula. „Ale kdybyste ho objevil, hned nás prosím kontaktujte.“

„Samozřejmě. Ale jak říkám, tady ho rozhodně nenechal. Nebyli bychom rádi, kdyby zmizel. Jsou v něm všechny údaje o rekonstrukci.“ Znovu si na nose posunul brýle.

„Ano, to chápu.“ Paula se zvedla a Gösta to vzal jako výzvu, aby udělal totéž.

„Zavolejte nám, i kdybyste si vzpomněl na něco jiného.“ Paula mu podala vizitku a Anders ji zasunul do pouzdra na navštívenky, které vytáhl z kapsy.

„Určitě,“ ujistil je. Pohledem světle modrých očí je doprovázel ke dveřím.

Co kdyby je tu našli! Zvláštní, ale Annii to napadlo teprve nyní. Gra skär vždycky pokládala za bezpečné místo, ale teď si uvědomila, že kdyby chtěli, našli by ji tu.

Výstřel jí dosud rezonoval v hlavě. Ozýval se nočním tichem, než znovu ztichl. Annie utekla, vzala Sama a za sebou nechala chaos a zhoubu. Opustila Fredrika.

Ale ti lidé, s nimiž byl spojen, by ji tady mohli objevit. Současně však věděla, že jinou volbu nemá. Musí tu zůstat, a buď ji najdou, nebo na ni zapomenou. Věděli, že je slabá. V jejich očích byla jen Fredrikův přívažek, krásný šperk, stín, který diskrétně dohlíží, aby jejich sklenice byly dolité a krabice doutníků stále plné. Nikdy pro ně neexistovala jako skutečná osoba, a to teď mohla být její výhoda. Nebyl důvod honit se za stíny.

Annie se pokoušela samu sebe přesvědčit, že je v bezpečí, a vyšla ven na slunce. Pochyb se ale nezbavila. Obešla roh domu, zahleděla se na vodu, k ostrovům i k pevné zemi. Možná sem jednoho dne připlují a uvězní ji tu i se Samem jako v pasti. Sedla si na lavičku, která pod její tíhou zaskřípěla. Vítr a sůl už dřevo hodně narušily a stará lavička se těžce opírala o dům. Hodně by toho tady potřebovalo dát do pořádku. Naproti tomu v bývalých záhoncích se tvrdohlavě zvedalo několik rostlin. Na popínavé růže si pamatovala nejvíc. Když byla malá, její matka se o zahrádku pečlivě starala, osázela celou zadní stranu. Teď tam už rostlo jen několik osamělých kytiček a zatím nešlo poznat, jakou barvu budou květy mít. Ani růže dosud nekvetly, ale doufala, že to budou právě ty, které milovala nejvíc – světle růžové. Matčiny bylinky už dávno uhynuly. Jen několik stonků pažitky sloužilo jako důkaz, že kdysi t u voňavé koření rostlo.

Zvedla se a oknem nahlédla dovnitř. Sam ležel na boku, obličej měl odvrácený. Teď ráno spával hodně dlouho a neměla důvod ho budit. Možná mu právě spánek a sny pomohou vyléčit všechna zranění.

Opatrně se znovu posadila a zvuk rytmického narážení vln do skal pomalu potlačoval její neklid. Jsou na Gra skäru a Annie je jen bezvýznamný stín. Nikdo je nenajde. Tady jsou v bezpečí.

„Maminka dnes nemohla?“ zeptal se zklamaně Patrik. Mluvil do mobilu a současně příliš velkou rychlostí projížděl příkrou zatáčkou u Mölhultu. „Zítra odpoledne? No, tak to se nedá nic dělat, pojedeme tedy zítra. Pusu, ahoj.“

Ukončil hovor a Martin se na něho tázavě zadíval.

„Chci s sebou vzít Eriku. Ráda by si pohovořila s dávnou přítelkyní Matse Sverina Annií Westerovou. Podle jeho rodičů za ní Mats chtěl zajet, ale nevědí, jestli to udělal.“

„Nemůžeš jí jen zavolat a zeptat se?“

„Ano, to bych mohl. Ale zpravidla je lepší, když s někým mluvíš z očí do očí, a já bych chtěl hovořit s co nejvíce lidmi, kteří ho znali, i když třeba dávno. Je pro mě pořád velkou hádankou. Potřebuju o něm vědět víc.“

„A proč s tebou má jet Erika?“ Martin vděčně vylezl z vozu na parkovišti před nájemním domem.

„Chodila s Annií do stejné třídy. I s Matsem.“

„Máš pravdu, vlastně jsem to už zaslechl. Nebylo by na škodu vzít ji s sebou. Třeba by to Annii uvolnilo.“

Vyšli po schodech a zastavili se před bytem Matse Sverina.

„Doufám jen, že to tam Gösta s Mellbergem moc nerozhrabali,“ poznamenal Martin.

„Taky doufám.“ Patrik si o jejich opatrnosti nedělal velké iluze. Rozhodně ne pokud šlo o Mellberga. Gösta se občas vzpamatoval a choval se zodpovědně.

Opatrně prošli kolem kaluže zaschlé krve v předsíni.

„Někdo by to tu měl uklidit,“ poznamenal Martin.

„Obávám se, že to padne na jeho rodiče. Doufejme, že si na to někoho najmou. Nikdo by neměl uklízet krev po vlastním dítěti.“

Patrik vešel do kuchyně. „Tady je kabel, o kterém Gösta mluvil. Rád bych věděl, jestli s Paulou našli počítač. Ale to by nejspíš zavolali,“ podotkl nahlas sám k sobě.

„Proč by ho měl Sverin nechat v Badisu?“ uvažoval Martin. „Ne, vsadil bych se, že ho odnesl jeho vrah.“

„Snad technici vzali otisky z kabelu a něco nám to přinese.“

„Myslíš si, že vrah byl tak nešikovný?“ „Naštěstí jsou i takoví.“

„Od té doby, co se o tom tolik mluví v televizi, jsou už všichni poučenější. Každý zlodějíček ví o otiscích prstů a DNA všechno.“

„Ano, to je pravda, ale i tak se občas najde nějaký pitomec.“

„Doufejme, že právě s takovým máme co dělat.“ Martin vyšel znovu do předsíně a pokračoval do obývacího pokoje. „Už chápu, co měl Gösta na mysli,“ volal.

Patrik se zastavil uprostřed kuchyně.

„Co?“

„Je to tu opravdu jen jako přechodné obydlí. Vypadá to tu strašně neosobně. Žádné věci, které by nám o něm něco prozradily, žádné fotky ani drobnosti, jen spousta odborné literatury v knihovně.“

„Právě to mám na mysli. Ten člověk je opravdu hádanka.“ Patrik vešel do obývacího pokoje.

„„No…, asi si jen hlídal soukromí. Proč by to nakonec mělo být tak zvláštní? Někteří lidé jsou mlčenlivější než jiní, a kvůli tomu, že nemluvil o děvčatech a podobných věcech v práci, nemusí ještě být podivín.“

„Ne, kdyby toho nebylo víc,“ namítl Patrik a pomalu procházel pokojem. „Podle všeho se nestýkal ani s přáteli, a kromě toho, že doma nemá žádné osobní předměty, zamlčoval důležité věci jako třeba to těžké napadení…“

„Pro spojitost mezi napadením a jeho smrtí ale nemáš důkazy.“

„Ne, nemám. Ale něco na tom nesedí. A nakonec ho našli zastřeleného ve vlastní předsíni. Život obyčejného Švéda přece obvykle nekončí zastřelením. A stereo a televize tu zůstaly, takže kdyby šlo o loupež, musel by to být hodně hloupý nebo líný zloděj.“

„Počítač tu taky není,“ připomněl Martin a vytáhl zásuvku pod televizí.

„Není…, ale stejně mám takový divný nepříjemný pocit.“ Vešel do ložnice a rozhlížel se kolem sebe. Musel souhlasit se vším, co Martin řekl. Neměl žádný důvod si myslet, že mu něco uniká a že by si měl tady v bytě něčeho všimnout. Věnovali hodinu pečlivé prohlídce a nakonec dospěli ke stejnému závěru jako včera Gösta s Mellbergem. Nic tu nebylo. Byt působil jako dekorace z IKEA. Nebo možná ještě neosobněji.

„Tak půjdeme?“ povzdechl si Patrik.

„Ano, víc dělat nemůžeme. Doufám, že Torbjörn tu aspoň něco našel.“

Patrik zamkl byt. Opravdu věřil, že něco zajímavého najdou. Dosud neměl víc než zlé tušení, na které se ani sám neodvážil spolehnout.

„Oběd U Malé Berith?“ navrhl Martin, když nasedli do auta.

„Dobře,“ souhlasil bez nadšení Patrik a vycouval z parkoviště.

Vivianne opatrně otevřela dveře jídelny a zamířila k Andersovi. Nevzhlédl, ale dál soustředěně psal na počítači.

„Co chtěli?“ posadila se proti němu na židli, která byla ještě teplá od Pauly.

„Ptali se na Matse a naši spolupráci. Vyptávali se na jeho počítač.“ Stále ještě se na ni nepodíval.

„A co jsi jim řekl?“ Naklonila se nad stůl.

„Tak málo, jak jen šlo. Že jsme skvěle spolupracovali a jeho počítač tu není.“

„Není to.“ Zaváhala. „Neovlivní nás to nějakým způsobem?“

Anders zavrtěl hlavou a konečně na svou sestru pohlédl.

„Ne, pokud to nepřipustíme. Byl tady v pátek. Chvíli jsme si povídali a ujasnili si několik otázek. Potom odjel domů a od té doby ho žádný z nás neviděl. To je všechno, co potřebuješ vědět.“

„Takhle to zní opravdu jednoduše,“ řekla Vivianne. V nitru jí narůstal velký neklid. Neklid a otázky, které se neodvážila klást.

„Je to jednoduché,“ zdůraznil. Mluvil úsečně a nedal najevo žádné city. Ale Vivianne svého bratra znala dobře. Věděla, že navzdory pevnému modrému pohledu za brýlemi je nervózní. Jen jí to nechtěl ukázat.

„Stojí to za to?“ zeptala se nakonec.

Překvapeně na ni pohlédl.

„Přece právě o tom jsem se s tebou onehdy pokoušel mluvit, ale ty jsi mě nechtěla poslouchat.“

„Ano, vím.“ Zvedla ruku a na ukazováček si natáčela plavou kadeř. „Vlastně o tom nepochybuju, ale přála bych si, aby to už bylo za námi a konečně jsme měli klid.“

„Myslíš, že ho někdy dosáhneme? Možná jsme už tak poznamenaní, že nikdy nenajdeme to, po čem toužíme.“

„Nemluv tak,“ opáčila prudce.

Vyslovil zakázané myšlenky, které ji přepadaly ve slabých chvílích. To, na co myslela, když ležela ve tmě a usínala.

„Nic takového nesmíme vyslovit ani na to pomyslet,“ opakovala důrazně. „Pokaždé jsme si vytáhli špatný los, vždycky jsme o všechno museli bojovat, nic jsme nedostali zadarmo. Zasloužíme si to.“ Prudce se zvedla ze židle, která se převrátila a hlučně spadla na zem. Nechala ji ležet a zamířila do kuchyně. Má se čím zaměstnat, aby nemusela myslet. S chvějícíma se rukama přecházela od lednice ke skladu potravin, aby se ujistila, že na zítřejší předpremiéru je všechno připraveno.

Mette z vedlejšího bytu byla hrozně milá a nabídla se, že na dvě hodiny pohlídá děti. Madeleine nepotřebovala zařídit nic zvláštního, protože na rozdíl od ostatních žen nebyl její život naplněn všedními povinnostmi, i když po nich toužila. Přála si jen být chvíli sama.

Procházela největší obchodní ulicí Ströget směrem k Novému náměstí. Obchody lákaly vystaveným zbožím. Šaty, plavky, sluneční klobouky, sandály, šperky a hračky do vody. Vším tím, co si normální lidé mohou koupit, aniž by si uvědomovali, jaké mají štěstí. Ne, rozhodně nebyla nevděčná. Naopak denně děkovala, že mohla odjet do cizího města, které jí nabídlo to, co už dávno nezažila: pocit bezpečí. Ten většinou ke štěstí stačil, ale někdy, jako právě dnes, toužila zoufale po tom, aby byla úplně obyčejná. Neprahla po luxusu ani po možnosti koupit si spoustu zbytečných věcí, které pak jen plní skříně. Přála si, aby si prostě mohla koupit třeba plavky, protože příští víkend půjde s dětmi na plovárnu. Nebo si zajít do obchodu pro povlečení s pavoučkem Spindelmanem pro Kevina jen proto, že by se mu s jeho oblíbenou postavičkou lépe usínalo. Místo toho z peněženky vylovila několik mincí, aby
mohla jet autobusem do centra. Nebylo to nic moc, ale byla alespoň v bezpečí, přestože v srdci se tak dosud necítila.

Vešla do obchodního domu Illum a zamířila do cukrárny. Úžasně to tu vonělo čerstvým pečivem a čokoládou. Málem jí tekly sliny, když zahlédla křehké zákusky z listového těsta plněné čokoládou. Ne že by s dětmi hladověla. A sousedé zřejmě chápali, jak na tom jsou, protože občas přišli s kastrolem jídla pod záminkou, že uvařili moc a zbylo jim… Opravdu si neměla nač stěžovat, ale strašně ráda by přistoupila k prodavačce za pultem, ukázala na zákusky a požádala: třikrát vídeňské s čokoládou, děkuji. Nebo ještě raději: šestkrát s čokoládou, díky. Aby se mohli přejíst, nacpat do sebe každý dva a s přeplněným žaludkem slízat čokoládu z prstů. Hlavně Vilda by byla šťastná. Vždycky čokoládu milovala. Měla ráda dokonce i bonbony s višňovým likérem, které nikdo zrovna moc nemusel. Vilda je polykala se slastným úsměvem. Vždycky Vildě i Kevinovi nosil čokoládu.

Rychle se snažila myšlenky zapudit. Nesmí na něho myslet. Jinak ji opět zaplaví úzkost. Rychle vyšla z Illumu a pokračovala na nábřeží. Když zahlédla vodu, dýchalo se jí lehčeji. S pohledem upřeným na horizont prošla krásným starým městem, dívala se na zahrádky restaurací plné lidí a na čluny kotvící na kanálu, o které pečovali jejich šťastní majitelé. Na druhé straně moře leželo Švédsko a Malmö. Lodě mezi oběma zeměmi jezdily každou hodinu, a pokud se někdo nechtěl plavit, mohl přejet vlakem nebo autem přes most. Švédsko bylo tak blízko, ale přesto daleko. Možná se tam nikdy nevrátí. Při tom pomyšlení se jí stáhlo hrdlo. Překvapovalo ji, jak moc svou zem postrádá. Přece se neodstěhovala někam do neznáma, Dánsko se Švédskem si byly velmi podobné. Přesto se v lecčems lišily a Madeleine tu neměla svou rodinu ani přátele. Kdoví, jestli se s nimi ještě někdy setká.

Otočila se k moři zády, napřímila se a pomalu se vracela do města. Kráčela hluboce pohroužená do myšlenek, když náhle na rameni ucítila ruku. Pocítila strašnou paniku. Našli ji? Našel ji? S výkřikem se otočila, připravená škrábat a kousat, cokoliv. Setkala se s vyděšeným obličejem.

„Promiňte, že jsem vás polekal.“ Starší tlustý muž vypadal, jako by ho měl každým okamžikem skolit infarkt. „Upadl vám šál a neslyšela jste mě, když jsem na vás zavolal.“

„Promiňte, promiňte,“ koktala a k mužovu zděšení se rozplakala.

Beze slova se rozběhla k nejbližšímu autobusu. Musí ke svým dětem. Potřebuje cítit jejich paže kolem krku a jejich teplá tělíčka na svém. Jen u nich se cítí bezpečná.

„Přišla zpráva od Torbjörna,“ oznámila Annika hned, jak Martin a Patrik překročili práh policejní stanice.

Patrik se tak najedl, že ani nemohl dýchat. Snědl U Malé Berith příliš velkou porci těstovin.

„Kde je?“ zeptal se a rychle prošel kolem recepce.

„Na tvém stole,“ odpověděla Annika.

Spěchal k sobě a Martin běžel za ním.

„Sedni si,“ řekl Patrik a ukázal na židli před psacím stolem. Sám padl na svou židli a rychle začal číst.

Martin vypadal, jako by mu chtěl zprávu vytrhnout z ruky.

„Tak co?“ vyhrkl za dvě minuty, ale Patrik jen zavrtěl hlavou a četl dál. Po chvíli, která se zdála nekonečně dlouhá, zprávu zklamaně odložil.

„Nic?“ tázal se Martin.

„Nic. Přinejmenším nic, co by nás dovedlo dál.“ Patrik se nadechl, opřel se dozadu a spojil ruce za hlavou. Tiše chvíli seděli.

„Vůbec žádná stopa?“ Martin věděl, jaká bude odpověd’.

„Přečti si to, ale vypadá to tak. Je to divné, ale všechny otisky v bytě patří jen Matsi Sverinovi. Na klice vstupních dveří a zvonku se našly nějaké další, z nich dva zřejmě patří Gunnarovi a Signe. Jeden z těch neznámých je ještě na klice z vnitřní strany, takže ten by mohl patřit vrahovi. V takovém případě bychom mohli podezřelého spojit s místem vraždy, ale protože otisky nejsou v registru, momentálně nám nijak nepomohou.“

„Tak to je špatné. Snad s něčím přijde ve středu Pedersen,“ zadoufal Martin.

„Asi těžko. Zřejmě to proběhlo úplně jednoduše. Někdo ho střelil zezadu do hlavy a odešel. Pachatel asi ani nevstoupil do bytu. Anebo byl tak šikovný, že po sobě odstranil veškeré stopy.“

„Stojí o tom něco ve zprávě? Třeba že byly otřené kliky nebo tak,“ zeptal se Martin s nadějí v hlase.

„Dobrá myšlenka, ale pokud vím.“ Patrik větu nedokončil a znovu listoval zprávou. Pak zavrtěl hlavou. „Ne. Sverinovy otisky byly všude, kde by je člověk čekal. Na klikách, dřezu a tak podobně. Nezdá se, že by se je snažil někdo odstranit.“

„To tedy vypadá, jako by vrah nešel dál než do předsíně.“

„Ano. Takže bohužel pořád nevíme, jestli tu osobu Mats znal, nebo ne. Mohl by to stejně dobře být někdo z jeho známých jako cizí člověk, který zazvonil.“

„Přesto se cítil tak v bezpečí, že té osobě otevřel a otočil se k ní zády.“

„No, to záleží na úhlu pohledu. Také se tomu dotyčnému mohl pokusit uprchnout.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Martin. Po chvíli ticha se zeptal: „Co budeme dělat?“

„Ano, to je opravdu otázka.“ Patrik se narovnal a prohrábl si rukou vlasy. „Prohlídka bytu nic nepřinesla. S výslechy je to stejné. Ve zprávě nic zajímavého není a pravděpodobnost, že s něčím přijde Pedersen, je nepatrná. Co budeme dělat?“

Bezradnost nebyla Patrikovi vlastní, ale v tomto případě neviděl žádné stopy, které by mohli dál sledovat. Najednou se ale sám na sebe rozzlobil. Musí existovat něco, co o Matsi Sverinovi nevědí a co hrálo rozhodující roli. Nebyla to náhoda, že právě jeho zastřelili v jeho vlastním domově. Něco tu musí být a on to najde.

„V pondělí spolu zajedeme do Göteborgu. Zajdeme znovu do Útočiště,“ rozhodl.

Martin zazářil.

„Pojedu s tebou strašně rád, to přece víš.“ Zvedl se a couval ke dveřím. Patrik se zastyděl, když viděl, jak je kolega nabídkou potěšen. Asi ho poslední dobou trochu zanedbával.

„Vezmi si s sebou zprávu,“ řekl, když už byl Martin u dveří. „Přečti si ji znovu, mohl jsem tam něco přehlédnout.“

„Jistě.“ Martin nadšeně hrábl po papírech. Když odešel, Patrik se musel sám pro sebe usmát. Alespoň dnes někoho potěšil.

Hodiny se nekonečně vlekly. Signe a Gunnar je trávili mlčky. Neměli si co říct, sotva se odvážili otevřít ústa, aby nezačali křičet bolestí, které byli plní.

Pokusil se do ní dostat trochu jídla. Signe přece vždycky naříkala, že se on ani Mats dost nenají. Ted on mazal chléb a krájel ho na malé kousky, které se jí snažil vnutit. Poslechla ho, ale sám viděl, že jí sousta rostou v ústech a málem se dusí.

Nakonec se už na ni nedokázal dívat, nezvládl vidět odraz vlastního žalu v její tváři.

„Zajdu se podívat na člun. Přijdu brzy,“ řekl. Nenaznačila, že ho slyšela.

Strnule si oblékl bundu. Bylo už pozdě odpoledne, slunce se klonilo k západu. Napadlo ho, jestli se ještě někdy bude nad sluncem radovat. Jestli někdy pocítí vůbec něco.

Cestu Fjällbackou dobře znal, přesto mu připadala cizí. Nic nebylo jako jindy, ani chůzi nevnímal jako obvykle. Co dříve bylo přirozené, ted vykonával s námahou a musel svůj mozek nutit, aby mu pomohl klást jednu nohu před druhou. Zalitoval, že nejel autem. Do Mörhultu to bylo kus cesty. Všiml si, že se na něho lidé dívají. Někdo dokonce přešel na druhou stranu v naději, že ho nezahlédl, a že s ním tak nebude muset mluvit. Nikdo nevěděl, co říct. A Gunnar zase netušil, co by měl odpovědět. Takže bylo nejlepší předstírat, že se navzájem nevidí.

Přístaviště loděk leželo nedaleko plovárny. Kotvil tam s lodí už mnoho let a automaticky mířil doprava přes kamenný mostek. Byl hluboce zamyšlený a ničeho si nevšiml, dokud nebyl na místě. Člun zmizel. Gunnar se zmateně rozhlížel kolem. Měl by přece kotvit tady, vždycky tu byl. Malý dřevěný člun s modrou kajutou. Popošel o kus dál až na konec pontonového mola. Třeba kotví z nějakého nepochopitelného důvodu jinde. Nebo se utrhl a zadržel se o další lodě. Jenomže moře bylo úplně klidné a Matte ho určitě vždycky velice pečlivě připoutal. Vrátil se zpět k prázdnému místu. Pak vytáhl mobil.

Patrik právě stačil překročit práh domova, když zavolala Annika. Balancoval s mobilem mezi uchem a pravým ramenem, aby mohl současně zvednout Maju, která k němu nadšeně běžela s rozepjatými pažemi.

„Promiň, co jsi to říkala? Že zmizel člun?“ svraštil čelo. „Jsem doma, ale zajedu se tam podívat. Žádný problém.“

Postavil Maju na zem, aby mohl zamáčknout mobil, vzal ji za ručičku a šel do kuchyně, kde Erika právě připravovala dvě lahve. Oba chlapci se rozvalovali na svých sedátkách na kuchyňském stole a povzbuzovali ji. Patrik se k nim sehnul a každému dal pusu, pak přistoupil ke své ženě a také ji políbil.

„Kdo tě shání?“ zeptala se Erika a postavila lahve do mikrovlnky.

„Annika. Musím odběhnout, ale jen na chvíli. Zdá se, že někdo ukradl člun Gunnara a Signe.“

„Cože!“ Erika se otočila a pohlédla na Patrika. „ Jak to někdo může udělat právě ted!“

„To opravdu netuším. Podle Gunnara člun zřejmě naposled měl Mats, když jel pozdravit Annii. Je to dost zvláštní, že právě ted zmizel.“

„Tak utíkej.“ Políbila ho.

„Za chviličku jsem zpátky,“ slíbil a vyšel ke dveřím. Pak si uvědomil, že se Maja bude vztekat, když hned zase odejde. Ale provinile si namluvil, že Erika situaci zvládne. Hned zase bude doma.

Gunnar stál na Badholmu na druhé straně kamenného mostku a čekal na něho.

„Já nechápu, kam ten člun mohl zmizet,“ řekl. Nadzvedl čepici a poškrábal se na hlavě.

„Nemohl prostě jednoduše uplavat?“ zeptal se Patrik. Šel za Gunnarem k prázdnému místu.

„Nevím, prostě tu není,“ odvětil Gunnar, ale pak zavrtěl hlavou. „Matte se vždycky staral, aby ho pořádně přivázal, to se naučil už jako malý. A špatné počasí také nebylo, takže těžko uvěřím tomu, že by se sám uvolnil.“ Znovu zavrtěl hlavou, tentokrát důrazněji. „Někdo ho musel ukrást. Ale k čemu mu může být stará kocábka, to opravdu nechápu.“

„Jistě nějakou cenu má.“ Patrik si sedl na bobek. Přejel pohledem prázdné místo a zvedl se. „Jakmile budu na stanici, napíšu oznámení. Ale můžeme se podívat za Pobřežní záchrannou službou. Když to tu projíždějí, určitě mají oči otevřené.“

Gunnar následoval mlčky Patrika k mostu. Společně prošli kolem rybářských domků k nábřeží, kde měla Pobřežní záchranná služba svou kancelář a kde kotvily čluny. Podle všeho tu nikdo nebyl. Patrik vzal za kliku, ale kancelář byla zamčená. Zahlédl však nějaký pohyb na nejmenším z člunů, MinLuis, šel k němu a zaklepal na okenní tabulku. Na zádi se objevil Peter. Patrik se s ním seznámil, když jim Pobřežní služba pomáhala v případu vraždy jedné z účastnic reality show, kterou před časem natáčeli v Tanumshede.

„Ahoj, s čím vám můžu pomoct dnes?“ Usmál se a otřel si ruce do hadru.

„Pátráme po zmizelém člunu.“ Patrik ukázal ke kotvišti. „Jde o Gunnarův člun. Není na svém místě a nevíme, co se s ním stalo. Napadlo mě, jestli byste se po něm nemohli podívat, když vyjíždíte na moře.“

„Ano, slyšel jsem, co se stalo,“ pronesl pomalu Peter a kývl na Gunnara. „Upřímnou soustrast. Samosebou rádi pomůžeme. Myslíte, že se nemohl uvolnit sám? V takovém případě by daleko neodplaval. Zamířil by spíš směrem k obci než ven na moře.“

„Spíš si myslíme, že ho někdo ukradl,“ vysvětlil Patrik.

„Ano, lidi jsou strašní,“ potřásl Peter hlavou. „Máš modrý nebo zelený kryt?“

„Modrý. A na přídi stojí napsáno Sophia.“ Otočil se k Patrikovi. „V mládí jsem byl blázen do Sophie Lorenové. A když jsem se seznámil se Signe, zdálo se mi, že je jí úžasně podobná. A tak jsem člun pojmenoval Sophia.“

„Dobře. Za chvíli vyjedu na moře, tak se budu po Sophii dívat.“

„Díky,“ řekl Patrik a pak zamyšleně pohlédl na Gunnara. „Jste si jistý, že s člunem vyjel naposled Mats?“

„Ne, úplně jistý si nejsem,“ odpověděl pomalu Gunnar. „Ale zmínil se o tom, že se zajede za Annií podívat, a tak předpokládám, že…“

„A pokud si ho nepůjčil Mats, kdy jste člun viděl naposled?“

Peter už se vrátil zpět a pokračoval ve své práci na lodi. Gunnar a Patrik na nábřeží osaměli.

„V tom případě zřejmě minulou středu. Ale nebylo by lepší se zeptat Annie? Ještě jste s ní nemluvili?“

„Zajedu tam zítra. Na všechno se jí vyptám.“

„To je dobře,“ řekl nezvučně Gunnar. Najednou sebou škubl. „Panebože, ona to ještě neví. Zapomněli jsme jí to zavolat. Neměli jsme.“

Patrik mu položil ruku na rameno.

„Měli jste jiné věci na starosti. Všechno jí řeknu. Kvůli tomu se netrapte.“

Gunnar přikývl.

„Mám vás odvézt domů?“ nabídl mu Patrik. „To bych byl rád,“ lehce si povzdechl Gunnar a šel za Patrikem k autu. Celou cestu až do Mörhultu mlčeli.

Fjällbacka 1871

Led začínal pukat. Dubnové slunce rozpustilo sníh a na ostrově se začaly sem tam objevovat náznaky zelené. Na to, co se stalo, měla jen nejasnou vzpomínku. Točil se s ní strop, cítila bolest, probleskly nad ní jejich tváře. Občas byla vzpomínka tak hrozná, že se Emelii úzkostí tajil dech.

Nikdo z nich o tom nemluvil. Nebylo to třeba. Zaslechla, jak Julian řekl Karlovi, že teď snad dá jeho otec pokoj. Nebylo těžké pochopit, že to mělo néco společného s dopisem, který od něho Karl dostal, ale o to nebylo její ponížení menší. Otec mu hrozil, že bude zle, jestli Karl nedostojí svým manželským povinnostem. Nejspíš mu začalo vrtat hlavou, proč dosud nečekají dítě.

Tehdy ráno se probudila na kost zmrzlá. Ležela na zemi a silnou vlněnou sukni i bílou spodničkou měla vyhrnuté do pasu. Rychle je stáhla dolů, ale v domě nikdo nebyl. Vyschlo jí v ústech a hlava jí třeštila. Bolelo ji mezi nohama, a když vstala a zašla ven na záchod, viděla, že má na stehnech zaschlou krev.

Když se o mnoho hodin později z majáku vrátili Karl a Julian, oba předstírali, že se nic nestalo. Emelie celý den s mýdlem a rýžákem drhla malý domek. Nikdo ji nerušil. Její duchové mlčeli. Jídlo začala připravovat jako obvykle, aby všechno bylo hotovo na pátou, a mechanicky loupala brambory a opékala rybu. Jen lehké chvění ruky, když zaslechla Karlovy a Julianovy kroky, prozrazovalo, co se děje v jejím nitru. Když však vešli dovnitř, pověsili si v předsíni tlusté bundy a usadili se ke stolu, nedala nic najevo. Tak plynuly zimní dny. Postupné vzpomínka na to, co se stalo, vybledla a moře pokryla souvislá vrstva ledu.

Teď ale konečné led pukal a někdy Emelie vyšla před dům, posadila se na lavičku u zdi a vystavila obličej slunci. Občas se usmála, teď už měla důvod. Nejdřív si dlouho nebyla jistá, své tělo tolik neznala, ale nakonec už nepochybovala. Získala jistotu. Večer, který byl v její paměti jako strašný sen, přinesl néco dobrého. Bude mít děťátko. Někoho, o koho se bude starat a kdo rozjasní její dny na ostrově.

Zavřela oči a položila si ruku na břicho, zatímco slunce jí zahřívalo tváře. Někdo se vedle ní posadil, ale když otevřela oči, byla lavička prázdná. Emelie znovu zavřela oči a usmála se. Těšilo ji, že tu není sama.

Ranní slunce se přehouplo přes horizont, ale Annie ho nevnímala. Stála na přístavním můstku a hleděla přes ostrovy k Fjällbace.

Návštěvu si nepřála. Nechtěla, aby se někdo vetřel do jejího a Samova světa na ostrově. Byl jen jejich. Nemohla ale odmítnout, když zavolali z policie. Navíc měla problém, s nímž potřebovala pomoc. Neměla jídlo a nedokázala se přimět, aby zavolala Matsovým rodičům. Když ted musí přijmout návštěvu, požádala je aspoň, aby jí nakoupili to nejzákladnější. Bylo to trochu opovážlivé, prosit o pomoc toho, s kým se neměla chuť setkat, ale nic jiného jí nezbývalo. Sam nebyl dost zdravý na to, aby s ním mohla jet do Fjällbacky, ale jestli nenaplní lednici a spižírnu, umřou hlady. Nehodlala je však pustit dál než do přístaviště. Ostrov je jen její, jejich.

Jediný, koho by si tu přála mít, byl Matte. Hleděla přes moře a oči se jí plnily slzami. Stále ještě cítila jeho paže kolem těla a jeho polibky. Vůni, kterou tak dobře znala, ale přesto byla jiná – vůně muže, ne chlapce. Nevěděla, co budoucnost přinese, co jejich nové spojení bude znamenat pro další život. Ale jejich setkání v ní vzbudilo naději, pootevřelo okno a vneslo trochu světla do tmy, v níž žila.

Annie si hřbetem ruky otřela slzy. Nesmí se poddat ztrátě a bolesti. Držela se ze všech sil života a nesmí povolit. Matte odešel, ale Sam je tady. Musí ho ochránit. Nic jiného, ani Matte, není důležitější. Ochránit Sama byl největší úkol jejího života. A ted, když sem přijíždějí cizí lidé, se na ně musí připravit.

Něco se změnilo. Nenechávali ji v klidu. Anna ustavičně vedle sebe někoho cítila, dýchal vedle ní a hřál ji svým teplem. Nepřála si, aby ji rušili. Chtěla zmizet v propastném, ale bezpečném stínu, v němž se už tak dlouho nacházela. Svět venku byl příliš bolestivý a její tělo i duše takovou trýzeň nedokázaly unést. Víc už nesnesla.

Přece ji k ničemu nepotřebují. Všem ve své blízkosti přinášela neštěstí. Emma a Adrian museli prožít to, co žádné jiné děti v jejich věku, a žal, který viděla v Danových očích nad ztrátou syna, byl nesnesitelný.

Zkraje se zdálo, že to všichni chápou. Nechávali ji na pokoji, mohla tu v klidu ležet. Občas se s ní někdo pokusil promluvit, ale když to po chvíli vzdal, byla si jistá, že cítí totéž co ona. Že všechno jejich neštěstí způsobila ona sama a že pro všechny bude nejlepší, když z jejich života odejde.

Ale po poslední Eričině návštěvě se něco změnilo. Anna cítila vedle sebe sestřino tělo, jejíž teplo ji vyvádělo ze stínu, vedlo blíž ke skutečnosti a snažilo se o její návrat do života. Erika mnoho neřekla, ale její blízkost ohřívala Anniny zmrzlé údy. Snažila se tomu bránit, koncentrovat se na černý bod ve svém nitru, který nikdy nezmizí.

A když Erika odešla, byl tu někdo jiný. Danovu tělu se dokázala bránit nejlíp. Jeho energie se proměnila v hluboký žal, který umocňoval její vlastní. Nejtěžší to bylo s dětmi. Emmino měkké tělíčko se tisklo k jejím zádům, pažemi ji objímala kolem pasu. Anna se musela bránit ze všech sil, aby dokázala odolat. A Adrian, menší a zranitelnější než Emma, ji objímal ještě úpěnlivěji. Nemusela vidět, kdo za ní přišel, bezpečně to poznala. Přestože stále ležela tiše na boku, s očima upřenýma do nebe za oknem, poznala podle tepla, kdo je u ní.

Přála by si, aby ji nechali být, a děsilo ji pomyšlení, že nenajde dost sil, aby se jim ubránila.

Ted u ní byla zase Emma. Zavrtěla se. Nejspíš usnula. I ve svém zamlžení Anna vnímala, že se dceřin dech změnil, prohloubil. Ale ted znovu změnila polohu, přitulila se ještě blíž jako zvířátko, které hledá bezpečí. Anna cítila, že ji dceřina přítomnost probouzí z její bolesti. Snažila se koncentrovat na svůj černý bod.

Dveře do pokoje se znovu pootevřely. Annina postel se zhoupla pod drobným tělíčkem. Adrian se jí schoulil u nohou a objal ji malýma ručkama kolem lýtek, jako by ji už nikdy nechtěl pustit. Cítila jeho teplo a bylo čím dál těžší zůstat ve stinném údolí. Mohla se bránit střídavě jednomu a druhému, ale ne oběma najednou. Cítila, jak z ní temnota pomalu vyprchává. Táhlo ji to k těm dvěma maličkým tvorečkům, kteří byli tak reální.

S hlubokým povzdechem se otočila. Viděla spící tvářičku své dcerušky, známé milované rysy, jimž tak dlouho odolávala. Poprvé po dlouhé době opravdově usnula a rukou se dotýkala dceřiny tvářičky. U Anniných nohou spal Adrian jako malé štěně. Když usnul, už ji nesvíral tak křečovitě. Všichni spali.

Když lezli do člunu, Erika se tak rozesmála, až slzela.

„To myslíš vážně, že jsi vlezl do vany s chaluhami?“ Hřbetem ruky si osušila oči, ale rozesmála se ještě víc, když viděla Patrikův dotčený výraz.

„Proč by to člověk nemohl vyzkoušet? Pokud vím, ty jsi už prováděla spoustu různých bláznivin. Válela ses i v bahně v nějakých lázních, ne?“

Vyjížděl lodí od mola v Badholmu.

„To ano, ale…“ Erika dostala nový záchvat smíchu a mohla sotva promluvit.

„Netrpíš náhodou předsudky?“ blýskl po ní Patrik očima. „Chaluhová lázeň se speciálně doporučuje mužům. Vytáhne z těla jedy a nezdravé látky, a protože my muži se jich normálně těžko zbavujeme, máme z takové kúry velký prospěch.“

Erika se svalila na dno lodě a popadala se za břicho. Stále ještě ze sebe nedostala jediné slovo. Patrik ji demonstrativně ignoroval a soustředil se na výjezd z přístavu. Jistě, trochu své líčení přeháněl, ale ve skutečnosti si s kolegy spa v Badisu moc užívali.

Nejdřív se tvářil skepticky, když ho čekala vana plná chaluh. Ale pak musel uznat, že to nepáchlo tak hrozně, jak čekal, a voda byla teplá a příjemná. Když ho pak masérka požádala, aby se ve vaně naklonil, a celá záda mu pevnými tahy masírovala a třela chaluhami, ztratil poslední výhrady. Vyšel z lázně s pocitem, že má na sobě novou kůži. Měkkou, hebkou, lesklou. Snažil se to Erice popsat, ale ta propukla v hysterický smích. Dokonce i jeho matka, která přišla pohlídat děti, se jeho nadšení vysmívala.

Vítr zesílil. Přivřel oči a cítil, jak mu vane do tváře. Na moři ještě nebylo moc lodí, ale za několik týdnů jich na cestě z přístavu a do přístavu bude plno.

Erika se konečně přestala smát a zvážněla. Objala Patrika, který stál u kormidla, a opřela si hlavu o jeho rameno. „Jak reagovala, když jsi jí zavolal?“

„Moc nadšeně ne,“ řekl Patrik. „Asi o návštěvy nestojí. Ale když jsem jí nabídl, ať tedy přijde k nám, dala přednost tomu, abych jel za ní.“

„Upozornil jsi ji, že přijedu s tebou?“ Loď se pořádně zhoupla a Erika se pevněji chytila Patrika kolem pasu.

„Řekl jsem jí, že jsme manželé a že chceš přijet se mnou a pozdravit se s ní, ale ona nic. Připadalo mi, že je jí to jedno.“

„Co doufáš, že u ní zjistíš?“ Erika pustila Patrika a sedla si na lavičku.

„Po pravdě řečeno to vůbec netuším. Zatím ani nevíme, jestli za ní v pátek Mats skutečně byl. To musím teprve zjistit. A také jí povědět, co se stalo.“

Upravil kormidlem kurs, aby se vyhnul motorové lodi, která se k nim blížila vysokou rychlostí.

„Idiote,“ zasyčel a zamračil se, když člun kolem nich profrčel.

„Nechtěl ses jí vyptat po telefonu?“ Zahleděla se za lodí. Osazenstvo neznala, byla to parta mladíků. Zřejmě jsou tu na předčasné dovolené. Za chvíli bude Fjällbacka plná právě takových lidí.

„To jsem mohl. Dávám ale přednost rozhovoru z očí do očí. Člověk se většinou dozví víc. Chtěl bych líp pochopit Matse. Připadá mi jako figura z papíru, v jediné dimenzi, plochá. Zřejmě o něm vůbec nikdo nic neví, ani jeho rodiče. Jeho domov vypadá spíš jako ubytovna. Nemá tam nic osobního. A pak to napadení…, potřebuju vědět víc.“

„Ale já jsem si myslela, že Matte po mnoho let neměl s Annií žádný kontakt.“

„To tvrdí jeho rodiče. Ale ve skutečnosti to nevíme. V každém případě byla očividně v jeho životě důležitá, a pokud za ní jel, možná jí řekl něco, co by pro nás mohlo být užitečné. Byla asi poslední, kdo ho viděl živého.“

„Jasně,“ přitakala Erika, ale zněla dost skepticky. Sama si přála na ostrov jet ze zvědavosti. Chtěla vědět, jak roky Annii změnily.

„Tamhle už je asi Gra skär,“ Patrik přimhouřil oči.

Erika pohledem zapátrala v dálce.

„Ano, to je on. Maják je překrásný.“ Zastínila si rukou oči, aby líp viděla.

„Mně ten ostrov připadá nepříjemný,“ řekl Patrik, ale uvědomil si, že neumí vysvětlit proč. Pak se už musel soustředit na přistání u malého můstku.

Vysoká štíhlá žena už na ně čekala a sáhla po lanu, které Erika vyhodila na můstek.

„Ahoj,“ pozdravila je žena a podala jim ruku, aby jim pomohla vystoupit nahoru.

Je krásná, ale strašně hubená, pomyslel si Patrik, když se s ní pozdravil. Pod kůží jí vystupovaly kosti, a i když se zdálo, že je přirozeně štíhlá, napadlo ho, že musela

hodně zhubnout v poslední době. Džínsy jí byly v pase široké a měla je svázané šálou.

„Můj syn je nemocný. Leží a spí v domě, a tak jsem si myslela, že bychom si mohli vypít kávu a povídat tady,“ Annie ukázala na rozprostřenou deku.

„Jistě, to není problém,“ souhlasil Patrik a sedl si. „Doufám, že nejde o nic vážného.“

„Ne, je jen trochu nachlazený. Vy máte děti?“ posadila se proti nim a nalévala kávu z termosky. Můstek ležel v závětří, svítilo slunce a vzduch byl teplý. Bylo tu krásně. „Dá se říct, že ano,“ zasmála se Erika. „Máme Maju, které brzy budou dva roky, a k tomu čtyřměsíční dvojčata Antona a Noela.“

„No, to asi nevíte, kam dřív skočit,“ pousmála se trochu neupřímně Annie. Přisunula jim sušenky. „Bohužel tu toho moc nemám.“

„Jistě. Koupil jsem vám to jídlo, které jste chtěla.“

„Díky, doufám, že vás to moc neobtěžovalo. Když je Sam nemocný, nerada bych s ním chodila mezi lidi. Signe a Gunnar mi už pomohli, ale nechci je pořád obtěžovat.“

Patrik z člunu vynesl dvě tašky plné potravin, které nakoupili v konzumu.

„Co jsem vám dlužná?“ Annie se natáhla po kabelce, ležící opodál.

„Stálo to rovných tisíc korun,“ odpověděl Patrik omluvně a Annie z kabelky vytáhla dvě pětistovky. „Díky,“ řekla znovu.

Patrik jen přikývl a znovu se posadil na deku.

„Je to tu hodně izolované, ne?“ Rozhlédl se po malém ostrově. Nad nimi se tyčil maják a vrhal na skály dlouhý stín.

„Mně se tu líbí,“ podotkla Annie a napila se kávy. „„Mnoho let jsem nebyla venku a Sam ještě nikdy ostrov neviděl. Zdálo se mi, že je načase.“

„A proč právě ted?“ zeptala se Erika a doufala, že to nezní příliš zvědavě.

Annie na ni nepohlédla, ale zadívala se někam daleko před sebe. Větřík jí rozevlál vlasy a ona si je netrpělivě odhrnula z obličeje.

„Musím si ujasnit pár věcí, a tak mě napadlo odjet právě sem. Tady není nic. Jen hodně času.“

„A také duchové, jak jsem slyšela,“ poznamenala Erika a natáhla se po sušence. Annie se ale nezasmála a opáčila: „Myslíš kvůli názvu Ostrov duchů?“

„Ano. Ale už by sis asi všimla, kdyby na tom něco bylo. Pamatuju si, že jsme tady ještě na škole jednou přenocovaly a byly jsme pěkně vyděšené.“

„Už ani nevím.“

Evidentně se jí o tom nechtělo mluvit a Patrik se zhluboka nadechl, aby ji informoval o tom, co už nemohl déle odkládat. Když jí klidným hlasem vyprávěl, co se stalo, Annie se začala chvět a nechápavě na něho hleděla. Mlčela, jen se nekontrolovaně třásla po celém těle, jako by se před jejich očima měla rozsypat na tisíc kousků.

„Dosud přesně nevíme, kdy byl zastřelen, a tak se snažíme co nejvíc zmapovat jeho pohyb v posledních dnech. Gunnar a Signe si myslí, že v pátek jel za vámi.“

„Ano, byl tady.“ Annie se otočila k domu a Patrik měl pocit, že tím chce zastřít to, co se jí zračí v obličeji.

Když se k nim obrátila, měla dosud skelný pohled, ale už se netřásla.

Erika se k ní impulzivně naklonila a položila svou ruku na její. Bylo v ní něco strašně zranitelného, co budilo její ochranitelské instinkty.

„Byla jsi vždycky milá,“ ozvala se Annie a uvolnila si ruku, aniž by na Eriku pohlédla.

„V pátek.,“ začal opatrně Patrik.

Annie sebou škubla a oči jí potemněly.

„Přijel sem večer. Nevěděla jsem, že mě navštíví, neviděli jsme se už mnoho let.“

„Kdy naposled?“ zeptala se Erika a neklidně se zadívala k domu. Bála se, že se Anniin chlapec probudí a uteče

ven. Od té doby, co měla děti, si někdy připadala jako matka dětí na celém světě.

„Rozloučili jsme se, když jsem odešla do Stockholmu. To mi bylo devatenáct. Je to už celá věčnost.“ Krátce a trpce se zasmála.

„Během těch let jste se nestýkali?“

„Ne. No, možná zpočátku jsme si sem tam poslali nějaký pozdrav. Oba jsme věděli, že to mezi námi nevydrží. Proč bychom prodlužovali trápení předstíráním něčeho jiného?“ Znovu si z tváře odsunula pramen vlasů.

„Kdo z vás to chtěl ukončit?“ tázala se Erika. Nedokázala potlačit zvědavost. Viděla je tolikrát spolu a vždycky oba jen zářili.

„Výslovně jsme si to nikdy neřekli. Ale já jsem chtěla odejít. Musela jsem se dostat odtud, chtěla jsem do světa. Něco dělat, poznat lidi.“ Znovu se trpce zasmála a Patrik ani Erika ji tak docela nechápali.

„Takže v pátek sem Mats přijel. Jak jste reagovala?“ Patrik se vyptával dál, ale nebyl si jistý, že to někam povede. Annie mu připadala tak křehká, až se bál, aby jí neublížil, kdyby něco řekl špatně. A nakonec stejně nic nezjistí.

„Překvapilo mě to. Ale Signe se zmínila, že se přistěhoval domů, a tak se to dalo i čekat.“

„Bylo to příjemné překvapení?“ zeptala se Erika a dolila si z termosky kávu.

„Napřed moc ne. Nebo vlastně nevím. Nerada se ohlížím nazpět a Mats patřil do minulosti. Ale…“ Hluboce se zamyslela. „Vlastně jsem se s ním nikdy nerozešla. Nevím. V každém případě sem přijel.“

„Pamatujete si, kdy to bylo?“ zeptal se Patrik.

„„Ehm…, řekla bych, že kolem šesté sedmé. Přesně nevím. Čas tu nemá žádný význam.“

„Jak dlouho zůstal?“ Patrik se zavrtěl a tvář se mu zkřivila bolestí. Vadilo mu sedět delší dobu jen na zemi. Zatoužil po příjemné, teplé chaluhové lázni.

„Odjel někdy v noci.“ V její tváři se objevila trýzeň.

Patrik cítil velký neklid. Jakým právem jí klade takové otázky? Jakým právem čmuchá v jejím soukromí, v něčem, co se stalo mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi milovali? Ale nakonec se přiměl pokračovat. V duchu viděl tělo, ležící v předsíni s velkou otevřenou dírou v hlavě a všechnu tu krev na stěnách. Dokud nenajde pachatele, musí pátrat. Vražda a soukromí nejdou dohromady.

„Nevíte, kolik bylo hodin?“ naléhal.

Annie se kousla do rtu a oči se jí zaleskly. „Ne, odešel, když jsem spala. Myslela jsem si.“ Obtížně polykala a snažila se ovládnout své city.

„Nezavolala jste mu? Nezavolala jste ani Signe a Gunnarovi, abyste se na něho zeptala?“

Během jejich hovoru se slunce posunulo a dlouhý stín majáku se stále více přibližoval.

„Ne,“ začala se znovu třást.

„Neřekl vám Mats něco, co by nám pomohlo najít jeho vraha?“

„Ne,“ Annie zavrtěla hlavou. „Neumím si vůbec představit, že mu někdo chtěl ublížit. Byl…, no, ty přece víš, Eriko. Byl stejný jako tenkrát. Milý, pozorný, láskyplný. Stejně jako tenkrát.“ Sklopila oči a přejela rukou po dece.

„Ano, také si myslíme, že Mats byl podle všeho velice oblíbený a sympatický,“ potvrdil Patrik. „Současně jsou ale v jeho životě věci, kterým moc nerozumíme. Na příklad byl krátce před návratem do Fjällbacky přepaden a těžce zraněn. Nevyprávěl vám o tom?“

„Moc ne, ale viděla jsem ty jizvy a zeptala jsem se. Řekl jen, že byl ve špatné chvíli na špatném místě a že se do něho pustila nějaká tlupa mládeže.“

„Vyprávěl o své práci v Göteborgu?“ Patrik tajně doufal, že se tu dozví něco, co uklidní nepříjemný pocit v jeho nitru. Ale nic, vůbec nic. Samé slepé uličky.

„Povídal, že se tam cítil velice dobře, ale že to současně bylo hodně únavné. Setkávat se s ženami, které zažily násilí…“ Hlas se jí zlomil a znovu otočila tvář k domu.

„Neřekl vůbec nic, co by pro nás mohlo být důležité? Nezmínil se o nějaké osobě, která ho ohrožovala?“

„Ne. Mluvil jen o tom, co pro něho práce znamenala. Ale ke konci se už cítil prázdný a nemohl dál. Po týdnech v nemocnici se rozhodl pro návrat sem.“

„Navždycky, nebo jen na čas?“

„Myslím si, že to nevěděl. Řekl, že se snaží brát den za dnem. Léčit tělo i duši.“

Patrik přikývl a před další otázkou zaváhal.

„Nezmínil se o tom, jestli v jeho životě byla nějaká žena? Nebo ženy?“

„Ne a já jsem se neptala. On se mě také neptal na mého muže. Koho jsme kdy milovali, nemělo ten večer žádný význam.“

„Chápu,“ řekl Patrik a jen tak mimochodem dodal: „Člun zmizel.“

Annie vypadala zmateně. „Jaký člun?“

„Gunnara a Signe. Ten, co s ním sem připlul.“

„Je pryč? Máte na mysli, že ho někdo ukradl?“

„Nevím. Nebyl zakotvený na svém místě, když se na něj Gunnar šel podívat.“

„Přece s ním Matte musel odplout. Jak jinak by se dostal na pevninu?“

„Neodvezl ho někdo?“

„A kdo?“ namítla Annie.

„Netuším. Víme jen tolik, že člun zmizel a nevíme kam.“

„V každém případě v něm přijel sem a také odjel.“ Znovu přejela dlaní po dece.

Patrik se zadíval na Eriku, která seděla nezvykle tiše a jen poslouchala. „„Je načase se zvednout,“ podotkl a vstal. „Díky, že jsme za vámi mohli přijet. Upřímnou soustrast.“

Erika se rovněž zvedla. „Ráda jsem tě zase viděla, Annie.“

„Já tebe taky.“ Annie Eriku nešikovně objala.

„Starej se o Sama, a kdybys něco potřebovala, tak se ozvi. Kdyby mu bylo hůř, požádala bych lékaře, aby se na něho zajel podívat.“

„Určitě,“ ujistila ji Annie.

Patrik nastartoval motor, ale uprostřed pohybu se zarazil.

„Nepamatujete si, jestli s sebou Mats neměl aktovku?“

Annie svraštila čelo a zamyslela se. Pak se jí tvář rozjasnila. „Hnědou? Koženou?“

„Ano, přesně tak. Ta také zmizela,“ vysvětlil Patrik.

„Počkejte,“ požádala je Annie a běžela k domku. Po chvilce se vracela s něčím v ruce. Když se přiblížila, Patrik viděl, že nese aktovku. Srdce mu udělalo kotrmelec.

„Zapomněl ji tady a já jsem s ní nic nedělala. Doufám, že jsem nezpůsobila nějaký problém.“ Klekla si na můstku, aby ji mohla Patrikovi podat.

„Jsme strašně rádi, že se našla, díky.“ Hlavou mu probíhaly myšlenky na to, co v ní najdou.

Když vycouvali od ostrova a namířili do Fjällbacky, oba se obrátili, aby Annii zamávali. Také jim zamávala. Stín majáku teď dopadal až k přístavnímu můstku. Vypadalo to, že ji co nevidět pohltí.

„Mohli bychom vyjet a chvíli hledat?“ Gunnar nedokázal potlačit chvění v hlase. Stál na nábřeží a hleděl na Petera, který měl na jazyku odmítnutí. Nakonec se ale smiloval.

„Tak to krátce projedeme. Je ale neděle a musím brzy domů.“

Gunnar mlčel a hleděl před sebe očima jako temné jámy. Peter s povzdechem vlezl do kajuty a nastartoval motor. Pomohl Gunnarovi do člunu, podal mu plovací vestu a po paměti vyrazil z přístavu. O kus dál poněkud zvýšil rychlost.

„Kde myslíš, že bychom měli hledat? Už jsme se po něm dívali, ale nic jsme neviděli.“

„Nevím.“ Gunnar pátral pohledem po moři. Nemohl sedět doma a čekat, nezvládl se dívat na Signe, která tiše seděla na kuchyňské židli. Přestala vařit a péct, poklízet, nedělala nic z toho, co představovalo Signe. A co byl on sám bez Matteho? Nevěděl. Byl si jist jen tím, že v životě, který ztratil smysl, musí mít aspoň nějaký cíl.

Najít loď. To bylo něco, čemu se mohl věnovat, co ho odvádělo z domova, z ticha a všeho, co v domě připomínalo Matteho. Stopa nožičky v betonu u vjezdu, který tam Gunnar lil, když bylo Mattemu pět let. Otisky zoubků na skříňce v hale. Matte tenkrát probíhal velkou rychlostí kolem, uklouzl na koberci a předními zuby tak silně narazil do desky, že v ní nechal dva zřetelné otisky. Všechny maličkosti, které svědčily o tom, že tam Matte býval, že byl jejich.

„Jeď k Dannholmu,“ navrhl Gunnar. Ve skutečnosti vůbec netušil, kde by loď mohla být. Neexistoval důvod, proč by plula právě tam. Ale bylo to stejně dobré místo jako každé jiné.

„Jak to jde doma?“ zeptal se opatrně Peter a soustředil se na řízení. Občas se rozhlédl kolem sebe, jestli nezahlédne člun plovoucí ke břehu nějakého ostrova.

„Jde to,“ odpověděl Gunnar. Byla to úplná lež, protože to nešlo ani trochu. Ale co má říct? Jak může vysvětlit prázdnotu, která naplní dům po ztrátě dítěte? Někdy se divil, že sám dosud dýchá. Jak může dál žít, když Matte už není? „Jde to,“ opakoval.

Peter jen přikývl. Lidé nevěděli, co říct. Většinou jen zdvořile projevili účast, ale současně děkovali své šťastné hvězdě, že takové neštěstí nepostihlo je. Oni ještě své děti, své drahé měli. Tak to prostě v životě chodí.

„Přece se nemohl sám uvolnit.“ Gunnar ani nevěděl, jestli mluví sám se sebou nebo s Peterem.

„Asi ne. To by spíš odplaval mezi další lodě. Ne, myslím si, že ho někdo ukradl. Staré dřevěné lodě teď stouply v ceně a třeba to byla práce na objednávku. V takovém případě ho ovšem na moři nenajdeme. Kradenou loď někam schovají a později ji odvezou na přívěsu.“

Peter zahnul trochu doprava. „Dojedeme k Dannholmu a pak to musíme obrátit. Doma by mě nepochválili.“

„Dobře,“ souhlasil Gunnar. „Můžeme vyjet zase zítra?“

Peter na něho pohlédl. „Ano. Přijď kolem desáté, ještě to zkusíme. Ovšem pokud nebude poplach.“

„Dobře. Přijdu,“ slíbil Gunnar a pohledem těkal mezi ostrůvky.

Mette je pozvala na večeři. Dělala to často a předstírala, že je právě teď na řadě, jako by je Madeleine pozvala posledně. Hrála tu hru s ní, i když se cítila trapně. Snila o tom, že jednou jen tak mimochodem Mette řekne: „Nepřijdete dnes na večeři? Uvařím něco jednoduchého.“ To ale nešlo. Nemohla si dovolit pozvat na jídlo Mette a její tři děti. Stěží měla dost pro Kevina, Vildu a sebe.

„Opravdu ti to nevadí?“ ujišťovala se, když už seděla u stolu v Metteině příjemné kuchyni.

„Vůbec ne. Když už vařím pro ty svoje tři povstalce, tak tři porce navíc nejsou poznat.“ Láskyplně hrábla do vlasů prostředního syna Thomase.

„Nech toho, mami,“ bránil se rozhořčeně, ale Mette věděla, že to má ve skutečnosti rád.

„Dáš si trochu vína?“ Mette jí nalila skleničku červeného, aniž by vyčkala na odpověď.

Otočila se a míchala obsah v kastrolu. Madeleine si smočila rty ve víně.

„Dáváte pozor na malé?“ zavolala Mette do pokoje a odpovědí jí bylo dvakrát „ano“. Její dvě nejmladší děti byly desetiletá holčička a třináctiletý Thomas a Kevina a Vildu to k nim táhlo jako k magnetu. Nejstarší sedmnáctiletý býval v poslední době doma málo.

„To spíš aby ty moje děti nezlobily tvoje,“ obávala se Madeleine a napila se vína.

„Žádný strach, víš, jak se mají rádi.“ Mette si osušila ruce utěrkou, nalila skleničku i sobě a sedla si naproti Madeleine.

Na první pohled nemohly být dvě ženy odlišnější, pomyslela si Madeleine, která se na ně zadívala jako pozorovatel z venku. Ona sama byla malá a plavá, postavou spíše dítě. Mette připomínala bohyni plodnosti, jak si ji Madeleine pamatovala ze školy. Vysoká a plná, s bujnými zrzavými vlasy, které jako by žily vlastním životem. Zelené oči se jí vždycky třpytily, i když i Mette dostala od života nemálo ran, které mohly jejich jas uhasit. Pokaždé si našla nevhodného muže, vyklubal se z něho příživník, který ji pouze vysával. Nakonec ho vždycky vyhodila a netrvalo dlouho a do postele se jí nastěhoval další budižkničemu. Děti měly tři různé otce, a kdyby nezdědily matčiny rudé vlasy, nikdo by nehádal, že jsou sourozenci.

„A co ty, děvče?“

Madeleine ztuhla. Přestože jí Mette otevřeně vyprávěla o svém životě a krátkých vztazích, neodvažovala se udělat totéž. Žila v neustálém strachu a bála se říct příliš mnoho. Držela si všechny od těla. Skoro všechny.

Ale dnes večer, když seděla v kuchyni s Mette, zatímco večeře bublala na sporáku a víno ji zevnitř zahřívalo, nedokázala mlčet. Začala vyprávět, a když se jí z očí vyřinuly slzy, Mette si k ní přisunula židli a objala ji. V jejím bezpečném náručí jí řekla všechno. I o něm. Přestože žila v cizí zemi, cizím životem, cítila ho pořád blízko.

Fjällbacka 1871

Zdálo se, že Karlova nenávist k ní roste stejně rychle jako dítě v jejím břiše. Protože teprve teď pochopila, že ji skutečně nenávidí, i když neznala důvod. Co mu udělala? Když se na ni podíval, jeho pohled byl plný odporu. Současně se jí zdálo, že občas v jeho očích zahlédla zoufalství, jako u uvězněného zvířete. Vypadal, jako by tu byl připoután a nemohl se osvobodit, stejně jako ona. Ale z nějakého důvodu to zazlíval jí, jako kdyby ona byla jeho věznitelem. Julian to ještě zhoršoval, Karla dokonce štval proti ní. Manželova dřívější lhostejnost, na začátku dokonce občas i roztržitá vlídnost, naprosto zmizela. Stala se jeho nepřítelem.

Na zlá slova si začínala zvykat. Karl i Julian si stěžovali na cokoliv, co udělala. Jídlo bylo buď příliš horké, nebo studené. Porce velké, nebo naopak malé. Dům dost neuklidila, oblečení nikdy nebylo v pořádku. Všechno bylo špatně. Proti slovům se už obrnila, ale ne proti ranám. Karl ji dříve nebil, ale jakmile mu řekla, že je těhotná, její život na ostrově se změnil. Musela si zvykat na bolest políčků a ran. Dovolil i Julianovi, aby ji bil. Nic nechápala. Copak to právě tak nechtěli?

Nebýt dítěte na cestě, odešla by navždy. Led byl dávno pryč a léto téměř minulo. Kdyby necítila, jak se v ní děťátko hýbe, z nízkého břehu by vešla rovnou do moře, pryč k obzoru, mezi nebezpečné proudy, až by si ji voda vzala. Ale dítě jí přinášelo radost. Při každém tvrdém slovu, při každém políčku se mohla obracet k životu, který v ní rostl. Dítě do ní vlévalo sílu. Vzpomínku na večer, který mu dal vzniknout, vytěsnila nadobro. Teď už to bylo jedno. Dítě se v ní hýbalo a bylo její.

Pracně se zvedla. Chtěla mýdlem vydrhnout podlahu. Hadrové koberce pověsila ven, aby se vyvětraly. Vlastně je na jaře měla pořádně vyprat. Celou zimu si schovávala jemný popel, aby je mohla vydrbat. Ale rostoucí únava způsobila, že koberce toto jaro jen větrala. Dítě se narodí v listopadu. Když všechno půjde dobře, pořádně je vypere ještě do Vánoc.

Napřímila bolavá záda a otevřela dveře domku. Obešla ho a dovolila si chvíli odpočinku. Na této straně měla svou pýchu: rostliny, o které se v nehostinném prostředí pečlivě starala. Kopr, petržel a pažitku měla mezi popínavými růžemi a srdcovkami. Malý záhonek byl dojemně krásný mezi šedivostí skal a pokaždé se jí hrdlo stáhlo dojetím, když procházela kolem domu a viděla ho. Byl jen její, vytvořila ho vlastníma rukama. Všechno ostatní patřilo Karlovi a Julianovi. Ti byli pořád v pohybu. Když nesloužili na majáku a nespali, tak něco zatloukali, spravovali, sekali. Nelenošili, to jim musela přiznat, ale v jejich činnosti bylo něco manického. Zarputile zápolili s větrem a slanou vodou, která jim neúprosně ničila všechno, co udělali.

„Nechala jsi otevřené dveře,“ vykřikl na ni Karl, který se náhle objevil za rohem. Lekla se, až poskočila, a chytila se za břicho. „Kolikrát jsem ti už řekl, že je musíš zavírat? Copak máš v hlavě piliny?“

Vypadal rozhněvaně. Věděla, že v noci sloužil na majáku, a když byl unavený, choval se ještě vztekleji. Vyděšeně se choulila před jeho rozzuřeným pohledem.

„Promiň. Myslela jsem, že…“

„Ty jsi myslela! Huso! Ani dveře za sebou neumíš zavřít. Plýtváš časem, místo abys dělala něco užitečného. Já a Julian se celé dny dřeme, a ty si hraješ s tímhle!“ Pokročil dopředu, a než stačila zareagovat, vyškubl keř růží i s kořeny.

„Ne! Karle, ne!“ Nemyslela na sebe, ale na stonky, které visely v sevřené pěsti a které chtěl zničit. Pověsila se mu na ruku a snažila se mu vytržené květiny vzít.

„Kruci, co to děláš?“

Bílý v obličeji, s už známou podivnou směsí nenávisti a zoufalství v tváři, zvedl ruku, aby ji uhodil. Jako by doufal, že rána utiší jeho vlastní utrpení. Kdyby jen věděla, proč trpí a proč si myslí, že je to její vina!

Neuhnula mu, obrnila se a otočila k němu tvář, čekala na ránu. Ale ruka se mu ve vzduchu zastavila. Překvapeně na něho pohlédla a pak se otočila směrem, kam se díval. K moři, směrem ke Fjällbace.

„Někdo sem jede,“ řekla a pustila jeho paži.

Během jejich skoro ročního pobytu na ostrově sem nikdy nikdo nepřiplul. Kromě Karla a Juliana nezahlédla jedinou živou duši od chvíle, kdy vstoupila do člunu na Gra skär.

„Zdá se, že je to farář.“ Karl pomalu spustil ruku, ve které držel vyškubnutý trs. Pohlédl na květiny, jako by nevěděl, jak se mu do ruky dostaly. Pak je pustil na zem a nervózně si utřel dlaň o kalhoty.

„Co tu může chtít farář?“

Emelie v jeho pohledu zahlédla neklid a na krátký okamžik se zaradovala. Vzápětí se však pokárala. Karl je přece její muž a v bibli stojí, že žena musí svého muže ctít. Ať dělá, co dělá, Emelie se musí podrobit svému údělu.

Člun s farářem se blížil. Když byl jen několik set metrů od přístavního můstku, zvedl Karl ruku k pozdravu a šel mu naproti. Emelii prudce bušilo srdce. Bylo dobré, nebo špatné, že se tu kněz nečekaně objevil? Položila si ruku na břicho. I v něm cítila neklid.

Patrik byl nespokojený, že toho včera tak málo udělal. Byla sice neděle, přesto zajel na stanici, sepsal hlášení o ukradené lodi, podíval se, jestli ji někdo neinzeruje k prodeji, ale nic nenašel. Mluvil s Paulou a poprosil ji, aby prošla obsah aktovky. On sám do ní jen rychle nahlédl a viděl, že tam leží počítač a hromádka papírů. Pro jednou se na něho v tomto vyšetřování usmálo štěstí. V aktovce našli i Matsův mobil.

Dnes časně ráno nastoupil s Martinem do vozu a jeli do Göteborgu. Chtěli toho stihnout co nejvíc.

„Kde začneme?“ zeptal se Martin. Seděl jako obvykle na sedadle spolujezdce, i když dělal, co mohl, aby Patrika přesvědčil, že by ho měl nechat řídit.

„Na sociálce. Mluvil jsem s nimi v pátek a dohodli jsme se, že přijedeme kolem desáté.“

„A potom Útočiště? Na co nového se budeme ptát?“ „Doufám, že se o jejich činnosti více dozvíme na úřadě a že nás to trochu nasměruje.“

„Bývalá Sverinova partnerka nic nevěděla? S ničím se jí nesvěřil?“ Martin usilovně hleděl na silnici a instinktivně se přidržel držadla nad dveřmi, když Patrik až příliš odvážně předjížděl kamion.

„Moc nám to nepřineslo. Ovšem kromě aktovky. Ta může být hodně důležitá, ale Paula napřed musí všechno projít. Na počítač si asi netroufneme, neznáme hesla a takové věci, ten musíme poslat dál.“

„Jak Annie přijala zprávu o jeho smrti?“

„Zdála se skutečně otřesená. Připadá mi hodně zranitelná a jako by to nemohla pochopit.“

„Nemáme tady zahnout?“ Martin ukázal na odbočku.

Patrik zaklel a tak prudce zabočil, že do nich vůz za nimi málem narazil.

„Zatraceně, Patriku!“ vykřikl Martin, bledý v obličeji.

O deset minut později byli na sociálce a okamžitě je zavedli k šéfovi, který se představil jako Sven Barkman. Když si odbyli formality, usadili se u malého konferenčního stolku. Sven Barkman byl drobný štíhlý muž s úzkým obličejem, který ještě prodlužovala špičatá brada s bradkou. Patrikovi se vybavil kreslený obrázek profesora Kalkyla, jemuž se muž neuvěřitelně podobal. Jeho hlas ale se vzhledem nesouhlasil, což je oba překvapilo. Drobný muž mluvil basem, který zvučně rezonoval v malé místnosti. Patrika napadlo, že by se Sven hodil na operního zpěváka, a když se rozhlédl kolem sebe, jeho představa se mu potvrdila. Fotografie, diplomy a ceny vypovídaly o jeho členství v nějakém sboru. Patrikovi jméno hudebního tělesa nic neřeklo, ale zjevně bylo hodně úspěšné.

„Měli jste nějaké otázky na Útočiště,“ pobídl je Sven a naklonil se nad stolek. „Smím se zeptat proč? Dáváme si velký pozor na to, s kým spolupracujeme, a pochopitelně nás zneklidní, když se na někoho ptá policie. Navíc je Útočiště speciální zařízení, což asi víte, a tak jsme hodně opatrní.“

„Pracují tam ženy i muži, že?“ vyptával se Patrik.

„Je to především záležitost Leily Sundgrenové, která ráda odvážně experimentuje, ale my ji podporujeme.“

„Nebojte se, o ni nejde, ale jejich bývalý zaměstnanec byl zavražděn a my se snažíme co nejvíc zjistit o jeho životě. Protože přestal pro Útočiště pracovat před pouhými čtyřmi měsíci, a vzhledem k náplni jejich práce, se na tuto organizaci chceme podívat blíže. Nemáme ale naprosto žádný důvod k podezření, že by neprovozovali svou činnost korektně.“

„To rád slyším. No, mrkneme se…“ Sven očima projížděl papíry před sebou a přikyvoval si. Mluvil sám pro sebe, zatímco Patrik a Martin trpělivě čekali.

„No, už jsem si osvěžil detaily. S Útočištěm spolupracujeme pět let, přesně řečeno pět a půl. Vyšetřování vraždy není zrovna nejlepší reklama…“ Rozesmál se bublavým smíchem. „Poslední dobou jim předáváme stále více případů. Pochopitelně jsme se spoluprací začínali opatrně, abychom viděli, jak to bude fungovat. V uplynulém roce šlo o naše čtyři klientky. Hádal bych, že se Útočiště stará tak o třicítku žen ročně.“

Pohlédl na ně a čekal na další otázku.

„Jak to probíhá? Jaký typ záležitostí jim předáváte? Připadá mi to jako dost extrémní opatření a předpokládám, že se dříve pokusíte o jiné možnosti,“ ozval se Martin.

„Zcela správně. Napřed s klienty pracujeme sami. Útočiště je až poslední možnost. Případy se liší závažností. Někdy dostaneme dostatečně včas podnět, že je rodina problematická, ale občas přijdou varovné signály hodně pozdě.“

„Jaké případy řešíte nejčastěji?“

„Na to není snadné odpovědět. Ale uvedu příklad. Škola nám oznámí, že nějaké dítě podle nich není v pořádku. Zaměříme se na rodinu a šetřením doma často rychle zjistíme, jak tam situace vypadá. Může existovat i dosud neznámá dokumentace, která nám pomůže.“

„Dokumentace?“ vyzvídal Patrik.

„Ano. Třeba lékařské zprávy z opakované hospitalizace, další upozornění ze školy. Snažíme se získat co nejvíc informací. Na prvním místě pracujeme s rodinou jako takovou, s lepším nebo horším výsledkem. Teprve potom, až jako poslední možnost, pomáháme ženě a případně i matce s dětmi zmizet. Bohužel se to stává častěji, než bychom si přáli.“

„Jak to konkrétně probíhá, když se na Útočiště obrátíte se žádostí o spolupráci?“

„Spojíme se s nimi, nejčastěji právě s Leilou Sundgrenovou, a informujeme je většinou ústně o situaci, v jaké se žena momentálně nachází.“

„Stává se, že Útočiště případ odmítne?“ Patrik se zavrtěl. Židle byla strašně nepohodlná.

„Zatím se to nestalo. Vzhledem k tomu, že v jejich zařízení bydlí i děti, nepřijímají ženy, které mají problém s alkoholem, drogami a psychické potíže. To už ale víme a takové ženy jim neposíláme. Pro tyto případy jsou jiné možnosti. Takže skutečně nám nikdy nikoho neodmítli.“

„A jak se postupuje dál?“ zeptal se Patrik.

„Mluvíme s nimi, zprostředkujeme kontakt a dbáme na co největší diskrétnost. Jde o to, aby ženy byly v bezpečí a nikdo je nenašel.“

„Jak je potom sledujete? Nemáte kvůli nim tady v úřadě potíže? Umím si představit, jak některé muže rozlítí, když se jejich ženy a děti vypaří,“ napadlo Martina.

„No, nemůžou zmizet navždy. To by nebylo přípustné. Nelze otci odejmout děti natrvalo, musí mít možnost se změnit. Ale to se rozumí, výhrůžky si tu vyslechneme, občas voláme policii. Naštěstí se tu zatím nic vážného nepřihodilo, musím to zaklepat.“

„A dál?“ Martin se nevzdával.

„Případ zůstává u nás a máme stálý kontakt s organizací, s níž spolupracujeme. Naším cílem je najít přijatelné řešení. Většinou neuspějeme, ale jsou i případy, kdy se to poštěstí.“

„Zaslechl jsem, že některé organizace ženám umožní zmizet v cizině,“ podotkl Patrik. „Znáte takový případ?“

Sven se ošil. „Vím, o čem mluvíte. Také čtu večerníky. Výjimečně opravdu ženy, které u nás vedeme, zmizely, ale neexistují důkazy, že to bylo s cizí pomocí. Mohly se přece rozhodnout samy.“

„A neoficiálně?“

„Neoficiálně bych připustil, že jim někdo pomohl. Ale co můžeme dělat bez důkazů?“

„Zmizela podobným způsobem některá z žen, kterou jste předali do Útočiště?“

Sven chvíli seděl tiše a pak se hluboce nadechl. „Ano.“

Patrik se rozhodl, že se nebude dál vyptávat. Asi bude mít větší smysl otázat se přímo v Útočišti. Sociálka zjevně ctila princip „čím méně víme, tím líp“.

„Děkujeme vám za váš čas. Ty už nemáš další otázku?“ pohlédl na Martina, který zavrtěl hlavou.

Cestou k autu měl Patrik podivný pocit. Dosud ho nenapadlo, že tolik žen musí opustit své domovy, a to slyšeli jen o případech, které souvisejí s činností Útočiště. To byl důvod k zamyšlení.

Erika nemohla přestat myslet na Annii. Vypadala skoro stejně, přesto byla úplně jiná, jako vybledlá kopie sebe samé. Připadala jí vzdálená. Světlo, které z ní vyzařovalo, když chodily do školy, zmizelo, a to i přesto, že pořád byla stejně krásná, stejně nedostižná. Něco z ní vyprchalo. Erika to nedokázala popsat. Věděla jen, že ji setkání s Annií rozesmutnilo.

Tlačila před sebou kočárek do Galärského vršku a několikrát se musela zastavit.

„Mami, tebe bolí nožičky?“ zeptala se Maja, která spokojeně stála na stupátku širokého kočárku. Oba chlapci právě usnuli a při troše štěstí chvíli budou spát.

„Hop, mami.“ Maja si na stupátku povyskočila, aby matce ulehčila.

„Díky, holčičko. Hop!“ Erika pořádně zabrala, aby vytlačila poslední kousek kolem obchodu s látkami.

Když Maju bezpečně předala ve školce a vracela se domů, něco si připomněla. Na Gra skäru dostala nápad. Dlouhý stín majáku a Anniin pohled, když mluvili o duších, ji přiměly vzpomínat na historii ostrova. Proč o tom nezjistit víc?

Otočila kočárek a zamířila ke knihovně. Musela nějak vyplnit den, a dokud chlapci spali, klidně mohla chvíli strávit s knihami. V každém případě to bude lepší než vysedávat u televize s Oprah a Rachel Rayovou.

„Vy jste tady?“ přivítala ji radostně May, když Erika

zaparkovala kočárek u dveří, aby nepřekážel. Knihovna ale byla prázdná, a tak se ani nemusela nikomu vyhýbat.

„To jsou zlatíčka,“ vrkala May a sehnula se nad kočárek. „Jsou stejně hodní jako krásní?“

„Jsou báječní,“ potvrdila Erika. Opravdu si na ně nemohla stěžovat. Problémy, které měla s malou Majou, jako by nebyly, což ovšem hodně záviselo i na jejím vlastním postoji. Když se chlapci v noci s křikem probudili, cítila vděčnost, ne úzkost. Kromě toho byli nespokojení málokdy a budili se jen jednou za noc, když chtěli pít.

„No, vy se tu vyznáte. Řekněte, kdybyste s něčím potřebovala pomoct. Jde o novou knihu?“ Zvědavě se na Eriku zahleděla.

K Eričině velké radosti bylo celé městečko hrdé na její úspěchy a její psaní sledovalo s velkým zájmem.

„Ne, ještě jsem se do ničeho nepustila. Teď chci trochu pátrat pro vlastní potěšení.“

„Ano? A o čem?“

Erika se rozesmála. Její spoluobčané rozhodně netrpěli nesmělostí. Ale když se člověk nezeptal, nic se nedozvěděl. Sama byla ještě zvědavější než ostatní, což jí Patrik často připomínal.

„Chci se podívat, jestli tu nejsou nějaké knihy o ostrovech. Hlavně mě zajímá Gra skär.“

„Ostrov duchů?“ podivila se May. Sehnula se ke spodní polici. „Zajímají vás strašidelné historky? To byste si měla popovídat se Stellanem z Nolhottenu. A potom také KarlAlan Nordblom toho o ostrovech hodně ví.“

„Díky. Podívám se, s čím bych mohla začít. Zajímali by mě duchové, historky o majácích a takové věci. Máte tu něco podobného?“

„Hmm…“ May usilovně hledala v policích. Vytáhla knihu, zalistovala v ní, uložila ji zpět. Vzala jinou, prohlédla a dala si ji do náruče. Za chvíli Erice podala čtyři knihy.

„Tady by snad něco mohlo být. Ale asi nebude snadné najít něco právě o Gra skäru. Mohla byste se také obrátit na Bohuslänské muzeum,“ navrhla a sedla si za pult.

„Začnu s tímhle,“ řekla Erika a ukázala na hromádku. Ujistila se, že dvojčata spí, a dala se do čtení.

„Co to je?“ Tlupa spolužáků se na školním dvoře nahrnula kolem Jona, kterého moc těšilo, že je v centru zájmu.

„Našel jsem to. Bude to něco dobrého,“ řekl a hrdě zvedl sáček.

Melker do něho ze strany šťouchl. „Jak to, že jsi to našel ty? Přece jsme to našli všichni, ne?“

„Vy jste to vytáhli z popelnice? Fuj, to je hnusné! Vyhoď to, Jone.“ Lisa nakrčila nos a odkráčela.

„Je to přece v sáčku.“ Opatrně otevřel uzávěr. „A ostatně, bylo to v koši na papír, ne v popelnici.“

Holky jsou hrozné. Když byl menší, hrál si i s děvčaty, ale co začaly chodit do školy, jako by se proměnily. Jen se pořád hihňají a poučují.

„Ježíši, holky jsou strašně pitomé,“ prohlásil a kluci kolem s ním souhlasili. Všichni věděli, o čem mluví. Sladkosti přece nejsou o nic horší jen proto, že je někdo hodí do koše.

„Vždyť jsou v sáčku,“ opakoval Melker a všichni kluci přikyvovali.

S otevřením sáčku čekali až do polední přestávky. Sladkosti měli ve škole zakázané, a tak to bylo o to napínavější. Vypadalo to jako bílý prášek, který se prodává v krabičkách tvaru hokejového puku. Ti kluci, co ho našli, se cítili jako opravdoví dobrodruzi, něco jako Indiana Jones. Jon bude – nebo budou spolu s Melkerem a Jackem – hrdina dne. Teď jen zbýval problém, kolik musí nabídnout ostatním. Kdyby jim nic nedali, naštvali by se. A když se rozdělí, zbude na ně tři málo.

„Všichni ochutnají. Ale každý jen třikrát namočí prst,“ rozhodl nakonec. „A my, co jsme to našli, dostaneme první.“

Melker a Jack si olízli ukazováčky a natáhli je k sáčku. Bude to slané jako hokejový prášek? Nebo kyselé jako jiný prášek v podobných krabičkách? Byli ale silně zklamaní.

„Nemá to vůbec žádnou chuť, není to mouka?“ zaváhal Melker a odtáhl se.

Jon se překvapeně zahleděl do sáčku. Olízl si prst jako ostatní a zabořil ho hluboko do pytlíku. Doufal, že se Melker plete, a pořádně si lízl. Ale prášek opravdu neměl žádnou chuť, vůbec žádnou. Jen maličko brněl na jazyku. Otráveně sáček odhodil do koše a zamířil ke škole. V puse měl divnou chuť. Vyplázl jazyk a otřel si ho rukávem, ale nepomohlo to. Teď mu ke všemu začalo prudce bušit srdce. Začal se potit a nohy jako by ho nechtěly poslouchat. Koutkem oka zahlédl, že se Melker a Jack skulili na zem. Asi na něčem uklouzli nebo dělají hlouposti. Najednou se pod ním zvedla země, a než spadl na asfalt, všechno mu před očima zčernalo.

Hrozně ráda by jela do Göteborgu místo Martina. Ale teď na druhou stranu může v klidu prohlížet obsah aktovky Matse Sverina. Počítač okamžitě poslala na technické oddělení, kde mají podstatně lepší odborníky na elektroniku, než je ona sama.

„Zaslechl jsem, že se našla jeho taška.“ Do dveří strčil hlavu Gösta.

„Ano, tady je.“ Ukázala na psací stůl, kde ležela hnědá kožená aktovka.

„Už ses stačila podívat?“ Gösta vešel dovnitř a postavil si židli vedle její.

„Ne, zatím jsem jen poslala počítač technikům.“

„Ano, o to se musí postarat oni. Akorát že dlouho nic nebudeme vědět,“ řekl s povzdechem.

Paula chápavě přikývla.

„S tím nic nenaděláme. Já bych se do toho v žádném případě neodvážila pustit a riskovat, že něco smažu. Ale právě jsem prozkoumala mobil. To šlo rychle. Skoro žádná čísla tam nemá a hovory prakticky jen do práce, z práce a svým rodičům. Žádné fotografie ani uložené esemesky.“

„Byl to opravdu zvláštní člověk,“ poznamenal Gösta a ukázal na tašku. „Podíváme se, co tam ještě má?“

Paula si přitáhla aktovku a začala ji opatrně vyprazdňovat. Rozkládala všechno na stůl před nimi, a když si byla jistá, že tam víc není, odstavila ji na zem. Na stole teď leželo několik tužek, svorky, minikalkulačka, žvýkačky Stimorol a tlustý svazek papírů.

„Rozdělíme si to?“ Paula tázavě ukázala na hromádku. „Každý půl?“

„Hmm.,“ zamručel Gösta a sáhl po papírech. Položil si je na kolena a začal je probírat. „Nechceš si to vzít k sobě?“

„Aha., no jistě.“ Gösta se zvedl a odklátil se do své kanceláře hned vedle.

Jakmile Paula osaměla, začala se probírat dokumenty. Vrásky na čele se jí prohlubovaly s každým listem, který obrátila. Po půlhodině intenzivního čtení zašla za Göstou.

„Chápeš něco z toho?“

„Absolutně nic. Je to jen spousta čísel a pojmů, které neznám. Musíme někoho poprosit o pomoc. Ale koho?“

„Vůbec netuším,“ přiznala Paula. Moc si přála, aby měla Patrikovi co ohlásit, až se vrátí z Göteborgu. Ale ekonomické termíny jí vůbec nic neříkaly.

„Nikoho z obce požádat nemůžeme. To by mohl být střet zájmů. Musíme najít někoho nezainteresovaného, kdo se na to podívá a vysvětlí, co to znamená. Můžeme papíry pochopitelně poslat policejním ekonomům, ale to zase budeme jen čekat.“

„Bohužel, já žádného ekonoma neznám.“

„Ani já ne,“ připustila Paula a bubnovala prsty do rámu dveří.

„A co Lennart?“ rozzářil se najednou Gösta. „Který Lennart?“

„Manžel Anniky. Je to přece ekonom.“

„Máš pravdu, pojď, zeptáme se jí.“ Vyšla s hromádkou papírů v ruce a Gösta ji následoval.

„Anniko?“ Paula lehce zaklepala na otevřené dveře.

Annika se otočila na židli a usmála se, když uviděla Paulu. „Potřebujete pomoc?“

„Ano. Není tvůj muž ekonom?“

„Je,“ odpověděla překvapeně Annika. „Stará se o ekonomické záležitosti u ExtraFilmu.“

„Myslíš, že by nám mohl pomoct?“ Paula ukázala na hromádku papírů. „Tohle bylo v aktovce Matse Sverina. Je to samé účetnictví. Ani jeden tomu nerozumíme a potřebovali bychom posoudit, jestli to pro nás může být zajímavé.“

„Zeptám se ho. A kdy byste to potřebovali?“ „Dnes,“ vyhrkli současně Paula i Gösta. Annika se rozesmála.

„Hned mu zavolám. Dokumenty mu doručte a jistě to nebude žádný problém.“

„Zajedu tam,“ nabídla Paula.

Čekali, než Annika promluví se svým mužem. Několikrát se s ním už setkali, když pro ni přišel na stanici, a každý ho musel mít rád. Byl skoro dva metry vysoký a ten nejlaskavější muž pod sluncem. Od doby, co se po mnohaletém marném čekání na dítě rozhodli pro adopci čínské holčičky, měli oba v očích novou jiskru.

„Můžeš jet, nemá teď v práci nic naléhavého a slíbil, že to hned projde.“

„Skvělé! Díky!“ Paula se široce usmála, a dokonce i Gösta povytáhl koutky svěšených úst, což jeho přísný obličej úplně proměnilo.

Rychle sedla do vozu. Zajet tam a zpět zabralo jen několik minut a celou zpáteční cestu si spokojeně pohvizdovala. Hned ale přestala, když zahnula ke stanici a zahlédla Göstu, který už na ni venku čekal. Soudě podle jeho výrazu se něco muselo stát.

Leila jim otevřela dveře oblečená do stejných sešlých džínsů jako minule, ve stejně vytahaném tričku, ale tentokrát šedém místo bílém. Kolem krku jí visel dlouhý stříbrný řetízek s malým srdíčkem.

„Pojďte dál,“ pozvala je a zamířila do kanceláře. Bylo tu stejně pečlivě uklizeno jako minule a Patrik přemítal, jak si někteří lidé dovedou udržet pořádek ve věcech. On se tolik snažil, a přesto jako by mu vždycky do místnosti vnikli šotci, a když se nedíval, všechno mu rozházeli.

Napřáhla ruku k Martinovi, představila se mu a pak se všichni posadili. Martin zvědavě hleděl na dětské malůvky po stěnách.

„Víte už, kdo Matteho zastřelil?“ zeptala se Leila.

„Vyšetřování probíhá, ale zatím vám nemáme co říct,“ odpověděl vyhýbavě Patrik.

„Ale nejspíš si myslíte, že to s námi má něco společného, když jste znovu přijeli.“ Pohrávala si s řetízkem, to bylo jediné, co prozrazovalo její neklid.

„Ještě jsme daleko nedošli, sledujeme několik stop.“ Patrik měl klidný hlas. Byl zvyklý, že lidé byli nervózní, když za nimi přišla policie. Nemuselo to znamenat, že něco skrývají. „Jen vám chceme ještě položit pár otázek a podívat se na vaši dokumentaci týkající se žen, o které jste se starali v době, kdy tu Mats pracoval.“

„S tím nesouhlasím. Jsou to citlivé údaje a ty nemůžeme jen tak poskytnout. Ženy by na to mohly doplatit.“

„Tomu rozumím, ale u nás jsou všechny údaje v bezpečí. Vyšetřujeme vraždu a máme právo je vidět.“

Leila se na chvíli zamyslela.

„Dobře,“ řekla nakonec. „Ale chtěla bych, aby dokumenty neopustily tuto kancelář. Jestli se s tím spokojíte, ukážu vám, co chcete.“

„To je v pořádku, díky,“ ozval se Martin.

„Právě jedeme od Svena Barkmana,“ poznamenal Patrik.

Leila si okamžitě začala znovu pohrávat s řetízkem. Naklonila se k nim.

„Jsme závislí na dobré spolupráci se sociálkou. Snad jste mu nenaznačovali, že je v naší činnosti něco podivného? Jsme stále pod přísnou kontrolou, protože nás považují za trochu neortodoxní.“

„Ne. Vysvětlili jsme mu důvod naší návštěvy a žádná kritika Útočiště nezazněla.“

„To ráda slyším,“ řekla Leila, ale stále nevypadala o moc klidněji.

„Podle Svena k vám během roku z různých sociálek přijde asi třicítka případů. Souhlasí to?“ zeptal se Patrik.

„Ano, tohle číslo přece padlo i při našem předchozím hovoru.“ Její hlas teď zněl profesionálněji a sepjala před sebou ruce na psacím stole.

„Kolik případů je z nich problematických?“ pospíšil si Martin s otázkou a Patrik se v duchu napomenul, že mu musí nechávat více prostoru.

„Pod pojmem „problematický’ si představujete muže, kteří by přišli vyhrožovat Útočišti?“

„Ano.“

„Pak žádný. Většina násilníků, kteří bijí své ženy nebo děti, si nemyslí, že dělají něco špatného. V jejich očích se provinily ženy. A pokud někomu vyhrožují, tak právě jim, ne nám.“

„Ale případy, kdy dojde na výhrůžky instituci, existují, ne?“ poznamenal Patrik.

„To ano, je jich několik za rok. Ale o těch spíš slyšíme ze sociálky.“

Patrik spočinul pohledem na jednom z obrázků na stěně za Leilou. Stála na něm obrovská postava a vedle ní dvě menší. Ta velká cenila zuby a vypadala hrozivě. Malým padaly z očí velké slzy na trávník. Polkl. Jednoduše nechápal, jak nějaký muž dokáže udeřit ženu, tím méně dítě. Při pomyšlení na to, že by někdo mohl ublížit Erice nebo dětem, zaryl prsty do opěradla židle.

„Jak postupujete v jednotlivých případech?“

„Zavolají nám ze sociálky a krátce popíší situaci. Stává se, že k nám žena přijde na první návštěvu, a teprve pak se přestěhuje do chráněného bydliště. Často ji doprovodí někdo ze sociálky. Někdy přijede taxíkem nebo ji přiveze někdo blízký.“

„A potom?“ tázal se Martin.

„To je různé. Někdy postačí, aby tu žena zůstala, než se situace uklidní, a pak se ji pokusíme normálně řešit. Pokud se nám zdá, že je to pro ni nebezpečné, musíme ji přesunout na jiné chráněné místo. Jindy nabídneme pomoc s právními záležitostmi a se vším, co je potřebné, aby dotyčná zůstala neviditelná. Tyto ženy často žijí mnoho let v trvalém strachu. Mohou trpět podobnými symptomy jako váleční zajatci a nedokážou samostatně jednat. Pak jim musíme se všemi praktickými věcmi pomoct.“

„A pokud jde o psychiku?“ Patrik se znovu zadíval na velkou černou postavu s vyceněnými zuby. „Můžete pomoct i tam?“

„Ne tolik, kolik bychom si přáli. Máme omezené možnosti. Spolupracujeme ale s několika psychology a především se zaměřujeme na děti.“

„V novinách se občas člověk dočte, že nějaká žena s pomocí neziskové organizace zmizí do ciziny a pak má na krku únos dítěte. Znáte i takový případ?“ Patrik na Leilu pozorně hleděl, ale nic nenasvědčovalo, že by jí tato otázka byla nepříjemná.

„Jak říkám, jsme závislí na dobré spolupráci se sociálkou a na takové řešení nemáme prostředky. Můžeme nabídnout pomoc v rámci zákona. Jistě jsou také ženy, které uniknou na vlastní pěst. Ale za to nenese Útočiště žádnou zodpovědnost.“

Patrik se rozhodl, že toto téma opustí. Leila zněla dost přesvědčivě a teď na ni nechtěl více naléhat.

„V těch problematičtějších případech musíte ženy přestěhovat?“ zeptal se Martin.

„Ano. Dá se říct,“ odpověděla Leila.

„Existují nějaká rizika?“ zeptal se Patrik. Cítil, že mu v kapse začal vibrovat mobil. Teď musí volající počkat.

„Občas se některým mužům podaří zjistit chráněné adresy, například tak, že sledují náš personál. Pokaždé se něco přiučíme a neustále bezpečnost zlepšujeme. Ale cílevědomost některých mužů nelze podceňovat.“

V Patrikově kapse to stále vibrovalo a on přidržel ruku na mobilu, aby neposkakoval.

„Měl Mats něco společného právě s takovými případy?“

„Ne. Věnujeme velkou pozornost tomu, aby se zaměstnanci neangažovali jen v jednom případu. Kontaktní osobu ženy stále mění.“

„Nedělá to dobrotu?“ Mobil znovu začal vibrovat a Patrik cítil rostoucí rozčilení. Copak je tak těžké pochopit, že občas nemůže odpovědět?

„Ne. Je moc důležité udržet si odstup. Osobní vztahy by ženám přinášely jen zvýšené riziko. Je to pro jejich prospěch.“

„Jak bezpečná je nová adresa, na kterou se přestěhují?“ Martin se podíval na Patrika, než otázku položil.

Leila si povzdechla. „Bohužel dnes ve Švédsku nemáme mnoho možností, aby ženy byly tak v bezpečí, jak potřebují. Jak říkám, někdy je přesuneme do chráněného bydliště v jiném městě, jejich osobní údaje držíme v utajení a poskytneme jim nouzový alarm pro přímý kontakt s policií.“

„Jak to funguje? V Tanumshede s ničím takovým nepracujeme.“

„Tlačítko je napojené na policejní centrálu. Když se stiskne nouzový signál, ozve se u nich a současně je zesilovač na telefonu, aby bylo slyšet, co se v bytě právě děje.“

„A jak je to ošetřeno právně? Svěření dítěte do péče matky a podobné věci? Nemusí ženy k soudu?“ zeptal se Patrik.

„To ošetří náš zástupce.“ Leila si za ucho zastrčila krátce zastřižené vlasy.

„Rádi bychom se blíže podívali na problematičtější případy z doby, kdy tu pracoval Mats,“ požádal Patrik.

„Dobře. Ale my jsme je podle závažnosti nikdy netřídili a všechny tu už nemáme. Když se žena odstěhuje, zpravidla podklady odesíláme zpět na sociálku a archiv není starší než rok. Všechno vám vytáhnu a můžete se podívat, na co chcete. Ale,“ pozvedla prst, „jak jsem řekla, nic odtud nesmíte odnést, takže si dělejte poznámky, pokud potřebujete.“ Vstala a šla ke kartotéce. „Tady jsou.“ Položila před ně dvacítku složek. „Půjdu teď na oběd, tak tu budete mít klid. Vrátím se asi za hodinu, jestli budete mít nějaké otázky.“

„Díky,“ řekl Patrik a sklíčeně pohlédl na hromadu složek. S tím hned tak hotovi nebudou. A nejhorší je, že nevědí, co hledají.

Moc dlouho v knihovně nepobyla. Dvojčata se rozhodla jen pro malé zdřímnutí, ale aspoň s něčím začala. Když psala o skutečných vraždách, musela mnoho hodin věnovat studiu a rešerším, což bylo stejně zábavné jako samo psaní. Teď chtěla dál pátrat po pověstech o Ostrově duchů. Musela na něj ale přestat myslet, protože v okamžiku, kdy s kočárkem zahnula ke vjezdu doma v Sälviku, začali oba chlapci křičet hlady. Pospíšila si a rychle jim připravila dvě láhve. Byla hříšně šťastná, že nemusí kojit.

„No jo, tak přestaň,“ chlácholila Noela.

Jako obvykle měl z nich dvou větší hlad. Občas pil tak rychle, až mu zaskočilo. Anton byl pomalejší, potřeboval dvojnásobek času, než lahev vyprázdnil. Erika si připadala jako „supermatka“, když seděla s lahví v každé ruce a současně krmila dvě děti. Chlapci na ni hleděli každý ze své strany a Erika málem začala šilhat, když se snažila na oba dívat současně.

„Tak co, je to už lepší? Myslíte, že se maminka může konečně svléknout?“ zeptala se se smíchem, když si uvědomila, že vběhla dovnitř v bundě i botách.

Posadila každého do sedátka, v hale se svlékla a odnesla obě děti do obývacího pokoje. Pak se posadila na gauč a zvedla nohy na stolek.

„Maminka bude hned dělat něco užitečného. Teď ale potřebuje chvíli s Oprah.“

Zdálo se, že to je chlapcům úplně jedno.

„Nudíte se, když doma nemáte sestřičku?“

Zkraje nechávala Maju co nejvíc doma, ale zakrátko viděla, že to není dobře. Holčička toužila po dalších dětech a těšila se do školky. Byl to opravdu velký rozdíl proti strašnému období, kdy vypravovat ji do školky byla menší světová válka.

„Zajdeme dnes pro ni dřív? Co myslíte?“ Mlčení si vyložila jako souhlas. „Ale maminka ještě neměla kávu. A to je hotová tragédie, jak říká tatínek. Ne že byste museli moc poslouchat, co říká.“

Zasmála se a šla do kuchyně zapnout kávovar. Na telefonním záznamníku svítila jednička, které si dřív nevšimla. Někdo jim nechal vzkaz a Erika stiskla tlačítko. Když zaslechla hlas, vypadla jí odměrka z ruky a přitiskla si dlaň na ústa.

„Ahoj, sestřičko, to jsem já, Anna, pokud ovšem nemáš více sester. Jsem pěkně rozklepaná a mám ten nejohavnější účes na světě. Ale jsem tady. Aspoň myslím. Vím, že jsi tu byla a že sis dělala starost. Nemůžu slíbit, že…“ Hlas se jí zlomil. Zněl chraplavě a ozývala se v něm bolest. „Jen chci říct, že už jsem tady.“

Erika zůstala několik vteřin bez hnutí. Pak klesla na zem a rozplakala se. V ruce dál křečovitě svírala plechovku s kávou.

„Nemusíš jít do práce?“ Rita měnila Leovi plenu a zahleděla se přísně na Mellberga.

„Po obědě budu pracovat doma.“

„Opravdu? Pracovat.?“ Významně pohlédla na televizi, kde právě běžel program o nadšencích, kteří z různého odpadu sestavovali stroje a pak s nimi soutěžili.

„Nabírám sílu. To je také důležité. Policista by jinak mohl snadno vyhořet.“ Mellberg si vzal Lea a zvedl ho nahoru, až se chlapec dusil smíchy.

Rita to vzdala. Neuměla na něho být přísná. Ovšemže viděla všechno, co ostatní: že to je buran, že umí být ukrutně tvrdohlavý, někdy si nevidí na špičku nosu a nehne ani prstem, když nemusí. Ale současně znala i jeho druhou stránku. V Leově blízkosti se mu rozzářil obličej, ochotně mu vyměnil plenu nebo v noci vstal, když se chlapec rozplakal. K ní se choval jako ke královně, jako k daru, který mu seslal bůh. Dokonce měl tolik dobré vůle, že se učil tančit salsu, kterou vášnivě milovala. Nikdy nebude králem tanečního parketu, ale naučil se tolik, aby jí příliš nešlapal na nohy. Věděla i to, že miluje svého syna Simona. Skoro sedmnáctiletý mládenec se v jeho životě objevil nedávno, ale když na něho přišla řeč, zazářila v Mellbergových očích hrdost. Dal mu najevo, že tu pro něho je. Pro to všechno Bertila Mellberga z celého srdce milovala.

Zašla do kuchyně. Zatímco připravovala oběd, myslela na děvčata. Byla si jistá, že něco není v pořádku. Mrzelo ji, že je Paula nešťastná. Tušila, že dcera neví, v čem je problém. Johanna se odcizovala všem, nejen Paule. Možná jich žilo příliš mnoho společně. Johanna samozřejmě nebyla nadšená tím, že se o byt dělí s tchyní a nevlastním tchánem a navíc se dvěma psy. Současně ale bylo hodně praktické, že ona i Bertil mohli pomáhat s dítětem, když obě ženy byly v práci.

Napadlo ji, že by jim měla doporučit, aby si našly vlastní bydlení. Míchala maso v kastrolu a cítila, jak se jí svírá srdce při představě, že ráno nebude moct vynést Lea z postýlky a vidět jeho roztomilý úsměv. Osušila si slzy hřbetem ruky. Určitě ji štípe cibule, přece by se jen tak během dne nerozplakala. Polkla a zadoufala, že to děvčata nějak dobře vyřeší. Ochutnala a přidala trochu chilli. Musí to krásně pálit v celém těle, jinak by to nebylo ono.

Na kuchyňském stole se rozezněl Bertilův mobil. Šla se podívat na displej. Volali mu ze stanice. Nejspíš si říkají, kam se poděl, pomyslela si a nesla mu mobil do pokoje, ale zastavila se ve dveřích s vyzvánějícím přístrojem v ruce. Bertil seděl na gauči, spal s hlavou opřenou o opěradlo a dýchal zhluboka pootevřenými ústy. Leo se choulil na jeho velkém břiše. Pěstičku si opíral o tvářičku a spal, hluboce a klidně oddechoval a hrudníček se mu zvedal ve stejném rytmu jako dědečku Bertilovi. Rita hovor zamáčkla. Policie musí počkat. Bertil teď má na práci něco důležitějšího.

„V sobotu se to povedlo.“ Anders pohlédl zkoumavě na Vivianne. Vypadala unaveně a napadlo ho, jak moc ji to všechno ničí. Možná že je jejich minulost přece jen dostihla. Ale věděl, že nemá smysl o tom začít, nechtěla mu naslouchat. Byla tvrdohlavá a šla si za svým, což jí umožnilo – a patrně i jemu – aby přežili. Byl na ní vždycky závislý. Starala se o něho a všechno pro něho udělala. Ale občas ho napadlo, jestli není čas na změnu, výměnu rolí.

„Jak vycházíš s Erlingem?“ zeptal se a sestra se ušklíbla.

„Kdyby nebylo toho, že každý večer usne jako špalek, nevím, jak bych to vydržela,“ neradostně se usmála.

„Už jsme skoro u cíle,“ řekl, aby ji utěšil, ale viděl, že to moc nezabralo. Z Vivianne vždycky vyzařovalo zvláštní světlo, ale poslední dobou jako by vyhasínalo, i když to zřejmě postřehl jen on sám.

„Myslíš, že najdou počítač?“

Vivianne sebou škubla. „Ne, to už by ho asi měli.“ „Máš pravdu.“

V místnosti nastalo ticho.

„Včera jsem se ti snažila dovolat,“ řekla opatrně Vivianne.

Anders strnul. „Ano?“

„Vůbec jsi to nebral.“ „Asi jsem vypnul mobil.“ „Na celý večer?“

„Byl jsem unavený. Udělal jsem si koupel a trochu si četl. Také jsem se chvíli probíral zprávami.“

„Aha,“ utrousila, ale slyšel, že mu nevěří.

Dříve si nikdy nic netajili, ale i to se změnilo. Zároveň si ale byli bližší než kdy předtím. Nevěděl, jak se má zachovat. Teď, když se jejich cíl ocitl na dosah, nezdálo se mu už všechno tak jasné a úvahy mu nedaly v noci spát. To, co se dříve jevilo tak jednoduché, teď bylo těžké.

Má jí to říct? Mnohokrát už měl ta slova na jazyku, ale když otevřel ústa, mlčel. Nedokázal to. Vděčil jí za tolik. Stále ještě v duchu cítil pach cigaret a alkoholu, slyšel cinkot sklenic a hlasy lidí, kteří sténali jako zvířata. S Vivianne leželi schoulení do klubíčka pod její postelí. Držela ho v náručí, a i když nebyla o moc starší než on, připadala mu dospělá a vyzařovala bezpečí, jako kdyby ho dokázala ochránit proti všemu zlému.

„V sobotu to byl veliký úspěch,“ hlaholil Erling, který přicházel z toalety a otíral si mokré ruce o kalhoty. „Právě jsem mluvil s Bertilem a ten byl úplně naměkko. Jsi fantastická, víš to?“ Složil se vedle Vivianne a majetnicky ji objal kolem ramen. Pak jí dal mokrou pusu na tvář a Anders viděl, jak se Vivianne snaží, aby neuhnula. Vlažně se usmála a napila se čaje z šálku, který stál na stole.

„Jediný malý problém byl s jídlem.“ Erlingovi se udělala hluboká vráska mezi očima. „Bertil nebyl moc spokojený s tím, co se podávalo. Já nevím, jestli ten pocit měli

i ostatní, ale on je z nich nejdůležitější a našim zákazníkům musíme naslouchat.“

„Co přesně se mu nelíbilo?“ zeptala se Vivianne. Hlas měla chladný, ale Erling si toho zřejmě nepovšiml.

„Že tam bylo strašně moc zeleniny a další podivnosti. A málo omáček. Bertil navrhuje, že by se v Badisu měla podávat klasická domácí strava.“ Erling zářil nadšením a zdálo se, že očekává vřelý souhlas.

Vivianne toho už ale měla dost. Zvedla se a probodla ho pohledem. „Ten čas v kurzu byl opravdu k ničemu. Myslela jsem si, že jsi mou filozofii pochopil a je ti jasné, co je pro tělo a duši důležité. Tady je dům zdraví a bude se tu podávat to, co člověku přinese pozitivní sílu a energii, a ne svinstvo, které vede k infarktům a rakovině.“ Otočila se na podpatku a rozzlobeně odcházela. Cop na zádech se jí kýval v rytmu kroků.

„No tohle,“ vyjekl Erling, zjevně překvapený její reakcí. „Asi jsem jí šlápl na kuří oko.“

„Dalo by se to tak říct,“ poznamenal suše Anders. Ať se Erling chová, jak chce. Brzy to už bude úplně jedno. Pak znovu pocítil úzkost. Musí s Vivianne promluvit. Musí jí to sdělit.

„Co vlastně hledáme?“ Martin neklidně pohlédl na Patrika, který váhavě potřásl hlavou.

„Nevím. Musíme zapojit svou intuici, pročíst materiál v deskách a zamyslet se, jestli tam není něco, co bychom měli dál sledovat.“

Nastalo ticho, které rušilo jen šustění listů.

„To jsou ale příšerné případy,“ ulevil si po chvíli Patrik a Martin přikývl.

„A tohle je jen za poslední rok, dokonce ani ne všechno. Útočiště je jen jednou z organizací v zemi. To u nás v Tanumshede máme ještě štěstí.“

Martin opatrně zavřel jednu složku, položil ji stranou a otevřel další.

„Já jen nechápu.,“ Patrik nakousl nahlas myšlenku, která se mu honila hlavou od chvíle, kdy sem přišli.

„Odporní zbabělci,“ přitakal Martin. „Očividně to může postihnout kohokoliv. Sice Annu tak moc neznám, ale vždycky mi připadalo, že je až moc chytrá, aby se nechala týrat bývalým manželem.“

„To tedy máš pravdu.“ Patrik zbrunátněl, když si vzpomněl na Lucase. Ta doba je už naštěstí za nimi, ale před smrtí stačil své rodině hodně ublížit. „Je asi dost snadné moralizovat, jak žena může zůstat s mužem, který ji bije.“

Martin na stolek odložil další složku a hluboce se nadechl. „Rád bych věděl, jak to vnímají ti, co tu pracují a potkávají se s těmi ženami denně. Možná není tak divné, že toho už měl Sverin dost a odstěhoval se domů.“

„Asi je správné, že se kontaktní osoby stále mění. Jinak by se člověk nejspíš nedokázal neangažovat.“

„Ty si nemyslíš, že Sverinova vražda souvisí s něčím tady? Sama Leila přece naznačila, že občas se jim chce někdo pomstít. Co když se někdo rozhodl vyřídit si s ním účty?“

Patrik přikývl. „Ano, také mě to napadlo. Ale kdo?“ Ukázal na hromadu na stole. „Leila nás ujišťuje, že nikoho takového nezná. A bude asi zbytečné na ni naléhat.“

„Neměli bychom si pohovořit i s ostatními zaměstnanci? Od nich bychom se možná mohli něco dozvědět.“

„Hmm., máš pravdu,“ souhlasil Patrik. „Ale rád bych měl předtím jasnější představu, co hledáme.“

„A co tedy uděláme?“ Martin si netrpělivě prohrábl krátké zrzavé vlasy, až mu stály kolem hlavy.

„Pohovoříme si se sousedy v domě, kde bydlel. Přepadli ho na ulici před domem a třeba někdo něco zahlédl, ale nemluvil o tom. Teď zjistíme jména žen, s nimiž Mats pracoval, a třeba budeme mít důvod se ještě vrátit.“

„Dobře.“ Martin sklonil hlavu a znovu se začetl.

Zavřeli poslední složku právě ve chvíli, kdy přiběhla

udýchaná Leila. Svlékla si bundu a kabelku pověsila na věšák vedle dveří.

„Našli jste něco zajímavého?“

„Zatím to ještě nevím. Ale zaznamenali jsme si jména žen, s nimiž byl Mats v kontaktu. Díky že jste nám dovolila nahlédnout do složek.“ Patrik všechno srovnal do úhledné hromádky, kterou Leila založila zpět do kartotéky.

„Rádo se stalo. Snad je vám jasné, že s vámi spolupracujeme.“ Stála skloněná nad skříní se spisy.

„Oceňujeme to,“ ujistil ji Patrik a spolu s Martinem se zvedli.

„Měli jsme Matteho moc rádi. Byl to člověk, který nikdy nikomu neublížil. Na to při pátrání nezapomínejte.“ „Určitě ne, to mi věřte,“ potvrdil Patrik a podal jí ruku.

„Zatraceně, proč nám to nikdo nebere?“ prskala Paula.

„Takže ani Mellberg?“ podivil se Gösta.

„Ne. A Patrik neodpovídá. Martin má mobil přepojený na záznamník.“

„Mellberg mě nijak nepřekvapuje, ten určitě doma spí. Ale Patrik ho přece obvykle zvedá.“

„Zřejmě jsou v plné práci. Budeme se o to muset postarat sami a informovat je, až se vrátí.“ Vjela na parkoviště nemocnice v Uddevalle a zastavila.

„Patrně je odvezli na jednotku intenzivní péče,“ odhadla a běžela před Göstou k hlavnímu vchodu. Našli správný výtah a netrpělivě čekali, až je vyveze nahoru.

„Je to hodně nepříjemné,“ poznamenal Gösta.

„Ano. Umím si představit, jaký strach musí mít rodiče. Kde k tomu svinstvu mohli přijít? Jsou to přece sedmileté děti.“

Gösta potřásal hlavou. „Ano, to jsem také zvědavý.“ „Uvidíme, co nám řeknou.“

Když přišli na oddělení, Paula zastavila prvního lékaře, kterého zahlédli.

„Dobrý den, jsme tu kvůli těm školákům z Fjällbacky.“

Muž v dlouhém plášti přikývl. „Pojďte se mnou. Jsem jejich ošetřující lékař.“ Vydal se dlouhými kroky po chodbě a Gösta i Paula za ním museli popoběhnout, aby mu stačili.

Paula se snažila nadechovat jen ústy. Nenáviděla pach nemocnice. To bylo prostředí, od něhož se držela co nejdál, ale se svým povoláním se mu nemohla vyhnout.

„Jsou mimo nebezpečí,“ podotkl lékař přes rameno. „Škola okamžitě zareagovala a měli jsme jednu záchranku poblíž, takže dostali okamžitou pomoc.“

„Jsou při vědomí?“ zeptala se Paula. Byla pořádně udýchaná, jak běžela chodbou, a připomněla si, že by potřebovala vylepšit kondici. Tréninku bylo v poslední době hodně málo, a o to větší porce Ritina jídla.

„Jsou vzhůru, pokud budou rodiče souhlasit, můžete s dětmi mluvit.“ Zastavil u dveří skoro na konci chodby.

„Půjdu tam sám a rodičů se zeptám. Z lékařského hlediska nic hovoru nebrání. Předpokládám, že potřebujete vědět, kde kokain našli.“

„Opravdu šlo o kokain?“ zpozorněla Paula.

„Ano. Vzali jsme jim krev, laboratoř nález potvrdila.“ Lékař otevřel dveře a vešel.

Zatímco čekali, popocházeli chodbou sem a tam.

Po několika minutách se dveře znovu otevřely a ven vyšlo několik dospělých s vážnými a uplakanými tvářemi.

„Dobrý den, jsme z policie v Tanumshede,“ řekla Paula a každému podala ruku stejně jako Gösta, který se navíc s několika z nich znal. To Paule znovu připomnělo nevýhodu toho, když je člověk v obci nový. Pár lidí už znala, ale přece jen to chce čas.

„Kde mohli najít drogy?“ ozvala se jedna z matek a otírala si kapesníkem oči. „Člověk si myslí, že se jim ve škole nemůže nic stát…“ Hlas se jí roztřásl a rychle se opřela o svého muže, který ji objal.

„Chlapci vám nic neřekli?“

„Ne. Myslím si, že se stydí. Opakovali jsme jim, že žádné potíže mít nebudou, ale zatím jsme z nich nic nedostali a nechtěli jsme je nutit,“ řekl jeden z otců. I on, i když se zdálo, že se dobře ovládá, měl zarudlé oči.

„Smíme si s nimi promluvit sami? Slibujeme, že je nebudeme děsit,“ pousmála se Paula. Sama snad moc výhrůžně nepůsobí a Gösta vypadal spíše jako dobrácký smutný pes. Dost těžko se jí někdo mohl bát a rodiče si zřejmě mysleli totéž, protože souhlasně přikyvovali.

„Zajdeme si zatím na kávu?“ navrhl jeden z otců a ostatní to pokládali za dobrý nápad. Otočil se k Paule a Göstovi. „Čekárna je tam vzadu. Budeme rádi, když nás budete informovat, pokud se něco dozvíte.“

„Jasně,“ slíbil Gösta a poklepal mu na rameno.

Vešli do pokoje. Chlapci leželi v řadě vedle sebe a ve velkých nemocničních postelích vypadali hodně žalostně.

„Ahoj,“ řekla Paula a odpovědí jí bylo trojí slabé pozdravení. Zamyslela se, ke komu si má sednout nejdřív, a protože ti dva další vrhli rychlý pohled ke chlapci s tmavými vlnitými vlasy, rozhodla se začít u něho.

„Já jsem Paula,“ představila se a přisunula si židli k jeho posteli. Gösta udělal totéž. „Jak se jmenuješ ty?“

„Jon,“ odpověděl slabě, ale neodvážil se jí pohlédnout do očí.

„Jak se máš?“

„Docela dobře,“ zamumlal a nervózně tahal za nemocniční deku. Paula se soustředila na Jona, ale koutkem oka viděla, že další dva pozorně naslouchají.

Pohlédl na ni. „Jste opravdová policistka?“

Paula se rozesmála. „To víš, že ano. Nevypadám tak?“

„Úplně ne. Vím, že jsou i policistky, ale vy jste taková malá.“ Rozpačitě se usmál.

„Malí policisté jsou také potřební. Představ si, že se třeba potřebujeme dostat do malého prostoru,“ řekla a Jon přikývl, jako by to tím bylo jasné.

„Chceš vidět policejní průkazku?“

Znovu vzrušeně kývl a oba další chlapci natahovali krk.

„Možná bys mohl vytáhnout svou, Gösto, a ukázat ji ostatním.“

Gösta se usmál a šel k nejbližší posteli.

„Ta vypadá jako v televizi,“ vykřikl Jon. Chvíli si ji prohlížel, než ji vrátil.

„Našli jste hrozně nebezpečnou věc, víte to?“ Paula se snažila neznít moc drsně.

„Hmm.,“ Jon sklopil oči a znovu tahal za deku.

„Nikdo se ale na vás nezlobí. Ani rodiče, ani učitelé, ani my.“

„Mysleli jsme si, že je to něco dobrého k jídlu.“

„Ano, vypadá to trochu jako ovocný prášek v krabičce. Také bych si to mohla poplést.“

Gösta se znovu posadil a Paula čekala, jestli se na něco nezeptá, ale podle všeho jí rád výslech přenechal. Neměla nic proti tomu. S dětmi se jí zpravidla dařilo.

„Táta řekl, že to byly drogy,“ ozval se Jon a tahal nit z deky.

„Ty víš, co jsou drogy?“

„Je to jed, i když se člověk neotráví.“

„Člověk po nich může zemřít. Ale máš pravdu, že je to jed. Proto je moc důležité, abyste nám pomohli zjistit, odkud jsou. Jedině tak ochráníme ostatní lidi.“ Mluvila klidně a přátelsky a bylo vidět, že se Jon uvolňuje.

„Opravdu se na nás nezlobíte?“ Jon jí pohlédl do očí. Spodní ret se mu třásl.

„Opravdu. Na mou čest,“ prohlásila a doufala, že ten výraz mu nebude připadat zoufale zastaralý. „Ani rodiče se nezlobí, jsou jen vystrašení.“

„Našli jsme to u jednoho domu. Pinkali jsme si s míčkem. Vedle je nějaká továrna s vysokými zdmi bez oken a tam vždycky hrajeme tenis o stěnu. Když jsme chtěli jít domů, našli jsme v koši na odpadky zálohované lahve. A tam právě byl i ten sáček. Mysleli jsme si, že to bude něco dobrého.“ Nit se mu utrhla a nechala po sobě v dece díru.

„Proč jste to neochutnali rovnou tam?“ zeptal se Gösta.

„Chtěli jsme to dnes ukázat dětem ve škole. Bylo napínavější líznout si, když to všichni vidí. Nejvíc bychom si samozřejmě nechali my tři, ale ostatním bychom dali ochutnat.“

„V jakém koši to bylo?“ tázala se Paula. Průmyslovou oblast, o níž mluvil, znala, ale chtěla si to upřesnit.

„U parkoviště. Zahlédli jsme ho od vrátek, když jsme se vraceli z toho pinkání.“

„Vpravo je tam lesík a kopeček, že?“

„Ano.“

Paula na Göstu pohlédla. Koš na odpadky, v němž chlapci našli kokain, byl přesně proti vchodu do domu, kde bydlel Mats Sverin.

„Díky, chlapci, hrozně jste nám pomohli,“ řekla a zvedla se. Měla divný pocit v útrobách. Možná skutečně došlo k vytouženému průlomu ve vyšetřování.

Fjällbacka 1871

Farář byl veliký a tlustý. Vděčně přijal Karlovu nataženou ruku a nechal si pomoct nahoru ze člunu. Emelie se nesměle usmívala. Nikdy nebyla v obci na bohoslužbách a teď tu stála s rudými tvářemi. Snad si farář nemyslel, že to bylo kvůli lenosti a nedostatečné víře.

„Ano, je to tu hodně opuštěné. Ale krásné,“ doložil. „Bydlí tu ještě někdo další?“

„Julian,“ řekl Karl. „Střídáme se spolu ve službě na majáku. Mám pro něho dojít?“

„Ano, buďte tak hodný.“ Zamířil k domku. „Když už jsem se sem na to skalisko vypravil, tak se mohu současně sejít se všemi obyvateli.“ Rozesmál se a přidržel Emelii dveře, zatímco Karl mířil k majáku.

„Jaké to tu máte čisté a pěkné,“ pochválil farář a rozhlížel se kolem sebe.

„Jistě je náš domov ve vašich očích hodně skromný,“ ozvala se Emelie a uvědomila si, že skrývá ruce v zástěře. Měla je od všeho toho drhnutí a levného mýdla celé rozpraskané, ale musela si přiznat, že ji knězova slova hodně potěšila.

„Člověk nemá pohrdat skromností. A jak vidím, Karl má velké štěstí, že si našel tak pracovitou manželku.“ Usadil se na kuchyňskou lavici.

Emelie tonula v rozpacích a nevěděla, co na to říct. Místo toho postavila na kávu.

„Doufám, že vám hrníček kávy přijde vhod.“ Zamyslela se, co by mu mohla nabídnout. Upekla jen obyčejné placky, ale musí postačit, když přijel tak nečekaně.

„Kávu nikdy neodmítnu,“ usmál se muž.

Emelie se trochu uvolnila. Nezdálo se, že je to tak přísný kněz, jako byl Berg u nich doma. Jen při pomyšlení, že by s ním měla sedět u jednoho stolu, se jí roztřásla kolena.

Otevřely se dveře a vstoupil Karl, hned za ním i Julian s vyčkávavým výrazem ve tváři. Vyhnul se farářovu pohledu.

„Takže vy jste Julian?“ Kněz se usmíval, ale Julian jen přikývl a ochable se dotkl jeho nabídnuté ruky. Karl a Julian si sedli naproti knězi, Emelie prostírala. „Doufám, že se staráte o to, aby se vaše žena příliš nedřela, když je teď v požehnaném stavu? Jste na ni jistě hrdý.“

Karl hned neodpověděl, až za okamžik poznamenal: „Ano, Emelie je pracovitá.“

„Tak si k nám pojďte sednout.“ Farář poklepal na místo vedle sebe.

Emelie udělala, co řekl, a zadívala se na jeho černý plášť s bílým límečkem. Nikdy nebyla žádnému duchovnímu tak blízko. Sedět a povídat nad kávou s farníky bylo pro starého Berga nepředstavitelné. S chvějícíma se rukama nalévala kávu. Pak naplnila i svůj hrníček.

„Jak to, že vás povinnosti povolaly až sem?“ zeptal se Karl a nechal otázku viset ve vzduchu. Uvažoval, co tu farář vlastně chce.

„Moc často jsem vás zatím v kostele neviděl,“ odvětil farář a usrkl. Vložil si do hrníčku tři kostky cukru a Emelii napadlo, že to musí mít strašně sladké.

„To je pravda, ale není snadné se odtud dostat. Sloužíme na majáku jen dva a moc času nám nezbývá.“

„Do hospody se ale dostanete, jak jsem slyšel.“

Karl jako by se najednou scvrkl a vypadal zaraženě. Emelie nechápala, proč se faráře bojí. Až pak si připomněla ten strašný večer a položila si dlaň na břicho.

„Nechodíme do kostela, jak bychom měli,“ přiznal Julian a sklopil hlavu. Dosud se knězi nepodíval do očí. „Ale Emelie nám skoro každý večer čte z bible, takže tu není žádný nekřesťanský dům.“

Emelie na něho vyděšeně hleděla. Julian lže knězi přímo do očí? Ale ne že by se tu z bible nečetlo, četla si ona sama a pro sebe, když měla chvíli času. Nikdy ale ani Karl, ani Julian neukázali špetku zájmu o Písmo svaté, spíše se jí při každé příležitosti posmívali.

Farář přikývl. „To rád slyším. Zvláště na takovém místě, drsném a opuštěném, daleko od božího stánku, by měl člověk hledat útěchu a naději v bibli. Jsem tomu rád, ale budu ještě raději, když vás občas uvidím v kostele, zvláště vás, drahá Emelie.“ Poklepal jí na koleno a ona sebou pořádně škubla. Nejen že seděla blízko něho, ale

dokonce se jí dotkl. Bylo to málem víc, než byla schopná zvládnout, a musela se držet, aby zděšeně nevyskočila.

„Mluvil jsem také s vaší tetou. Dělá si starost, že vás nevídá. A teď, když je Emelie těhotná, měl by ji vidět lékař a ujistit se, že je všechno v pořádku.“

Přísně se podíval na Karla, ale ten uhnul pohledem.

„Jo,“ mumlal a hleděl do stolu.

„Dobře, takže jsme domluveni. Až pojedete příště do Fjällbacky, vezmete ji s sebou a necháte ji vyšetřit lékařem. Vaše teta by návštěvu rovněž ocenila,“ mrkl jedním okem a natáhl ruku po placce. „Moc dobrá,“ poznamenal a z úst mu padaly drobky.

„Děkuji vám.“ Emelie neděkovala jen za jeho pochvalu, ale za to, že bude moct jet do městečka a vidět i jiné lidi. A třeba jí Karl dovolí občas zajít do kostela. To by jí zdejší život hodně usnadnilo, bylo by to úžasné.

„No, myslím, že už nemůžu nechat Karlssona déle čekat. Byl hodný, že mě sem dovezl, ale jistě už chce jít také domů. Díky za dobrou kávu a placku.“ Kněz se zvedl a Emelie vyskočila, aby mu uvolnila cestu.

„Podívejte se, máme skoro stejně velké břicho,“ poznamenal dobromyslně.

Emelie rozpaky zrudla. Pak se musela usmát. Byla mu tak zavázaná! Nejraději by padla na kolena a líbala mu nohy vděčností, že se postaral, aby se dostala do Fjällbacky.

„Jistě víte, co se říká o ostrově?“ zeptal se farář se smíchem, když ho Karl a Emelie doprovázeli k přístavnímu můstku. Julian ho jen rychle pozdravil a vrátil se k majáku.

„Co máte na mysli?“ tázal se Karl, když knězi pomáhal do lodě.

„Že tady straší. Ale to jsou pochopitelně jen řeči. Nebo jste tu něco viděli?“ Rozesmál se, až se mu tlusté tváře třásly.

„Ničemu takovému nevěříme,“ odpověděl Karl a uvolnil lano.

Emelie mlčela. Když pak ale mávala, myslela na ty, kteří jsou na ostrově její jedinou společností. O nich by faráři říct nemohla, stejně by jí to nevěřil.

Když se vracela domů, koutkem oka je zahlédla. Nebála se jich. Tím spíše ne teď, když už se jí začali i ukazovat. Nechtěli jí ublížit.

„Ahoj, Anniko, hledala mě Paula, ale teď se s ní zase nemůžu spojit já.“ Patrik stál před vchodem Útočiště a přidržoval si prst v levém uchu, zatímco mobil držel u pravého. I tak tu byla tak hlučná doprava, že sotva rozuměl, co mu říká.

„Prosím? Škola? Počkej, teď tě neslyším… Kokain? Rozumím. V nemocnici v Uddevalle.“ „Co se děje?“ zeptal se Martin.

„Několik prváků ve Fjällbace našlo pytlík s kokainem a pořádně si lízli.“ Patrik se tvářil ohromeně, když šli k vozu.

„Kruci! A jak jim je?“

„Jsou v nemocnici, ale zřejmě jim už nic nehrozí. Gösta a Paula tam právě jsou.“

Patrik si sedl za volant a Martin vedle něho. Zamyšleně hleděl ven bočním okénkem.

„Žáčci první třídy. Člověk by si myslel, že jsou ve škole bezpeční, zejména ve Fjällbace. To přece není problematické velké město, a přesto aby se o ně rodiče báli. Z takového člověka bych vyrazil duši.“

„Ano, to za našich časů nebývalo. Nebo spíš za mých,“ pousmál se. Mezi ním a Martinem byl rozdíl mnoha let.

„Myslím si, že v tom se naše dětství nelišilo. I když já měl kalkulačku, a ne kuličkové počítadlo.“

„Asi máš pravdu,“ zasmál se Patrik.

„Všechno bylo jednodušší. Kluci běhali po školním dvoře a hráli kuličky nebo fotbal. Chovali se jako děti. Teď všichni strašně spěchají, aby už byli dospělí. Kouří, souloží a pijí, dělají všechno, co se dá ještě dříve, než vyjdou ze základky.“

„Ano,“ přitakal Patrik a pocítil velkou úzkost. Než se naděje, bude Maja chodit do školy a dobře věděl, že Martin má pravdu. Nebylo to jako dříve. Nechtěl na to ani pomyslet. Přál by si, aby jeho dceruška byla co nejdéle malá a nejraději aby doma bydlela aspoň do čtyřiceti. „Ale kokain přece jen není obvyklý ani teď,“ utěšoval se.

„Ne, to byla opravdu hodně nešťastná náhoda. Štěstí že z toho vyvázli. Mohlo to dopadnout i špatně.“

Patrik přikývl.

„Nezajedeme tam?“ podivil se Martin, když Patrik zahnul do města, místo aby jel k dálnici E6.

„Paula a Gösta to určitě zvládli sami. Paule zavolám a ověřím to, ale teď bych si rád pohovořil s Matsovým nájemníkem a dalšími sousedy v domě, když už jsme tady. Připadá mi trochu zbytečné jet hned zpět.“

Martin napjatě poslouchal, když Patrik konečně mluvil s Paulou. Za pár minut hovor ukončil.

„Zvládají to, takže můžeme pokračovat tady. V nemocnici se zastavíme na zpáteční cestě, pokud tam ještě budou.“

„Dobře. Dověděl ses, kde drogu našli?“ „V koši na odpadky před domem, v němž bydlel Mats Sverin.“

Martin chvíli seděl mlčky. „Myslíš si, že to spolu souvisí?“

„Kdo ví.“ Patrik pokrčil rameny. „Víme o tom, že v okolí bydlí osoby, kterým by mohl kokain patřit. Ale že se našel právě před domem Matse Sverina, to je opravdu zvláštní.“

Martin se naklonil dopředu, aby zahlédl název ulice. „Tady. To je ulice Erika Dahlberga. Jaké číslo?“

„Čtyřicet osm.“ Patrik zastavil před starou dámou, která na přechodu pomalu přecházela přes ulici, a pak znovu vyrazil dopředu.

„Uklidni se trochu,“ Martin se držel za držadlo nad dveřmi.

„Tady to je,“ řekl nevzrušeně Patrik. „To je osmačtyřicet.“

„Doufejme, že někdo bude doma. Možná jsme měli nejdřív zavolat.“ „Zkusíme štěstí.“

Vylezli z auta a šli ke dveřím. Dům byl hodně starý a krásný, byty jistě měly okrasné štuky a parkety.

„Jak se jmenuje ten podnájemník?“ zeptal se Martin.

Patrik hrábl do kapsy pro papírek. „Jonsson. Rasmus Jonsson. A byt je hned v mezaninu.“

Martin přikývl a stiskl domovní zvonek, u něhož dosud stálo jméno Mats Sverin. Vzápětí se ozval chraplavý hlas. „Ano?“

„Jsme od policie a chceme s vámi mluvit. Můžete nám otevřít?“ Martin mluvil tak zřetelně, jak jen dokázal. „A pročpak?“

„Vysvětlíme vám to uvnitř. Můžete nás pustit?“ V telefonu to cvaklo a hned slyšeli zabzučení v zámku dveří.

Vyšli po schodišti a hleděli na jmenovky u dveří.

„Tady to je,“ ukázal Martin vlevo. Zazvonil, a když zaslechli kroky, ucouvl. Dveře se otevřely na délku bezpečnostního řetízku a mladý, asi dvacetiletý muž na ně podezřívavě hleděl škvírou.

„Jste Rasmus Jonsson?“ zeptal se Patrik.

„Kdo se na to ptá?“

„Řekli jsme, že jsme od policie. Týká se to Matse Sverina, od něhož máte pronajatý byt.“

„Opravdu?“ Mladík mluvil přidrzlým tónem a řetízek nesundal. Patrik cítil rostoucí podráždění a zamračil se.

„Buďto nás pustíte dovnitř a v klidu si pohovoříme, nebo si obstarám příkaz k prohlídce bytu a vy strávíte zbytek dne, možná i celý zítřek na policejní stanici.“

Martin na něho zvědavě pohlédl. Patrikovi se moc nepodobalo, aby planě vyhrožoval. K domovní prohlídce neměli důvod, ani aby nechali odvést Jonssona k výslechu.

Několik vteřin bylo ticho. Pak mladík vyhákl řetízek.

„Zatracení fašisti.“ Rasmus Jonsson couval do bytu.

„Rozumné rozhodnutí,“ chválil ho Patrik. V bytě se vznášel těžký pach hašiše a Patrik pochopil, proč mladý muž nechtěl dovnitř pustit policii. Když vešli do obývacího pokoje a viděli hromady anarchistické literatury a přišpendlené plakáty se stejnou tematikou, měli jasno. Ocitli se na nepřátelské půdě.

„Nechovejte se tu jako doma,“ hartusil mladík. „Studuju a nemám čas.“ Sedl si za malý psací stůl, přeplněný knihami a bloky.

„Co studujete?“ zajímal se Martin. V Tanumshede moc anarchistů nepoznal, a tak byl skutečně zvědavý.

„Státní právo,“ odpověděl Rasmus. „Abych pochopil, jak je to možné, že jsme takhle skončili, a jak můžeme společnost změnit.“ Znělo to jako přednáška pro prváky a Patrik na něho pobaveně pohlédl. Pomyslel si, jak roky a skutečnost ideály mladého muže změní.

„Byt jste si pronajal od Matse Sverina?“

„O co jde?“ zeptal se Rasmus. Oknem obývacího pokoje svítilo slunce a Patrika napadlo, že se úplně poprvé setkal s někým, kdo má stejně zrzavý odstín vlasů jako Martin. Ale Rasmus byl navíc zarostlý na bradě, a tak byl celkový dojem ještě intenzivnější než u Martina.

„Ptám se vás znovu: Pronajal jste si tento byt od Matse Sverina?“ Patrikův hlas zněl klidně, ale už začínal ztrácet trpělivost.

„Ano,“ souhlasil otráveně Rasmus.

„Lituji, že vám to musím sdělit, ale Mats Sverin je mrtvý. Byl zavražděn.“

Rasmus na něho vytřeštil oči.

„Zavražděn? Zatraceně, co tím myslíte? A co to má společného se mnou?“

„Doufám, že nic, ale potřebujeme zmapovat Matsův život.“

„Já jsem se s ním neznal, takže vám nepomůžu.“

„To posoudíme sami,“ odbyl ho Patrik. „Byt jste si pronajal zařízený?“

„Jo. Všechny věci jsou jeho.“ „Odvezl si něco?“

Rasmus pokrčil rameny. „Asi ne. Sice si všechny osobní věci sbalil, fotky a takové věci, ale odvezl to na skládku. Řekl, že se všech starých krámů chce zbavit.“

Patrik se rozhlédl kolem sebe. Zdálo se, že je tu stejně málo osobních předmětů jako v bytě ve Fjällbace. Proč, to zatím nevěděl. Ale Mats měl nějaký důvod, aby chtěl začít znovu. Obrátil se znovu k Rasmusovi.

„Jak jste ten byt našel?“

„Na inzerát. Chtěl ho rychle pronajmout. Někdo ho předtím ztloukl a Mats chtěl zmizet z města.“

„Řekl vám o tom něco víc?“ vložil se do řeči Martin. „O čem?“

„O tom, že ho někdo ztloukl,“ odpověděl Martin trpělivě. Sladký pach v bytě zřejmě mladíka uspával.

„No, vlastně ne,“ zaváhal a v Patrikovi se probudil zájem.

„Ale?“

„Jaké ale?“ Rasmus trhaně popojel se židlí.

„Jestli o tom přepadení něco víte, oceníme, když nám to řeknete.“

„Já policajtům nedonáším.“ Přivřel oči.

Patrik se několikrát zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Tenhle mladík mu už opravdu šel na nervy.

„Naše nabídka dosud trvá. Buďto přátelský rozhovor tady v bytě, nebo domovní prohlídku a výslech na policii.“

Rasmus byl chvíli tiše. Pak si povzdechl. „Já sám jsem nic neviděl, tak nemáte žádný důvod mě otravovat. Zeptejte se starého Petterssona nade mnou. Myslím si, že ten něco viděl.“

„A proč to neřekl policii?“

„Musíte se ho zeptat. Já jen vím, že se o tom mluvilo

v domě.“ Rasmus stiskl rty a naznačil, že víc už z něho nedostanou.

„Děkujeme za pomoc. Tady je moje vizitka, kdyby vás něco napadlo,“ řekl Patrik.

Rasmus sáhl po vizitce a držel ji mezi palcem a ukazováčkem, jako by páchla. Pak ji demonstrativně odhodil do koše.

Patrik a Martin s ulehčením vyšli z bytu a nechali těžký hašišový pach za sebou.

„To je ale pitomec,“ potřásl Martin hlavou.

„Život ho naučí,“ prorokoval Patrik a zadoufal, že ve skutečnosti není tak cynický.

Vyšli o patro výš a zazvonili u dveří se jménem F. Pettersson. Otevřel jim starší muž.

„Co chcete?“ Zněl přibližně stejně laskavě jako předtím Rasmus. Patrik tiše přemítal, jestli třeba v domě nemají něco ve vodě, co působí na náladu obyvatel. Všichni dnes zřejmě vykročili levou nohou.

„Jsme od policie a rádi bychom vám položili několik otázek o dřívějším nájemníkovi Matsi Sverinovi, který bydlel v bytě pod vámi.“ Patrik cítil, že nepříjemných chlapů a zapšklých anarchistů začíná mít plné zuby, a musel se držet, aby zůstal klidný.

„Mats byl fajn chlap,“ odpověděl muž, ale nenaznačil, že je pustí dovnitř.

„Než se odstěhoval, někdo ho před domem přepadl.“

„Už se tu na to policajti ptali.“ Muž se opíral o hůl a Patrik měl pocit, že poznává náznak nejistoty. O krok postoupil.

„Máme důvod si myslet, že víte víc, než jste policii řekl.“ Pettersson pohlédl k zemi a pokývl hlavou směrem do bytu.

„Tak pojďte dál,“ pozval je a šoural se před nimi. Byt nebyl jen světlejší než ten pod ním, ale také mnohem příjemnější, zařízený klasickým nábytkem, s obrazy na stěnách.

„Sedněte si,“ ukázal holí na gauč.

Patrik a Martin se posadili a představili se. Dozvěděli se, že „„F.“ před příjmením znamená Folke.

„Nemám vám co nabídnout,“ řekl Folke, teď už přívětivěji.

„To nevadí, stejně dost spěcháme,“ poděkoval Martin.

Patrik si odkašlal. „Jak jsem se zmínil, domníváme se, že víte o přepadení Matse Sverina víc, než jste vypověděl.“

„„Ech…, nic nevím,“ popřel Folke.

„Je moc důležité, abyste teď řekl pravdu. Mats Sverin byl zavražděn.“

Patrik pocítil malé uspokojení, když viděl proměnu mužova obličeje.

„To není pravda!“

„Bohužel je. A pokud o jeho přepadení víte něco víc, moc bychom ocenili, kdybyste nám to sdělil.“

„Člověk nemá chuť se s takovými lidmi zaplést. Nikdy nevíte, k čemu to může vést,“ omlouval se Folke a položil hůl na zem před sebou. Sevřel ruce v klíně a najednou vypadal hrozně sešle a staře.

„Co míníte tím „s takovými“?“ Podle Matse se do něho pustila tlupa mladíků.“

„Mladíků!“ ušklíbl se Folke. „Rozhodně nešlo o žádné mladíky. Ne, to byli lidi, s jakými by se člověk nestýkal. Nechápu, jak se do jejich společnosti mohl dostat tak slušný muž jako Mats.“

„Co tím myslíte?“

„Gauneři na motorkách.“

„Na motorkách?“ Martin zmateně pohlédl na Patrika.

„Takoví, co o nich člověk čte v novinách. Hells Angels a Banditi a jak se všichni jmenují.“

„Banditos,“ opravil ho automaticky Patrik, zatímco mu hlavou vířily myšlenky. „Jestli vám správně rozumím, tak ho nepřepadl gang mladíků, ale motorkáři?“

„Ano, přesně to říkám. Jste hluchý?“

„Proč jste policii lhal a tvrdil, že jste nic neviděl? Domníval jsem se, že událost nikdo ze sousedů neviděl.“ Patrik cítil v nitru velké rozčilení. Tohle měli vědět od začátku.

„Člověk nestojí o to, aby se s takovými lidmi dostal do křížku,“ opakoval Folke, ale do očí jim nepohlédl. „Já jsem s tím nic společného neměl a víte, co se říká: nehas, co tě nepálí.“

Patrik stěží skrýval nechuť. To byla jedna z věcí, které těžko akceptoval – lidi, kteří jen přihlíželi a mávli rukou s tím, že to není jejich věc.

„Člověk si na takové musí dávat pozor,“ opakoval Folke, ale stále uhýbal pohledem.

„Neviděl jste něco, co by nám mohlo poskytnout vodítko, o koho šlo?“ zeptal se Martin.

„Měli na zádech orla. Velkého žlutého orla.“

„Díky.“ Martin mu podal ruku. Po krátkém zaváhání udělal Patrik totéž.

O chvíli později jeli směrem na Uddevallu. Oba byli hluboce zamyšlení.

Erika nemohla čekat. Jakmile se vzpamatovala, zavolala Kristině, a jen co zaslechla před domem klapnout dveře auta, hodila na sebe bundu, vyběhla a zamířila k Falkelidenu. Pak zůstala sedět v autě. Možná je měla chvíli nechat v klidu. Annina krátká zpráva jí moc neřekla. Třeba ji špatně pochopila.

Vypnula motor a pevně svírala volant. Nechtěla udělat chybu. Anna jí už dříve vyčetla, že se příliš stará a nebere ohledy. Mnohokrát měla jistě pravdu. Když vyrůstaly, snažila se Erika Anně nahradit nedostatek mateřské lásky. Teď už věděla víc a její sestra také. Elsy je milovala, ale nedokázala jim to ukázat. A Erika s Annou se hodně sblížily zejména po Lucasově smrti.

Teď ale zaváhala. Anna přece má svou rodinu, Dana a děti. Možná chtějí být sami. Ale najednou zahlédla

Anninu postavu za oknem. Vypadala jako duch, zadívala se na Eriku v autě, zvedla ruku a mávala na ni, aby přišla.

Erika otevřela dvířka auta a utíkala po schodech. Dan jí otevřel, než stačila zazvonit.

„Pojď dál,“ zval ji a Erika v jeho tváři zahlédla velikou nejistotu.

„Díky.“ Opatrně přešla přes práh, svlékla si bundu a s podivným pocitem šla do kuchyně.

Anna seděla na židli u stolu. Neležela celou dobu, takže ji Erika na nohou viděla i dříve, ale předtím vypadala nepřítomně. To se teď změnilo.

„Slyšela jsem tvůj vzkaz,“ vyhrkla Erika a posadila se ke stolu proti ní.

Dan každé nalil šálek kávy a pak diskrétně šel za dětmi, které hlučely v obývacím pokoji.

Anně se třásla ruka, když nesla šálek k ústům. Vypadala průhledně, křehce. Ale pohled měla pevný.

„Strašně jsem se o tebe bála,“ řekla Erika a v očích ji pálily slzy.

„Já vím. Také jsem se bála. Bála jsem se vrátit.“

„Proč? Chci říct, já vím, že.“ Snažila se najít správná slova, ale bylo to těžké, když neprožila hloubku Annina žalu na vlastní kůži.

„Kolem mě byla tma. A míň bolelo v ní zůstat, než se vrátit k vám.“

„Ale teď,“ Erice se zlomil hlas, „teď už se nebojíš?“

Anna zavrtěla hlavou a napila se kávy.

„Kde máš dvojčata?“

Erika nevěděla, co říct, ale Anna se usmívala.

„Jsem na ně hrozně zvědavá. Komu jsou podobní? Jsou stejní?“ Erika odpověděla opatrně, protože netušila, jak bude Anna reagovat.

„Moc podobní si nejsou. Ani povahou. Noel je křikloun, když něco chce, a umí být velice neodbytný a tvrdohlavý. Anton je jeho opak. Nic nevyžaduje a je pořád spokojený. Myslí si, že život je skvělý. Ale nevím, komu jsou podobní.“

Anna se usmála ještě víc. „To myslíš vážně? Právě jsi mi popsala Patrika a sebe. A rozhodně to nejsi ty, kdo je ten spokojený.“

„Ano, ale…,“ začala Erika, ale hned zmlkla, když si uvědomila, že má Anna pravdu. V podstatě popsala sebe a Patrika. Samozřejmě však věděla, že v práci není vždycky tak klidný a spokojený jako doma. „Moc ráda bych je viděla,“ pokračovala Anna a spočinula na ní pevným pohledem. „Přece za nic nemůžou. Vaši chlapci nepřežili kvůli tomu, že můj zemřel.“

Teď už Erika nedokázala zadržet slzy. Vina, kterou v posledních měsících neustále cítila, se pomalu rozplývala. Stále si však nebyla jistá, jestli Anna mluví upřímně. Bude ještě trvat, než tomu úplně uvěří.

„Jestli budeš chtít, přijdu sem s nimi. Hned, jak na to budeš dost silná.“

„Nemůžeš pro ně zajet teď, jestli to pro tebe není moc velký problém?“ zeptala se Anna a její tváře se trochu zbarvily.

„Zavolám Kristině, jestli by sem s nimi nezašla.“

Anna přikývla a Erika zatelefonovala tchyni.

„Je to pořád ještě těžké,“ přiznala Anna. „Jsem na samém okraji temné propasti.“

„Ano, ale jsi tady s námi,“ řekla Erika a položila ruku na její. „Když jsi nahoře ležela, chodila jsem za tebou a nemohla jsem tě vidět tak utrápenou. Jako bys byla někdo jiný.“

„Také že ano. Propadám panice, když musím myslet na to, jak zaplnit prázdnotu, kterou stále cítím.“ Sáhla si na břicho a pomalu po něm přejela rukou.

„Pamatuješ si na pohřeb?“

„Ne.“ Anna zavrtěla hlavou. „Vím jen, že jsem ho pokládala za nutný, ale z obřadu si nic nepamatuju.“ „Byl krásný.“ Erika se zvedla, aby dolila šálky.

„Dan mi řekl, že to byl tvůj nápad, aby se všichni střídali a chodili si ke mně lehnout.“

„No, to není úplná pravda.“ Erika se zase posadila a vyprávěla o Vivianne.

„Tak ji pozdravuj a poděkuj jí. Myslím, že bych se jinak z té temnoty už nedostala a mohlo by to dopadnout ještě hůř. Už bych nenašla cestu zpět.“

„Řeknu jí to.“

Ozval se zvonek a Erika se naklonila dozadu a natáhla krk, aby viděla, kdo přichází. „Ano, je to Kristina s dětmi.“

Dan ji právě pustil dovnitř. Zvedla se, aby pro ně mohla zajít, a zjistila, že oba chlapci jsou vzhůru.

„Jsou to opravdu zlatíčka,“ hlásila Kristina a zvědavě zašilhala do kuchyně.

„Půjdeš dál?“ pozval ji Dan, ale Kristina zavrtěla hlavou.

„Ne, vrátím se domů. Bude lepší, když si uděláte chvíli jen pro sebe.“

„Díky,“ pronesla Erika a Kristinu objala. Sice se už tchyni naučila mít ráda, ale přece jen ji normálně neobjímala. Nebyla to její silná stránka.

„Ráda jsem ti pomohla, to přece víš.“ Kristina odešla a Erika vzala do každé ruky jedno dětské sedátko a nesla dvojčata do kuchyně.

„Tohle je teta Anna,“ oznámila jim a opatrně je postavila na zem vedle Anniny židle. „A tohle je Noel a Anton.“

„Není pochyb o tom, kdo je jejich otec.“ Anna si k nim sedla na zem a Erika udělala totéž.

„Ano, už jsem to slyšela, že jsou podobní Patrikovi, ale sami jsme si toho nevšimli.“

„Jsou krásní,“ zašeptala Anna. Hlas se jí třásl a Erika si v tom okamžiku nebyla jistá, jestli bylo správné je Anně přinést. Možná je příliš brzy, možná to měla odmítnout.

„To je v pořádku,“ řekla Anna, jako by četla Erice myšlenky. „Můžu si je pochovat?“

„Jistěže ano,“ odvětila Erika. Spíš cítila, než viděla Danovu přítomnost za zády. Patrně ani on netušil, co by měl dělat.

„Nejdřív pochovám malou Eriku,“ usmála se Anna a zvedla Noela. „Jsi stejně tvrdohlavý jako maminka? To s tebou tedy něco zkusí.“

Přitiskla ho k sobě a zabořila mu nos mezi bradičku a krk. Pak Noela položila, zvedla Antona a mazlila se s ním stejně. Pak si ho nechala v náručí.

„Jsou báječní, Eriko.“ Anna přes chlapečkovu holou hlavičku pohlédla na svou sestru. „Jsou prostě báječní.“

„Díky,“ řekla Erika. „Děkuji ti.“

„Máte ještě něco?“ Patrik zněl nedočkavě, když s Martinem vešli do nemocniční čekárny.

„Všechno jsem ti už řekla,“ odpověděla Paula. „Chlapci našli sáček s bílým práškem v odpadkovém koši před obytnými domy.“

„Sáček máme?“ zeptal se Patrik a sedl si.

„Ano, tady.“ Paula ukázala na hnědý pytlík na stole. „A ještě než se zeptáš – ano, zacházeli jsme s ním opatrně. Bohužel ale prošel mnoha rukama, než jsme ho dostali my: děti, učitelé, nemocniční personál.“

„Musíme to pořádně zmapovat. Postarej se, aby odešel do Státní kriminalistické laboratoře, a je nutné vzít otisky prstů všem, kteří na sáček sáhli.“

„Jistě,“ přikývl Gösta.

„Co ti chlapci?“ vyptával se Martin.

„Podle lékařů měli obrovské štěstí. Mohlo to dopadnout i hodně špatně, ale naštěstí si toho moc nevzali. Jen opatrně ochutnali. Jinak bychom teď neseděli tady, ale byli bychom v márnici.“

Na dlouhou chvíli se rozhostilo ticho. Ta představa byla strašná.

Patrik pohlédl na sáček. „S nalezenými otisky se musí porovnat i otisky Matse Sverina.“

„Domníváte se, že vražda může souviset s drogami?“ Paula se zachmuřila a opřela se do nepohodlné lavice. Nenašla ale žádnou příjemnou polohu, a tak se zase naklonila dopředu. „Zjistili jste v Göteborgu něco, co by tomu nasvědčovalo?“

„V podstatě ne, ale máme několik údajů, s nimiž budeme dál pracovat. Všechno probereme na společné poradě na stanici.“ Zvedl se. „Já a Martin zajedeme do Fjällbacky a pokusíme se něco zjistit od učitelů. Ty se postaráš o sáček, ano?“ obrátil se k Paule. „Řekni jim, že to moc spěchá.“

Usmála se. „Když přijde něco od tebe, tak to už asi rovnou předpokládají.“

Po Eričině a Patrikově návštěvě cítila Annie neklid. Neměla by přece jen na ostrov zavolat lékaře? Od chvíle, co přijeli, ze sebe Sam ještě nevydal ani hlásku. Současně ale cítila, že její instinkt je správný. Chlapec potřebuje jen klid. Klid na uzdravení duše, ne těla, na které by se soustředil lékař.

Sama se stěží přiměla pomyslet na tu strašnou noc. Jako by mozek vzpomínku na prožitý děs vytěsnil. Jak by to mohla tak brzy zvládnout jeho malá dušička? Prožili přece stejnou hrůzu, ona i Sam. Napadlo ji, jestli i teď oba prožívají stejný strach, že je tu na ostrově dostihnou. Snažila se ho uklidňovat tónem hlasu a ujišťovala ho, že tady jsou v bezpečí. Že jim tady nic zlého nehrozí. Ale nebyla si jistá, jestli to stačí. Nevěřila dost ani sama sobě.

Kdyby jen Matte. Pii pomyšlení na něho se jí roztřásla ruka. Mohl je ochránit. Ten večer a noc, kdy tu byli spolu, mu neřekla všechno – jen něco, aby pochopil, proč už není stejná jako dřív. Věděla však, že by mu později prozradila i zbytek. Kdyby měli dost času, dokázala by se mu svěřit se vším.

Vzlykla a zhluboka se nadechla, aby se ovládla. Sam nesmí vidět její zoufalství. Potřeboval bezpečí. Jedině to může z jeho paměti vymazat zvuk výstřelu a vzpomínky na krev svého otce, a jejím úkolem bylo dát všechno do pořádku. Mats jí v tom už nepomůže.

Vzít všechny potřebné otisky prstů zabralo pěknou chvíli a dva pořád chyběly. Personál ze záchranky byl pryč a hned tak se nevrátí. Paula ale měla pocit, že to celé je ztracený čas. Něco jí říkalo, že důležitější by bylo zjistit, jestli je na sáčku Matsův otisk, a takovou odpověď by mohli mít rychle.

Opatrně zaklepala na dveře.

„Vstupte.“ Když vešla, Torbjörn Ruud vzhlédl od stolu.

„Ahoj, jsem Paula Moralesová z policie v Tanumshede. Už jsme se několikrát setkali.“

Najednou pocítila silné rozpaky. Přece věděla, jaký je správný postup, a ona na něm najednou chtěla, aby se vykašlal na předpisy a směrnice. Na to sama zvyklá nebyla. Pravidla se musí dodržovat. Občas se ale hodila flexibilita a domnívala se, že právě teď je to takový případ.

„Ano, pamatuju se.“ Torbjörn jí pokynul, aby se posadila. „Jak pokračujete? Víte už něco od Pedersena?“

„Ne. Zprávu pošle ve středu. Nemáme se moc čeho chytnout, nejde to tak dobře, jak bychom si přáli.“

Odmlčela se, nadechla a uvažovala, jak má položit otázku. „Ale dnes se něco přihodilo, i když zatím nevíme, jestli to s vraždou souvisí,“ začala nakonec a na stůl položila papírový sáček.

„Co to je?“ zeptal se a natáhl ruku.

„Kokain,“ odpověděla.

„Kde jste ho našli?“

Paula ho rychle informovala, co se dnes stalo a co jim chlapci řekli.

„Zpravidla na stole kokain nemívám,“ podotkl Torbjörn a pohlédl na ni.

„Ano, já vím.“ Paula zrudla. „Ale znáte to – když sáček pošleme do SKL, budeme na výsledek čekat věčnost. A já mám pocit, že je to strašně důležité. Napadlo mě, jestli by to tentokrát nešlo jednodušeji. Potřebovala bych zjistit jen jedinou věc a všechny formality bych opatřila dodatečně. A bylo by to pochopitelně plně na mou zodpovědnost.“

Torbjörn dlouho seděl beze slova.

„A co tedy po mně chcete?“ zeptal se nakonec, ale stále váhavě.

Paula vyložila, co by potřebovala, a Torbjörn zdráhavě přikývl. „Tak dobře, pro tentokrát. Ale jestli se něco přihodí, nezodpovídám za to. Postaráte se, aby bylo všechno korektní.“

„Slibuju,“ řekla Paula a cítila vzrušení. Má pravdu, určitě má pravdu. Zbývalo ji jen potvrdit.

„Tak půjdeme.“ Torbjörn se zvedl od stolu. Paula pospíchala za ním. Byla mu ohromně zavázaná.

„Doufám, že sis to špatně nevyložila,“ pravil Erling. Neodvážil se jí podívat do očí.

Vivianne se šťourala v jídle a neodpověděla. Jako vždycky, když byl v nemilosti, neklidně se ošíval. Neměl mluvit o tom, co řekl Bertil. Vůbec sám sebe nechápal. Vivianne přece ví, co dělá, a on se jí do toho nemá co plést.

„Miláčku, přece se snad na mě nezlobíš?“ Pohladil jí ruku.

Nezareagovala a Erling nevěděl, co má dělat. Vždycky se mu podařilo ji udobřit, ale od jejich posledního rozhovoru měla hrozně špatnou náladu.

„Pozvání na sobotní zahájení přijalo hrozně moc celebrit. Přijdou všechna velká zvířata z Göteborgu. Opravdové hvězdy, ne jen nějaká béčka, jako je Robinson-Martin. Navíc se mi podařilo zajistit kapelu Arvingarna.“

Vivianne svraštila čelo. „Myslela jsem, že bude hrát Garage?“

„Ti tam budou také. Ale nemůžeme odmítnout Arvingarna, to snad chápeš. Přitáhnou publikum jako magnet.“ Zapomínal na špatnou náladu. Projekt Badis na něho vždycky účinkoval stejně.

„Nebudu mít peníze dřív než ve středu příští týden. Počítáš s tím?“ Vivianne zvedla pohled od talíře a maličko roztála.

Erling s nadšením přijal nabízený smír.

„To víš, že se nic neděje. Zatím všechno zálohuje město a dodavatelé s proplacením faktur počkají, když je garantujeme my. Nedělej si nejmenší starosti.“

„To ráda slyším. Ale o tyto věci se stará Anders, ten určitě o všem ví.“

Teď se na jejích rtech dokonce objevil slabý úsměv a Erlingovi poskočilo srdce. Když se během oběda cítil kvůli své hlouposti tak špatně, vynořil se mu v hlavě plán. Vůbec nechápal, proč až teď. Ale je muž činu a ví, co a jak bez velkých příprav.

„Holčičko,“ začal.

„„Hmm…?“ Dala si do úst další sousto quornu, vegetariánské náhražky masa.

„Na něco bych se tě rád zeptal.“

Přestala žvýkat a pohlédla na něho. Erlinga napadlo, jestli jí po tváři nepřeběhl náznak strachu, ale hned si pomyslel, že se mu to jen zdálo. Nejspíš to bylo nervozitou.

Namáhavě padl u její židle na kolena a z kapsičky saka vytáhl malou krabičku. Nordholmovo zlatnictví a hodinářství, stálo na víčku a nebylo třeba mnoho fantazie, aby člověk uhodl, co se v ní skrývá.

Erling si odkašlal. Byla to velká chvíle. Vzal Vivianne za ruku a vážně pronesl:

„Chci se tě zeptat, jestli bys mi prokázala tu čest a stala se mou ženou.“ To, co v jeho představách znělo tak

důstojně, mu teď připadalo směšné. Zkusil to ještě jednou: „No, myslím si, že bychom se měli vzít.“

Teď to nebylo o moc lepší a cítil, že se mu zastavuje srdce, když tiše čekal na její odpověď. Vlastně si byl jist, co mu řekne, ale s ženami člověk nikdy neví. Mohou být hodně rozmarné.

Vivianne mlčela až příliš dlouho a Erling cítil, jak ho strašně bolí kolena. Krabička se mu v ruce roztřásla a začaly v něm hlodat pochybnosti.

Nakonec se zhluboka nadechla. „No jistě že si tě vezmu, Erlingu.“

Ulehčeně vytáhl z krabičky prsten a navlékl jí ho na prst. Nebylo to nic strašně drahého, ale Vivianne si na šperky moc nepotrpěla, tak proč by za prstýnek utrácel? Navíc ho dostal za dobrou cenu. A večer za své peníze obdrží odměnu. V poslední době jí bylo znepokojivě málo, ale dnes to oslaví.

Vstal a v zádech mu křuplo. Triumfálně pozvedl sklenici k Vivianně, která si s ním připila. Znovu ho na zlomek vteřiny napadlo, že v jejích očích zahlédl něco divného, ale myšlenku okamžitě potlačil a polkl pořádný doušek. Dnes večer rozhodně neusne.

„Všichni jsou tady?“ zeptal se Patrik. Otázka to byla jen řečnická. Hned na první pohled poznal, že nikdo nechybí – tolik jich zase nebylo – ale snažil se jen utišit šum v kuchyňce.

„Jsme tu všichni,“ potvrdila Annika.

„Tak si to projdeme.“ Patrik sáhl po velkém bloku, do něhož si při poradách dělal poznámky.

„Tak především: chlapci jsou na tom dobře a nebudou mít žádné následky.“

„Díky bohu.“ Annice se ulevilo.

„O nálezu kokainu budeme mluvit později, teď si shrneme ostatní, co se během dne stalo. Ví se už něco o obsahu aktovky?“

„Ještě nic konkrétního,“ odpověděla rychle Paula. „Ale doufám, že se brzy dozvíme víc.“

„Měl tam spoustu papírů s čísly,“ vysvětlil Gösta a pohlédl na Paulu. „Takovým věcem nerozumíme, a tak jsme poprosili Anničina Lennarta, aby to prošel, než to případně předáme dál.“

„Skvělé,“ pochválil je Patrik. „Kdy myslíte, že se něco od Lennarta dozvíte?“

„Pozítří,“ řekla Paula. „Pokud jde o mobil, neměl na něm nic zajímavého. Počítač jsme odeslali na technické oddělení, ale bůhví, kdy se ozvou.“

„Je to zatraceně nepříjemné, ale s tím nic nenaděláme.“ Patrik si založil paže na prsou. Do bloku si zapsal velkými písmeny: Lennart středa.

„Co vám řekla Sverinova bývalá láska? Něco zajímavého?“ zeptal se Mellberg a všichni sebou překvapeně trhli. Patrik na něho udiveně pohlédl. Nenapadlo ho, že Mellberg vůbec tuší, jak postupují.

„Mats byl v pátek večer u ní, ale někdy během noci odjel,“ odvětil a poznamenal do bloku časový údaj. „Upřesňuje to dobu vraždy. Nejdříve k ní mohlo dojít v noci na sobotu, což souhlasí se zvukem, který zaslechl soused. Doufejme, že nám potom Pedersen čas ještě více upřesní.“

„A co ta jeho kost? Nebyla divná?“ ptal se dál Mellberg. Ernst zareagoval na slovo „kost“ a zvědavě zvedl hlavu položenou na Mellbergových nohou.

„Slovo divná bych asi k popisu Annie nepoužil, ale připadala mi hodně roztěkaná. Bydlí teď na ostrově se svým synem a s Matsem se zřejmě mnoho let neviděli, což souhlasí s tím, co víme od jeho rodičů. Asi ten večer vzpomínali na staré časy.“

„Ale proč odešel uprostřed noci?“ podivila se Annika a automaticky se otočila k Martinovi, který se trochu dotčeně setkal s jejím pohledem. Byl teď usedlý otec od rodiny, ale předtím vedl aktivní milostný život a přítelkyně

střídal jak na běžícím pásu, což občas přinášelo potíže. Až když poznal Piu, otočil se ke starému životu zády a nelitoval toho.

Teď si proti své vůli na tu dobu vzpomněl.

„Na tom snad není nic divného. Člověk se chce vyhnout rannímu žvanění, když už svoje dostal, ne?“ Všichni se na něho pobaveně podívali a Martin pokrčil rameny. „No co! Chlapi jsou chlapi.“ Zrudl a vystoupily mu pihy na obličeji.

Patrikovi zaškubalo v koutcích úst, ale přinutil se k vážnosti.

„Bez ohledu na důvod víme, že se v noci na sobotu vracel domů. Otázkou zůstává, kde je jeho loď. Přece s ní musel odjet.“

„Prohlédl někdo inzeráty?“ Gösta se natáhl po sušence a namočil si ji do kávy.

„Včera jsem se díval, ale zatím tam nic nebylo,“ řekl Patrik. „Je tam oznámení o zmizení lodi a také Pobřežní záchranná služba se po ní dívá.“

„Rozhodně je to podivná shoda, že loď zmizí právě teď.“

„To ano. Na jeho vůz se někdo podíval?“ Paula se napřímila na židli a pohlédla na Patrika.

Přikývl. „Prohlédl ho Torbjörn se svými lidmi. Stojí na parkovišti před Matsovým vchodem. Nic v něm ale nenašli.“

„Aha.“ Paula se znovu opřela do židle. Před chvílí ji napadlo, jestli na něco nezapomněli, ale Patrik má zřejmě všechno pod kontrolou.

„Co jste zjistili v Göteborgu?“ zeptal se Mellberg a nenápadně podal sušenku Ernstovi.

Patrik a Martin se na sebe podívali.

„Ukázalo se, že to byla přínosná cesta. Martine, chceš poreferovat o naší schůzce na sociálce?“

Rozhodnutí dát mladšímu kolegovi více prostoru zapůsobilo. Martin se rozzářil. Jasně a přesně zopakoval informace, které dostali od Svena Barkmana o Útočišti

a způsobu fungování jejich spolupráce. Po tázavém pohledu na Patrika vyprávěl Martin dál i o jejich návštěvě tohoto zařízení.

„Zatím nevíme, jestli Matsovi kvůli jeho práci pro organizaci někdo nevyhrožoval. Šéfka nás ujišťovala, že o ničem takovém neví, a dovolila nám prohlédnout dokumentaci žen, kterým Útočiště pomáhalo v době, kdy tam Sverin pracoval. Jedná se o dvacítku případů.“

Patrik přikývnutím informaci potvrdil a Martin pokračoval: „Bez hlubšího prošetření není možné zjistit, jestli některý z těchto případů pro nás může být zajímavý. Poznamenali jsme si jména žen, jejichž kontaktní osobou byl Mats, a musíme na tom dál pracovat. Ale číst ty záznamy byla hrůza, člověka z toho mrazilo. Mnoho těch žen prožívá peklo, jaké si vůbec neumíme představit…, to se nedá popsat.“ Martin rozpačitě zmlkl, ale Patrik mu přesně rozuměl. Také cítil pohnutí nad osudy, do nichž letmo nahlédl.

„Uvažujeme o tom, že bychom si pohovořili ještě s dalšími zaměstnanci. A možná i s některou z žen, které v té době dostaly v Útočišti pomoc. Ale třeba to nutné nebude. Máme jedno svědectví, které by nás mohlo dovést dál.“ Odmlčel se a ujistil se, že mu všichni věnují maximální pozornost. „To přepadení mi celou dobu připadalo podivné. A tak jsme to s Martinem zkusili a zajeli do domu, v němž Mats v Göteborgu bydlel. Stalo se to před domem a stačilo pohovořit s jedním sousedem a potvrdili jsme si, že nešlo o žádnou partu mladíků. Soused všechno viděl, byl to gang zkušených výtržníků. Podle jeho popisu to byli motorkáři.“

„A sakra!“ vykřikl Gösta. „Proč o tom ale Sverin lhal? A proč to soused neřekl dříve?“

„Pokud jde o něho, měl obvyklé důvody: nechtěl se do ničeho zaplést. Jinými slovy lidská zbabělost.“

„Ale proč Sverin? Proč ten neřekl, jak to bylo?“ opakoval Gösta.

Patrik potřásl hlavou. „Nevím. Třeba se jednoduše bál i on. Ale motorkáři obvykle neútočí na neznámé kolemjdoucí jen tak bez důvodu. Za tím musí něco být.“

„Bylo by možné je identifikovat?“ zeptala se Paula.

„Orel,“ připomněl Martin. „Podle souseda měli na zádech orla. Takže snad nebude problém zjistit, kdo to byl.“

„Požádej kolegy v Göteborgu, jistě nám s tím pomůžou,“ poradil Mellberg. „Tvrdím celou dobu, že tenhle Sverin je nějaký darebák. Když se zapletl s takovou pakáží, není divu, že skončil v márnici s olovem v hlavě.“

„S podobnými závěry bych zatím vyčkal,“ namítl Patrik. „Netušíme, jestli s nimi Mats měl co do činění, a dosud nic nenasvědčuje tomu, že se dopouštěl trestné činnosti. Chci v Útočišti zjistit, jestli gang neznají a neměli s ním něco společného. A spojíme se s kolegy v Göteborgu a uvidíme, co vědí tam. Ano, Paulo?“

Paula mávala rukou. Začala trochu váhavě. „Já jsem se dnes pokusila něco trochu urychlit. Neodeslala jsem ten sáček rovnou do SKL, ale zašla jsem s ním za Torbjörnem Ruudem. Víme přece, jak dlouho to trvá, když naše žádost zapadne na dno hromady a než nám pošlou výsledek.“

„Ano, to víme. Pokračuj,“ řekl Patrik.

„Mluvila jsem s Torbjörnem a poprosila jsem ho o pomoc.“ Paula se neklidně zavrtěla, nevěděla, jak bude její iniciativa přijata. „Prostě jsem ho poprosila o rychlé srovnání otisků na sáčku s Matsovými otisky.“ Hluboce se nadechla.

„Pokračuj,“ vybídl ji Patrik.

„Souhlasí. Matsovy otisky jsou na sáčku s kokainem.“

„Já jsem to věděl!“ Mellberg vítězně vykřikl. „Drogy a spolupráce s kriminálními gangy. Hned jsem věděl, že nemá čisté ruce.“

„Pořád si myslím, že by bylo dobré nedělat ukvapené závěry,“ podotkl Patrik, ale jeho hlas zněl zamyšleně.

Hlavou se mu honily myšlenky a snažil se v nich najít souvislost. Na jednu stranu musel přiznat, že měl Mellberg pravdu, ale na druhou se zdráhal přistoupit na vinu Matse Sverina. Jednoduše to nesouhlasilo s obrázkem, jaký si o něm vytvořil po hovoru s Annií, jeho rodiči a kolegy. A i když měl po celou dobu pocit, že něco nesouhlasí, taková představa o Matsovi mu neseděla.

„Byl si Ruud zcela jistý?“

„Ano. Materiál přirozeně postoupí dál a výsledek musí být formálně potvrzen. Ale Torbjörn Ruud potvrdil, že Mats měl sáček v ruce.“

„To všechno trochu mění. Vyslechneme si místní feťáky, jestli se s Matsem neznali. Musím přiznat, že se mi to tak úplně nezdá…,“ potřásl hlavou.

„Kecy,“ ušklíbl se Mellberg. „Když se v tom trochu pohrabeme, určitě budeme mít pachatele cobydup. Jde o starou poctivou vraždu kvůli drogám. Vyřešit ji nebude žádný problém. Zřejmě někomu vyfoukl prachy.“

„Hmm…, ale proč by pak ten pytlík vyhodil přímo před svým domem? Nebo to udělal někdo jiný? To musíme zjistit. Martine a Paulo, můžete si zítra trochu popovídat s našimi štamgasty?“

Paula přikývla a Patrik si to poznamenal do bloku. Věděl, že Annika jejich porady vždycky zapisuje, ale měl lepší pocit, když si úkoly zaznamenal sám.

„Gösto, my si pohovoříme s Matsovými kolegy a tentokrát jim položíme přesnější otázky.“

„Jaké?“

„Jestli je nenapadá, proč by měl mít Mats sáček s kokainem.“

„My se jich budeme ptát, jestli vědí, že bral drogy?“ vyděsil se Gösta a zdálo se, že ho jeho úkol nenadchl.

„Ne, to není potvrzené,“ řekl Patrik. „Zprávu od Pedersena dostaneme až pozítří a do té doby nevíme, jaké látky měl Mats v těle, ale můžeme si to trochu oťuknout.“

„Co rodiče?“ nadhodila Paula.

Patrik polkl. Moc se mu za nimi nechtělo, ale bylo mu jasné, že má Paula pravdu.

„Ano, s nimi také musíme mluvit. Vezmeme si to na starost my dva s Göstou.“

„A co já?“ zeptal se Mellberg.

„Ocenil bych, kdybys jako šéf hájil zdejší pozice,“ odpověděl Patrik.

„Ano, to bude nejlepší.“ Mellberg se ulehčeně zvedl a Ernst mu šel v patách.

„Musíme se vyspat do růžova. Zítra budeme mít hodně práce, ale brzy to vyšetříme. Cítím to v kostech.“ Mellberg si zamnul ruce, ale nikdo z jeho podřízených mu nepřizvukoval. „Slyšeli jste, co vám říkám? Jde se spát. Dáme se do toho zase zítra.“

„Jak budeme pokračovat s göteborskou stopou?“ tázal se Martin.

„Začneme tam. Ale ne zítra. Do Göteborgu asi zajedeme ve středu.“

Ukončili poradu a Patrik zamířil k autu. Celou cestu domů jel v hlubokém zamyšlení.

Fjällbacka 1871

Byl časný podzim, když poprvé mohla odjet z Gra skäru. Loď se s nimi neklidné houpala na vlnách, ale Emelie se nebála. Žila teď blízko moři, naučila se znát jeho proměny a zvuky, a kdyby nebyla na ostrově uvězněná, netrápilo by ji to. Teď směřovali do přístavu.

Voda se leskla jako zrcadlo a Emelie měla strašnou chuť ponořit ruku do vln za zádí. Sklonila se nad zábradlí, aby dosáhla dolů, a druhou ruku si držela na břiše. Karl stál u kormidla. Vypadal úplné jinak než na ostrově a ve stínu majáku. Slušelo mu to. Už dlouho ji néco takového nenapadlo. Zlo v očích jí ho zošklivilo. Ale teď, když ho viděla, jak stojí s pohledem upřeným dopředu, si vzpomínala, co jí na něm připadalo tak přitažlivé. Možná ho tak změnil ostrov. Možná je na ostrově néco, co v něm probouzí zlo. Ale hned tu myšlenku zamítla jako pošetilou. V hlavé jí zazněla Edithina varovná slova.

Dnes se ale v každém případě dostane z ostrova, i když jen na několik hodin. Uvidí jiné lidi, půjde s muži nakupovat a dají si kávu u Karlovy tety, která je k sobě pozvala na návštěvu. A také půjde k doktorovi. Starost si nedělala, byla si jistá, že je s dítětem, které ji tak živé kopalo, všechno v pořádku. Ale bude to hezké, když jí to potvrdí.

Zavřela oči a usmála se. Vítr jí hladil kůži.

„Sedni si pořádné,“ napomenul ji Karl a Emelie sebou škubla.

Znovu si připomněla minulou cestu na lodi. Byla novomanželka, plná očekávání. Karl se k ní choval mile.

„Promiň,“ řekla a sklopila pohled. Vlastně ani nevěděla, co jí má prominout.

„Nežvaň tam zbytečné,“ nařídil jí studené. Byl to zase ten stejný Karl jako na ostrově. Ošklivý muž se zlýma očima.

„Ano, Karle.“ Hleděla dolů, na palubu. Dítě v břiše tak kopalo, až se musela nadechnout.

Najednou se ze svého místa naproti ní zvedl Julian a sedl si těsné vedle. Příliš blízko. Bolestivé jí sevřel rameno.

„Slyšelas, co řekl Karl. O ostrově nebo o nás nežvaň.“ Zaryl jí prsty do těla, až zkřivila bolestí tvář.

„Nebudu,“ slíbila a oči se jí zalily slzami.

„A v lodi seď pořádné. Co kdybys přepadla do moře?“ protáhl Julian, pustil ji a zvedl se. Sedl si zase na své místo a díval se k Fjällbace, která se právě vynořila před nimi.

Emelie si položila chvějící se ruce na břicho. Najednou si uvědomila, že postrádá ty, které za sebou nechala na ostrově. Ty, kdo tam zůstali a nikdy nemohou odejít. Slíbila si, že se za né bude modlit. Snad Bůh její prosby vyslyší a bude mít se zbloudilými dušemi slitování.

Když přirazili k můstku, potlačila slzy a usmála se. Konečné je zase mezi lidmi. Konečné opustila Gra skär.

Mellberg si cestou do práce pohvizdoval. Cítil, že dnes bude dobrý den. Večer si vyřídil pár telefonátů a teď měl půl hodiny na to, aby všechno připravil.

„Anniko,“ zařval, sotva se přiblížil k recepci.

„Jsem tady, nemusíš na mě křičet.“

„Buď tak hodná, připrav konferenční místnost.“

„Konferenční místnost? My tu máme něco tak vznešeného?“ Sundala si brýle, takže se jí houpaly na šňůrce kolem krku.

„Jo jo, přece víš, co mám na mysli. Jedinou místnost, kam se vejde pár židlí navíc.“

„Židlí?“ Annika zneklidněla. To, že Mellberg přišel tak brzy do práce, a navíc vypadal rozjařeně, nevěstilo nic dobrého.

„Řady židlí pro tisk.“

„Tisk?“ zeptala se Annika a žaludek se jí sevřel neblahým tušením. Co si to vymyslel?

„Ano, tisk. To je hrozné, jak jsi dnes natvrdlá. Budeme mít tiskovou konferenci a novináři musí někde sedět.“ Mluvil k ní pomalu jako k dítěti.

„Ví o tom Patrik?“ zašilhala k telefonu.

„Hedström se to dozví, až se uráčí přijít do práce. Jsou dvě minuty po osmé,“ odbyl ji Mellberg a velkoryse opomenul fakt, že sám zřídka chodil před desátou. „V půl deváté začne tisková konference. Tedy za necelou půlhodinu. A jak jsem řekl, potřebujeme na to místnost.“

Annika znovu zašilhala po telefonu, ale došlo jí, že se odtud Mellberg nepohne, dokud nezačne připravovat jedinou místnost, kterou tu měli. Doufejme, že odkráčí

k sobě a ona bude moct zavolat Patrikovi a varovat ho, co chystá.

Když začala rovnat židle, ode dveří se ozval Göstrýfův hlas: „Co se tu děje?“

„Mellberg zřejmě svolal tiskovou konferenci.“

Gösta se poškrábal na hlavě a rozhlédl se kolem sebe.

„Ví o tom Hedström?“

„Taky jsem se Bertila ptala. Ne, zjevně ne. Je to šéfův geniální nápad a já jsem Patrikovi zatím nemohla zavolat a varovat ho.“

„Varovat mě?“ Za Göstou se vynořila Patrikova hlava. „Co to tu děláš?“

„Budeme tu mít tiskovou konferenci.,“ pohlédla na hodinky a dodala: „Za deset minut.“

„Žertuješ?“ zeptal se, ale z jejího výrazu pochopil, že tak to není.

„Ten zatracený.“ Patrik se otočil a spěchal do Mellbergovy kanceláře. Pak zavrzaly dveře, bylo slyšet rozčilené hlasy a zabouchnutí.

„A jéje,“ povzdechl si Gösta a znovu se poškrábal na hlavě. „Jdu raději k sobě.“

Zmizel tak rychle, že Anniku napadlo, jestli tu skutečně byl, nebo šlo jen o optický klam.

Brblala při rozestavování židlí a dala by bůhvíco za to, kdyby se mohla jako muška vloudit do Mellbergovy kanceláře. Slyšela vzrušené hlasy, které za dveřmi klesaly a stoupaly, ale nerozuměla jim. Hned na to se ozvalo zazvonění a musela jít otevřít.

O čtvrt hodiny později byli novináři na místě. Šum se ztišil. Mnozí se znali, reportéři z Bohus?nských novin, Strómstadských novin a dalších lokálních periodik. Byli tu i zástupci oblastního rádia, a dokonce dorazili i lidé z celostátních večerníků, kteří do města zavítali zřídkakdy. Annika se nervózně hryzala do rtu. Mellberg a Patrik se tu dosud neobjevili a ona horečně uvažovala, jestli má něco říct, nebo dát všemu volný průchod a čekat, co bude.

Nakonec se rozhodla pro druhou možnost, ale celou dobu po očku pozorovala dveře Mellbergovy kanceláře. Nakonec se otevřely a vyběhl z nich Mellberg, rudý v obličeji a s rozházenými vlasy. Patrik zůstal stát ve dveřích s rukama v bok a navzdory vzdálenosti mohla vidět jeho vzteklý obličej. Zatímco Mellberg pospíchal směrem k ní, Patrik vešel do své kanceláře a bouchl za sebou dveřmi, až poskočily obrazy na chodbě.

„Klacek,“ nadával Mellberg, když proběhl kolem Anniky. „„Přijde mi kázat, co mám dělat.“ Zastavil se, zhluboka se nadechl a uhladil si vlasy. Pak vstoupil do místnosti.

„Jsou tu už všichni?“ zeptal se se širokým úsměvem a odpovědí mu bylo přitakání.

„Tak se do toho dáme. Jak jsem vám už včera řekl, vyšetřování vraždy Matse Sverina nabralo nový obrat.“ Odmlčel se, ale nikdo neměl žádný dotaz. „Vy, kdo přicházíte z místních novin, jste už jistě slyšeli, že tu včera došlo k určité události. Tři malí chlapci skončili v uddevallské nemocnici.“

Několik novinářů přikývlo.

„Kluci našli sáček s bílým práškem. Mysleli si, že je to něco dobrého, a ochutnali. Jelikož to ale byl kokain, udělalo se jim špatně a záchranka je dopravila do nemocnice.“ Znovu se odmlčel a napřímil se. Byl ve svém živlu. Tiskové konference miloval.

Reportér z Bohus?nských novin zvedl ruku a Mellberg mu důležitě pokynul.

„Kde chlapci ten sáček našli?“

„Ve Fjällbace, v koši na odpadky před činžovním domem u továrny na obaly.“

„Budou mít trvalé zdravotní následky?“ Novinář z večerníku se zeptal rovnou bez vyzvání.

„Podle lékařů budou v pořádku. Naštěstí toho do sebe moc nedostali.“

„Myslíte, že se sáčku zbavil někdo ze známých narkomanů? Nebo snad naznačujete, že to má něco společného s vraždou? “ ozval se reportér ze Strómstadských novin.

Mellberg si užíval napětí v místnosti. Všichni čekali, s čím přijde, a on si ten okamžik vychutnával. Po chvilce ticha prohlásil: „Sáček byl v koši přede dveřmi domu, v němž bydlel Mats Sverin.“ Dlouze na každého z nich pohlédl. Všechny oči se na něho upíraly. „Na sáčku jsme objevili jeho otisky prstů.“

Místností to zašumělo.

„To je tedy něco,“ řekl chlápek z Bohus?nských novin a zvedlo se několik rukou.

„Takže podle vás jde o nepodařený obchod s drogami?“ Novinář z göteborských novin GT horlivě zapisoval, zatímco fotograf bral snímek za snímkem. Mellberg si připomněl, že musí zatáhnout břicho.

„V této chvíli nic určitého sdělit nemůžeme, ale je to jedna z pracovních hypotéz.“

Užíval si. Kdyby si mohl v životě vybrat, stal by se mluvčím stockholmské policie nebo někým podobným. Po zavraždění Anny Lindhové by nezmizel z televizní obrazovky a po atentátu na Olofa Palmeho by se rozvaloval v lenošce televizního studia a poskytoval rozhovory.

„Potvrzuje ještě něco dalšího, že v tomto případě šlo o drogy?“ zeptal se reportér GT.

„Momentálně to nemohu ani vyvrátit, ani potvrdit,“ mlžil Mellberg. Šlo o to, pořádně je navnadit. Neposkytnout ani málo, ani příliš mnoho.

„Ověřovali jste Sverinovu minulost? Našli jste nějakou souvislost s drogami?“ Teď se zase podařilo prorazit otázkou jednomu redaktorovi z Bohus?nských novin.

„O tom zatím nemohu mluvit.“

„Máte už pitevní zprávu?“ ptal se dál reportér z GT, na něhož už méně aktivní kolegové vztekle zahlíželi.

„Ne. Pitevní zprávu dostaneme v tomto týdnu.“

„Už máte podezřelé?“ Göteborské noviny se dostaly ke slovu.

„V tomto okamžiku ne. Nic dalšího už vám nemohu sdělit. Poskytli jsme vám všechny možné údaje a budeme vás dále průběžně informovat. V každém případě se domnívám, že stojíme před průlomem ve vyšetřování.“

Po jeho slovech následoval déšť otázek, ale Mellberg už jen zavrtěl hlavou. Musí být spokojeni s tou masitou kostí, kterou jim předhodil. Když nafoukaně kráčel ke dveřím své kanceláře, cítil maximální uspokojení ze svého vystoupení. Patrikovy dveře byly zavřené. Je to potížista, pomyslel si Mellberg a zamračil se. Hedström by měl konečně pochopit, kdo tu na stanici rozhoduje a kdo je nejzkušenější. Když se mu to nelíbí, ať si najde jiné místo.

Mellberg se usadil na kancelářské židli, položil si nohy na stůl a spojil ruce za krkem. Teď si zaslouží malé zdřímnutí.

„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptal se Martin. Vystoupil z auta na parkovišti před nájemním domem.

„Co kdybychom začali s Rollem?“

Martin přikývl. „Ano, už dlouho jsme s ním nemluvili a neškodí mu věnovat trochu pozornosti.“

„Doufejme, že mu bude do řeči.“

Šli po schodech nahoru a Paula zazvonila. Nikdo nepřišel otevřít, a tak zvonek pořádně stiskla ještě jednou. Rozštěkal se pes.

„Zatraceně, má vlčáka, na to jsem zapomněl.“ Martin znechuceně zavrtěl hlavou. Neměl rád velké psy a vůbec ne, když patřili narkomanům, protože bývali zvláště ostří.

„Není zlý, už jsem se s ním párkrát potkala.“ Paula znovu stiskla zvonek a teď na druhé straně zaslechli kroky. Dveře se opatrně pootevřely.

„Co je?“ otázal se podezřívavě Rolle a Paula o krok ustoupila, aby ji dobře viděl. Mezi mužovýma nohama zahlédla štěkajícího psa, který se snažil protlačit škvírou ve dveřích. Martin se posunul na první schod k dalšímu bytu, i když ani tam by si moc nepomohl.

„Jsem Paula od policie v Tanumshede. Už jsme se párkrát viděli.“

„Jo, vás znám,“ opáčil muž, ale nenaznačil, že by chtěl vyháknout řetízek a otevřít jim.

„Rádi bychom na chvíli šli dovnitř. Jen si trochu popovídat.“

„Trochu si popovídat! To už jsem někde slyšel.“ Rolle se nehýbal z místa.

„Je to tak, jak říkám. Nejdeme vás zavřít,“ hovořila Paula klidným hlasem.

„No tak pojďte,“ otevřel konečně dveře.

Martin se zahleděl na vlčáka, jehož Rolle přidržoval za obojek.

„Ahoj, pejsku,“ Paula si klekla na zem a začala ho škrábat za ušima. Pes okamžitě ztichl a vypadal spokojeně. „Ty jsi ale pěkná holka, tohle se ti líbí, viď?“ Drbala fenku za ušima a ta hned přestala vyvádět.

„Je hodná, moje Nikki,“ nechal se Rolle obměkčit a pustil ji.

„Pojď, Martine.“ Paula na něho mávala, aby šel dál. Martin stále poněkud váhavě sestoupil dolů a popošel k Paule a Nikki. „Nech ji, aby se s tebou pozdravila. Je hrozně hodná.“

Martin s velkými pochybnostmi poslechl a podrbal obrovského vlčáka na hlavě. Pes ho odměnil olíznutím.

„Tak to vidíš,“ zasmála se Paula. „Moc se jí líbíš.“

„„Hmm…“ Martin se trochu styděl. Zblízka pes opravdu tak nebezpečně nevypadal.

„Musíme si trochu popovídat s páníčkem.“ Paula se postavila a vešla do bytu. Nikki prosebně naklonila hlavu na stranu.

„Máte to tu hezky zařízené,“ poznamenala Paula ironicky a rozhlédla se kolem sebe.

Rolle obýval malý jednopokojový byt a bylo zřejmé, že na pohodlí si nepotrpí. Vybavení spočívalo v úzké dřevěné posteli, přes ni měl přehozené různé pokrývky, uprostřed místnosti trůnila stará televize a pak tam byl ještě odrbaný gauč a vratký stolek. Všechno vypadalo jako vyhrabané ze skládky – zřejmě to z ní skutečně přitáhl.

„Sedneme si do kuchyně.“ Rolle šel před nimi.

Martin z jejich rejstříku věděl, že je muži jednatřicet let, ale vypadal nejméně o deset let starší. Vysoký, zkřivený, s mastnými vlasy, které mu spadaly na límec kostkované seprané košile. Džínsy měl plné skvrn a trhliny v nich nebyly módní výstřelek, ale výsledek dlouhého nošení.

„Nemám vás na co pozvat,“ poznamenal sarkasticky Rolle a hlasitě luskl prsty, aby si šla Nikki lehnout vedle něho.

„To opravdu není třeba,“ řekla Paula. Všude kolem se válelo špinavé nádobí a těžko by se našla čistá sklenička, z které by chtěla pít.

„Tak o co jde?“ Hluboce si povzdechl a začal si hryzat nehet na pravém palci. Ostatní nehty měl okousané do masa.

„Co víte o chlápkovi ve vedlejším vchodu?“ začala Paula.

„Jakém chlápkovi?“

„Jakém asi?“ utrousil Martin. Udiveně si uvědomil, že přivolal Nikki, aby si přišla k němu lehnout.

„Ten, co ho střelili do hlavy?“ Rolle se klidně setkal s Pauliným pohledem.

„Uhodl jste. Tak co?“

„Nic. Přece jsem už minule řekl, že o tom vůbec nic nevím.“

Paula tázavě pohlédla na Martina a ten přikývl. S Rollem už hned po vraždě mluvil.

„Od té doby se vynořila spousta dalších věcí.“ Paule

najednou zhrubl hlas. Martin si pomyslel, že by ji nechtěl mít za nepřítele. Byla drobná, ale možná tvrdší než většina chlapů.

„Vážně? Copak?“ Rolle mluvil nedbalým tónem, ale pozorně ji sledoval.

„Slyšel jste, že nějací chlapci tady před domem našli sáček kokainu?“ zeptala se Paula. Rolle si přestal kousat nehty.

„Kokainu? Kde?“

„V koši na odpadky tady venku,“ ukázala na zelený koš, který byl vidět kuchyňským oknem.

„Kokain v odpadkovém koši?“ opakoval Rolle s jakýmsi světlem v očích.

To musí být sen každého narkomana, říkal si Martin. Najít sáček kokainu v odpadkovém koši. Jako vyhrát v loterii, aniž by člověk něco vsadil.

„Ano. Malí kluci ochutnali a skončili na jipce v nemocnici. Mohli to pěkně odskákat,“ líčila Paula.

Rolle si zmateně přejel rukou přes mastné vlasy.

„No, to je hrozné. Děti je třeba od takových věcí držet co nejdál.“

„Je jim sedm let. Mysleli si, že je to nějaká dobrota.“ „Dostali se z toho?“

„Ano, budou v pořádku. A dá se čekat, že se už k takovému svinstvu v životě nepřiblíží.“

„Já bych nikdy nic takového dětem neprodal. Přece mě znáte, kruci. Nikdy bych drogy nedal dětem.“

„Také si nic takového nemyslíme. Jak jsem řekla, našli to v koši,“ pokračovala Paula trochu vlídněji. „Ale objevili jsme souvislost mezi sáčkem kokainu a tím zavražděným.“

„Jakou?“

„To nebudeme řešit.“ Paula odmítavě mávla rukou. „Nás by zajímalo, jestli jste spolu neudržovali kontakt a jestli o tom něco nevíte. Ne, nebojte se, že bychom vás kvůli tomu chtěli zavřít,“ dodala, než Rolle stačil něco říct.

„Vyšetřujeme vraždu, to je mnohem vážnější. Když nám teď pomůžete, příště bychom ve vašem případě mohli přimhouřít oko.“ Rolle se pořádně zamyslel. Pak pokrčil rameny a povzdechl si.

„Bohužel. Já jsem toho člověka občas zahlédl na schodech, ale nikdy jsem s ním nemluvil. Nezdálo se, že by si chtěl s někým povídat. Ale jestli je pravda, co říkáte, tak jsme toho měli společného více, než by mě napadlo.“ Rozesmál se.

„Ani jste o něm nic nezaslechl od jiných vašich známých?“ zeptal se Martin. Nikki popošla k němu a on ji podrbal pod krkem.

„Ne,“ připustil jen nerad Rolle. Rád by si šplhl, ale bylo zjevné, že nic neví.

„Kdybyste ještě něco zaslechl, mohl byste nám zavolat?“ Paula vytáhla vizitku. Rolle pokrčil rameny a strčil ji do zadní kapsy špinavých džínsů.

„Jasně. Cestu ven najdete sami?“ Ušklíbl se a natáhl se po krabici se šňupacím tabákem, která ležela na stole. Vyhrnula se mu košile a objevily se vpichy na paži. Rolle bral heroin, ne kokain.

Ke dveřím je doprovodila Nikki místo páníčka a Martin ji ještě pořádně popleskal, než za sebou zavřel.

„Takže jednoho jsme vyřídili. Zbývají tři.“ Paula sestupovala po schodech.

„To je paráda, strávit den v drogových doupatech,“ brblal Martin.

„Když budeme mít štěstí, poznáme ještě pár psů. Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by se tak rychle zamiloval jako ty,“ dobírala si ho.

„Je opravdu strašně pěkná,“ mumlal Martin. „Ale stejně mi velcí psi vadí.“

Erika měla pocit, že jí z ramen spadla veliká tíha. Uvědomovala si, že ještě zbývá dlouhá cesta a Anna nemá vyhráno. Nic nebylo vyloučeno. Současně ale věděla, že

je Anna bojovník. Když se z toho silou vůle dostala jednou, určitě by to dokázala znovu.

Patrik byl také strašně rád, když mu večer vyprávěla o Annině pokroku. Ráno si cestou do práce pískal a Erika doufala, že mu dobrá pohoda vydrží na celý den. Od té doby, co ho odvezli do nemocnice, jeho náladu pozorně sledovala. Představa, že by se s ním něco mohlo stát, ji děsila. Patrik byl její přítel a milenec a otec jejich tří krásných dětí. Nesmí znovu riskovat nemoc kvůli stresu. To by mu neodpustila.

„Dobrý den, tak jsme tu zase,“ hlásila a vjela s kočárkem do knihovny.

„Dobrý den,“ pozdravila ji vesele May. „Včera jste toho moc nestihla, že?“

„Ne, máte tady plno věcí, na které bych se ráda podívala. Chci využít toho, že chlapci chvíli spí.“

„Jako obvykle – řekněte, kdybych vám s něčím mohla pomoct.“

„Díky.“ Erika si sedla si ke stolu. Dalo jí pořádnou práci najít to, co potřebovala. Do bloku si poznamenávala odkazy k jiným pramenům. Nejčastěji ale nic nepřinesly, jen spoustu informací o dalších ostrovech a celé oblasti. Občas však narazila na zlatou žílu a ta ji zavedla dál.

Naklonila se od stolu a pohlédla do kočárku. Dvojčátka klidně spala. Natáhla si trochu nohy a pokračovala ve čtení. Strašidelné historky milovala. Už dávno žádné nečetla. Když byla malá, zhltla všechno, co našla: od Edgara Allana Poea k severským lidovým pověstem. Možná právě proto začala jako dospělá psát o skutečných vraždách – pokračování strašidelných historek z dětství.

„Zkopírujte si všechno, co vás zajímá,“ radila jí May.

Erika přikývla a zvedla se. Našla spoustu stran, které by si chtěla přečíst doma podrobněji. Hořela vzrušením. Milovala sestavování skládaček kousek po kousku. A po měsících, které strávila především s dětmi, si užívala pocitu, že se může věnovat něčemu dospělému. Svému vydavatelství sdělila, že na nové knize začne pracovat nejdřív za půl roku, a toto rozhodnutí nemínila změnit. Ale do té doby přece jen potřebovala zaměstnat i mozek a tohle jí připadalo jako dobrý začátek.

S hromadou kopií v tašce pomalu kráčela k domovu. Chlapci dosud spali. Život byl krásný.

„Zatracený blbec, pitomec zabedněný…“ Patrik se zpravidla tak šťavnatě nevyjadřoval, ale Gösta ho naprosto chápal. Tentokrát se Mellberg opravdu překonal.

Patrik rukou praštil do přístrojové desky, až Gösta poskočil.

„Mysli na své srdce!“

„Jo jo,“ Patrik se přinutil několikrát nadechnout a trochu se uklidnit.

„Tady.“ Gösta ukázal na prázdný parkovací obdélník. „Jak začneme?“

„Není důvod chodit kolem horké kaše,“ řekl Patrik. „Tak jako tak to bude všechno v novinách.“

„Já vím, ale teď se musíme soustředit na práci bez ohledu na to, co nám Mellberg zavařil.“

Patrik překvapeně pohlédl na Göstu a trochu se zastyděl.

„Máš pravdu. Co se stalo, stalo se a musíme pracovat dál. Navrhuji, abychom nejdřív promluvili s Erlingem a potom s dalšími Matsovými kolegy. Uvidíme, jestli si někdo nevšiml něčeho, co by mohlo mít nějakou souvislost s drogami.“

„Jako třeba čeho?“ Gösta doufal, že to nezní příliš zabedněně, ale jednoduše moc nechápal, co má Patrik na mysli.

„Například jestli se někdy nechoval podivně. Působil nesmírně seriózně, ale třeba se v něčem odlišoval.“

Patrik vystoupil z vozu a Gösta hned za ním. Netelefonovali a nezjišťovali si, kdo bude na městském úřadě, ale když se zeptali recepční, ukázalo se, že mají štěstí. Byli tu všichni.

„Může nás Erling přijmout?“ Patrik to dokázal formulovat jako otázku, a ne jako příkaz.

I tak děvče v recepci vypadalo vyděšeně. „Nemá teď právě žádnou schůzku,“ řekla a ukázala směrem, kde, jak Gösta věděl, byla Erlingova kancelář.

„Dobrý den,“ pozdravil Patrik, když stáli v otevřených dveřích.

„Zdravíčko.“ Erling se zvedl a spěchal se s nimi přivítat. „Jen pojďte dál. Tak jak to vypadá? Už něco máte? Zaslechl jsem včera o těch dětech. Panebože, co se to teď děje?“ Znovu se posadil.

Patrik s Göstou si vyměnili pohled a Patrik začal: „Zatím to vypadá tak, že všechno spolu souvisí.“ Odkašlal si a zaváhal, jak má pokračovat. „Je možné, že Mats Sverin měl něco společného s nalezeným kokainem.“

V místnosti nastalo naprosté ticho. Erling na ně nevěřícně zíral a oni mu pohled klidně vraceli. Zdálo se, že jeho překvapení je nelíčené.

„Já… ale… jak.,“ koktal a pak jen vrtěl hlavou.

„Nic takového vás nenapadlo?“ zeptal se Gösta, aby ho popostrčil.

„Ne, absolutně ne. Nikdy… nikdy ne.“

Jeho obvyklou výřečnost jako by odvál vítr.

„Nezahlédli jste známky něčeho neobvyklého? Výkyv nálady, pozdní příchod do práce, nedodržování pracovní doby, nějakým způsobem pozměněné chování?“ Patrik ho bedlivě pozoroval, ale Erling jen krčil rameny.

„Ne. Jak jsem řekl už dříve, Mats byl vzor spolehlivosti. Snad trochu zamlklý, ale nic víc.“ Škubl sebou. „Že by to souviselo s drogami? Pak by to nebylo nic divného, že neměl chuť mluvit o svém soukromém životě.“

„Těžko říct. Ale mohla by tam být souvislost.“

„To je ale příšerné. Jestli se proslechne, že tu pracoval nějaký narkoman, bude to katastrofa.“

„Asi bych vás měl na něco upozornit,“ řekl Patrik a znovu v duchu zaklel. „Bertil Mellberg si dnes ráno svolal tiskovou konferenci a do večera se nejspíš všechno rozmázne.“

Jako by to byla narážka, stála náhle ve dveřích recepční s planoucími tvářemi a vyděšeným pohledem. „Nevím, co se děje, ale volá sem spousta novinářů. Redaktoři z Aftonbladet a GT s tebou chtějí okamžitě mluvit.“

„Panebože,“ vyhrkl Erling a přejel si rukou po čele, kde mu vystoupily kapky potu.

„Radíme vám, abyste jim řekl co nejméně,“ řekl Patrik. „Je mi moc líto, že se do vyšetřování v tak časném stadiu zapojil tisk, ale bohužel jsem tomu nemohl nijak zabránit.“ Jeho tón byl hodně trpký, ale Erling podle všeho nevnímal nic jiného než vlastní krizovou situaci.

„Ten hovor musím vzít,“ vyhrkl a zmateně s židlí popojížděl sem a tam. „Něco dělat musíme, ale mít na úřadě narkomana., jak to proboha vysvětlím?“

Policistům bylo jasné, že už z něho nedostanou jediné rozumné slovo, a zvedli se.

„Musíme mluvit i s ostatními,“ podotkl Patrik.

Erling na ně pohlédl, ale skoro je neviděl.

„Jistě, jistě. Promluvte si s nimi. Já teď musím vzít telefon.“ Přejel si kapesníkem po zpocené pleši.

Vyšli a zaklepali na vedlejší dveře.

„Pojďte dál,“ cvrlikala Gunilla, která zřejmě dosud netušila, co se právě odehrávalo v sousední kanceláři.

„Můžeme se zeptat na pár věcí?“ otázal se Patrik a Gunilla vesele přikývla. Pak se ale zarazila. „Já se tu směju, a vy jste tady jistě kvůli Matsovi, že? Už něco víte?“

Oba policisté váhali, jak začít, a než se posadili, podívali se na sebe.

„Ještě bychom si o něm rádi něco upřesnili,“ začal Gösta. Nervózně pohupoval nohou. V podstatě ale vůbec nevěděl, jakou otázku položit.

„Jen se ptejte,“ usmála se Gunilla.

Zřejmě patřila k druhu lidí, kteří jsou za všech okolností pozitivní a plní elánu, říkal si Gösta. Tyhle typy Gösta v sedm ráno před prvním šálkem kávy nesnášel. Jeho ranní nabručenost naštěstí sdílela i jeho milovaná zesnulá žena, a tak si mohli oba mrzoutit podle chuti.

„Včera odvezli několik školáků do nemocnice, protože našli sáček kokainu a ochutnali,“ spustil Patrik. „Možná jste to zaslechla.“

„Je to příšerné. Ale prý to dobře dopadlo.“

„Ano, chlapci budou v pořádku. Naproti tomu se ukázalo, že tu existuje jistá spojitost s naším vyšetřováním.“

„Spojitost?“ opakovala Gunilla a těkala pohledem z jednoho na druhého.

„Ano. Našli jsme určitou souvislost mezi kokainem a smrtí Matse Sverina.“ Patrik slyšel, že jeho hlas zní formálně jako vždycky, když cítil velké rozpaky. Nebylo mu příjemné o tom mluvit. Ale bylo by horší, kdyby se Matsova kolegyně o všem dověděla až z novin.

„Tomu nerozumím.“

„No, zdá se, že Mats měl ten kokain také v ruce.“ Gösta hleděl do země.

„Mats?“ Gunillin hlas zazněl ostřeji. „Nemáte snad na mysli, že by Mats.“

„O okolnostech dosud nic nevíme,“ vysvětlil Patrik. „Právě proto tu jsme. Rádi bychom se zeptali, jestli jste si u něho nevšimla něčeho podivného.“

„Podivného?“ opakovala Gunilla a v Patrikovi narůstalo podráždění. „Mats byl ten nejúžasnější člověk na světě a absolutně bych si neuměla představit, že by…, ne, to prostě ne.“

„Nepřipadalo vám na jeho chování něco zvláštního? Nic, co by vás zarazilo?“ Patrik se chytal stébla.

„Mats byl skvělý a hodný člověk. Je nemyslitelné, že by měl cokoliv společného s drogami.“ Každou slabiku zdůraznila klepnutím tužky do stolu.

„Je mi líto, že jsme vám takové otázky museli položit,“

řekl Gösta omluvně. Patrik poděkoval a zvedli se. Když vycházeli z kanceláře, Gunilla za nimi rozezleně hleděla.

O hodinu později opustili budovu úřadu. Mluvili i s ostatními bývalými kolegy a všichni reagovali stejně. Nikdo z nich si neuměl představit, že by mohl být Mats Sverin zapleten do čehokoliv, co by mělo nějakou souvislost s drogami.

„Potvrzuje to můj vlastní pocit,“ uzavřel Patrik. „A to jsem se s ním osobně nikdy nesetkal.“

„Ano. Ale to nejhorší nás pořád ještě čeká.“

„Vím,“ povzdechl si Patrik a zahnul směrem ke Fjällbace.

Našel je. Věděla, že se to stane, stejně jako jí bylo jasné, že teď už se nemá kam ukrýt. Všechny možnosti vyčerpala. Stačilo málo, aby se všechno zhroutilo jako domeček z karet – jediná pohlednice bez textu i odesilatele, poslaná ze Švédska, zmařila její naději v budoucnost.

Madeleine se třásla ruka, když pohlednici obrátila a prohlížela zadní bílou stranu jen s vlastním jménem a novou adresou. Slov nebylo třeba, motiv pohlednice sdělil všechno. Poselství nemohlo být zřejmější.

Pomalu popošla k oknu. Na dvoře si hráli Kevin a Vilda a netušili, že se jejich život znovu změní. Pevně svírala pohlednici v ruce. Zvlhla od jejích zpocených prstů a Madeleine se snažila soustředit na to, co teď musí udělat. Děti vypadaly šťastně. Hrály si spolu s ostatními. Zoufalý výraz se jim z očí začínal vytrácet, i když v nich možná strach navždy zůstane. Viděly toho příliš mnoho a to nemohla vymazat, ať jim dávala lásky sebevíc. A teď je znovu všechno zničené. Zdejší pobyt považovala za jediné východisko, poslední šanci na normální život. Opustit Švédsko, jeho i všechno ostatní nechat za sebou. Jak jim ještě kdy může poskytnout bezpečí, když i poslední oběť se ukázala jako marná?

Madeleine si opřela hlavu o okno. Chladilo jí čelo. Viděla, že Kevin sestře pomáhá na skluzavku. Podepřel jí rukama zadeček a postrčil ji nahoru. Možná neměla připustit, aby převzal mužskou roli v rodině. Je mu přece teprve osm let. Ale on do ní přirozeně vklouzl a staral se o svá děvčata, jak hrdě prohlašoval. Rostl se zodpovědností a nacházel v ní jistotu. Kevin zvedl ruku a odsunul si z čela pramen vlasů. Navenek byl otci hrozně podobný, ale měl její srdce. Její slabost, jak to on nazýval, když ji tloukl.

Pomalu udeřila hlavou do skla. Plnila ji beznaděj. Z jejích plánů do budoucna nezbývalo nic. Stále silněji bušila čelem do okna a cítila, jak ji známá bolest podivně uklidňuje. Pustila pohlednici a k zemi se snášel obraz orla s rozepjatými křídly. Venku právě Vilda se šťastným úsměvem sjížděla po skluzavce.

Fjällbacka 1871

„Jak se máte na ostrově? Není to tam příliš opuštěné?“ Dagmar zkoumavě hleděla na Emelii a Karla, kteří prkenně seděli na kanapi proti ní. Křehký kávový šálek se vůbec nehodil do Karlových hrubých rukou, ale Emelie z toho svého opatrně upíjela horký nápoj.

„S tím se nic nenadělá,“ odpověděl Karl, aniž pohlédl na Emelii. „Majáky vždycky stojí dál od pevniny, ale nám se tam vede dobře. To je snad jasné, ne?“

Emelie se styděla. Připadalo jí, že Karl s Dagmar mluví příliš neotesaně. Je to přece jeho teta. Emelie se vždycky učila, že se starším osobám prokazuje úcta, a hned jak se s tetou seznámila, cítila, že se jí moc líbí. Navíc jí právě ona dobře rozuměla, protože kdysi sama žila jako žena strážce majáku. Její manžel, bratr Karlova otce, pracoval na majáku mnoho let. Zatímco otec měl zdědit rodinný statek, mladší bratr si směl zvolit vlastní cestu. Karlovi vždycky připadal jako hrdina a právě on ho ovlivnil, aby svůj život spojil s mořem a majáky. To dokonce sám Karl jednou Emelii vyprávěl – v té době, když s ní ještě mluvil. Teď už byl strýc Allan mrtvý a Dagmar žila sama v malém domku nedaleko hasičské stanice ve Fjällbace.

„Já dobře vím, jaké to je,“ pokračovala Dagmar. „A ty jsi věděl, do čeho se pouštíš, po všech historkách, které jsi od Allana vyslechl. Otázkou je, jestli to věděla i Emelie.“

„Je to moje žena, a tak nezbývá, než aby si zvykla.“

Emelie se znovu zastyděla, jak se její manžel chová, a do očí jí vhrkly slzy. Ale Dagmar jen pozvedla obočí.

„Slyšela jsem od faráře, jak se dobře staráš o dům,“ otočila se k Emelii.

„Děkuji, to mám velkou radost,“ řekla Emelie a sklonila hlavu, aby nebylo vidět, jak zrudla. Upila další doušek kávy a vychutnávala si její chuť. Karl a Julian na nákupech hodně šetřili. Raději peníze utratili u Abela, pomyslela si trpce.

„A co ten váš pomocník? Je to slušný člověk? Pracuje pořádně? Já a Allan jsme s pomocníky měli dobré i špatné zkušenosti. Někteří za moc nestáli.“

„Pracuje velice dobře,“ odpověděl Karl a postavil hrníček tak prudce, až cinkl o talířek. „Ze, Emelie?“

„Ano,“ mumlala, ale vyhýbala se Dagmar pohledem.

„Jak jsi ho našel, Karle? Doufám, že ti ho někdo doporučil, protože na inzerát se člověk nemůže spolehnout.“

„Julian měl velice dobré doporučení a hned se ukázalo, že oprávněně.“

Emelie na něho překvapeně pohlédla. Karl a Julian spolu přece několik let pracovali na lodi. To pochopila, když jednou zaslechla jejich hovor. Proč to Karl neřekl? Před očima se jí objevily Julianovy černé oči, v nichž se zračila stále větší nenávist, a otřásla se. Uvědomila si, že ji Dagmar pozoruje.

„Jsi dnes objednaná k doktoru Albrektsonovi,“ podotkla.

Emelie přikývla. „Za chvíli tam půjdu, aby se podíval, jestli je s malým všechno v pořádku. Nebo s malou,“ dodala.

„Jsem si jistá, že to bude chlapec,“ prohlásila Dagmar a spočinula na Emeliině kulatém břiše vřelým pohledem.

„Vy máte nějaké děti?“ zeptala se Emelie. „Karl mi nic neřekl.“ Nebyla zvyklá na jakoukoliv pozornost a strašně ráda by mluvila o zázraku, který se děl s jejím tělem, s někým, kdo zažil totéž. Ale Karl ji okamžitě šťouchl loktem do boku.

„Nevyptávej se tak drze,“ zasyčel na ni.

Dagmar ho umlčela gestem ruky, ale oči jí zesmutněly.

„Třikrát jsem prožívala stejné štěstí jako ty teď. Ale Bůh si to přál jinak. Moje maličké jsou u něho,“ zvedla oči a navzdory smutku z ní čišelo pevné přesvědčení, že Bůh věděl, co činí.

„Odpusťte, já…“ Emelie nevěděla, co říct. Strašně ji mrzelo, že nic takového netušila.

„Nic se neděje, holčičko,“ chlácholila ji Dagmar, impulzivně se k ní naklonila a položila ruku na její. Emelii její přátelské chování málem rozplakalo. Dlouho už nic takového nezažila. Ale Karlův zjevný nesouhlas ji přiměl k tomu, aby se ovládla. Chvíli seděli tiše a Emelie na sobě cítila upřený pohled staré ženy, jako by všechno

věděla. Drobnou a žilnatou ruku se známkami mnoha let těžké práce nechala ležet na její. Přesto ta ruka byla krásná, říkala si Emelie, stejně krásná jako drobný obličej, jehož vrásky a rýhy prozrazovaly dobře prožitý život. Šedivé vlasy měla sčesané do uzlu a Emelie odhadovala, že jí jistě sahají až do pasu, když je rozpustí.

„Ty se tu tak moc nevyznáš, půjdu k doktorovi s tebou,“ prohlásila Dagmar nakonec a zvedla dlaň z Emeliiny ruky.

Karl okamžitě začal protestovat.

„Já tam s ní zajdu. Nemusíte se kvůli nám obtěžovat.“

„To není žádná obtíž.“ Dagmar se pevně setkala s Karlovým pohledem. Emelie tušila, že se mezi nimi odehrává nějaký boj, a nakonec Karl povolil.

„Když chcete, tak nemůžu nic namítat,“ ustoupil a odstavil hrníček. „Postarám se zatím o důležitější věci.“

„Jistě,“ řekla Dagmar a dál z něho nespustila pohled. „Budeme pryč jen přes hodinu, takže se za chvíli zase uvidíme. Protože předpokládám, že nepůjdeš na nákup bez své ženy.“

Bylo to formulované jako návrh, ale Karl to zcela správně pochopil jako příkaz a slabě přikývl.

„Tak dobře,“ zvedla se Dagmar a kývla na Emelii. „Půjdeme, abychom nepřišly pozdě. Karl si zatím může něco zařídit.“

Emelie se na svého manžela neodvážila podívat. Prohrál, a ona si byla jistá, že za to později zaplatí. Ale když vyšla s Dagmar ven a kráčely k náměstí, tyto myšlenky potlačila. Teď si musí užít každé chvilky, ať už bude cena jakkoliv vysoká. Klopýtla na kočičích hlavách a Dagmar ji okamžitě zachytila. Emelie se o ni vděčně opřela.

„Už se Patrik a Gösta ozvali?“ Paula se zastavila v Anničiných dveřích.

„Ještě ne,“ řekla Annika. Chtěla ještě něco dodat, ale Paula už byla na cestě do kuchyňky, protože po několika hodinách strávených ve špinavých bytech narkomanů nesmírně toužila po kávě z čistého hrnku. Nejdřív si ale zašla na toaletu pořádně umýt ruce. Když se otočila, čekal už u dveří Martin.

„Dvě duše a jediná myšlenka,“ zasmál se.

Paula si osušila ruce a pustila ho dovnitř.

„Mám ti také nalít kávu?“ zavolala na něho.

„Ano, díky,“ snažil se překřičet šumění vody.

Konev byla prázdná, ale plotýnka pod ní rozpálená. Paula zaklela, vypnula překapávač a začala stírat černou usazeninu na dně.

„Je tu cítit spálenina,“ začichal Martin, když vešel do kuchyně.

„Nějaký pitomec si nalil všechnu kávu a nechal překapávač zapnutý. Počkej pár minut, hned bude hotová čerstvá.“

„Také bych si hrnek dala,“ ozvala se za nimi Annika. Zamířila ke kuchyňskému stolu a posadila se.

„Jak je?“ Martin si sedl vedle ní a objal ji paží kolem ramen.

„Vy jste nejspíš ještě nic neslyšeli.“ „Co se stalo?“ zeptala se Paula a odměřovala kávu do filtru.

„Měli jsme tu po ránu pěkně rušno.“ „Něco se dělo?“

„Mellberg si svolal tiskovou konferenci.“

Martin a Paula na sebe pohlédli, aby se ujistili, jestli slyší dobře.

„Tiskovou konferenci?“ opakoval Martin a opřel se do židle. „Žertuješ?“

„Ne. Zřejmě včera večer dostal geniální nápad a zavolal tisku i do rádia. Chytili se toho. Dům praskal ve švech. Byli tu i z večerníku a GT.“

Paula práskla držákem na kávový filtr. „Ztratil rozum? Co ho to napadlo?“ Zrychlil se jí pulz a musela se zhluboka nadechnout. „Ví o tom Patrik?“

„Aby ne. Na pěknou chvíli se zavřeli u Mellberga v kanceláři. Moc jsem nerozuměla, ale láskyplně si nepovídali.“

„To tedy chápu,“ řekl Martin. „Jak s tím mohl Mellberg vylézt právě teď? Protože předpokládám, že mluvil o kokainové stopě.“

Annika přikývla.

„No, to ale bylo hodně předčasné, přece ještě nic nevíme,“ namítla Paula se zoufalstvím v hlase.

„Právě o tom se ho Patrik snažil přesvědčit,“ řekla Annika.

„A jak to tedy dopadlo?“ Paula konečně zapnula překapávač a káva začala stékat do konvice.

„Jako obvykle z toho byl velký Cirkus Mellberg, čekám, že to zítra noviny pěkně rozmáznou.“

„Zatraceně!“ zaklel Martin.

Chvíli seděli mlčky.

„A co vy?“ zeptala se Annika, aby mluvili o něčem jiném. Dnes ji už Bertil Mellberg opravdu z celého srdce štval.

„Nic moc.“ Paula se zvedla a nalila kávu do tří hrnků. „Mluvili jsme s několika lidmi, o nichž víme, že jedou v obchodech s drogami, ale žádné spojení s Matsem jsme nenašli.“

„Nemám pocit, že by měl co do činění s Rollem a jeho kumpány.“ Martin vděčně sáhl po šálku.

„Vidím to stejně,“ souhlasila Paula. „Ale za pokus to stálo. Tady u nás se kokain moc nevyskytuje. Spíše heroin a amfetamin.“

„Nevíš už něco od Lennarta?“ zajímal se Martin.

Annika zavrtěla hlavou.

„Řeknu vám okamžitě, jak se ozve. Vím, že nad tím včera večer pár hodin seděl, tak už v každém případě bude něco vědět. Slíbil to na středu.“

„Skvělé,“ zaradovala se Paula a napila se kávy.

„Kdy se vrátí Patrik a Gösta?“ otázal se Martin.

„Nevím. Jeli nejdřív na městský úřad a potom domů k Matsovým rodičům. To chvíli zabere.“

„Doufejme, že s rodiči stačí mluvit, dříve než jim začnou volat novináři,“ utrousila Paula.

„S tím bych moc nepočítal.“ Martin vypadal hodně ustaraně.

„Zatracený Mellberg,“ zaklela Annika. „Ano. Aby ho čert vzal!“ mumlala Paula. Chvíli seděli mlčky a zírali do stolu.

Po dvou hodinách hledání na internetu se Erika musela protáhnout. Byly to ale plodné hodiny. O Gra skäru, historii ostrova i lidí, kteří tam bydleli, toho našla spoustu. I o pověstech, že nikdy ostrov neopustili. Nebylo podstatné, že jim nevěřila. Strašidelné historky ji vždycky fascinovaly a sem tam něčemu byla dokonce ochotná uvěřit.

„Nezdá se vám, že byste potřebovali trochu čerstvého vzduchu?“ zeptala se dvojčat, která ležela vedle sebe na dece na zemi.

Dalo jí vždycky moře práce obléknout děti i sebe, ale vzhledem k počasí se to zlepšovalo, stačilo tenké oblečení. Pořád ale ještě mohl foukat chladný vítr, proto se pojistila a dala chlapcům čepičky. Za chvíli byla na cestě. Těšila se, až nebude muset jezdit s těžkým kočárkem pro dvojčata, i když to bylo docela dobré cvičení. Věděla, že je směšné dělat si starosti s kily navíc, která během těhotenství přibrala, ale Erika se nikdy nenaučila mít své tělo dost ráda. Nenáviděla se za to, že je tak povrchní, měla by být spíš šťastná, že nehodu přežila, přesto ji nadbytečná váha trápila a zbavit se jí bylo těžší než cokoliv jiného.

Zvýšila tempo a pot se z ní jen řinul. Venku nebylo moc lidí, s každým se letmo pozdravila a vyměnila pár slov. Někdo se ptal na Annu, ale Erika se odpovědi vyhnula. Zdráhala se mluvit o své sestře. Zatím se nechtěla dělit o teplý pocit naděje. Všechno dosud viselo na vlásku.

Minula rudý náhrdelník mořských bójek, zastavila se a zahleděla k Badisu. Ráda by prohodila pár slov s Vivianne a poděkovala jí za radu, jak se chovat k Anně, ale sama nemohla vytáhnout kočárek po schodech nahoru. Na chvíli se zamyslela a napadlo ji, že to jde i jinudy. Všechno bylo lepší než schodiště. Otočila těžké vozidlo a vydala se do další ulice. Když vystoupila na vrcholek strmého kopečku, málem jí praskly plíce. Ale byla tu a teď už stačilo jen přejít přes cestu.

„Haló!“ Udělala několik kroků dovnitř. Kočárek s dvojčaty postavila vedle vchodu. Nechtěla je vytahovat, dokud nevěděla, jestli tam Vivianne je.

„Dobrý den,“ Vivianne se objevila za rohem a zazářila, když viděla Eriku. „Měla jste cestu kolem?“

„Neruším? Pokud ano, tak řekněte. Šli jsme jen na procházku, chlapci a já.“

„Vůbec mě nerušíte. Vypijeme si šálek něčeho dobrého. Kde je máte?“

Vivianne se ustaraně rozhlédla a Erika ukázala ke kočárku.

„Nevytáhla jsem je, když jsem nevěděla, jestli tu jste.“

„Já jsem tady skoro čtyřiadvacet hodin denně,“ smála se Vivianne. „Dokážete je zvednout oba? Připravím zatím svačinu.“

„Ale ano, jinou možnost zpravidla nemám,“ usmála se Erika a zašla pro syny. Ve Viviannině blízkosti se vždycky cítila dobře, i když netušila proč.

Postavila Antonovo a Noelovo sedátko na stůl a sedla si.

„Bojím se, že bych vás nenalákala na zelený čaj, tak jsem připravila trochu utrejchu,“ mrkla na ni Vivianne a postavila před ni šálek černého nápoje, který Erika s povděkem přijala. Podezřívavě se zahleděla na bezbarvý nápoj ve Viviannině hrníčku.

„Člověk si zvykne, věřte mi,“ řekla Vivianne a vypila doušek. „Je v tom spousta antioxidantů. Pomáhají předejít rakovině. A dalším chorobám.“

„Opravdu?“ opáčila Erika a upila kávy. Ať je to jakkoliv užitečné, ona se bez kávy neobejde.

„Co sestra?“ zeptala se Vivianne a pohladila Noela po tvářičce.

„Je to o moc lepší, díky. Právě proto jsem se tu zastavila. Myslím si, že vaše rada zabrala.“

„To jsem ráda. Existuje mnoho studií o ozdravujícím efektu fyzického kontaktu.“

Noel začal kňourat a po tázavém pohledu ho Vivianne zvedla do náruče.

„Líbíte se mu,“ podotkla Erika, když chlapeček okamžitě ztichl. „U každého by se neutišil.“

„Jsou prostě nádherní.“ Vivianne tiskla nos k Noelovu a on se snažil zavalitou pěstičkou zachytit její vlasy. „A vy právě sbíráte odvahu se mě zeptat, proč sama žádné děti nemám.“

Erika zahanbeně přikývla.

„Prostě k tomu nikdy nedošlo,“ řekla Vivianne a pohladila Noela po zádíčkách. Na prstě se jí něco zalesklo a Erika zbystřila pozornost. „Vy jste se zasnoubila? To je úžasné. Gratuluju.“

„Ano, úžasné, díky.“ Vivianne se slabě usmála a odvrátila pohled.

„Promiňte, že to říkám, ale nepřipadáte mi zrovna nadšená.“

„Jsem unavená,“ odpověděla Vivianne a přehodila si cop přes rameno, aby na něj Noel dosáhl. „Makáme ve dne v noci a je těžké momentálně cítit nadšení pro cokoliv. Ale samozřejmě jsem ráda.“

„„Možná…“ Erika významně pohlédla na Noela a cítila, že je dotěrná, ale nedokázala se ovládnout. Ve Viviannině pohledu, který upírala na děti, četla hodně touhy.

„No, uvidíme,“ prohodila Vivianne. „Čím se právě teď zabýváte? Vím, že jste na mateřské dovolené a máte spoustu práce, ale uvažujete o nové knize?“

„Ještě ne. Bavím se zatím rešeršemi, abych trochu potrénovala mozek a neslyšela jen dětské žvatlání.“

„Čeho se týkají?“ Vivianne opatrně houpala Noela na kolenou. Erika vyprávěla o cestě na Gra skär, o Annii a pověstech.

„Ostrov duchů,“ poznamenala zamyšleně Vivianne. „V takových povídačkách bývá vždycky zrnko pravdy.“

„No, nevím, jestli věřím na strašidla a duchy,“ zasmála se Erika, ale Vivianne se na ni vážně podívala.

„Je hodně toho, co nevidíme, a přesto to existuje.“

„Máte na mysli strašidla?“

„To není správné slovo. Po mnoha letech zkušeností s péčí o lidi si myslím, že existuje víc než fyzické tělo. V člověku je mnoho energie a ta nezmizí, jen se promění.“

„Zažila jste sama něco podobného? Co by nějak souviselo s duchy nebo strašidly?“

Vivianne přikývla. „Víckrát. Je to přirozená součást našeho bytí. A jestli o Gra skäru existuje tolik pověstí, něco na nich jistě je. Popovídejte si s Annií. Nejspíš tam už sama ledacos zažila, ovšem pokud má ty správné vlohy.“

„Jaké vlohy?“ Téma Eriku fascinovalo a hltala každé Viviannino slovo.

„Někteří lidé jsou vnímavější než jiní. Jako když někdo lépe vidí nebo slyší – prostě mají bystřejší smysly. Tuto schopnost si však může trénovat každý.“

„Jsem skeptik. Potřebovala bych důkazy.“

„Tak si zajeďte na Graskär.“ Vivianne na ni mrkla jedním okem. „Třeba tam ten svůj důkaz najdete.“

„Ano. Ostrov má především zajímavou historii. Ráda bych si s Annií popovídala, co ví ona. Přinejmenším by ji mohlo zajímat, co jsem zjistila.“

„Vy si asi neumíte užívat mateřskou dovolenou na plný úvazek,“ usmála se Vivianne.

Erika s ní musela souhlasit. Natáhla se po Antonovi. Annie jistě bude ráda, když se dozví víc o ostrově a o jeho pověstech. A o duších mrtvých.

Gunnar hleděl na řinčící telefon. Byl to starý typ, s číselníkem a těžkým sluchátkem. Matte se je snažil přesvědčit, aby si opatřili přenosný aparát. Dokonce jim před pár lety jeden dal k Vánocům, ale ten dosud ležel zabalený ve sklepě. Oni měli rádi svůj starý, on i Signe. Vyhovoval jim.

Stále zíral na telefon a jeho unavený mozek postupně pochopil, že je třeba sluchátko zvednout a odpovědět.

„Haló?“ Soustředěně naslouchal hlasu na druhé straně.

„To není pravda. Jaký idiot? Jak můžete zavolat a.“ Větu nedokončil a třískl se sluchátkem.

Za okamžik na to někdo zvonil u dveří. Roztřesený po telefonátu šel do předsíně a otevřel. Oslepil ho blesk a zavalil proud otázek. Rychle zabouchl, otočil klíčem a opřel se zády o dveře. Co se tu děje? Zadíval se na schody do patra. Signe ležela v ložnici a Gunnar uvažoval, jestli ji ten rozruch probudil a co jí řekne, až sejde dolů. Sám nechápal, o čem to ti lidé mluví. Znělo to bláznivě.

Teď znovu někdo zazvonil. Gunnar zavřel oči a opřel se o zárubeň. Venku probíhala hlasitá a rozčilená výměna názorů, ale slova nerozeznával. Pak zaslechl známý hlas.

„Gunnare, tady je Patrik a Gösta z policie. Mohl byste nás pustit dovnitř?“

Gunnar si před očima představil Matteho. Nejdřív živého, pak ležícího v předsíni v louži krve s rozbitou lebkou. Otevřel oči, otočil se a odemkl. Dovnitř vešli oba policisté.

„Co se to děje?“ zeptal se Gunnar. Jeho hlas zněl cize a vzdáleně.

„Můžeme se na chvíli posadit?“ Patrik zamířil ke kuchyni, aniž by počkal na odpověď.

Znovu zazvonil zvonek a současně se ozval i telefon. Vzduch prořízly dvojí signály. Patrik zvedl sluchátko a zavěsil, pak ho znovu zvedl a odložil vedle přístroje.

„Neumím vypnout zvonek na dveřích,“ řekl zmateně Gunnar. Gösta a Patrik si nad jeho hlavou vyměnili pohled. Gösta se otočil ke dveřím, otevřel a hned je za sebou zabouchl. Gunnar znovu slyšel rozčilené hlasy. Gösta se za chvíli vrátil. „Snad dají chvíli pokoj.“ Opatrně vedl Gunnara do kuchyně.

„Potřebovali bychom mluvit i se Signe,“ požádal Patrik. Vypadal ustaraně a teď už Gunnar opravdu zneklidněl. Kdyby jen chápal, co se to tu vlastně děje!

„Přivedu ji,“ řekl Gunnar a otočil se.

„Jsem tady.“ Signe scházela ze schodů a vypadala zmateně. Byla v županu a vlasy na jedné straně jí stály. „Kdo to tu pořád zvoní? A co tu děláte? Něco jste zjistili?“ Pohlédla na Patrika a Göstu.

„Pojďte se posadit do kuchyně.“

Signe si je neklidně prohlížela.

„Co se tu děje?“ Sešla z posledních schodů a následovala muže do kuchyně.

„Posaďte se,“ opakoval Patrik.

Gösta vytáhl pro Signe židli a pak si všichni sedli. Patrik si odkašlal a Gunnar měl chuť přitisknout si dlaně na

uši. Nechtěl už slyšet víc, než mu vnucovaly hlasy v telefonu. Nechtěl poslouchat, ale Patrik přesto mluvil. Gunnar hleděl do stolu. Byly to lži. Nepochopitelné lži. Ale bylo mu jasné, co se stane. Lži, které stojí černé na bílém, se změní v pravdu. Pohlédl na Signe a viděl, že nic nechápe. Čím déle policisté mluvili, tím prázdnější byl její pohled. Nikdy dříve neviděl někoho zemřít, až teď. Nemohl tomu zabránit. Stejně jako nedokázal ochránit Matteho, jako ochrnutý se díval, jak se jeho žena uzavírá do sebe.

V hlavě mu zněl ostrý řezavý zvuk a Gunnar se divil, že ho nikdo jiný neslyší. Byl stále silnější, až nakonec přehlušil i hlasy policistů a Gunnar mohl sledovat jen pohyb jejich úst. Cítil, že i jeho rty se hýbou, vytvořily větu, že musí jít na záchod, nohy se pohnuly a on odcházel do předsíně. Jako by o něm rozhodoval někdo jiný a on se podřídil, aby dál nemusel poslouchat slova, která nechtěl slyšet, a aby už neviděl prázdnotu v Signeiných očích.

Za sebou slyšel hlasy. Klopýtal dál po předsíni, minul dveře na toaletu a šel k dalším vedle vchodu. Novou silou stiskl kliku a otevřel. Málem zakopl a spadl, ale rovnováhu vyrovnal a krok za krokem sestupoval dolů.

Sklep ležel ve tmě, ale ani ho nenapadlo, aby rozsvítil. Tma doplňovala šum v jeho hlavě a vedla ho dál. Tápavě otevřel skříň vedle kotle. Nebyla zamčená, jak správně měla být, ale to teď bylo jedno. Kdyby nešla otevřít, dveře by vylomil. Navyklým pohybem vzal do ruky zbraň, chodíval lovit. Mechanicky vyjmul z krabičky patronu. Zapotřebí bude jen jedné, je zbytečné s nimi plýtvat. Zaslechl cvaknutí, když patronu vsunul do nábojnice. Její zvuk kupodivu prorazil stále hlasitější šum v uších.

Pak se posadil na židli před ponkem. Necítil nejmenší pochybnost. Položil prst na spoušť a kov hlavně mu škrábl o zuby. A pak už myslel jen na to, že dělá tu jedinou správnou věc. Stiskl a šum utichl.

Mellberg cítil dosud neznámou tíhu na prsou. Nic takového ještě nezažil. Začalo to v okamžiku, kdy Patrik zavolal z Fjällbacky. Nepříjemný tlak přetrvával.

Ernst ve svém koši zakňučel. Vycítil páníčkovu náladu. Zvedl se, oklepal velké tělo, zamířil k Mellbergovi, složil se u jeho nohou a hlavu mu položil na klín. Trochu to pomohlo, ale nepříjemný pocit v těle zůstával dál. Jak mohl tušit, že se něco takového stane? Že chlap půjde do sklepa, vloží do úst brokovnici a prostřelí si lebku? Přece po něm nikdo nemůže žádat, aby něco takového předvídal?

Ale jakkoliv se snažil ospravedlnit, nic nepomáhalo. Prudce se zvedl a Ernst sebou škubl, když přišel o pohodlnou podložku.

„Pojď, půjdeme domů.“ Strhl z věšáku vodítko a připnul ho Ernstovi na obojek.

Na chodbě vládlo mrtvolné ticho. Všichni seděli za zavřenými dveřmi, ale i skrz stěny cítil jejich obžalobu. Četl ji v jejich očích. A možná poprvé v životě zkoumal své nitro. Obával se, že udělal osudovou chybu.

Ernst zatáhl a Mellberg pospíšil na vzduch. Potlačil představu Gunnara na studeném stole, kde čeká na pitvu. Snažil se zapudit i představu jeho manželky, nebo spíš ode dneška vdovy. Hedström řekl, že vypadala naprosto nepřítomně, a když ze sklepa zaslechli výstřel, ani se nepohnula. Patrik a Gösta tam běželi, a když se pak vrátili nahoru, jako by nic nevnímala. Odvezli ji do nemocnice na pozorování, ale její pohled Hedströmovi naznačil, že se z té rány Signe už nikdy nevzpamatuje. Pár takových osudů za svůj život viděl. Ti lidé vypadali, jako by žili – dýchali a hýbali se – jen uvnitř byli prázdní.

Hluboce se nadechl, když otevřel dveře do bytu. Cítil paniku a přál si, aby se zbavil tlaku na prsou a všechno bylo zase jako dřív. Nechtěl myslet na to, co udělal a co se nemělo stát. Přijímat zodpovědnost za své činy nebylo jeho silnou stránkou a dosud se tomu vyhýbal. Když se něco nepovedlo, žádné starosti si nepřipouštěl. Dosud.

„Haló!“ Zoufale zatoužil slyšet Ritin hlas, pocítit její klid, který na něho vždycky tak dobře působil.

„Ahoj, miláčku, jsem v kuchyni.“

Mellberg odepnul Ernstovi vodítko, zul si boty a šel za psem, který s mávajícím ocasem běžel před ním do kuchyně. Ritina fenka Seňorita se s Ernstem přivítala stejně přátelsky a šťastně se očichali.

„Jídlo bude za hodinu,“ poznamenala Rita, obrácená k němu zády.

Od sporáku to báječně vonělo. Bertil se protlačil kolem psů, kteří vždycky zabrali celou plochu místnosti, popošel k Ritě a pevně se k ní přitiskl.

„Co se děje?“ zasmála se Rita a otočila se k němu, aby mu mohla položit paže kolem krku. Bertil zavřel oči a cítil, jaké měl štěstí. Měl by si to uvědomovat častěji. Žena v jeho náruči byla vším, o čem kdy snil, a nechápal, jak ho kdy mohlo jen na vteřinu napadnout, že staromládenecký život je příjemnější.

„Co se děje?“ Osvobodila se z jeho objetí, aby mu viděla do tváře. „Tak co se děje?“

Sedl si ke stolu a svěřil jí úplně všechno. Neodvážil se na ni podívat.

„Bertile,“ řekla Rita a sedla si k němu na bobek, „to sis opravdu moc dobře nerozmyslel.“

Svým způsobem to bylo lepší než planá útěcha. Měla pravdu. Bylo zbrklé vyjít se vším na veřejnost. A vůbec nedomyslel, co by se mohlo stát.

„Co na mně vidíš?“ zeptal se nakonec. Zahleděl se na ni, jako by její odpověď nechtěl jen slyšet, ale i vidět. Bylo nezvyklé hodnotit sám sebe. Vidět se cizíma očima. Vždycky se tomu vyhýbal, ale teď to už nešlo. Nebyl to hezký pohled. Kvůli Ritě by si přál být lepším člověkem, lepším mužem.

Setkala se s jeho pohledem a dlouhou chvíli mlčela. Pak ho pohladila po tváři.

„Vidím člověka, který na mě kouká jako na osmý div světa. Kdo mě má tak rád, že by pro mě udělal všechno. Vidím někoho, kdo pomohl na svět mému vnoučkovi, jenž byl tam, kde ho bylo zapotřebí. Který by obětoval život pro malého chlapce, jenž má svého dědečka strašně rád. Vidím člověka s více předsudky, než má kdokoliv, koho jsem předtím poznala, ale který je připraven je opustit, když je konfrontuje s realitou. A vidím člověka s chybami a nedostatky, který si o sobě možná moc myslí, ale teď trpí, protože udělal něco opravdu hloupého.“ Vzala ho za ruku a stiskla mu ji. „V každém případě právě vedle tebe se chci každé ráno budit a nikdo lepší pro mě neexistuje.“

Na vařiči překypěl hrnec, ale Rita se o to nestarala. Mellberg cítil, že tlak na prsou se začíná rozplývat. Uvolňoval místo pro docela nový pocit. Bertil Mellberg prožíval hlubokou vděčnost.

Měla na to pořád hroznou chuť. Napadlo ji, jestli se někdy skutečně dokáže osvobodit od nutkavého přání po tom, čeho se – jak dobře věděla – už nikdy nesmí dotknout. Neklidně se v posteli převalovala. Byl brzký večer, na spaní příliš časně, ale Sam spal a Annie si lehla s tím, že si bude chvíli číst. O půl hodiny později sotva otočila jednu stranu a stěží věděla, jakou knihu drží v ruce.

Fredrik neviděl rád, když si četla. Pokládal to za ztrátu času. Když ji našel s pohledem upřeným do knihy, vytrhl jí ji a odhodil. Annie ale jeho důvody chápala. Nechtěl si připustit, že je sám hloupý a nevzdělaný. V životě nepřečetl jedinou knihu a nesnesl pomyšlení na to, že by věděla víc a měla přístup k jiným světům než on. To on byl vždycky ten chytrý a světaznalý. Ona měla být jen krásná a držet jazyk za zuby, na nic se neptat a nemít vlastní názor. Jednou, když u nich byla návštěva, se dopustila té nepředloženosti a zapojila se do hovoru mužů o mezinárodní politice Spojených států. Její připomínky byly promyšlené a věcné, a to Fredrik nesnesl. Ovládl se, než hosté odešli. Pak ale draze zaplatila. Byla tehdy ve třetím měsíci těhotenství.

O hodně věcí ji připravil, nejen o knihy. Pomalu, ale cílevědomě si dělal nárok na její myšlenky, tělo, pocity. Nemohla však připustit, aby jí vzal i Sama. Byl celý její život a bez něho nic neznamenala.

Odložila knihu na deku a otočila se tváří ke zdi. Skoro okamžitě cítila, že si někdo sedl na kraj postele a položil jí dlaň na rameno. Usmála se a zavřela oči. Někdo broukal ukolébavku a hlas zněl krásně. Zaslechla dětský smích. Na zemi u matčiných nohou si hrál malý chlapec a stejně jako Annie poslouchal píseň. Zatoužila, aby u nich mohla zůstat navždy. Tady byli v bezpečí, ona a Sam. Na rameni cítila konejšivý dotek. Přála si otočit se a podívat se na dítě. Ale místo toho cítila, jak jí ztěžkla víčka.

To poslední, co viděla na rozhraní snu a skutečnosti, byla krev na vlastních rukou.

„Erling ti dovolil odejít?“ Anders ji políbil na tvář, když vešla do dveří.

„V kanceláři panuje krizový stav,“ řekla Vivianne a vděčně od svého bratra přijala skleničku vína. „Navíc se zdá, že má před premiérou dost co dělat.“

„Projdeme si to?“ zeptal se Anders. Sedl si ke kuchyňskému stolu pokrytému papíry.

„Někdy mi to připadá úplně nesmyslné,“ podotkla Vivianne a posadila se proti němu.

„Ale přece víš, proč to všechno děláme.“

„Ano, vím,“ přikývla a zahleděla se do sklenice.

Andersův pohled upoutal její prsten.

„Co to je?“

„Erling mě požádal o ruku.“ Vivianne zvedla skleničku a pořádně se napila. „Vážně?“

„Ano,“ potvrdila. Nebylo co dodat.

„Máme přehled o pozvaných hostech?“ Andersovi bylo jasné, že je třeba změnit téma. Vytáhl z hromady několik sešitých archů se jmény.

„Ano, poslední den na potvrzení byl pátek.“

„Dobře. Takže to máme pod kontrolou. A co jídlo?“

„Všechno je koupené, kuchař vypadá dobře a máme dost personálu na obsluhu.“

„Není to úplně absurdní?“ vyhrkl najednou Anders a odložil seznam hostů na stůl.

„A proč?“ opáčila Vivianne. V koutku úst jí zahrál úsměv. „Přece nikdy není na škodu se trochu pobavit.“

„Ale je s tím strašně práce.“ Anders ukázal na papíry.

„Všechno skončí fantastickým večerem, velkým finále.“

Připila bratrovi, ale najednou se jí z vína zvedl žaludek. Před očima se jí zřetelně vynořily dávné události.

„Myslíš na totéž co já?“ Anders na ni zkoumavě pohlédl.

„Na co?“ předstírala, že nerozumí. „Na Olofa.“

„Přece jsem ti řekla, že o něm nechci mluvit.“

„Takhle nemůžeme dál.“ Jeho hlas zněl prosebně a ona ho nechápala. Co po ní chce? Vivianne nic jiného neznala – byli jen oni dva a museli stále pokračovat. Tak žili od té doby, co se osvobodili od pachu červeného vína, kouře cigaret a zápachu lidí. Všechno dělali spolu a nebylo jí jasné, co míní tím, že takhle nemohou dál.

„Poslouchal jsi dnešní zprávy?“

„Ano.“ Anders se zvedl, aby pro ně prostřel k obědu. Všechny papíry srovnal do pěkné hromádky a odložil ji na židli.

„Co si o tom myslíš?“

„Nic si nemyslím,“ odpověděl a dal před každého talíř.

„Ten pátek, co byl Matte naposled tady v Badisu, jsem k tobě pozdě večer zašla. Erling spal a já jsem s tebou chtěla mluvit. Nebyl jsi ale doma.“ Konečně vyslovila to, co jí tak dlouho leželo na srdci. Zahleděla se na něj a doufala, že jí její podezření vymluví. Ale ani se na ni nepodíval. Stál tiše a pohled upíral na nějaký bod na desce stolu.

„Už se nepamatuju. Nejspíš jsem se šel projít.“

„Bylo to po půlnoci. Kdo by se tou dobou procházel?“

„Třeba právě ty.“

Vivianne cítila, jak ji v očích pálí slzy. Anders před ní nikdy neměl žádná tajemství. Až dosud si vždycky všechno řekli. To se teď změnilo a Vivianne se zmocnila panika.

Patrik zabořil obličej do jejích vlasů a dlouho tak stál bez pohnutí.

„Už jsem to slyšela,“ zašeptala Erika.

Telefony ve Fjällbace začaly zvonit hned, jak se provalilo, co se stalo, a v této chvíli už věděli všichni všechno. Gunnar Sverin odešel do sklepa a zastřelil se.

„Miláčku.“ Cítila, jak přerývaně dýchá, a když ji nakonec pustil, viděla v jeho očích slzy. „Co se přihodilo?“

Vzala ho za ruku a vedla do kuchyně. Děti spaly a z obývacího pokoje se nesl jen tlumený zvuk televize. Posadila ho v kuchyni na židli a začala připravovat jeho oblíbené jídlo: plátek sucharu s máslem, sýrem a kaviárem, který si máčel do horké čokolády.

„Nemůžu jíst,“ namítl.

„Ale ano, něco sníst musíš,“ trvala mateřsky na svém a pokračovala s přípravou.

„Zatracený Mellberg! To on to všechno způsobil,“ vyhrkl nakonec a rukávem košile si otřel oči.

„Slyšela jsem zprávy. To Mellberg…?“

„Ano.“

„Tentokrát se opravdu překonal.“ Erika nasypala čokoládový prášek do kastrolku s mlékem. Přidala jednu lžičku cukru navíc.

„Pochopili jsme to, když jsme zaslechli výstřel. Gösta i já. Řekl, že musí jít na záchod, a my jsme ho nechali odejít. Mělo nás napadnout…“ Slova mu uvízla v krku a znovu si musel otřít oči.

„Na, vezmi si.“ Erika mu podala papírový ubrousek.

Moc často Patrika plakat neviděla a teď ji to hodně bolelo. Udělala by všechno, aby byl zase spokojený. Podala mu suchary a nalila horkou čokoládu.

„Teď jez,“ řekla přísně.

Věděl, že nemá smysl manželce odporovat. Proti své vůli si máčel suchar v čokoládě, až změkl, a pak si velký kus ukousl.

„A co Signe?“ Erika si sedla vedle něho.

„Měl jsem o ni velkou starost už předtím.“ Patrik polkl velké sousto. „A teď., nevím. Dali jí něco na uklidnění a odvezli do nemocnice na pozorování. Myslím si ale, že se už nikdy nevzpamatuje. Nic jí nezbylo.“ Znovu mu vytryskly slzy a Erika se zvedla pro další ubrousek.

„Co teď uděláte?“

„Budeme pokračovat. Ráno jedeme s Göstou do Göteborgu, kde máme jednu stopu. Zítra nám také Pedersen pošle pitevní zprávu. Musíme pracovat jako vždycky. Nebo spíš ještě usilovněji.“

„A co tisk?“

„Nemůžeme novinářům bránit, aby psali. Ale jsem si jist, že s nimi v této situaci už nikdo na stanici mluvit nebude. Ani Mellberg. A pokud by to udělal, postoupil bych to dál a kontaktoval nadřízené v Göteborgu. Má toho na svědomí víc.“

„Ano, to by bylo správné,“ usoudila Erika. „Chceš tu ještě chvíli sedět, nebo si půjdeme lehnout?“

„Půjdeme do postele. Chci tě držet v náručí. Ano?“ Položil jí paži kolem pasu.

„Dobrý nápad.“

Fjällbacka 1871

Byl to podivný pocit, nechat se vyšetřovat doktorem. Za celý svůj život nebyla nemocná a bylo hodně nezvyklé cítit na sobě cizí ruce. Ale Dagmařina blízkost ji uklidňovala, a když ji lékař vyšetřil, ujistil ji, že všechno vypadá dobře a Emelie s největší pravděpodobností porodí zdravé dítě.

Když vyšly z lékařovy ordinace, zaplavilo ji štěstí.

„Myslíš si, že to bude holčička, nebo kluk?“ zeptala se Dagmar. Na okamžik se zastavily, aby si oddechly, a ona láskyplně položila dlaň na Emeliino břicho.

„Chlapeček,“ prohlásila Emelie. Byla o tom naprosto přesvědčená. Neuměla by vysvětlit, proč si myslí, že ji kope malý kluk, ale určitě se neplete.

„Ano, také si myslím, že podle břicha to bude kluk.“

„Jen doufám, že nebude jako…“ Emelie se zarazila uprostřed věty.

„Doufáš, že nebude jako jeho otec?“

„Ano,“ zašeptala Emelie a její štěstí se vytratilo. Při pomyšlení na to, že znovu usedne s Karlem a Julianem do člunu, by nejraději někam utekla.

„Karl to neměl snadné. Jeho otec byl na něho zlý.“

Emelie by se ráda zeptala, co tím myslí, ale neodvážila se. Místo toho jí z očí začaly téct slzy. Zastyděla se a honem se snažila otřít je rukou. Dagmar na ni vážně pohlédla.

„Doktorovi se tvůj stav vůbec nelíbil,“ prohlásila.

Emelie na ni zmateně pohlédla. „Přece bylo všechno v pořádku, ne?“

„Ne, vůbec ne. Dokonce je to tak špatné, že musíš až do porodu ležet a navíc být v blízkosti doktora, kdybys potřebovala pomoc. O plavbě lodí se nedá vůbec mluvit.“

„Ne.“ Emelie pomalu začínala chápat, co má Dagmar na mysli, ale neodvažovala se tomu věřit. „No, není mi úplně dobře, ale kam bych.?“

„Mám prázdný pokoj. Doktor si myslí, že by bylo dobré, kdyby ses nastěhovala ke mně, aby měl na tebe kdo dohlédnout.“

„Dobře.“ Emelie se znovu rozplakala. „Ale nebude vás to obtěžovat? Nemáme vám to jak oplatit.“

„To ani není třeba. Jsem stará žena a bydlím sama ve velkém domě. Budu za společnost jen ráda. A pomůžu maličkému na svět. Už se na to těším.“

„Takže doktorovi se můj stav nelíbil,“ opakovala opatrně Emelie, když přicházely k náměstí.

„Ne, ani trochu. Musíš co nejrychleji do postele. Jinak by to mohlo špatně dopadnout.“

„Dobře,“ kývla Emelie, ale když v dálce spatřila Karla, rozbušilo se jí srdce.

Zahlédl je a netrpělivě k nim spěchal.

„Vám to ale trvalo! Musíme toho ještě spoustu zařídit a pak rychle domů.“

Takový spěch jindy nemá, říkala si Emelie. Když mohli zajít kAbelovi, pozdní návrat nevadil. Najednou se za ním vynořil Julian a Emelii zachvátila taková panika, až se jí zatmělo před očima. Dagmar ji rychle podepřela.

„To nepřipadá v úvahu,“ prohlásila klidně a pevně. „Doktor Emelii přísně nařídil klid na lůžku.“

Karl zůstal zaraženě stát. Pohlédl na Emelii ta viděla, co se mu honí hlavou. Věděla, že se nebojí o ni, ale snaží se odhadnout, jaké pro něho tetino oznámení bude mít důsledky. Emelie mlčela. Přešlápla z nohy na nohu, protože po procházce byla unavená a bolela ji záda.

„Jenomže to nejde,“ ozval se nakonec Karl. „Kdo by se postaral o domácnost?“

„To jistě zvládnete sami,“ namítla Dagmar. „Uvařit si brambory a opéct si rybu nedá žádnou práci. Hlady jistě neumřete.“

„Ale kam by Emelie šla? Musíme se starat o maják, takže já na pevnině zůstat nemůžu. A nemůžu si ani dovolit jí najmout pokoj. Kde bych na to vzal peníze?“ Zrudl v obličeji a Julian ho upřeně pozoroval.

„Emelie může bydlet u mě. Aspoň budu mít společnost a vás to nebude stát ani öre. Jsem si jistá, že tvůj otec s tím bude souhlasit, ale jestli chceš, můžu s ním o tom pohovořit.“

Karl na ni několik vteřin hleděl a pak uhnul pohledem. „To není třeba, bude to určitě v pořádku. Díky, to je od tebe milé.“

„Rádo se stalo. Musíte se na ostrov vydat sami.“

Emelie se na svého muže neodvážila ani podívat. Nedokázala utajit úsměv na rtech. Dobrý Bože, díky, nemusí zpět na ostrov.

„Také jsi v noci nespal?“ Gösta hleděl na Patrikovy kruhy pod očima. On sám měl stejné. „Ne,“ odpověděl Patrik stručně.

„Mám pocit, že tu cestu už znáš nazpaměť.“ Zahleděl se k nákupnímu centru Torp. Mířili opět do Göteborgu. „Ano.“

Gösta pochopil náznak. Naklonil se dopředu a zapnul raději rádio. Zhruba po hodině popové hudby byli na místě.

„Působili vstřícně, když jsi s nimi mluvil po telefonu?“ zeptal se Gösta. Ze zkušenosti věděl, že spolupráce mezi jednotlivými policejními obvody záleží především na tom, na koho člověk narazí. Pokud na někoho nepříjemného, bývá skoro nemožné získat potřebnou informaci.

„Podle hlasu se jevil ochotně.“ Patrik šel před ním k recepci, kde je představil: „Patrik Hedström a Gösta Flygare. Přijeli jsme za Ulfem Karlgrenem.“

„To jsem já,“ zaburácelo to za nimi a přicházel k nim mohutný muž v černé kožené bundě a kovbojských botách. „Napadlo mě, že bychom si raději mohli sednout v bufetu. Mají tam lepší kafe a v mé kanceláři je hodně těsno.“

„Dobře,“ souhlasil Patrik a nedokázal z muže spustit oči. Jeho oblečení rozhodně nebylo podle předpisů, a tento dojem si ještě potvrdil, když se policistovi rozevřela kožená bunda a pod ní se objevilo seprané tričko se jménem australské rockové skupiny AC/DC přes prsa.

„Tudy.“

Ulf kráčel dlouhými kroky k bufetu a Patrik s Göstou se mu snažili stačit. Zezadu viděli, že řídký vlasový porost na hlavě si Ulf kompenzuje dlouhým ohonem v týle. A v zadní kapse kalhot se jasně rýsovala krabička šňupacího tabáku.

„Ahoj, děvčata, jste každým dnem krásnější!“ Mrkl na ženy za pultem a ty se vesele zahihňaly. „Tak copak pro mě dnes máte? Takovéhle tělo se musí vykrmovat!“ Ulf se plácl po břiše, které pořádně napínalo tričko, a Patrik pomyslel na Mellberga. Tady ovšem jejich podobnost končila. Ulf se choval podstatně sympatičtěji.

„Pro každého jeden zákusek,“ objednal Ulf a ukázal na obrovské zelené výtvory.

Patrik chtěl protestovat, ale Ulf ho umlčel.

„Potřebujete trochu obalit kosti,“ řekl. Naložil zákusky na tác. „A tři kávy, to bude všechno.“

„Ale my si.,“ začal Patrik, když Ulf vytáhl napěchovanou černou peněženku.

„„Ale…, zvu vás,“ přerušil ho Ulf. „Posadíme se.“

Šli za ním k jednomu ze stolů a všichni usedli. Ulfův dosud veselý obličej najednou zvážněl.

„Jestli jsem to dobře pochopil, zajímáte se o motorkářský gang.“

Patrik přikývl. V krátkosti shrnul, co se stalo a co dosud zjistili. Především to, že podle jednoho svědka byl Mats Sverin napaden několika členy motorkářského gangu s orly na zádech.

Ulf přikývl. „To sedí. Podle vašeho popisu by to mohli být IE.“

„IE?“ Gösta už dojídal zákusek. Patrik nechápal, kam to jídlo, co do sebe nacpe, mizí. Byl hubený jako chrt.

„Illegal Eagles. Orlové.“ Ulf si dal do hrníčku čtyři kostky cukru a pomalu míchal. „Je to momentálně jednička mezi gangy, které tu máme. Horší a bezohlednější než ostatní.“

„Zatraceně!“

„Pokud do toho jsou skutečně zapleteni oni, postupoval bych krajně opatrně. Měli jsme s nimi už několik neúspěšných konfrontací.“

„Čím se zabývají?“ tázal se Patrik.

„Vším. Drogy, prostituce, vydírání., jednodušší je vyjmenovat to, co je nezajímá.“

„Kokain?“

„Nepochybně. Ale také heroin, amfetamin, anabolika.“

„Máte možnost zjistit, jestli ve vašem vyšetřování nefiguroval Mats Sverin?“ zeptal se Patrik.

„To jméno mi nic neříká.“ Ulf zavrtěl hlavou. „Nemusí to znamenat, že na ně nebyl nějakým způsobem napojený, ale jenom to, že my jsme s ním neměli co do činění.“

„Moc se k tomuto typu lidí nehodil,“ mínil Gösta. Sytý a spokojený se opřel dozadu do židle.

„Jádro tvoří motorkáři, ale na ně se nabaluje spousta dalších lidí, především pokud jde o narkotika. Některá šetření nás vedla až do vyšších pater společnosti.“

„Jde s nimi navázat kontakt?“ zeptal se Patrik a dopil poslední hlt.

Ulf se okamžitě zvedl, aby mu dolil. „Přídavek je v ceně,“ poznamenal, když se znovu usadil. „Jak říkám, přímý kontakt s těmito pány bych nedoporučoval. Máme s nimi dost špatných zkušeností. Pokud byste mohli začít z jiného konce, třeba mluvit s lidmi ze Sverinova okolí, rozhodně bych vám to radil.“

„Rozumím,“ řekl Patrik a optal se: „Jak se jmenuje šéf Orlů?“

„Stefan Ljungberg. Zkušený borec, který nastartoval gang před deseti lety. Několikrát seděl, předtím výchovný ústav. No, takové typy znáte.“

Patrik přikývl a musel si připustit, že tyhle lidi nebyl zvyklý dnes a denně potkávat. Domácí výtržníci ve srovnání s ním byli hotová jehňátka.

„Co by je mohlo přimět, aby zajeli do Fjällbacky a prostřelili někomu hlavu?“ Gösta se zvědavě zahleděl na Ulfa.

„Je spousta různých scénářů. Opuštění gangu bývá dobrým důvodem pro olovo do hlavy. I když mi to v tomto případě tak nepřipadá. Možné je všechno ostatní. Že jim někdo vyfoukl dobrý drogový obchod, nebo se bojí, že někdo bude mluvit. V takovém případě by bylo možné to napadení chápat jako první varování. Ale těžko říct. Přeptám se kolegů, jestli někdo z nich něco nezaslechl. Jinak bych vám skutečně doporučoval pátrat v nejbližším Sverinově okolí. Velmi často lidé vědí víc, než si myslí.“

Patrik o tom pochyboval. Právě to byl jejich největší problém ve vyšetřování – zdálo se, že nikdo Matse Sverina opravdu neznal.

„Díky za pomoc,“ řekl a zvedl se.

Ulf mu potřásl rukou a usmál se.

„Žádný problém. Ozvěte se, kdybyste ještě něco potřebovali.“

„Určitě ano,“ potvrdil Patrik. Sledování této stopy mu připadalo nanejvýš logické. Ale současně tady něco nesedělo. Prostě nedovedl pochopit, co si má o Matsovi vlastně myslet. V hlavě mu stále zněl včerejší výstřel.

„Do čeho se dáme?“ V otevřených dveřích Pauliny kanceláře stál Martin.

„Nevím.“ Cítila se bez nálady a stejně tak vypadal Martin.

Včerejší události všechny těžce zasáhly. Mellberga ještě nezahlédli. Zavřel se u sebe a to bylo asi to nejlepší, co mohl udělat. Bylo by dost těžké nedat mu najevo, co si o něm myslí. Paula se mu šťastně vyhnula i doma. Když se včera večer vrátila, už ležel, a když ráno odcházela, ještě spal. U snídaně se z ní Rita snažila něco vytáhnout, ale Paula jí naznačila, že nemá chuť si povídat. Johanna se s ní mluvit ani nepokusila. Když Paula vstávala, jen se obrátila na druhou stranu. Propast mezi nimi se zvětšovala. V Paule narůstala panika a sucho v ústech musela

spláchnout douškem vody ze sklenice na stole. Nedokázala na Johannu ani pomyslet.

„Nemohli bychom něco udělat, než se vrátí?“ Martin vešel k ní a posadil se.

„Dnes se ozve Lennart,“ poznamenala Paula. Špatně se vyspala, a přestože jí Martinova nedočkavost normálně byla sympatická, teď padala únavou a neměla energii. Točila se jí hlava. Martin na ni vyčkávavě hleděl.

„Nemám mu zavolat a zeptat se, jestli už je hotový?“ Vytáhl mobil.

„Ne, ne, on se určitě ozve sám, jakmile něco bude vědět. Tím jsem si jistá.“

„Dobře.“ Martin vsunul mobil znovu do kapsy. „Ale co tedy budeme dělat? Patrik před odjezdem nic neřekl. Přece nemůžeme jen tak sedět?“

„Nevím.“ Paula cítila rostoucí rozčilení. Proč má ona rozhodovat o nějaké práci? Jsou s Martinem přibližně stejně staří a on navíc na stanici pracoval déle, i když na druhou stranu Paula zase měla zkušenosti ze Stockholmu. Nadechla se. Nesmí si svou špatnou náladu vylévat na něm.

„Dnes nám Pedersen pošle pitevní zprávu. Myslím, že tou začneme. Zavolám mu a zeptám se, jestli zjistil něco nového.“

„Ano, třeba bychom se pak do něčeho mohli pustit.“ Martin vypadal jako šťastné štěně, které někdo pohladil po hlavičce, a Paula se musela pousmát. Na Martina se nikdo nemohl mračit.

„Hned mu zavolám.“

Napjatě na ni hleděl, když vyťukala číslo. Pedersen zřejmě seděl vedle telefonu, protože ho okamžitě zvedl.

„Dobrý den, tady je Paula Moralesová z Tanumshede. Máte to? To je skvělé.“ Zvedla palec nahoru. „Ano, zprávu nafaxujte, ale nemohl byste nám něco jen stručně říct?“ Přikývla a dělala si poznámky do bloku na stole.

Martin natáhl krk a snažil se její klikyháky rozluštit, ale hned to vzdal.

„Hm…, aha…, dobře.“ Poslouchala a psala. Pak pomalu zavěsila. Martin z ní nespouštěl oči.

„Tak co řekl? Něco důležitého?“

„No, v podstatě potvrdil to, co jsme věděli.“ Zahleděla se do poznámek. „Mats Sverin byl zastřelen zezadu devítimilimetrovou zbraní. Jediným výstřelem. Okamžitě byl mrtvý.“

„A čas?“

„Byl opravdu zabit v noci z pátku na sobotu.“ „Skvělé. A dál?“

„V krvi nenašli nejmenší stopy narkotik.“ „Nic?“

„Ne, dokonce ani nikotin.“

„Obchodovat s nimi mohl ale stejně.“

„Možné to je, ale přesto…“ Zahleděla se do poznámek. „Bylo by skvělé, kdyby šlo náboj spojit s nějakou už registrovanou zbraní. Pokud s ní byl spáchán nějaký zločin, bylo by mnohem jednodušší najít zbraň a snad i vraha.“

Ve dveřích se objevila Annika.

„Volali z Pobřežní záchranné služby. Našli člun.“

Paula a Martin na sebe pohlédli. Ani se nemuseli ptát, jakou loď měla Annika na mysli.

Všechno měla sbalené. V okamžiku, kdy dostala pohlednici, Madeleine věděla, co musí udělat. Nemohla déle utíkat. Věděla o nebezpečí, které ji čeká, ale stejně nebezpečné bylo i zůstat. Třeba šance její i dětí budou větší, když se vrátí dobrovolně.

Sedla si na kufr, aby ho zavřela. V jediném zavazadle měla všechno. Vešel se do něho celý život. Když s dětmi a kufrem před časem nastoupila do vlaku na Kodaň, cítila naději. Bolest i smutek kvůli tomu, co za sebou zanechávala, ale i šťastnou naději do budoucna.

Rozhlédla se po maličkém jednopokojovém bytě. Byl hodně sešlý, s jedinou postelí, v níž se tísnily obě děti, Madeleine spala na zemi na matraci. Nic moc, ale pro ně se na krátký čas proměnil v ráj. Byl jejich a našli v něm bezpečí. Teď se z něj stala past. Už tu nemohli zůstat. Mette jí půjčila peníze na jízdenku a na nic se neptala. Možná si Madeleine koupila vlastní smrt, ale neměla na vybranou.

Pomalu se zvedla a pohlednici vložila do staré kabelky. Nejraději by ji roztrhala na tisíc kousků a spláchla do záchodu, ale věděla, že ji musí mít s sebou jako připomínku. Aby nelitovala.

Děti si hrály venku na dvoře a pak zaběhly za Mette. Madeleine byla vděčná, že má ještě chvíli pro sebe, než jim bude muset říct, že pojedou domů. Pro ně to slovo nic dobrého neznamenalo. Na místě, které se nazývalo domovem, získaly jizvy na těle i duši. Doufala, že vědí, jak je miluje a že by nikdy neudělala nic, co by jim ublížilo, ale že nemá jinou volbu. Kdyby je našel tady v jejich maličkém útočišti, nikoho by nešetřil. To věděla jistě. Jedinou nadějí uprchlíků bylo dobrovolně se vrátit k vězniteli.

Ztěžka vstala. Za chvíli musí odejít, nevyhnutelné už nemohla dál odkládat. Namlouvala si, že to děti pochopí. Aspoň si tomu přála věřit.

„Slyšela jsem o Gunnarovi,“ přivítala ji Anna.

Vypadala ještě pořád jako zraněné ptáčátko a Erika vynutila na tváři úsměv.

„Na takové věci nemysli. Máš dost svého.“ Anna pokrčila čelo. „Nevím. Je to divné, ale je skoro příjemné, když člověk může litovat ještě někoho jiného než jen sebe.“

„Pro Signe to musí být strašné. Zůstala úplně sama.“

„Jak to nese Patrik?“ Anna si sedla na paty. Děti byly ve škole a ve školce a dvojčata po obědě spala v kočárku přede dveřmi.

„Byl úplně zdrcený,“ přiznala Erika a natáhla se po skořicovém šneku.

Pekla zase Belinda, Danova nejstarší dcera. Začala s tím, když si našla přítele, který preferoval rodinné typy. Teď už to byla minulost, ale Belinda péct nepřestala a zřejmě pro to měla přirozené nadání.

„Je to božské.“ Erika obrátila oči k nebi.

„Ano, Belinda je šikovná. A ohromně se starala o malé, říkal mi Dan.“

„Postarala se, když to bylo třeba.“

Jistě, Belinda s načerno obarvenými vlasy, černými nehty a křiklavým líčením vypadala dost nespoutaně. Ale když Anna zmizela ve své temnotě, ujala se mladších sourozenců a pod svá křídla zahrnula i Adriana a Emmu.

„Patrik přece za nic nemohl,“ namítla Anna.

„Ano, já vím, a snažím se ho o tom přesvědčit. Vinen je Mellberg, ale Patrik si vždycky za všechno dává vinu. Byli u Gunnara, když se zastřelil, a on i Gösta se obviňují, že si něčeho měli všimnout.“

„A jak?“ ušklíbla se Anna. „Člověk přece předem neoznamuje, že si hodlá vzít život. Několikrát mě napadlo, že.“ Zarazila se a podívala se na sestru.

„Nikdy bys to neudělala, Anno.“ Erika k ní přisedla blíže a zahleděla se jí do očí. „Ty jsi toho tolik prožila, mnohem víc než kdokoliv jiný, a už bys to mohla udělat i dříve. Prostě to v tobě není.“

„Co ty víš?“

„Vím. Protože ty jsi nešla do sklepa, nevložila sis hlaveň do úst a nestiskla spoušť.“

„Já žádnou zbraň nemám,“ opáčila Anna.

„Nehraj si se slovíčky. Dobře víš, co mám na mysli. Neskočila jsi pod auto, nepodřezala sis žíly, nenacpala ses prášky na spaní. Nic z toho jsi neudělala, protože jsi silnější.“

„Nevím, jestli je to síla,“ mumlala Anna. „Mám pocit, že k tomu, aby se člověk zastřelil, je třeba hodně odvahy.“

„Tolik ne. Jen pro ten jediný okamžik. Pak je konec a ostatní se musí postarat o nepořádek a špínu, jestli mi to slovo promineš. Pro mě to není odvaha, ale zbabělost. V tom okamžiku Gunnar nemyslel na Signe. Neudělal to, protože jinak by musel sebrat odvahu, aby zůstal a mohli si navzájem pomáhat. Cokoliv jiného je zbabělost a takovou cestu sis ty nezvolila.“

Anna ukázala na televizní obrazovku, kde právě nějaký nadšenec sliboval jedinou možnou cestu ke zdraví a spokojenosti: cvičit jógu, nejíst maso a pět minut denně se zhluboka nadechovat.

„Jak může být člověk šťastný bez masa?“ přemítala Erika.

Anna se musela smát. „Ty jsi ale trdlo,“ dobírala si ji a šťouchla Eriku loktem. „To mi říkáš právě ty?“

Anna Eriku bouchla polštářem. Ta tiše utrousila: „Dělej si, co chceš, jen když se směješ.“

„To byla jen otázka času,“ konstatovala Petra Janssenová. Žaludek se jí zvedal, ale jako matka pěti dětí si s lety vypěstovala větší toleranci vůči nejrůznějším pachům.

„Ano, žádné velké překvapení,“ souhlasil Konrad Spetz. Petřin mnohaletý kolega měl větší potíž ovládnout nutkání zvracet než ona.

„Snad tu kolegové z narkotik budou co nejdřív.“

Vyšli z ložnice. Pach se šířil všude, ale v obývacím pokoji o patro níž se přece jen dýchalo líp. Asi padesátiletá žena seděla na židli a hlučně plakala, zatímco ji jedna z mladších policistek utěšovala.

„To ona ho našla?“ Petra kývla směrem k ženě.

„Ano. Je to uklízečka manželů Westerových. Normálně uklízí jednou týdně, ale protože měli být v cizině, měla docházet jen každý druhý týden. Když přišla dnes, našla ho.“ Konrad si odkašlal.

„Ví se o manželce a dítěti?“ Petra na místo dorazila poslední. Vlastně dnes měla mít volno a trávit den s rodinou v zábavním parku Gröna Lund, když jí zavolali, aby přijela.

Podle uklízečky se rodina sbalila a chystala se do Itálie. Měli být pryč celé léto.

„Musíme zkontrolovat odlety. Jestli máme štěstí, tak se právě opalují na pláži,“ podotkla Petra, ale její výraz tomu nenasvědčoval. Dobře věděla, kdo leží nahoře v posteli a jakými lidmi se obklopoval. Naděje, že by se manželka a dítě teď právě někde slunily, byla o dost menší, než že někde v lese leží mrtvé. Případně na dně Nybroského zálivu.

„Už jsem na to nasadil pár lidí.“

Petra spokojeně přikývla. S Konradem už pracovala přes patnáct let a jejich vztah fungoval líp než mnohá manželství. Navenek působili dost nesouměrně. Se svou statnou postavou přes sto osmdesát centimetrů vysokou, na které se podepsala i mnohá těhotenství, se Petra tyčila pěkný kus nad Konradem, který byl nejen malý, ale také hodně drobný. Jeho výrazně asexuální chování v ní budilo pochybnost, jestli doopravdy vůbec ví, jak se dělají děti. Během celé doby, kdy vedle sebe pracovali, nezaslechla o nejmenším náznaku milostného vztahu, ať už by se týkal mužů, nebo žen. Nikdy se ho na to neptala. Oba měli bystrý intelekt, suchý humor a zájem o své povolání, který se jim podařilo uchovat navzdory všem reorganizacím, zabedněným šéfům a idiotským politickým rozhodnutím.

„Zahájíme po nich pátrání a promluvíme si s chlapy z protidrogového oddělení.“

„S chlapy a děvčaty,“ opravila ho Petra.

Konrad si povzdechl. „Ano, Petro, s chlapy i děvčaty.“

Všechny Petřiny děti byla děvčata a rovná práva žen patřila k citlivým tématům. Podle něho Petra byla ve skutečnosti přesvědčená o tom, že ženy jsou nadřazeny mužům, ale bylo by přinejmenším zbytečné se jí ptát, jestli to náhodou není rovněž diskriminující. Byl na to příliš chytrý a takové myšlenky si nechával pro sebe.

„Tam to teda vypadá,“ potřásla Petra hlavou.

„Někdo do něho vyprázdnil celý zásobník. Postel je děravá jako cedník a Wester rovněž.“

„Že to někomu stálo za to.“ Přejela pohledem krásný světlý obývací pokoj a znovu potřásla hlavou. „Moc hezčích domů jsem neviděla a jistě tu vedli skvělý život, ale přece sami museli vědět, že dřív nebo později všechno půjde k čertu. Nakonec tady hnije v ložnici mezi hedvábnými prostěradly.“

„Tomu takoví prosťáčci, jako jsme my, nemůžou rozumět.“

Konrad se zvedl z hluboké bílé pohovky a šel do haly. „Z drogového jsou tady,“ oznámil.

„Fajn,“ řekla Petra. „Tak si poslechneme, co nám chlapi řeknou.“

„A děvčata,“ dodal Konrad a nedokázal skrýt úsměv.

„Co budeme dělat?“ zeptal se odevzdaně Gösta. „„Nepřipadá mi, že by mělo nějaký smysl s takovými lidmi mluvit.“

„Ne,“ připustil Patrik. „Vidím to jako poslední možnost.“

„Ale co tedy? Myslíme si, že Orlové se dopustili napadení a možná i vraždy, ale neodvážíme se s nimi mluvit. To jsme pěkní policajti.“ Gösta potřásal hlavou.

„Vrátíme se tam, kde Mats pracoval, když k události došlo. Zatím jsme mluvili jen s Leilou, ale pokusíme se, jestli by nám něco neřekli i ostatní. V této chvíli je to naše jediná možnost.“ Nastartoval a zamířil k Hisingenu.

Okamžitě je pustili dovnitř, ale Leila měla v očích unavený výraz, když vešli do její kanceláře.

„Samozřejmě rádi pomůžeme, ale nechápu, co chcete zjistit opakovanými návštěvami.“ Rozhodila rukama. „„Poskytli jsme vám veškerý náš materiál a odpověděli na všechny otázky. Víc už prostě nevíme.“

„Rád bych si promluvil s ostatními zaměstnanci. Jsou tu ještě dva další, že?“ Jeho hlas byl mírný, ale rozhodný. Patrik chápal, že tu jsou rušivým živlem, ale současně věřil, že jedině v Útočišti by mohli něco zjistit. Mats

byl pro ně stále ještě velká hádanka a snad jim odpovědi poskytne místo, pro něž byl zjevně zapálený.

„Tak se pojďte posadit do naší kuchyňky,“ vyzvala je s povzdechem Leila a ukázala ke dveřím vpravo. „Pošlu za vámi Thomase, a až s ním budete hotovi, zavolá vám Marii.“ Odsunula si pramen vlasů za ucho. „A pak bych vám byla vděčná, kdybyste nás už nechali v klidu pracovat. Máme plné porozumění pro to, že policie potřebuje vyšetřit vraždu, a také cítíme s Matsovou rodinou. My tu ale řešíme důležité věci a nemáme už víc co říct. Matte u nás pracoval čtyři roky, přesto nic o jeho soukromém životě nevíme. Nikdo z nás netuší, kdo ho mohl zavraždit. A navíc k tomu došlo, když tu už nepracoval, a dokonce se odstěhoval z města.“

Patrik přikývl. „Rozumím. Jen nás teď nechte promluvit se zaměstnanci a pak se už vynasnažíme víc neobtěžovat.“

„Nechci být nepříjemná, ale budu za to opravdu vděčná.“ Odešla a Patrik s Göstou se posadili v malé jídelně.

Za okamžik vešel vysoký tmavovlasý muž kolem pětatřiceti. Patrik ho už při minulé návštěvě zahlédl a pozdravil se s ním, ale nemluvili spolu.

„Takže vy jste pracoval s Matsem?“ Patrik se naklonil dopředu s lokty opřenými o kolena a sepjatýma rukama.

„Ano, nastoupil jsem krátce po Matsovi a byli jsme tu spolu skoro čtyři roky.“

„Stýkali jste se i mimo práci?“ zeptal se Patrik.

Thomas zavrtěl hlavou. Klidně si ho měřil hnědýma očima a odpovídal bez rozmýšlení.

„Ne, Matte byl velice uzavřený. Vlastně vůbec nevím, s kým se stýkal, kromě Leilina synovce, ale zdá se mi, že kontakt pak přerušili.“

Patrik si v duchu povzdechl. Od všech z Matsova okolí slyšeli stále to samé.

„Nevíte, jestli neměl nějaký problém? Soukromý nebo v práci?“ napadlo Göstu.

„Určitě ne,“ odpověděl okamžitě Thomas. „Matte byl vždycky…, prostě Matte. Neuvěřitelně klidný a stabilní, nikdy se nerozčilil. Všiml bych si toho.“ Setkal se bez mrknutí s Patrikovým pohledem.

„Jak se vyrovnával se situacemi, které tu musíte řešit?“

„Pochopitelně nás všechny dojímají osudy lidí, s nimiž se setkáme. Současně je ale nutné, abychom si od nich udrželi odstup, jinak bychom práci nezvládli. Matte byl skvělý. Choval se laskavě a vřele, aniž by se sám příliš angažoval.“

„Jak jste se sem dostal? Pokud jsem správně pochopil, je Útočiště jediné místo svého druhu, kde pracují i muži, a Leila zdůraznila, jak pečlivě si zaměstnance prověřuje.“

„Ano, Leila toho musela kvůli mně a Mattemu dost vyslechnout. Matte sem přišel prostřednictvím Leilina synovce, to jste asi slyšeli. Moje matka je Leilina nejlepší přítelkyně a já jsem se s ní znal od malička. Pracoval jsem jako dobrovolník v Tanzanii, a když jsem se vrátil do Švédska, zeptala se mě, jestli bych tu nechtěl pracovat. Ani na vteřinu jsem toho nelitoval. Je to ovšem velká zodpovědnost. Kdybych šlápl vedle, vzali by to jako záminku všichni, kdo se zaměstnáváním mužů v těchto centrech nesouhlasí. Byla by to voda na jejich mlýn.“

„Měl Matte s někým zvláště dobré vztahy?“ Patrik pečlivě studoval Thomasův obličej, aby zjistil, jestli něco neukrývá. Ale muž vypadal stále stejně klidně.

„Ne, jak jsem řekl, je to přísně zakázané. Musíme mít k ženám a jejich rodinám výhradně profesionální vztah. Je to zásada číslo jedna.“

„A Mats to dodržoval?“ zeptal se Gösta.

„Všichni to dodržujeme,“ odpověděl Thomas s maličko uraženým výrazem. „Naše organizace žije ze své dobré pověsti. Sebemenší chybný krok by mohl být osudový – třeba by s námi sociálka dokonce přestala spolupracovat. To by postihlo ty, kterým chceme pomoct.

A jak jsem se pokusil vyložit, jako muži máme ještě větší zodpovědnost,“ dodal ostřejším hlasem.

„Museli jsme se na to zeptat,“ řekl Patrik, aby si ho trochu udobřil.

Thomas přikývl.

„Ano, já vím. Promiňte, že jsem se trochu rozčilil. To jen, že je tak nesmírně důležité, aby na nás nepadl ani nejmenší stín, a vím, že s tím má Leila velikou starost. Dříve nebo později někoho může napadnout, že není kouře bez ohně, a všechna práce přijde vniveč. Musí hodně riskovat, aby mohla úspěšně vést Útočiště podle svých představ.“

„Tomu všemu rozumíme. Přesto vám musíme položit ještě pár nepříjemných otázek. Jako například tuto.“ Patrik se nadechl. „Nevšiml jste si nějaké známky toho, že by Mats bral drogy nebo s nimi obchodoval?“

„Drogy?“ Thomas se na něho zahleděl. „Ano, ráno jsem četl noviny. Strašně nás naštvalo, co tam psali. Je to naprosté šílenství. Pouhé pomyšlení na to, že by se Mats mohl do podobných věcí zaplést, je naprosto absurdní.“

„Znáte IE?“ Patrik se přinutil k další otázce, i když měl pocit, že šťourá v otevřené ráně.

„Máte na mysli Illegal Eagles? Ano, ty bohužel znám.“

„Podle našeho svědka právě několik členů této organizace Matse napadlo a musel se léčit v nemocnici. Ne parta mladíků, jak tvrdil Mats.“

„Šlo o IE? O Orly?“

„Podle všeho ano,“ přitakal Gösta. „Měli jste někdy s nimi co do činění?“

Thomas pokrčil rameny. „Občas u nás skončila některá z jejich partnerek. Nebylo ale s nimi víc problémů než s manželkami nebo přítelkyněmi jiných idiotů.“

„Sloužil Mats někdy jako kontaktní osoba pro některou z nich?“

„Pokud já vím, tak ne. K tomu přepadení nejspíš došlo

bezdůvodně. Prostě se ocitl ve špatné chvíli na špatném místě.“

„Ano. To právě byla jeho verze. Špatné místo a okamžik,“ ozval se Patrik skepticky.

Thomas určitě ví, že takové kriminální gangy nepřepadávají lidi ve městě náhodně. Proč ho o tom chce přesvědčit?

„Tak to je zatím všechno. Můžete nám dát telefon, abychom za vámi nemuseli jezdit, kdybychom se chtěli zeptat ještě na něco?“ požádal Patrik s trochu křivým úsměvem.

„Jistě.“ Thomas rychle napsal číslo na lístek a podal jim ho. „Chcete mluvit i s Marií?“ „Ano.“

Než přišla, tiše si s Göstou povídali. Ten věřil Thomasovi každé slovo a pokládal ho za naprosto hodnověrného, ale Patrik cítil pochybnosti. Ano, Thomas působil čestně a upřímně a všechny otázky zodpověděl bez zaváhání. Přesto měl Patrik dojem, že několikrát postřehl náznak vyhýbavosti.

„Dobrý den.“ Do místnosti vstoupila mladá žena, spíše dívka, a podala si s nimi ruku. Dlaně měla trochu chladné a zpocené a na krku jí vystupovaly rudé skvrny. Na rozdíl od Thomase byla zjevně nervózní.

„Jak dlouho tu pracujete?“ začal Patrik.

Marie si rovnala sukni. Byla krásná jako panenka. Malý zvednutý nosík, dlouhé plavé vlasy, které jí stále padaly do tváře, srdcovitý obličej a modré oči. Patrik ji odhadoval na pětadvacet let, ale jistý si nebyl. S každým rokem pro něho bylo těžší určit věk lidí, kteří byli mladší než on. Možná tak fungoval pud sebezáchovy, aby si nemusel připadat příliš starý. Skvrny na krku byly stále výraznější a Patrik si všiml, že co chvíli křečovitě polkla.

„Líbí se vám tu?“ Potřeboval by ji uvolnit, aby se příliš nehlídala. Gösta mu prozatím přenechal veslo, seděl opřený dozadu v židli a jen poslouchal.

„Ano, skvěle. Práce je velice přínosná, nebo spíš – občas je to hodně těžké, ale současně i přínosné, jestli mi rozumíte.“ Zakoktávala se a složitě hledala slova.

„Vycházela jste s Matsem jako kolegou dobře?“

„Byl skvělý. Všichni ho měli rádi. My, kteří jsme tu pracovali, i naše klientky. Cítily se s ním v bezpečí.“

„Projevil Mats větší zájem o některou z těch žen?“

„Ne, zásadní pravidlo, které musíme dodržovat, zní, že nikdo se nesmí angažovat osobně.“ Marie tak prudce zavrtěla hlavou, až se jí vlasy rozlétly.

Patrik zašilhal ke Göstovi, aby viděl, jestli i jemu připadá, že se ocitli na hodně horké půdě. Ale Gösta najednou vypadal úplně nepřítomně. Patrik se na něj zadíval. Co to s ním, proboha, je?

„Poslyš., musím. Můžeme si spolu promluvit? Jen my dva?“ zatahal Patrika za rukáv košile.

„Jistě, půjdeme…?“ Ukázal ke dveřím a Gösta přikývl. „Můžete nás na okamžik omluvit?“ zeptal se Patrik a Marii se zjevně aspoň na chvíli ulevilo.

„Co je s tebou? Právě to začalo být zajímavé,“ zasyčel Patrik, když stáli na chodbě.

Gösta klopil zrak na své boty. Několikrát si odkašlal a pak se vyděšeně zahleděl na Patrika.

„Asi jsem udělal strašnou hloupost.“

Fjällbacka 1871

Byla to nejkrásnější doba v jejím životě. Teprve když člun s Karlem a Julianem opustil Fjällbacku a zamířil ke Gra skäru, uvědomila si, co s ní život na ostrově udělal. Jako by se teprve teď po dlouhé době mohla nadechnout.

Dagmar ji rozmazlovala. Emelii bylo trapně, že ji starší žena tak hýčká. Snažila se jí to oplatit – uklízela, myla nádobí, vařila, protože si přála být užitečná a nepřekážet, ale Dagmar ji od práce odháněla a přikazovala jí, aby odpočívala. Nakonec se tedy Emelie podřídila její vůli. A opravdu bylo příjemné odpočívat. Bolely ji záda i údy a dítě ji ustavičně kopalo. Byla neustále unavená. I když spala dvanáct hodin v noci a ještě si po obědě zdřímla, stejně se necítila o nic svěžejší.

Bylo nádherné mít někoho, kdo o ni pečoval. Dagmar jí vařila čaje a různé posilovací nápoje a nutila ji jíst pokrmy, které měly prospět jejímu zdraví. Moc to ale nepomáhalo, připadala si stále hodně unavená. Viděla však, jak Dagmar těší, když se cítí užitečná. A tak Emelie poslušně jedla a pila všechno, co před ni starší žena postavila.

Nejhezčí ze všeho byly večery. Seděly v obývacím pokoji a pletly, háčkovaly nebo šily pro děťátko. Emelie ruční práce neovládala, než přišla k Dagmar. Jako venkovské děvče byla zvyklá pracovat manuálně. Ale Dagmar ji naučila všechny ruční práce, které sama uměla. Hromádka dětského oblečení rostla. Ležely tam čepičky, košilky, punčošky a všechno ostatní, co bude děťátko v první době potřebovat. Nejkrásnější ze všeho byla deka sešívaná z malých čtverečků, které se věnovaly každý večer. Do jednoho kousku za druhým vyšívaly, co je napadlo. Emelie nejraději popínavé růže. Při pohledu na ně ji vždycky píchlo u srdce, protože jakkoliv to bylo divné, po Gra skäru se jí občas zastesklo. Ne po Karlovi ani Julianovi, ti jí nechyběli ani na okamžik, ale ostrov se nějakým způsobem stal součástí jí samé.

Jednou večer se o něm pokusila Dagmar vyprávět, o tom, co na něm našla a proč se tam necítila tak sama. Ale tehdy jedinkrát si spolu neporozuměly. Dagmar přísně sevřela rty a odvrátila obličej, takže Emelie pochopila, že ji nechce poslouchat. Možná na tom nebylo nic divného. Sama slyšela, jak bláznivě zní, když se jí snaží své zážitky popsat, přestože na ostrově jí to připadalo jako naprosto přirozené.

A ještě dalšímu tématu se vyhýbaly. Kdykoliv se Emelie pokusila vyptávat na Karla, jeho otce a dospívání, v Dagmařině tváři se znovu objevil škrobený výraz. Řekla jí jen tolik, že otec na svých synech žádal vždycky příliš mnoho a že ho Karl zklamal. Nezná žádné detaily, a proto nechce mluvit o tom, o čem vlastně nic neví. Emelie to nechala být. Vychutnávala klid, který ji v Dagmařině domově obklopoval, a po večerech pletla malé ponožky děťátku, jehož příchod se blížil. Gra skär a Karl počkají. Patřili do jiného světa, do jiné doby. Teď právě byl zvuk jehlic a bílá vlna, která zářila ve světle petrolejové lampy, tím jediným, co existovalo. Život na ostrově ji nemine, tady prožívá jen krátký sen.

„Jak jste loď našli?“ Paula se chytila Peterovy natažené ruky a skočila do člunu záchranné služby.

„Dostali jsme hlášení, že v jednom zálivu je ztroskotaný člun.“

„Jak je možné, že jste na něj nepřišli dříve? Přece jste ho už hledali, ne?“ zeptal se Martin. Nadšeně se rozhlížel po lodi. Určitě zvládne přes třicet uzlů, tím si byl jist. Třeba se mu podaří Petera přemluvit, aby na moři trochu zvýšil rychlost.

„V šérách je nekonečně mnoho zálivů,“ odpověděl Peter a zkušeně člun odrazil od mola. „To je hotové štěstí, když se něco najde.“

„A jste si jisti, že je to právě ten člun?“

„Gunnarovu loď znám.“

„Jak ji dostaneme do přístavu?“ Paula se dívala okénkem ven. Na moři se neplavila moc často. Bylo to omamně krásné. Otočila se a pozorovala Fjällbacku, která ležela za nimi a rychle se vzdalovala.

„Povlečeme ji. Nejdřív jsem ji chtěl rovnou přitáhnout, ale pak mě napadlo, že byste si ji možná chtěli prohlédnout hned na místě.“

„Nejspíš toho moc neobjevíme, ale není marné vyjet aspoň na chvíli na moře.“

Martin zašilhal po přístrojové desce, ale neodvážil se Peterovi nic říct. Poblíž se objevilo více lodí a nebylo by asi úplně vhodné zvyšovat rychlost, i když by ho to hrozně bavilo.

„Někdy s námi musíš jet trochu dál, abys mohl vychutnat sílu motoru,“ podotkl Peter s pobaveným úsměvem, jako by četl Martinovy myšlenky.

„Strašně rád!“ Martinův bledý obličej se rozzářil a Paula potřásla hlavou. Chlapci a jejich hračky.

„Tam vzadu,“ ukázal Peter a upravil kurs. Ano. V rozsedlině se zachytil člun. Zdálo se, že se nepoškodil, ale byl pevně zaklíněný.

„Je to Gunnarův člun, tím jsem si jistý,“ řekl Peter. „Kdo vyskočí na břeh?“

Martin pohlédl na Paulu, ale ta předstírala, že otázku neslyší. Vyrostla na stockholmském asfaltu. Skákání na ohlazené skály ráda přenechá Martinovi. Ten popošel na příď, vzal konec lana a vyčkal na správný okamžik. Peter vypnul motor a pomohl Paule na břeh. Málem uklouzla, ale podařilo se jí rovnováhu udržet. Martin by se jí do smrti posmíval, kdyby se vymáchala.

Opatrně se blížili k lodi. I zblízka vypadala nepoškozeně.

„Zatraceně, jak se sem mohla dostat?“ škrabal se Martin na hlavě.

„Zřejmě ji sem někdo dotáhl,“ usoudil Peter.

„Mohla sem doplout z přístavu sama?“ zeptala se Paula, ale jakmile zahlédla Peterův výraz, došlo jí, že to byla hloupá otázka.

„Ne,“ odvětil krátce.

„Pavla je ze Stockholmu,“ řekl Martin na vysvětlenou a Paula po něm blýskla očima.

„Kolem Stockholmu jsou přece také šéry.“

Martin a Peter pozvedli obočí a jednohlasně pronesli: „To je jen zatopený les.“

„Pche.“ Paula loď obešla. Občas byli obyvatelé západního pobřeží strašně úzkoprsí. Peter znovu skočil na palubu MinLouis a Martin zkušeně připoutal člun. Pak mával na Paulu.

„Pojď trochu zatlačit,“ pobídl ji a opatrně vysouval člun z rozsedliny. Paula obezřetně přelezla mokré balvany, aby mohla pomoct. Po pořádné námaze se jim podařilo člun uvolnit a ten elegantně sklouzl na vodu.

„Skvělé,“ ocenila Paula a vydala se k záchrannému člunu. Najednou cítila, že jí nohy uklouzly a ocitla se ve vodě. Sakra. Tím se budou kolegové bavit hodně dlouho.

Byli s ní teď ustavičně. Cítila vtom jakousi jistotu, i když je pokaždé zahlédla jen koutkem oka. Někdy se jí zdálo, že chlapec je podobný Samovi, se zvlněnými vlasy a neposednou jiskrou v oku. Byl ale plavý, zatímco Sam měl tmavé vlasy. I on stále sledoval svou matku pohledem.

Ženu Annie spíš cítila, než viděla. A také slyšela: občas zašustila sukně, ozvalo se napomenutí chlapce, jak ho upozorňovala na něco, co by mohlo být nebezpečné. Byla to přespříliš ochranitelská matka, stejná jako ona sama. Žena se na ni někdy pokoušela promluvit. Něco jí chtěla sdělit, ale Annie jí odmítala naslouchat.

Chlapec se rád zdržoval v pokoji se Samem. Někdy se jí zdálo, že mu Sam odpovídá, že s ním mluví, ale nebyla si tím jistá. Neodvážila se vejít a poslouchat, aby je nevyrušila. Přinášelo jí to ale naději. Časem snad bude Sam mluvit i s ní. I když pro něho znamená jistotu, jistě si ji také spojoval s tím ošklivým, co už v životě zažil.

Najednou se otřásla, přestože v domě bylo teplo. Co jestli tu nejsou tak bezpeční? Co když se jednou přiblíží loď, jak se toho bála? Loď plná zla, které nechala za sebou?

Ano, určitě ze Samova pokoje slyšela hlasy. Strach zmizel stejně rychle, jako se objevil. Ten malý plavý chlapec mluvil se Samem a Sam mu odpovídal. Srdce v ní poskočilo štěstím. Bylo těžké odhadnout, co je správné. Mohla se spolehnout jen na svůj instinkt a lásku k Samovi a musí mu dát čas. Nechat ho, aby se tu v klidu uzdravil.

Žádná loď sem nepřipluje! Opakovala si to jako zaklínadlo, když seděla v kuchyni u stolu a hleděla z okna. Žádná loď sem nepřipluje a Sam mluví, a to znamená, že se k ní vrací. Znovu zaslechla hlas malého chlapce a usmála se. Byla ráda, že má Sam kamaráda.

Patrik se díval na Göstu, který se začal hrabat po kapsách.

„Můžeš mi laskavě říct, co se děje?“

Po chvíli Gösta našel, co hledal, a podal to Patrikovi.

„Co to je? Nebo správněji, kdo to je?“ Patrik hleděl na fotku, kterou držel v ruce.

„Nevím. Našel jsem ji u Sverina.“

„Kde?“

Gösta polkl. „V jeho ložnici.“

„Vysvětlíš mi, proč leží v tvé kapse?“

„Napadlo mě, že by mohla být důležitá, tak jsem ji vzal s sebou. A pak jsem na ni zapomněl,“ řekl mírně Gösta.

„Ty jsi zapomněl?“ Patrik byl tak rozčilený, že se mu černalo před očima. „Jak na něco takového může člověk zapomenout? Celou dobu nemluvíme o ničem jiném, než jak málo víme o Matsovi a jak je těžké zjistit, s kým se stýkal.“

Gösta se celý skrčil.

„Ano. Ale teď jsem ti ji ukázal. Lepší pozdě než nikdy, ne?“ Pokusil se usmát.

„Nevíš, o koho jde?“ zeptal se Patrik a pozorně se zahleděl na fotku.

„Nemám nejmenší tušení. Ale musel to být někdo pro něho důležitý, a napadlo mě., vzpomněl jsem si,

když.“ Ukázal k místnosti, kde na ně čekala Marie.

„Za pokus to stojí. Ale ještě jsme spolu nedomluvili.“

„Rozumím.“ Gösta zíral upřeně do země, ale trochu se mu ulehčilo, že pro daný okamžik vyvázl.

Vrátili se zpět. Marie vypadala stejně nervózně, jako když ji opustili.

Patrik šel přímo k věci.

„Kdo to je?“ Položil fotku na stůl před Marii a viděl, jak vytřeštila oči.

„Madeleine.“ Vyděšeně si přitiskla ruku na ústa. „Kdo je Madeleine?“

Patrik prstem poklepal na fotku, aby k ní znovu přitáhl Mariinu pozornost. Neodpověděla a zavrtěla se na židli.

„Vyšetřujeme vraždu a informace, kterou máte, nám možná pomůže vypátrat Matsova vraha. To snad chcete i vy, ne?“

Marie na ně nešťastně pohlédla. Ruce se jí třásly a hlas se jí lámal, když nakonec začala vyprávět. O Madeleine.

Když přijeli technici, aby pořádně propátrali loď, vraceli se Paula s Martinem zpět na stanici. Paula na sobě měla obrovské kalhoty s kšandami a oranžovou flísovou bundu, protože jedině to záchranáři měli na stanici na převlečení, a vztekle hleděla na všechny, kdo by mohli přijít s případnými poznámkami. V autě naštvaně otočila knoflíkem topení. Voda byla ledová a ona se dosud nezahřála.

Rádio vyhrávalo na plné pecky a málem nezaslechli signál Martinova mobilu. Ztlumil zvuk a vzal to.

„Skvělé. Můžeme tam jet rovnou. Jsme na cestě, tak se tam zastavíme.“ Ukončil hovor a obrátil se k Paule. „To byla Annika. Lennart prohlédl všechny papíry, tak za ním zaskočíme.“

„Perfektní,“ řekla Paula s trochu lepší náladou.

O čtvrt hodiny později zahnuli ke kanceláři ExtraFilmu. Lennart seděl u svého stolu a jedl, ale když vešli, okamžitě jídlo odsunul a otřel si ruce ubrouskem. Zvědavě pohlédl na Paulino zvláštní oblečení, ale měl dost rozumu na to, aby ho nekomentoval.

„Dobře že jste se mohli zastavit,“ řekl jenom.

Z Lennarta vyzařovala stejná vřelost jako z Anniky a Paulu napadlo, že jejich příští adoptivní dcera ani neví, jaké má štěstí, že přijde právě k nim.

„To je krásná holčička,“ poznamenala a ukázala na fotku, kterou si Lennart připíchl na nástěnku.

„Ano, je.“ Lennart se široce usmál a pokynul jim ke dvěma volným židlím před psacím stolem. „Vlastně ani nevím, jestli si máte sedat. Všechno jsem prohlédl tak pečlivě, jak jsem dokázal, a není o tom mnoho co říct. Financování se zdá být v pořádku a nenašel jsem nic zvláštního, na co bych měl reagovat. Navíc nevím, co vlastně bych měl hledat. Město na tento projekt vynaložilo spoustu peněz a vyjednalo dlouhý splátkový kalendář. Nic na tom mi nepřipadá zvláštní.“ Martin chtěl něco říct, ale Lennart pokračoval: „Sourozenci Berkelinovi se na nákladech podílejí a většina dohodnutých financí naskočí podle dokumentů na účet teď v pondělí. Je mi líto, že jsem nemohl pomoct víc.“

„To je v pořádku. V každém případě je uklidňující slyšet, že se město o peníze občanů stará dobře.“ Martin se zvedl.

„Ano, vypadá to tak. Všechno teď ovšem závisí na tom, jestli půjde o úspěšný podnik, který přiláká hosty. Jinak by to bylo drahé.“

„Rozhodně to tam je hrozně příjemné.“

„Ano, slyšel jsem od Anniky, že je to v Badisu moc pěkné. A Mellberg si tam užíval.“

Paula a Martin se rozesmáli. „Ano, škoda že jsme to neviděli. Dal si ústřicový peeling. Můžeme si jen představovat, jak má tělo pokryté skořápkami,“ poznamenala Paula.

„Tady máte všechen materiál.“ Lennart jim podal hromádku dokumentů. „Jak říkám, mrzí mě, že jsem pro vás nemohl udělat víc.“

„To není tvoje chyba. Musíme hledat jinde,“ chlácholila ho Paula, ale vypadala zklamaně. Radost z nalezeného člunu nevydržela dlouho a pravděpodobnost, že jim to poskytne nějaké vodítko, nebyla velká.

Když dojeli skoro ke stanici, Paula se ozvala: „Vysadím tě tu a pojedu se domů převléknout.“ Varovně na Martina pohlédla.

Přikývl, ale byla si jistá, že jakmile vejde do budovy, bude všechny bavit historkou o její nedobrovolné koupeli a vylepšovat ji dalšími detaily.

Zaparkovala před domem a vyběhla po schodech nahoru. Byla pořád promrzlá až na kost. Prsty se jí třásly, když strkala klíč do zámku, ale nakonec to zvládla.

„Ahoj,“ volala a čekala, že uslyší z kuchyně matčin veselý hlas.

„Ahoj,“ zaslechla místo toho z ložnice. Překvapeně tam vešla. Johanna touto dobou bývala v práci.

„Ahoj,“ pozdravila ji a sevřel se jí žaludek.

Něco se dělo – kvůli tomu v noci nemohla spát a poslouchala Johannin dech. I když dobře věděla, že ani Johanna nespí, neodvážila se s ní mluvit, protože si nebyla jistá, jestli ve skutečnosti chce vědět, o co jde. Teď na jejich posteli seděla Johanna se zoufalým pohledem a Paula měla chuť se otočit a utíkat pryč. Myšlenky se jí honily hlavou. Přehrávaly se jí všechny možné scénáře a žádný z nich nechtěla zažít. Ale teď tam stály proti sobě, hleděly si do očí v prázdném tichém bytě a nemohly se skrýt za obvyklým ruchem. Neběhal tu žádný pes, Rita si neprozpěvovala v kuchyni a nedováděla s Leem. Žádný Mellberg nehulákal připomínky k televiznímu programu. Ticho a jen ony samy.

„Co to proboha máš na sobě?“ zeptala se nakonec Johanna a prohlížela si Paulu od hlavy k patě.

„Spadla jsem do vody,“ vysvětlila Paula a zadívala se na ohavnou bundu, která jí sahala málem po kolena. „Jen jsem se jela domů převléknout.“

„Tak se převlékni. Musíme spolu mluvit. A to nejde, dokud vypadáš takhle.“ Pousmála se a Paule se sevřelo srdce. Johannin úsměv milovala, ale v poslední době ho už dlouho nezahlédla.

„Mohla bys uvařit trochu čaje, než se převléknu? Můžeme si sednout do kuchyně.“

Johanna přikývla a nechala Paulu v ložnici. S prsty ztuhlými zimou a děsem se soukala do džínsů a bílé košile. Pak

se hluboce nadechla a vešla do kuchyně. Na tento rozhovor se netěšila, ale neměla jinou volbu. Musela jen zavřít oči a vrhnout se ze srázu dolů.

Strašně nerad jí lhal. Tak dlouho mu byla vším a teď ho děsilo, že je poprvé připraven obětovat to, co měli společné. Anders oddechoval námahou. Kopec k Mörhultu byl příkrý. Musel jít na chvíli ven, pryč od Vivianne. Nešlo to jinak.

Minulost ho občas dostihla. Bylo mu znovu pět let a ležel pod postelí vedle Vivianne, s rukama na uších a sestřinou paží bezpečně za zády. Naučili se hodně o tom, jak přežít pod postelí. Jenomže on už nechtěl jen přežívat, přál si žít, a nebyl si jistý, jestli tomu Vivianne napomáhá, nebo brání.

Ve velké rychlosti kolem něho projelo auto a on musel uskočit stranou. Za ním ležel Badis. Jejich velký projekt, jejich konečné východisko. Umožnil ho Erling. A ten hloupý chudák teď Vivianne požádal o ruku.

Erling mu zavolal a pozval ho na večeři, aby společně oslavili zasnoubení. Anders ale dost pochyboval, že do jeho plánu byla Vivianne zasvěcená. Především proto, že zřejmě pozval i malého tlustého komisaře a jeho partnerku. Sám se trochu nevěrohodně omluvil. Erling v kombinaci s Mellbergem se mu nezdáli jako recept na příjemný večer. A za stávajících okolností už vůbec nic nechtěl slavit.

Kopec se začal svažovat dolů. Vlastně nevěděl, kam jde, mohlo to být kamkoliv. Kopl do kamínku a ten se kutálel z kopečka, až zmizel v příkopu. Právě tak se teď sám cítil. Kulil se stále rychleji z kopce a je otázka, do kterého příkopu zapadne. Mohlo to skončit jen špatně, žádná dobrá možnost nebyla. Celou noc nespal a uvažoval o nějakém řešení, o kompromisu. Žádný ale neexistoval. Stejně jako nebyla žádná střední cesta, když leželi pod postelí a on cítil tvrdá prkna pod hlavou.

Zastavil se na molu kousek od malého kamenného mostu přes vodu. Labutě nebyly vidět. Věděl, že si vybudovaly hnízdo vpravo pod mostem a každým rokem tak blízko cesty vyváděly mláďata. Slyšel, že labuť s labuťákem jsou spolu celý život. I on by si to tak přál. Dosud neměl nikoho jiného než svou sestru. Ne jako sexuální partnerku, pochopitelně, ale byla jeho spřízněná duše, s kterou měl strávit celý život.

Teď se to ale změnilo. Už se rozhodl, ale zatím nevěděl, jak to dokáže. Ne dokud si vybavoval tvrdá prkna pod hlavou a Vivianninu ochrannou paži kolem svého těla. Ne dokud věděl, že byla vždycky jeho ochráncem a nejlepším přítelem.

Málem vůbec nepřežili. Alkohol a zápach je provázely už za života jejich matky. Ale tehdy se vyskytovaly i malé ostrůvky lásky, chvíle, ke kterým se upínali. Když se rozhodla odejít a Olof ji našel v ložnici s prázdnou krabičkou léků na zemi, zmizely poslední okamžiky dětství. Obviňoval je a tvrdě je trestal. Pokaždé když na kontrolu přišly sociální pracovnice, okouzloval ty ženy svýma modrýma očima, předváděl jim spořádaný domov a Vivianne a Anders klopili zrak, zatímco se návštěva rozplývala nadšením. Nějakým způsobem se Olof vždycky dozvěděl, kdy mají přijít, a při takzvané nečekané návštěvě byl byt vždycky čistý jako klícka. Proč se dětí nevzdal, když je tolik nenáviděl? Spolu s Vivianne tolikrát snili o tom, jaké by to bylo mít novou matku a otce – jen kdyby je Olof od sebe pustil.

Nejspíš je chtěl mít blízko, aby je viděl trpět. Přestože už byl mnoho let mrtvý, stále měl nad nimi moc. To jemu si přáli ukázat, čeho dosáhli. Úspěch už měli na dosah ruky. Nemohli to vzdát a dopustit, aby měl Olof pravdu, když tvrdil, že jsou k ničemu a nikdy z nich nic nebude.

Na dálku zahlédl, že se blíží labutí rodinka. Mláďata se houpala na vodě vedle svých majestátních rodičů. Byla krásná s hebkým šedavým peřím, tak odlišná od mohutných ptáků, v jaké dorostou. Dospěli on a Vivianne ve velké krásné labutě, nebo byli pořád malými šedivými mláďaty, která doufají, že se změní v něco jiného?

Otočil se a šel znovu pomalu do kopce. Rozhodl se, a musí se to stát brzy.

„Víme o Madeleine.“ Patrik se usadil před Leilou, ani nečekal na pozvání. „Prosím?“

„Víme o Madeleine,“ opakoval klidně Patrik. Gösta se usadil na vedlejší židli, ale stále se díval do země. „Jak…?“ Leila se kousla do rtů.

„Ujišťovala jste nás, že s námi spolupracujete a že jste nám řekla všechno. Teď ovšem víme, že to není tak úplně pravda, a chtěli bychom vysvětlení.“ Patrik nasadil co nejpřísnější hlas a zafungovalo to.

„Nenapadlo mě…“ Leila polkla. „Nemyslela jsem si, že je to důležité.“

„Jednak nevěřím, že říkáte pravdu, a jednak není na vás, abyste to posoudila.“ Patrik se krátce odmlčel a pak ji požádal: „Můžete nám vyprávět o Madeleine?“

Leila seděla okamžik tiše. Pak se prudce zvedla a šla k jedné z knihoven. Sáhla rukou za řádku knih a vytáhla klíč. Sehnula se ke svému psacímu stolu a odemkla poslední zásuvku.

„Tady,“ pronesla neochotně a položila před ně složku.

„Co to je?“ zeptal se Patrik a Gösta se zvědavě naklonil dopředu.

„Madeleinina dokumentace. Patřila k ženám, které potřebují pomoc nad rámec toho, co jim může společnost poskytnout.“

„Což znamená?“ Patrik začal listovat obsahem.

„Což znamená, že jsme jí poskytli pomoc nad zákonné možnosti.“

Leila na ně hleděla vzdorovitě. Dřívější nervozita zmizela a nahradilo ji něco jako výzva. „Některé ženy, které za námi přijdou, už vyzkoušely všechno. I my se pokusíme vyčerpat veškeré zákonné prostředky. Ale je a jejich děti ohrožují muži, které zákony naší společnosti nezajímají a nemáme jak proti nim zasáhnout. Když už nezbývá jiná možnost, umožníme těm ženám zmizet. Do ciziny.“

„Jaký vztah byl mezi Madeleine a Matsem?“

„Tehdy jsem to nevěděla, ale dodatečně jsem zjistila, že spolu měli poměr. Dlouho jsme se snažili vyřešit situaci Madeleine a jejích dětí. Během té doby se zřejmě do sebe zamilovali, což je pochopitelně zakázané. Ale jak říkám, nevěděla jsem o tom. Když jsem to zjistila, byla jsem strašně rozčarovaná. Matte věděl, že pokládám za důležité, aby v tomto typu organizace pracovali i muži. Věděl, že se pohledy všech upírají na Útočiště a že mnoho lidí doufá v náš neúspěch. Nechápala jsem, že nás mohl tak zklamat.“

„Co se stalo?“ Gösta si přitáhl desky, které už Patrik zaklapl.

Z Leily jako by odešel všechen vzduch. „Všechno bylo čím dál horší. Madeleinin manžel ji a děti pokaždé našel. Zapojili jsme policii, ale nic nepomáhalo. Nakonec už Madeleine nemohla dál a cítili jsme, že její situace je neudržitelná. Pokud si s dětmi chtěla uchovat život, musela opustit Švédsko. Domov, rodinu, přátele, všechno.“

„Kdy jste se pro to rozhodli?“ zeptal se Patrik.

„Madeleine za mnou zašla krátce poté, co Matse napadli a těžce zranili. Prosila nás o pomoc. Ke stejnému závěru jsme v podstatě dospěli současně.“

„Co si o tom myslel Mats?“

Leila se zadívala do stolu. „Nikdo se ho na nic neptal. Všechno se stalo v době, kdy ležel v nemocnici. Když se vrátil, byli už pryč.“

„Tehdy jste zjistila, že měli důvěrný vztah?“ tázal se Gösta a položil složku na stůl.

„Ano. Matse nešlo utěšit. Prosil, abych mu řekla, kam odjeli. To jsem ale nemohla ani nechtěla. Vystavila bych ji a děti nebezpečí, že někdo místo jejího pobytu zjistí.“

„Neměla jste podezření, že mezi ní a Matsovým napadením je souvislost?“ Patrik znovu otevřel složku a ukázal na jméno na jedné z listin.

Leila si pohrávala se sponou, než odpověděla.

„Jistě že mě to napadlo. Ale Mats mě ujišťoval, že se pletu. Nemohli jsme nic dělat.“

„Potřebujeme s ní mluvit.“

„To nejde,“ řekla rychle Leila a prudce zavrtěla hlavou. „Bylo by to příliš nebezpečné.“

„Postaráme se o veškerá bezpečnostní opatření. Ale musíme s ní mluvit.“

„Jak říkám, to není možné.“

„Chápu, že chcete Madeleine ochránit, a slibuju, že neudělám nic, co by ohrozilo její bezpečí. Doufal jsem, že všechno vyřešíme jednoduše.“ Patrik ukázal na složku na stole. „Že to zůstane mezi námi. Pokud to ale nepůjde, musíme postupovat jinak.“

Leila zaťala zuby, ale bylo jí jasné, že nemá na vybranou. Patrik a Gösta mohli jediným telefonátem Útočiště zničit.

„Dobře. Zkusím to. Možná to ale nebude hned, třeba až zítra.“

„To je jedno. Ozvěte se okamžitě, jak něco zjistíte.“

„Dobře. Ale pod podmínkou, že se budete řídit mými pokyny. Ve hře je osud mnoha lidí, nejen Madeleine a dětí.“

„To chápeme,“ řekl Patrik. Zvedli se a vyrazili na další cestu zpět do Fjällbacky.

„Vítám vás, vítám vás,“ Erling stál ve dveřích se širokým úsměvem. Byl rád, že Bertil Mellberg s Ritou přijali jeho pozvání, protože měl Mellberga rád. Jeho pragmatický postoj k životu se blížil jeho vlastnímu a pokládal ho za

rozumného člověka. Nadšeně si s ním potřásl rukou a Ritu pro jistotu políbil na obě tváře. Nebyl si úplně jistý, jak se to dělá v jižnějších krajích, ale dvojitý polibek jistě nemůže vadit. Také Vivianne se s nimi přišla do haly přivítat a pomohla jim odložit kabáty. Předali kytici a láhev vína a Vivianne poděkovala a všechno odnesla do kuchyně.

„Pojďte dál,“ mával na ně Erling. Pokaždé ho těšilo, když se mohl svým domem pochlubit. Při rozvodu se musel dost snažit, aby mu zůstal, ale stálo to za to.

„Máte to tu nádherné,“ rozhlížela se Rita.

„Jo, to sis opravdu pěkně zařídil.“ Mellberg bouchl Erlinga do zad.

„Nemůžu si stěžovat,“ souhlasil Erling a podal hostům skleničky vína.

„Copak bude k večeři?“ zeptal se Mellberg. Měl v čerstvé paměti oběd v Badisu, a jestli i dnes dostanou semínka a oříšky, zastaví se cestou zpět u stánku s párky.

„Neboj se, Bertile,“ Vivianne mrkla na Ritu. „Dnes večer jsem udělala výjimku a připravila něco na posilněnou dle tvého gusta. I když se tam vetřela i nějaká zelenina.“

„To snad přežiju,“ přehnaně srdečně se zasmál Bertil.

„Půjdeme ke stolu?“ Erling nabídl rámě Ritě a vedl ji do velké světlé jídelny. Jeho bývalá manželka měla na zařizování bytu dobrý vkus, to nemohl popřít. Na druhé straně právě on všechno platil, takže se dalo říct, že jemu připadly hlavní zásluhy, což často rád připomínal.

Předkrm spořádali rychle a Mellberg se rozzářil, když viděl, že následuje pořádná porce lasagní. Až u dezertu a po několika Erlingových pošťouchnutích pod stolem Vivianne demonstrativně mávla levou rukou.

„No ne? Je to to, co si myslím?“ vykřikla Rita.

Mellberg se podíval přimhouřenýma očima, co vzbudilo takový rozruch, a všiml si blýskavého prstenu na Viviannině levém prsteníčku.

„Vy jste se zasnoubili?“ Mellberg vzal Vivianne za ruku

a pořádně prstýnek zkoumal. „Erlingu, ty starý taškáři, to jsi opravdu sáhl hluboko do kapsy.“

„Když to má být pěkné, musí to něco stát. A Vivianne si to zaslouží.“

„Je nádherný.“ Rita se vřele usmála. „Moc vám oběma gratuluju.“

„No, to se musí oslavit. Nemáš něco silnějšího, abychom si mohli připít?“ Mellberg se kriticky zahleděl na skleničku s Baileys, kterou Erling nalil k dezertu.

„Kapku whisky snad najdu.“ Erling se zvedl a otevřel velkou barovou skříňku. Postavil na stůl dvě lahve a přinesl čtyři skleničky na whisky.

„Tohle je klenot,“ ukázal Erling na jednu z lahví. „Je to dvacet pět let starý Macallan. Není právě levný.“

Nalil nápoj do dvou skleniček, natáhl se nad stůl, jednu z nich postavil ke svému místu a druhou podal Vivianne. Pak lahev zazátkoval a opatrně vzácnou tekutinu odnesl zpět do skříňky, kde ji zase uložil.

Mellberg ho sledoval tázavým pohledem.

„A co my?“ vyhrkl nakonec. Rita uvažovala stejně, i když to neřekla nahlas.

Erling se znovu otočil ke stolu a otevřel zbývající lahev. Byl to Johnnie Walker Red Label, který – jak Mellberg věděl – stál v obchodě s alkoholem dvě stě čtyřicet devět korun.

„Bylo by zbytečné nalévat tak drahou whisky. Nedokázali byste ji ocenit.“

Erling bezostyšně nalil nápoj a podal skleničku Mellbergovi a Ritě. Tiše zírali na svého Johnnieho Walkera a pak na obsah ve sklenicích Erlinga a Vivianne, který zářil úplně jinou barvou. Vivianne vypadala, že by se nejraději hanbou propadla pod zem.

„Na zdraví! Na zdraví, miláčku!“ Erling pozvedl skleničku a Mellberg a Rita, dosud němí úžasem, udělali totéž.

O chvíli později se omluvili a odjeli domů. Zatracený

lakomec, říkal si Mellberg, když seděli v taxíku. Byla to tvrdá rána slibně se rozvíjejícímu přátelství.

Když vystoupili z vlaku, nástupiště působilo zvláštně opuštěně. Nikdo nevěděl, že přijedou. Matka bude šokovaná, až se objeví, ale nemohla ji předem varovat. Bude dost nebezpečné už jen u ní přespat. Nejraději by tomu rodiče nevystavovala, ale neměla na vybranou. Bude muset mluvit s několika lidmi a všechno vysvětlit a také si slíbila, že rozhodně Mette zaplatí za jízdenky. Nenáviděla pocit, že někomu něco dluží, ale jinak by se nedostala domů. Všechno ostatní musí počkat.

Na to, co bude následovat, se bránila myslet. To, že je to nevyhnutelné, ji podivně uklidňovalo. Cítila jakousi útěchu v tom, že byla zahnaná do kouta, bez možnosti utéct. Všechno vzdala a svým způsobem to bylo příjemné. Utíkat a bojovat dalo strašnou práci a Madeleine se už za sebe přestala bát. Dosud váhala jen kvůli dětem, ale udělá všechno pro to, aby pochopil a odpustil. Dětí se dosud nikdy nedotkl a zvládnou to, ať už se stane cokoliv. V každém případě si to tak aspoň namlouvala. Jinak by to nedokázala.

Nastoupili na tramvaj jedoucí na Královnino náměstí. Všechno tu bylo tak známé. Děti únavou sotva držely oči otevřené, přesto tiskly nosíky ke skleněným tabulkám a dívaly se zvědavě ven.

„To je vězení. Že je to vězení, maminko?“ ptal se Kevin.

Přikývla. Ano, právě minuli vězení Härlanda. Pak už si v hlavě odříkávala následující stanice: Slunečnicová ulice, U Sanatoria a pak vystoupí v Kalltorpu. Přesto málem přejeli, protože zapomněla stisknout knoflík. Uvědomila si to v poslední vteřině, tramvaj zpomalila a zastavila, aby mohli ven. Letní večer byl dosud světlý, ale právě se rozsvítily pouliční lampy. Svítilo se i ve většině oken, a když přimhouřila oči a zahleděla se k oknům rodičů, viděla světlo i u nich. Srdce jí bušilo čím

dál rychleji. Znovu uvidí maminku a otce. Ucítí jejich objetí a spatří radost v očích, když se shledají s vnoučaty. Šla stále rychleji a děti statečně šlapaly vedle ní. Také se těšily, že po dlouhé době zase uvidí babičku a dědečka.

Nakonec stáli přede dveřmi. Madeleine se třásla ruka, když stiskla zvonek.

Fjällbacka 1871

Bylo to krásné dítě, porod proběhl dobře. To řekla i porodní bába, když jí miminko zavinuté v dečce položila na prsa. Následující dny Emeliino štěstí rostlo každou minutou.

Dagmar byla stejné šťastná jako ona. Jakmile Emelie néco potřebovala, už jí horlivé pomáhala a přebalovala chlapečka se stejné zbožným výrazem, jaký mívala v kostele při nedělní bohoslužbě. Byl to zázrak, o který se ony dvě dělily.

Spal v košíku vedle Emeliiny postele. Dokázala hodiny sedět a dívat se, jak chlapeček spí a malou sevřenou pěstičku si tiskne k tvářičce. Když mu škublo v koutku úst, namlouvala si, že je to úsměv, výraz štěstí, že je tady s nimi.

Oblečení a přikrývky, kterým s Dagmar věnovaly tolik hodin práce, teď měly využití. Chlapečka převlékaly několikrát za den, aby byl stále čistý a spokojený. Emelii připadalo, že ona, Dagmar a děťátko žijí ve vlastním malém světě bez bolesti a starostí. Sama se rozhodla pro jméno. Bude se jmenovat Gustav po jejím otci. Vůbec ji nenapadlo, aby se zeptala Karla. Gustav byl její syn, jen její.

Karl ji během doby, kdy bydlela u Dagmar, nenavštívil ani jednou. Věděla, že několikrát s Julianem byli ve Fjällbace. I když bylo pro ni ulehčením, že se s ním nemusela setkat, přece jen ji mrzelo, že se o ni tak málo zajímá. Že pro něho vůbec nic neznamená.

Pokusila se o tom mluvit s Dagmar, ale ta se uzavřela jako vždycky, když přišla řeč na Karla. Znovu mumlala néco o tom, že to neměl lehké a že se nechce zaplétat do rodinných věcí. Emelie nakonec rezignovala. Svému manželovi nikdy neporozumí, to je její osud. Dokud je smrt nerozdělí, tak to řekl kněz, a tak to bude. Emelie teď ale měla ještě někoho dalšího než jen ty, kteří jí byli útěchou na ostrově. Své opravdové děťátko.

Tři týdny po porodu pro ni Karl přijel. Na syna sotva pohlédl. Netrpělivě stál na chodbě a přikázal jí, aby se sbalila, protože jakmile s Julianem nakoupí, odjedou na ostrov. A ona s chlapcem pojede s nimi.

„Ozval se otec? Psal jsem mu, ale neodpověděl mi,“ zajímal se Karl a pohlédl na Dagmar. Zněl úzkostlivé a současné nedočkavé jako školák, který se touží zalíbit. Emeliino srdce maličko zjihlo, když viděla Karlovu nejistotu, a přála by si vědět víc, aby ho mohla pochopit.

„Tvůj dopis dostal a byl rád,“ řekla Dagmar a maličko zaváhala. „Měl s tebou starosti, to víš.“ Vyměnili si pohled, který Emelie nechápala.

„Otec se nemusí ničeho bát,“ odpověděl prudce Karl. „Vyřiďte mu to.“

„Dobře. Ale slib mi, že se budeš o svou rodinu dobře starat.“ Karl hleděl do země.

„Jistěže,“ odpověděl a otočil se zády. „Odjedeme za hodinu,“ utrousil směrem k Emelii.

Přikývla a cítila, že se jí stáhlo hrdlo. Brzy bude zase na Gra skäru. Přitiskla k sobě Gustava.

„Našla ji?“ zeptal se Gösta. Vypadal dosud trochu rozespale.

„Nic mi neřekla, jen abychom co nejrychleji přijeli.“ Patrik zaklel. Dostal se do husté dopravní zácpy a musel přejíždět mezi jízdními pruhy. Když dojeli na Hisingen k Útočišti, měl propocenou košili.

„Pojďte dál,“ pozvala je Leila, když se s nimi setkala ve dveřích. „Posadíme se raději tady, je to tu pohodlnější než v mé kanceláři. Připravila jsem kávu a nějaké chleby, pokud jste se nestačili nasnídat.“

To opravdu nestihli, a tak se v kuchyňce s povděkem natáhli každý po svém talířku.

„Doufám, že Marii nevznikly nějaké potíže,“ ujišťoval se Patrik. Když si večer lehl, začal si dělat starost o chudinku nervózní mladou ženu, aby třeba nepřišla o práci kvůli tomu, že jim řekla o Madeleine.

„Rozhodně ne. Beru na sebe plnou zodpovědnost. Měla jsem vám o tom povědět sama, ale myslela jsem na Madeleininu bezpečnost.“

„Chápu,“ poznamenal Patrik. Pořád ještě mu dost vadilo, že ztratili takovou spoustu času, ale rozuměl, proč Leila jednala tak, jak jednala, a rozhodně vůči ní nebyl pomstychtivý.

„Spojili jste se s ní?“ otázal se a žvýkal poslední kousek chleba.

Leila polkla. „Bohužel jsme ji ztratili.“

„Ztratili?“

„Ano. Pomohli jsme jí přestěhovat se do ciziny. Snad nemusím zabíhat do detailů, ale postupujeme způsobem, který má postiženým zajistit maximální bezpečnost. V každém případě jsme jí i dětem našli ubytování. A teď se zdá…, že byt opustila.“

„Opustila?“ opakoval Patrik jako ozvěna.

„Podle našeho spolupracovníka na místě je byt prázdný a sousedka potvrdila, že Madeleine včera s dětmi odjela. Podle všeho nemá v úmyslu se vrátit.“

„Ale kam mohla odjet?“

„Hádala bych, že domů.“

„Proč myslíte?“ zeptal se Gösta a natáhl se po sušence. „Od sousedky si půjčila peníze na jízdenku. Nemá kam jinam jet.“

„Proč by se ale vracela, když ví, co ji tu čeká?“ Gösta mluvil s plnými ústy a drobečky mu padaly na kolena.

„Vůbec netuším.“ Leila potřásla hlavou a v očích měla zoufalství. Byla zjevně velice neklidná. „Chápejte, mohou pro to být hluboké psychické důvody. Lidé se často diví, proč žena neodejde po první ráně, ale všechno je daleko komplikovanější. Mezi týranou ženou a násilníkem vznikne jakýsi vztah závislosti a ženy někdy nejednají racionálně.“

„Domníváte se, že se mohla vrátit k manželovi?“ zeptal se nevěřícně Patrik.

„Nevím. Možná už dál nezvládala izolaci a toužila po své rodině. Ani my, kdo se těmto ženám věnujeme, vždycky jejich myšlení nechápeme. A ty ženy mají právo rozhodnout o vlastním životě a jednat svobodně.“

„Jak ji najdeme?“ Patrika zaplavil pocit bezmocnosti. Ustavičně se před nimi zavíraly všechny dveře. Musí s Madeleine mluvit. Může být klíčem ke všemu.

Leila chvíli seděla mlčky a pak se ozvala: „Začala bych ji hledat u jejích rodičů. Bydlí v Kalltorpu. Mohla by být u nich.“

„Máte adresu?“ tázal se Gösta.

„Mám. Ale.“ Těžko hledala slova. „Dostanete se do blízkosti krajně nebezpečných lidí. Nebezpečí vystavíte nejen Madeleine a její děti, ale i sebe.“

Patrik přikývl. „Budeme diskrétní.“

„Chcete mluvit i s ním?“ zeptala se Leila.

„Zřejmě se tomu nevyhneme. Ale napřed se poradíme se zdejšími kolegy, jak co nejlíp postupovat.“

„Buďte hodně opatrní,“ radila mu a podala mu lístek s adresou.

„Určitě,“ slíbil Patrik, ale necítil stejnou jistotu, jakou předstíral. Zabrousili do nebezpečných vod a museli ze všech sil plavat.

„Takže z letiště nic,“ konstatoval Konrad.

„Ne,“ potvrdila Petra. „Zem neopustili. V každém případě ne pod vlastním jménem.“

„Existují možnosti, jak získat falešný pas a novou identitu.“

„Chvíli může trvat, než je najdeme. Nejdřív musíme prošetřit veškeré alternativy. A nesmíme pouštět ze zřetele i další pravděpodobný scénář.“ Petra se setkala s Konradovým pohledem. Seděli naproti sobě každý u svého psacího stolu. Ani jeden nemusel upřesňovat, co má na mysli. Uměli si to dobře představit.

„Na to musí mít člověk dost silný žaludek, připravit o život pětileté dítě,“ poznamenal Konrad. Dobře však věděl, že v kruzích, v nichž se rodina pohybovala, lidský život nic neznamená. Zavraždit dítě mohlo být pro někoho nemyslitelné, ale rozhodně ne pro všechny. Peníze a drogy dovedou lidi změnit ve zvěř.

„Mluvila jsem s několika jejími známými. Jak jsem pochopila, neměla mnoho přátel. Ale všechny ty ženy mi řekly totéž: Annie, Fredrik a jejich syn se chystali na léto do Toskánska. Žádná neměla důvod si myslet, že neodjeli.“ Petra se napila vody z láhve, která jí vždycky stála na stole.

„Odkud pochází?“ napadlo Fredrika. „Nemůže být u své rodiny? Možná nakonec z nějakých důvodů s dítětem do Itálie neodjela. Manželské problémy. Třeba ho zastřelila ona?“

„Podle všeho to nebyl moc šťastný vztah, ale nemyslím si, že by zabila manžela. Alespoň tomu v dané chvíli nic nenasvědčuje. Nevíš, jestli už ty střely odešly do Státní kriminalistické laboratoře?“ Znovu se napila.

„Ano. Náš případ má nejvyšší prioritu. Kolegové z protidrogového se už tím chlápkem a organizací dlouho zabývají, takže to u nich leží na stole hned navrchu.“

„Dobře.“ Petra se zvedla. „Tak já prověřím její rodinu a ty spolupracuj s technickým. Jakmile něco zjistí, co by nám pomohlo dál, ozvi se.“

„Hmm.“ Konrad se pobaveně ušklíbl. Dávno si už zvykl, že se Petra chová jako jeho nadřízená, přestože měli stejnou hodnost. Konrad ale nebyl ctižádostivý a nestěžoval si. Věděl, že mu Petra bedlivě naslouchá a respektuje jeho úsudek a názory, když jde do tuhého, a to bylo hlavní. Zvedl sluchátko, aby se spojil s technickým oddělením.

„Myslíš, že máme správnou adresu?“ Gösta pohlédl na Patrika.

„Určitě. A slyšel jsem, že se uvnitř někdo pohnul.“ „V tom případě tam určitě je,“ šeptal Gösta. „Jinak by už otevřeli.“

Patrik přikývl. „Otázkou je, co teď budeme dělat. Potřebujeme, aby nás dovnitř pustili dobrovolně.“ Na chvíli se zamyslel a vytáhl poznámkový blok a tužku. Napsal několik řádků a list vytrhl. Pak se sehnul a strčil ho pod dveře spolu se svou vizitkou.

„Co jsi napsal?“

„Navrhl jsem místo, kde bychom se mohli setkat. Snad to zafunguje,“ povzdechl si Patrik a začal scházet ze schodů.

„Co když nezareaguje?“ Gösta běžel za ním. „Nemyslím si. Napsal jsem, že se to týká Matse.“ „Tak doufám, že máš pravdu,“ řekl Gösta a usadil se do auta. „Kam pojedeme?“

„Na Delsjö,“ řekl Patrik a vyrazil.

Zastavil vůz na malém parkovišti a zašli kousek k lesu, kde stály lavičky. Pak čekali. Bylo příjemné být pro změnu chvíli v přírodě. Vychutnávali si krásný letní den: příjemné teplo, oblohu bez mráčků, štěbetání ptáků a šum větví stromů.

Po dvaceti minutách se objevila mladá, křehce vyhlížející žena. Neklidně se kolem sebe rozhlížela.

„Stalo se něco Mattemu?“ zeptala se jasným dívčím hlasem.

„Nechcete se na chvíli posadit?“ Patrik ukázal na lavičku vedle nich.

„Řekněte mi, co se stalo,“ požádala je, ale pak se posadila. Patrik si sedl vedle ní. Gösta dal přednost postávání stranou a nechal mluvit Patrika.

„Jsme z policie v Tanumshede,“ vysvětlil Patrik. Když viděl výraz v její tváři, sevřel se mu žaludek. Dosud nepomyslel na to, že jí vlastně musí podat zprávu o Matsově smrti – oznámit jí, že člověk, který pro ni moc znamená, už nežije.

„Z Tanumshede? A proč?“ Sevřela ruce v klíně a prosebně na něho hleděla. „Matte je z toho kraje, ale.“

„Mats se přestěhoval domů poté, co jste zmizela. Našel si práci a pronajal byt. Ale…“ Patrik zaváhal a pak dodal: „Před dvěma týdny ho někdo zastřelil. Je mi to moc líto, ale Mats je mrtvý.“

Madeleine zalapala po dechu a její velké modré oči se zaplnily slzami.

„Bála jsem se, že ho nenechají na pokoji.“ Složila obličej do dlaní a zoufale se rozplakala.

Patrik jí rozpačitě položil ruku kolem ramen.

„Vy si myslíte, že ho přepadl váš bývalý manžel se svými kumpány?“

„Ano, jsem o tom zcela přesvědčená. Ani na okamžik jsem nevěřila tomu nesmyslu, že se popral s nějakými mladíky.“

„A proto jste odešla?“ zeptal se Patrik laskavě.

„Věřila jsem, že ho nechají na pokoji, když se rozejdeme. Do té doby jsem stále doufala, že se schováme někde tady, ve Švédsku. Ale když jsem pak Matteho viděla v nemocnici. Pochopila jsem, že nikdo nemůže být v naší blízkosti bezpečný. Musela jsem zmizet.“

„Proč jste se vrátila? Co se stalo?“

Madeleine sevřela ústa a její rozhodný výraz mu napověděl, že víc neřekne.

„Nemá smysl utíkat. A jestli je Matte mrtvý., tak vidím, že jsem měla pravdu,“ dokončila a zvedla se.

„Mohli bychom vám nějak pomoct?“ zeptal se Patrik a také vstal.

Otočila se. V očích se jí dosud leskly slzy, ale pohled měla prázdný.

„Ne. Už se nic nedá dělat. Nic.“ „Jak dlouho jste spolu byli?“

„Přijde na to, podle čeho to člověk počítá…,“ řekla a hlas se jí třásl. „Ale asi rok. Museli jsme to skrývat a být moc opatrní vzhledem k tomu, že.“ Odmlčela se, ale Patrik jí rozuměl. „Matte byl úplně jiný ve srovnání s tím, na co jsem byla zvyklá. Laskavý a přátelský. Nikdy by nic špatného neudělal. Bylo to., bylo to pro mě nové.“ Trpce se zasmála.

„Je tu jedna věc, na kterou se vás musím zeptat.“ Patrik jí nedokázal pohlédnout do očí. „Víte něco o tom, že by se Mats nějakým způsobem zapletl do obchodu s drogami? S kokainem?“

Madeleine na něho vytřeštila oči. „Jak vás něco takového napadlo?“

„V koši na ulici před jeho bytem ve Fjällbace se našel sáček kokainu. Byly na něm otisky jeho prstů.“

„To je určitě omyl. Mats by se nikdy ničeho takového nedotkl. Naproti tomu víte stejně dobře jako já, kdo má přístup ke drogám,“ dodala tiše Madeleine. Začaly jí téct slzy. „Promiňte, ale musím domů za dětmi.“

„Nechejte si mou vizitku a ozvěte se, kdybychom vám mohli s něčím pomoct, ať je to cokoliv.“

„Dobře,“ kývla, ale oba věděli, že nezavolá. „Můžete pro mě udělat jediné – najít Matsova vraha. Nikdy bych.“ Pospíchala pryč s očima plnýma slz.

Patrik a Gösta za ní hleděli.

„Moc ses jí nevyptával,“ poznamenal Gösta.

„Je úplně jasné, koho z vraždy podezřívá.“

„Ano. A do toho, k čemu se chystáme, se mi zrovna moc nechce.“

„Já vím,“ souhlasil Patrik a vytáhl z kapsy mobil. „Ale asi můžu rovnou zavolat Ulfovi. Budeme potřebovat pomoc.“

„Nic horšího nás letos nemohlo potkat,“ brblal Gösta.

Patrika se zmocnil neklid. Na zlomek vteřiny se mu před očima jasně vybavil obrázek Eriky a dětí. Pak se ohlásil Ulf.

„Měli jste se včera dobře?“ zeptala se Paula. Pro jednou přišly s Johannou současně domů na oběd. A protože se objevil i Bertil, seděli všichni kolem kuchyňského stolu.

„No, ano i ne,“ zasmála se Rita. Na kulatých tvářích se jí udělaly zřetelné dolíčky. Navzdory tomu, že měla hodně pohybu při tanci, nikdy nezhubla a Paula mnohokrát myslela na to, jaké je to štěstí. Protože její matka byla strašně krásná. Nechtěla by ji mít jinou a soudě podle všeho ani Bertil ne.

„Ten skrblík nám nalil levnější whisky,“ brblal Mellberg. Normálně mu Johnnie Walker chutnal a samotného by ho v životě nenapadlo koupit za vlastní peníze něco dražšího. Ale v tomhle případě to bylo něco jiného.

„To je pech!“ poznamenala Johanna. „Pít levnou whisky zdrtí každého.“

„Erling nalil sobě a své snoubence drahou značku a nám pak nalil tu levnější,“ vysvětlila Rita.

„To je ale lakomec,“ užasla Paula. „Nemyslela jsem si, že je Vivianne taková.“

„Asi není. Připadá mi milá a podle všeho se za to styděla. Nevěděla, kam s očima. Ale Erling ji musí něčím přitahovat, když se s ním zasnoubila. Řekli nám to po dezertu.“

„Cože?“ Paula se marně snažila představit si Erlinga s Vivianne jako manžele. To prostě nešlo. Nesourodější pár aby pohledal. No, přinejmenším po Mellbergovi a její matce. Ale poslední dobou se začala domnívat, že se k sobě vlastně perfektně hodí. Nikdy matku neviděla šťastnější a to bylo nejdůležitější. Proto se jí vůbec nechtělo hovořit o tom, k čemu došlo mezi ní a Johannou.

„To je milé, že jste doma obě.“ Rita jim nalévala horkou polévku z kastrolu stojícího uprostřed stolu.

„Ano. Zdálo se mi, že jste v poslední době trochu rozkmotřené.“ Mellberg udělal grimasu na Lea a ten se rozesmál.

„Opatrně, aby mu nezaskočilo,“ varovala ho Rita a Mellberg hned zvážněl. Měl smrtelný strach, aby se jeho drahokamu něco nestalo.

„Teď pořádně kousej za dědečka Bertila,“ řekl chlapečkovi.

Paula se musela usmát. I když Mellberg byl normálně příšerný chlap, když ho viděla, jak se dívá na jejího syna, všechno mu odpustila. Pak si odkašlala při vědomí toho, že musí říct to, co zapůsobí jako bomba.

„Ano, v poslední době jsme si tak dobře nerozuměly. Ale včera jsme si mohly pořádně popovídat a…“

„Doufám, že se nechcete rozejít?“ skočil jí Mellberg do řeči. „Těžko byste si našly někoho jiného. Moc takových lidí tu není. Buďte rády, že se máte.“

Paula se zadívala do stropu a snažila se zachovat trpělivost. Počítala od desíti do jedné a začala znovu: „Nechceme se rozejít. Ale chceme.“ Pohlédla na Johannu, aby ji podpořila.

„Už tu nechceme bydlet společně,“ dořekla Johanna.

„Nechcete tu bydlet?“ Rita pohlédla na Lea a oči se jí plnily slzami. „Ale kam půjdete? A chlapec…?“ Hlas se jí zlomil a slova jí uvízla v krku.

„Doufám, že se nechcete stěhovat do Stockholmu! To snad ne!“ vykřikl Mellberg. „Dítě přece nemůže vyrůstat ve velkém městě, to snad chápete? Nic by z něho nebylo a fetoval by a.“

Paula se zdržela poznámky, že ona i Johanna právě tam vyrostly, aniž by je to poznamenalo. O některých věcech nemá smysl mluvit.

„Ne, nehodláme se stěhovat do Stockholmu,“ rychle je uklidnila Johanna. „Líbí se nám tu. Je ale těžké najít volný byt, tak možná budeme muset hledat i v okolí, Grebbestadu a Fjällbace. Jasně že by bylo nejlepší bydlet co nejblíže. Ale zároveň.“

„Zároveň je třeba, abychom se odstěhovaly,“ doplnila Paula. „Moc nám pomáháte a pro Lea je fantastické, že vás oba má, ale potřebujeme něco vlastního.“ Pod stolem stiskla Johanně ruku. „Najdeme si vlastní byt.“

„Ale kluk přece musí babičku a dědečka vidět každý den. Je na to zvyklý.“ Mellberg vypadal, jako by chtěl chlapce zvednout z dětské židličky, přitisknout ho k sobě a nikdy nepustit.

„Budeme hledat bydlení co nejblíže, ale chceme se odstěhovat co nejdříve. Uvidíme, kam to bude.“

U stolu zavládlo ticho a jen Leo byl stejně spokojený jako vždycky. Rita a Mellberg se na sebe zoufale dívali. Děvčata se odstěhují a vezmou si dítě s sebou. Třeba to není konec světa, ale jim to tak připadalo.

Na krev nebylo možné zapomenout. Rudá barva se ostře odrážela od bílého hedvábí. Plnil ji děs, větší než kdykoliv předtím.

Roky s Fredrikem přinesly mnoho úzkostných chvil, na které nechtěla myslet a které se snažila zatlačit hluboko do podvědomí. Místo toho se soustředila na Sama a jeho lásku.

Té noci zůstala stát jako přimrzlá a zírala na krev. Pak začala jednat, s rozhodností, o které netušila, že ji v sobě najde. Zavazadla už měla sbalená. Byla jen v noční košili a navzdory děsu na sebe navlékla džínsy a tričko. Sam může jet v pyžamku, zvedla ho a vynesla do auta jako posledního. Nespal, ale byl naprosto tiše.

Vlastně všude panovalo ticho. Auta skoro nejezdila a byl slyšet jen vzdálený šum. Neodvážila se myslet na to, co Sam viděl, jak ho to ovlivní a co jeho mlčení znamená. On, který neustále žvatlal, teď nevydal ani hlásek. Jako by oněměl.

Annie si přitáhla kolena a objala je rukama. Seděla na přístavním můstku. Překvapovalo ji, že ji ani po dvou týdnech na ostrově nikdo nehledá. Měla pocit, že čas hrozně utíká. Dosud se nerozhodla, co udělá, jak bude vypadat její a Samova budoucnost. Dokonce ani nevěděla, jestli nějakou vůbec má. Nebyla si jistá, jaký význam měla ona a Sam pro okruh Fredrikových přátel nebo jak dlouho se tu bude moct ukrývat. Nejraději by se zavřela na ostrově navždy. V létě to bylo snadné, ale zimu by tu nezvládla. A Sam potřebuje kamarády a lidi kolem sebe. Běžný život.

Jenomže napřed se musí uzdravit, teprve pak se může Annie rozhodnout. Teď svítilo slunce a zvuk moře, jehož vlny narážely na chladné skály, ji večer uspával. Ve stínu majáku se cítila v bezpečí. Ostatní musí počkat. A zatím snad i vzpomínky na krev vyblednou.

„Jak se cítíš, miláčku?“ Dan ji zezadu objal a Anna se musela hodně držet, aby se z jeho sevření okamžitě nevyprostila. I když už vykročila ze tmy a znovu dokázala komunikovat s dětmi a milovat je, kdykoliv na ni sáhl Dan, jako by ochrnula.

„Dobře,“ odpověděla a vymanila se mu z náruče. „Jsem

trochu unavená, ale pokusím se být ještě chvíli na nohou. Musím zase trochu trénovat svaly.“ „Které nejvíc?“ dobíral si ji.

Pokusila se jeho žertu usmát jako – jak si matně vzpomínala – dříve. Ale úsměv byl spíše grimasa.

„Vyzvedneš děti?“ zeptala se a namáhavě se shýbla, aby zdvihla autíčko, které leželo na podlaze v kuchyni.

„Udělám to,“ řekl Dan a předběhl ji.

„To snad zvládnu sama,“ ozvala se ostře, ale hned svého tónu litovala, když viděla jeho ukřivděný pohled. Co to s ní je? Proč má v nitru jen prázdnou díru tam, kde dříve sídlily její city k Danovi?

„Jen chci, aby ses moc nenamáhala.“ Dan ji pohladil po tváři. Jeho ruka ji zastudila a málem před ní ucukla. Jak je možné, že tohle cítí k Danovi, který ji hluboce miluje a byl otcem dítěte, na něž se spolu tolik těšili? Zmizely snad její city k němu současně s posledním výdechem jejich chlapečka?

Najednou ji přemohla únava. Nedokázala už na nic myslet. Teď chtěla mít jen klid a odpočívat, dokud se nevrátí děti a její srdce se nenaplní láskou k nim, tou láskou, která přežila všechno.

„Přivedeš je?“ zamumlala znovu a Dan přikývl. Vyhnula se jeho očím, protože dobře věděla, že je má plné bolesti. „Tak já si na chvíli lehnu.“ Potácela se ke schodům do podkroví.

„Miluju tě, Anno,“ křikl za ní.

Neodpověděla.

„Haló,“ volala Madeleine, když vešla do dveří.

Byt byl neobyčejně tichý. Děti snad usnuly? Nebylo by to nic divného. Přijeli včera pozdě večer, a přesto ráno vyskočily z postele brzy, aby zase viděly babičku a dědečka.

„Maminko? Tati?“ volala Madeleine tlumeně. Zula si boty a svlékla tenký plášť. Na okamžik se zastavila u zrcadla.

Nechtěla, aby všichni poznali, že plakala. I tak už měli dost starostí. Současně byla strašně ráda, že je znovu vidí. Otevřeli jim večer celí zmatení a rozespalí, ale jejich tázavý výraz se hned změnil v široké úsměvy. Bylo to krásné, být zase doma, i když dobře věděla, že pocit bezpečí je falešný a jen dočasný.

Teď bylo všechno úplně špatně. Matte je mrtvý a Madeleine věděla, že v nitru doufala, že se jednou všechno srovná a budou žít společně.

Pozorovala se v zrcadle, stáhla si pramen vlasů za ucho a snažila se spatřit samu sebe tak, jak ji viděl Matte. Říkal jí, že je krásná. Věděla, že to tak vnímá. Bylo to v jeho očích pokaždé, když na ni pohlédl. Měl mnoho nápadů, jak bude vypadat jejich společná budoucnost. Přesto, že se sama rozhodla zmizet, věřila, že se všechny plány jednou uskuteční. Slzy se jí znovu tlačily do očí a vzhlédla ke stropu, aby jí netekly po tvářích. Vší silou je potlačila a hluboce se nadechla. Kvůli dětem se musí vzchopit a dělat to, co je třeba. Smutek bude prožívat později.

Otočila se a šla do kuchyně. Tam její rodiče trávili nejvíc času. Matka pletla, otec luštil křížovku nebo sudoku, přinejmenším v posledních letech.

„Maminko?“ opakovala a vstoupila přes práh. Pak na místě ztuhla.

„Ahoj, miláčku,“ ozval se uhlazený opovržlivý hlas. Nikdy se ho nezbaví.

Matčiny oči byly plné děsu. Seděla otočená k Madeleine, ale ke spánku měla přitisknutou hlaveň pistole. Pletení jí leželo na klíně. Otec seděl na svém obvyklém místě u okna a svalnatá ruka ho držela pod krkem, aby se nepohnul.

„Povídáme si o starých časech s tchyní a tchánem,“ pokračoval Stefan klidně a Madeleine viděla, že pistoli ještě silněji přitiskl na matčin spánek. „To je milé se zase sejít, už jsme se dlouho neviděli.“

„Kde jsou děti?“ vyhrkla Madeleine, ale znělo to spíš jako zakrákání. V ústech měla naprosto vyschlo.

„Je o ně postaráno. Ubohé děti. Kolik toho vytrpěly v rukou psychicky nemocné ženy, která jim bránila vídat jejich otce. Ale to se teď změní.“ Ušklíbl se a zuby se mu zaleskly.

„Kde jsou?“ Skoro zapomněla, jak strašně ho nenávidí. A jak moc se ho bojí.

„V bezpečí.“ Znovu přitiskl pistoli a na matce bylo znát, jak ji to bolí.

„Chtěla jsem se k tobě vrátit. Právě proto jsme přijeli.“ Slyšela svůj žebronící hlas.

„Poznala jsem, jakou jsem udělala chybu, a vrátila jsem se, abych ji napravila.“

„Lístek jsi dostala?“

Jako by Stefan neslyšel jediné její slovo. Nechápala, jak jí kdysi mohl připadat krásný. Byla do něho zamilovaná a připadal jí s těmi plavými vlasy, modrýma očima a ostře řezanými rysy jako filmová hvězda. Lichotilo jí, že si vybral právě ji, když mohl mít každou jinou. Bylo jí sedmnáct a byla naprosto nezkušená. Stefan se jí dvořil a zaplavoval ji komplimenty. To ostatní přišlo až později: žárlivost a potřeba ustavičné kontroly. Jenomže to už bylo pozdě. Čekala Kevina a její sebevědomí bylo tak závislé na jeho lichotkách a pozornosti, že ho nedokázala opustit.

„Lístek jsem dostala,“ prohlásila a náhle pocítila naprostý klid. Už jí není sedmnáct a poznala opravdovou lásku. Viděla před očima Mattův obličej a věděla, že musí být silná už kvůli němu.

„Půjdu s tebou. Nech maminku a tátu na pokoji.“ Kývla hlavou směrem k otci, který se pokusil vstát. „Všechno bude zase v pořádku. Neměla jsem odjet, je to moje chyba. Budeme zase rodina.“

Stefan najednou pokročil o krok dopředu a pistolí ji udeřil do obličeje. Ucítila kov na tváři a klesla na kolena. Koutkem oka zahlédla, že Stefanova gorila otce přitiskla zpět na židli a z celého srdce si přála, aby to rodiče nemuseli zažít.

„Uvidíme, ty děvko.“ Stefan ji vzal za vlasy a táhl ji po kuchyni. Snažila se postavit na nohy. Strašně to bolelo a měla pocit, že jí skalpuje kůži na hlavě. Otočil se a namířil pistolí do kuchyně: „Jestli o tom někde ceknete, viděli jste Madeleine naposled. Rozumíte?“

Přiložil jí zbraň ke spánku a pohledem těkal mezi matkou a otcem.

Němě přikývli. Madeleine se na ně neodvážila podívat. Kdyby to udělala, ztratila by odvahu, zmizel by obraz Matteho, který ji nabádal, aby byla silná, ať se děje, co se děje. Sklopila hlavu a cítila strašnou bolest v koříncích vlasů. Hlaveň na její kůži studila a na okamžik ji napadlo, jaké to bude: jestli ucítí, až se jí střela zaboří do mozku, nebo jestli jen zhasne světlo.

„Děti mě potřebují. Potřebují nás oba, můžeme být zase spolu,“ opakovala a snažila se mluvit pevným hlasem.

„Uvidíme,“ řekl znovu Stefan a jeho tón ji vyděsil víc než pistole i bolest. Táhl ji ke dveřím bytu.

„Všechno ukazuje na to, že v případu jsou zapleteni Stefan Ljungberg a jeho gang,“ usoudil Patrik.

„Takže jeho žena je zase ve městě?“ ujišťoval se Ulf.

„Ano. S dětmi.“

„To není dobré. Měla se snažit držet co nejdál od něj.“

„Nechtěla mluvit o tom, proč se vrátila.“

„Může mít tisíc dobrých důvodů, už jsem to párkrát viděl. Ženy touží po domově, chybí jim rodiče a přátelé, život na útěku není takový, jak si představovaly. Nebo je chlap najde a vyhrožuje jim, takže už se klidně můžou zase vrátit.“

„Vy víte o tom, že organizace, jako je Útočiště, občas poskytnou pomoc nad rámec zákona?“ zeptal se Gösta.

„Ano, ale snažíme se to přehlížet. Nebo spíš na to neplýtváme silami. Tyhle organizace pomáhají tam, kde společnost nestačí. Nedokážeme ženy a děti ochránit tak, jak by potřebovaly, a tak…, co dělat?“ Pokrčil rameny. „Madeleine se tedy domnívá, že Matse zabil její bývalý?“

„Vypadalo to tak,“ potvrdil Patrik. „Dost toho na něho ukazuje. Přinejmenším bychom si s ním potřebovali pohovořit.“

„Jak už jsem řekl dříve, není to snadný úkol. Jednak bychom neměli narušit stávající vyšetřování, které se týká Orlů a jejich aktivit. A jednak jde o lidi, jimž by se měl člověk raději vyhnout.“

„To je mi jasné,“ řekl Patrik. „Ale protože naše stopa směřuje právě ke Stefanu Ljungbergovi, je moje povinnost tomu věnovat pozornost.“

„Bál jsem se, že to řekneš.“ Ulf si povzdechl. „Uděláme to tak: Vezmu s sebou jednoho ze svých nejlepších mužů a my čtyři si pojedeme popovídat se Stefanem. Žádný výslech, žádné provokace, žádná agresivita. Jen krátký rozhovor. Uvidíme, co nám to přinese. Co ty na to?“

„Souhlasím, jinou možnost nemáme.“

„Nestačíme to ale připravit na dříve než zítra ráno. Máte kde přespat?“

„Snad u mého švagra.“ Patrik tázavě pohlédl na Göstu, který přikývl. Patrik vytáhl mobil, aby mu mohl zavolat.

Erika zesmutněla, když Patrik zavolal a řekl, že se vrátí až zítra. Ale s tím se nedalo nic dělat. Kdyby k tomu došlo, když byla Maja stejně velká, jako jsou dnes dvojčata, brala by to jinak než teď – propadla by panice při pomyšlení, že bude s dítětem do rána sama. Teď bylo sice smutné, že Patrika neuvidí, ale vůbec jí nevadilo postarat se o tři děti. Všechno se srovnalo a Erika byla šťastná, že si svá děťátka může užívat tak, jak s Majou nedokázala. To neznamenalo, že by snad Maju milovala méně. Vůbec ne. S dvojčaty jen cítila jiný klid, jinou sebedůvěru.

„Tatínek přijde domů až zítra,“ oznámila Maje, ale ta

nereagovala. V televizi právě běžela Bolibompa a Maju by nevyrušilo, ani kdyby za okny pršely granáty. Dvojčátka byla nakrmená, přebalená a spokojeně usnula v postýlce, o kterou se dělila. Navíc Erika měla v bytě docela uklizeno, protože všechno dala do pořádku, hned co se vrátili ze školky. Málem se nudila.

Zašla do kuchyně, uvařila si čaj a dala do mikrovlnky rozmrazit několik skořicových šneků. Po krátkém zamyšlení si přinesla hromádku papírů o Gra skäru a sedla si do pokoje k Maje s hrníčkem, táckem a strašidelnými historkami. Za chvíli byla hluboce pohroužená do světa duchů. Rozhodně to musí Annii ukázat.

„Neměla bys jít domů za děvčaty?“ Konrad se podíval na Petru. Pod okny jejich služební místnosti na policii v Kungholmu se právě rozsvítily pouliční lampy.

„Dnes se o ně stará Pelle. V poslední době měl tolik přesčasů, že si zaslouží trochu domáckého života.“

Její manžel vedl kavárnu v Söderu a s Petrou se museli hodně snažit, aby to doma všechno fungovalo. Občas Konrad uvažoval, jak si vůbec dokázali pořídit pět dětí, když se vidí tak zřídka.

„Zjistila jsi něco?“ Protáhl se. Byl to dlouhý pracovní den a už ho cítil v zádech.

„Její rodiče zemřeli, sourozence nemá. Ještě hledám dál, ale zdá se, že neměla žádnou rodinu, která by stála za zmínku.“

„Člověk si říká, jak si mohla vybrat právě jeho,“ zauvažoval Konrad. Hýbal hlavou ze strany na stranu, aby trochu uvolnil krční svaly.

„Tyhle typy žen znám,“ poznamenala suše Petra. „Některá děvčata využívají jen svého vzhledu a jediným cílem v životě je mít dost peněz. Je jim jedno, odkud se berou. Čas věnují nákupům a péči o tělo a mezitím si zajdou na oběd s přítelkyněmi, sedí ve Sturehofu a popíjejí bílé víno.“

„Nemáš náhodou nějaké předsudky?“ namítl Konrad.

„Osobně bych svoje dcery uškrtila, kdyby chtěly vést takový život. Pokud se mě týče, ta děvčata můžou naříkat jen sama na sebe, když do takového světa zapadnou a zavírají oči jen proto, že peníze nepáchnou.“

„Nezapomeň, že je ve hře i malé dítě,“ připomněl Konrad a hned viděl, že Petřin výraz změkl. Byla rázná, ale současně i citlivější než jiní, především když šlo o děti, které se dostaly do potíží.

„Ano, já vím.“ Zamračila se. „Právě proto tu sedím v deset večer a Pelle si doma užívá pěkné rodeo. V žádném případě tu nejsem kvůli zbohatlické paničce.“

Chvíli ještě klepala do počítače, ale pak ho vypnula.

„No, už končím. Odeslala jsem pár dotazů a dál už dnes večer nedojdeme. Zítra v osm máme schůzku s protidrogovým oddělením. Měli bychom se pár hodin vyspat, abychom byli aspoň obstojně čilí.“

„Máš pravdu jako vždycky.“ Konrad se zvedl. „Třeba nám zítřek něco přinese.“

„Jinak bychom museli o pomoc požádat média,“ řekla Petra znechuceně.

„Stejně to všechno vyčmuchají, uvidíš.“ Konrad se už dávno přestal rozčilovat nad dotěrnými žurnalisty. A také jejich vliv neviděl tak černobíle jako Petra. Někdy pomohli, někdy překáželi. V žádném případě se jich však policie nezbaví a nemělo smysl bojovat s větrnými mlýny.

„Dobrou noc, Konrade,“ rozloučila se Petra a dlouhými kroky kráčela po chodbě.

„Dobrou noc,“ odpověděl a zhasl.

Fjällbacka 1873

Život na ostrově se změnil, ale ne v tom podstatném. Karl a Julian pro ni stále neměli laskavé slovo a provázeli ji zlými pohledy. Ale jí se to už netýkalo, měla Gustava. Péče o jejího fantastického syna ji zcela pohlcovala, a dokud ho má, vydrží všechno. Třeba bydlet na Gra skäru až do smrti, jen když je s Gustavem. Všechno ostatní je lhostejné. Ta jistota a víra v Boha jí dodávaly klid. Každý další den na tomto pustém ostrově k ní Bůh promlouval stále zřetelněji. Každou volnou chvíli věnovala čtení bible, její poselství jí naplňovalo srdce a vytěsnilo všechno ostatní.

Dagmar k Emeliině velkému žalu zemřela dva měsíce po jejím návratu na ostrov. Došlo k tomu tak strašným způsobem, že na to Emelie sotva dokázala pomyslet. Jednu noc se někdo vloupal do jejího domu a zřejmě chtěl ukrást těch několik málo věcí, které měly nějakou cenu. Ráno ji pak sousedka našla zavražděnou. Emelie měla slzy v očích, kdykoliv pomyslela na starou ženu a strašný osud, který ji potkal. Občas ta představa byla nesnesitelná. Kdo mohl být tak hrozně zlý, aby vzal život ženě, která nikdy nikomu neublížila?

Za nocí duchové šeptali jedno jméno. Věděli a přáli si, aby poslouchala, co jí chtějí sdělit, ale Emelie si zacpávala uši. Z celého srdce po Dagmar tesknila. Čerpala útěchu z vědomí, že je ve Fjällbace, přestože stále nesměla jezdit na nákupy ani se s ní setkat. Teď ale byla Dagmar pryč a Emelie s Gustavem zůstali znovu sami.

Ovšem ne tak docela. Když se vracela s Gustavem v náručí, stáli na skalách její přátelé a čekali. Vítali ji zpátky na ostrově. Vídala je naprosto zřetelně. Gustavovi bylo půldruhého roku, a i když si tím zpočátku nebyla jistá, teď už věděla, že i on je vidí. Usmíval se na ně a mával pažemi. Jejich blízkost ho těšila a Gustavova radost bylo to jediné, na čem Emelii zá^elo.

Život na ostrově plynul hodně jednotvárně. Každý den byl stejný jako předchozí, přesto nespokojenost necítila. Farář za nimi přijel ještě jednou. Měla pocit, že si o ni dělá starost a chce vidět, jak se jí daří. Nemusel se ale znepokojovat. Izolace, která jí dříve tolik vadila, ji už netížila. Měla všechno, po čem toužila. Její život dostal smysl. Kdo by mohl žádat víc? Farář odjel uklidněný. Viděl v její tváři vyrovnanost a na stole ležela bible. Pohladil Gustava po tvářičce, strčil mu karamelu a pochválil ho, takle Emelie zářila hrdostí.

Naproti tomu Karl chlapce naprosto ignoroval. Jako by neexistoval. Odstěhoval se z ložnice a teď spával v pokojíku dole. Julian spal na kuchyňském kanapi. Karl tvrdil, že mu vadí, když chlapec v noci křičí, ale Emelie věděla, že hledá jen výmluvu, aby s ní nemusel sdílet manželské lože. Byla ráda, raději spala vedle Gustava, s jeho zavalitou ručičkou kolem svého krku. Víc nepotřebovala. Gustava a Boha.

U Görana strávili příjemný večer. Erika a Anna dlouho nevěděly, že mají bratra, ale pak rychle zaujal své místo vedle mladších sester a Patrik i Dan měli svého švagra moc rádi. Jeho adoptivní matka Märta, s níž včera večeřeli, byla báječná stará dáma, která okamžitě zapadla do rozšířené rodiny.

„Máte zbraň?“ zeptal se Ulf na policejním parkovišti. Aniž by počkal na odpověď, představil svého kolegu Javiera. Ten byl snad ještě vyšší než Ulf a dobře rostlý. Zjevně toho moc nenamluvil a mlčky si s oběma policisty potřásl rukou.

„Budete nám stačit?“ Ulf se s funěním zasunul za volant civilního služebního vozu.

„Snad ano. Jen nejezděte moc rychle. Příliš se tu nevyznám,“ odpověděl Patrik a šli s Göstou ke svému autu.

„Pojedu jako pan učitel z autoškoly,“ slíbil se smíchem Ulf.

Projeli městem a blížili se k předměstí s řidším osídlením. Po dalších dvaceti minutách domy skoro úplně zmizely.

„To je úplný venkov,“ rozhlížel se Gösta. „Bydlí snad v lese?“

„Asi to není divné, že žije tak odloučeně. Nejspíš mají důvod, aby jim sousedé neviděli do talíře.“ „To je pravda.“

Ulf před nimi zpomalil a zahnul na dvůr před velkým domem. Několik psů přiběhlo k autům a divoce štěkalo.

„Fuj, nemám psy rád.“ Gösta zíral okénkem. Škubl sebou, když mu rotvajler skočil na dveře.

„Asi víc štěkají, než koušou,“ doufal Patrik a vypnul motor.

„Nějak tomu nevěřím,“ váhal Gösta a moc se mu z auta nechtělo.

„No tak, vylez,“ pobídl ho Patrik a vystoupil, ale okamžitě ztuhl, když ho obklopili tři psi a vrčeli na něho s vyceněnými zuby.

„Odvolejte si je,“ křičel Ulf a za pár minut se ve dveřích ukázal muž.

„Proč bych to dělal? Je to jejich povinnost. Nezvané hosty drží dál od domu.“ Přeložil si ruce křížem přes prsa a pobaveně se usmíval.

„Nech toho, Stefane. Chceme si jen trochu promluvit. Okřikni psy.“

Stefan se rozesmál a zvedl ruku k ústům. Vsunul dovnitř palec a ukazováček a hvízdl. Psi okamžitě přestali štěkat. Běželi ke svému pánovi a lehli si mu k nohám.

„Jste spokojeni?“

Patrikovi neušlo, že vůdce motorkářského gangu vypadá velice dobře. Kdyby neměl v očích ledový výraz, dalo by se skoro říct, že mu to sluší. Oblečení ovšem dojem trochu kazilo: ošoupané džínsy, špinavé triko a černá motorkářská vesta. Na nohou měl dřeváky. Kolem něho se vyrojilo více mužů. Všichni měli stejně výhrůžný pohled.

„Co chcete? Jste na soukromém pozemku,“ upozornil je Stefan a hlídal každý jejich pohyb.

„Chtěli bychom si jen chvíli pohovořit,“ opakoval Ulf a omluvně pozvedl ruce. „Nechceme žádný povyk. Jen si na chvíli sednout a popovídat si.“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Zdálo se, že Stefan uvažuje a všichni kolem něho stáli bez hnutí.

„Dobře, tak pojďte,“ řekl nakonec a pokrčil rameny. Otočil se a vešel do domu.

Ulf, Javier a Gösta ho vzali za slovo a Patrik šel s bušícím srdcem za nimi.

„Sedněte si.“ Stefan ukázal na několik křesel, která stála kolem zasviněného skleněného stolu. Sám se pohodlně rozvalil na kožený gauč. Stůl byl plný plechovek od piva, krabic po pizzách a nedopalků, z nichž některé ležely v popelníku, jiné jen tak na stole.

„Nestačil jsem uklidit,“ ušklíbl se Stefan a pak hned zvážněl. „Co chcete?“

Ulf pohlédl na Patrika a ten si odkašlal. V hlavním stanu bosse motorkářského gangu se necítil dobře. Ale teď už nemohl couvnout.

„Jsme z policejní stanice v Tanumshede,“ začal a ke svému zděšení slyšel, že se mu chvěje hlas. Ne moc, ale tolik, že se Stefan pobaveně usmál. „Máme několik otázek, které se týkají přepadení v ulici Erika Dahlberga letos v únoru. Zraněným byl muž jménem Mats Sverin.“

Odmlčel se a Stefan provokativně povytáhl obočí. „Ano?“

„Máme svědeckou výpověď, podle níž na něj zaútočilo několik mužů s obrázkem orla na zádech.“

Stefan se pobaveně zachechtal a pohlédl na své muže, kteří se ostražitě drželi v pozadí. Propukli v smích.

„Aco o tom říká ten chlap? Jak že se jmenuje…, Max?“

„Mats,“ opravil ho odměřeně Patrik. Bylo zřejmé, že Stefan hraje divadýlko, ale Patrik zatím nevěděl dost, aby mohl jeho sebejistou fasádu narušit.

„Promiňte. A co tedy o tom říká Mats? Obvinil nás?“ Stefan se ještě pohodlněji rozvalil na gauči. Jeden ze psů přišel k němu a položil si mu hlavu k nohám.

„Ne,“ potvrdil jen nerad Patrik. „To neudělal.“

„No proto.“ Stefan se znovu ušklíbl.

„Je to zvláštní, že se neptáte, o kom mluvíme,“ podotkl Ulf a lákal psa k sobě. Gösta na něho hleděl jako na blázna, ale pes se zvedl, přišoural se k Ulfovi a nechal se poškrabat za ušima.

„Lolita se ještě nenaučila nenávidět čmuchaly. Ale

to přijde. A pokud jde o toho Matse, já přece nemůžu znát každého. Jsem obchodník a stýkám se se spoustou lidí.“

„Pracoval pro organizaci, která se jmenuje Útočiště. Není vám to povědomé?“

Čím déle tu seděli, tím víc Patrik toho muže nenáviděl. V téhle hře nemohl vyhrát. Byl si jistý, že Stefan ví, o čem mluví, a že je mu jasné, že Patrik to ví také. Byl by nejraději, kdyby ho Ulf sbalil a odvezl na stanici k identifikaci. I když zatím nikdo nepotvrdil, že právě Stefan Matse Sverina těžce zranil, byl si tím Patrik jist. Takovou osobní záležitost určitě nepřenechal některé ze svých goril.

„Útočiště? Ne, to neznám.“

„To je zvláštní. Oni vás znají. A docela dobře.“ Patrik cítil, jak v něm všechno vře.

„Ano?“ Stefan se zatvářil nechápavě.

„Jak se má Madeleine?“ zeptal se Ulf. Lolita se uložila na záda a teď ji škrabal na břiše.

„„Ále…, znáte ženské. Momentálně jsme se trochu poškorpili, ale není to nic, co by se nevyřešilo.“

„Poškorpili?“ opakoval Patrik a Ulf na něho varovně pohlédl.

„Je doma?“ tázal se.

Javier seděl celou dobu mlčky. Vyzařovala z něho úžasná síla. Patrik chápal, proč s sebou Ulf vzal právě jeho.

„Teď právě není,“ odpověděl Stefan. „Určitě ji bude mrzet, že se s vámi nesetkala. Ženské mají návštěvy rády.“

Vypadal naprosto klidně a Patrik musel potlačovat chuť vrazit mu pěst do šklebícího se obličeje.

Stefan se zvedl. Lolita okamžitě vyskočila a připojila se k němu. Tiskla se mu k nohám, jako by prosila o odpuštění, že si vyšla za zábavou, a Stefan se k ní sehnul a poplácal ji.

„Jestli to bylo všechno, mám jinou práci.“

Patrikovi zbylo tisíc nevyslovených otázek. O kokainu, o Madeleine, o Útočišti a o vraždě. Ale Ulf na něho znovu varovně pohlédl a ukázal ke dveřím. Patrik spolkl to, co měl na jazyku. Snad příště.

„Doufám, že se tomu chlápkovi daří dobře. Tomu, co dostal výprask. Někdy to může dopadnout i špatně.“ Stefan se postavil ve dveřích a čekal, až vyjdou.

Patrik se na něho zadíval. „„Je mrtvý. Někdo ho zastřelil,“ řekl s tváří tak blízko Stefanovi, až cítil jeho dech páchnoucí pivem a cigaretami.

„Zastřelil?“

Úšklebek byl pryč a na zlomek vteřiny se Patrikovi zdálo, že v jeho pohledu zahlédl nepředstíraný úžas.

„Nezbořili ti dům, než jsi večer přišla domů?“ Konrad na Petru hleděl skrz malé kulaté brejličky.

„Ale néé.,“ odpověděla Petra, ale moc ho neposlouchala. Soustředila se na monitor. Po nějaké chvíli poodjela s židlí a otočila se ke Konradovi. „Něco jsem v registru našla. Westerova manželka má domek v Bohuslänu, na ostrově nedaleko…,“ naklonila se dopředu a četla: „Nedaleko Fjällbacky.“

„To je krásné místo. Byl jsem tam párkrát v létě na dovolené.“

Petra se na něho překvapeně podívala.

Z nějakého důvodu si nikdy neuměla představit, že by o dovolené dělal něco zajímavého. Musela se kousnout do jazyka, aby se nezeptala, s kým tam byl.

„Kde to leží?“ zeptala se. „To, sakra, vypadá, jako by jí patřil celý ostrov. Gra skär.“

„Mezi Uddevallou a Strömstadem,“ odpověděl Konrad. Listoval seznamem telefonních hovorů Fredrika Westera. Příchozí a odchozí hovory. Bylo to otravné, ale někdo to udělat musí a někdy přitom narazili na zlatou žílu. Přesto pochyboval, že v tomto případě něco najde. Tihle chlapíci byli příliš mazaní na to, aby po sobě nechali nějaké stopy. Určitě v citlivých případech používali mobil s předplacenou kartou, kterou pak zničili. Ale člověk nikdy neví a trpělivost byla jeho silná stránka. Pokud se v tom na pohled nekonečném seznamu dá něco najít, on to objeví.

„Ještě se mi nepodařilo zjistit číslo jejího mobilu. Bude asi nejrychlejší obrátit se na tamní policii. Pokud tam ovšem nějakou takovou vůbec mají. Patří to asi pod Göteborg.“

„Tanumshede,“ opravil ji Konrad a vyťukával dál čísla telefonů, aby je srovnal s těmi ze seznamu.

„Tanumshede? Co mi to připomíná?“

„Večerníky pořádně nafoukly nějakou drogovou vraždu, ke které tam nedávno došlo.“

Konrad si stáhl brýle a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu. Vždycky když nějakou chvíli hleděl na drobně psaná lejstra, začaly ho bolet oči.

„No vidíš. Nevraždí se jen ve velkých městech.“

„Ne. Nejspíš i mimo Stockholm žijí lidé. Je to divné, ale je to tak,“ dobíral si ji Konrad. Věděl, že Petra je místní rodačka a v životě jen málokdy byla dál na severu než v Uppsale a na jih od Södertälje.

„A co ty? Odkud jsi ty?“ zeptala se uštěpačně Petra. Současně ji napadlo, že je zvláštní ptát se na něco takového po patnácti letech spolupráce. Ale nějak na to nikdy dříve nepřišla řeč.

„Z Gnosjö,“ odpověděl Konrad s pohledem upřeným do svých papírů.

Petra na něho zírala. „Ze Smalandu? Ale nemáš přece tamní přízvuk.“

Konrad pokrčil rameny a Petra otevřela ústa, aby se ptala dál, ale pak se zarazila. Dnes se dověděla, odkud Konrad pochází a kam jezdil na dovolenou. Taková informace musí stačit na déle než jeden den.

„Gnosjö,“ opakovala zamyšleně. Pak zvedla sluchátko. „Zavolám kolegům v Tanumshede.“

Konrad jen přikývl. Byl hluboce zabrán do svých čísel.

„Vypadáš unaveně, miláčku.“ Erika Patrika políbila. Měla na každém rameni jednoho chlapečka a Patrik dal oběma pusu na hlavičku.

„Ano, mám toho plné zuby, ale co ty?“ zajímal se s provinilým pohledem.

„Všechno v pořádku.“ Samotnou ji překvapilo, že domácnost tak bezproblémově zvládá. Všechno fungovalo a teď právě byla Maja ve školce a dvojčata najedená a spokojená.

„Jakou jsi měl cestu? Jak se daří Göranovi a Märtě?“ zeptala se a uložila chlapce na deku. „Dáš si kávu?“

„Díky, rád. Můžu se tu zdržet jen na chvíli, pak musím zpět na stanici.“

„Na pár minut se posaď a trochu si vydechni,“ přesvědčovala ho Erika a přitlačila ho na židli. Postavila před něho šálek kávy a Patrik vděčně polkl první doušek.

„Podívej se, něco jsem upekla.“ Položila na stůl tácek s dosud teplým pečivem.

„To tedy žasnu! Z tebe snad ještě bude opravdová žena v domácnosti,“ pochválil ji Patrik, ale po Eričině zachmuřeném pohledu pochopil, že se mu žert nepovedl.

„Povídej,“ pobídla ho a sedla si proti němu ke stolu.

Patrik jí zhruba vyložil, co se dělo v Göteborgu. V jeho hlase byla znát odevzdanost.

„Göran a Märta se mají dobře. Rádi by nás některý víkend navštívili, jestli se nám to bude hodit. “

Erika se rozzářila. „To by bylo skvělé! Odpoledne Göranovi zavolám a domluvím to s ním.“ Pak zvážněla. „Něco mě napadlo. Annii nejspíš nikdo neřekl, co se stalo s Gunnarem.“

Patrik si uvědomil, že má pravdu. „Asi ne. Pokud nezavolala Signe.“

„Ta je stále v nemocnici. Je úplně mimo.“

Patrik přikývl. „Co nejdřív jí zavolám.“

„Dobře,“ usmála se Erika. Pak se zvedla, odsunula jeho šálek o kus dál a sedla si mu na klín. Prohrábla mu vlasy a políbila ho.

„Strašně mi chybíš.“

„A jak teprve ty mně!“ odpověděl a sevřel ji kolem pasu. Z obývacího pokoje slyšeli radostné broukání dvojčat a Patrik v Eričiných očích zahlédl slibnou jiskru.

„Neměla by moje milovaná žena chuť se mnou na chvíli zajít nahoru?“

„Ano, dobrý muži, ráda.“

„Tak na co čekáme?“ Patrik se zvedl tak rychle, že Erika málem sklouzla na zem. Vzal ji za ruku a vedl ke schodům. Ale v tu chvíli, kdy stoupl na první stupeň, zazvonil mobil. Tvářil se, že neslyší, ale Erika se vzepřela. „Miláčku, musíš to vzít. Může volat někdo ze stanice.“

„To počká,“ namítl. „Věř mi, tohle nám moc času nezabere.“ Vzal ji znovu za ruku, ale bez úspěchu.

„To asi není nejlepší argument,“ bránila se s úsměvem. „A vzít to musíš, to je jasné.“

Patrik si povzdechl. Věděl, že má pravdu, jakkoliv to bylo nepříjemné.

„Tak příště?“ Šel do haly, kde mu mobil vyzváněl v kapse bundy.

„S radostí,“ řekla Erika a udělala pukrle.

Patrik se smál. Svou bláznivou ženu opravdu miloval.

Mellberg si dělal starosti. Jeho život závisel na tom, jestli najde řešení. Rita byla na procházce s Leem a děvčata v práci. On sám si před chvílí zaběhl domů, aby se podíval na sportovní přenos. Ale poprvé po dlouhé době se nemohl na pořad soustředit a místo toho popocházel po bytě a myšlenky mu probíhaly hlavou.

Najednou ho něco napadlo. Jistě že to půjde zařídit.

Řešení měl na dosah ruky. Vyběhl z bytu a dolů po schodech do kanceláře v přízemí. Za psacím stolem seděl Alvar Nilsson.

„Zdravíčko, Mellbergu.“

„Buď zdráv.“ Mellberg nasadil svůj nejpřátelštější úsměv. „Co říkáš? Nedáš si se mnou?“ Alvar otevřel nejhořejší zásuvku a vytáhl lahev whisky.

Mellberg zabojoval, ale zápas dopadl jako obvykle. „Zatraceně, tak jo,“ svolil a posadil se. Alvar mu přistrčil skleničku.

„No, mám něco na srdci.“ Mellberg otáčel skleničkou v ruce a vychutnával pohled na zlatou tekutinu. „Můžu ti s něčím pomoct?“

„Děvčata se chtějí odstěhovat do vlastního bytu.“ Alvar vypadal pobaveně. „Děvčatům“ už bylo dost přes třicet.

„Jo, to se stává.“ Opřel se do židle a sepjal ruce za hlavou.

„No a Rita a já nechceme, aby byly moc daleko.“

„To chápu. Ale v Tanumshede teď moc bytů není.“

„Právě proto mě napadlo, že bys mi mohl pomoct.“ Mellberg se naklonil dopředu a upřeně se na Alvara zadíval.

„Já? Přece víš, že jsou všechny byty obsazené. Nemůžu ti nabídnout ani nejmenší kumbál.“

„Pod naším bytem máš krásný třípokoják.“

Alvar na něho zmateně pohlédl. „Jediný třípokojový byt v tom patře patří…“ Odmlčel se a pak potřásl hlavou. „Nikdy v životě. Ne, to nejde. Bente by s tím nikdy nesouhlasila.“ Alvar natáhl krk a neklidně pohlédl k vedlejší místnosti, kde obvykle seděla a pracovala jeho norská sekretářka a současně milenka.

„Můj problém to není, ale mohl bys ho mít ty.“ Mellberg ztišil hlas. „Nemyslím si, že by Kerstin ocenila, jak to máš hezky zařízené.“

Alvar po něm blýskl očima a Mellberg se na okamžik zapotil. Jestli vsadil na špatnou kartu, Alvar ho vyhodí

z kanceláře hlavou napřed. Zadržel dech. Pak začal Alvar couvat.

„Zatraceně, Mellbergu. Takový podraz! Ale kvůli ženské se přece nebudeme hádat. Vyřešíme to. Mám kontakty a pro Bente seženu něco jiného. Co bys řekl na stěhování za měsíc? Ale odmítám platit malování a podobně. To si udělejte sami. Souhlasíš?“ Napřáhl k němu ruku.

Mellberg si vydechl a pevně mu sevřel pravici.

„Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnut.“ Vzkypěla v něm radost. Kluk se sice bude stěhovat, ale ne tak daleko, aby za ním každou chvíli nemohl zaběhnout o patro níž.

„Tak to ještě zapijeme,“ řekl Alvar. Mellberg k němu přistrčil skleničku.

V Badisu vládla horečná aktivita, ale Vivianne měla pocit, jako by se pohybovala ve zpomaleném filmu. Všechno spělo k závěrečnému finále, ale ještě je čekalo hodně práce. Nemohla však přestat myslet na Andersovu vyhýbavou odpověď. Něco jí tají a to mezi nimi otevřelo propast, tak hlubokou a širokou, že sotva dohlédla na její dno.

„Kde budou stát bufetové stoly?“ Jedna ze servírek na ni zamyšleně pohlédla a Vivianne se vzchopila.

„Vzadu vlevo. V dlouhé řadě, aby se daly obcházet po obou stranách.“

Všechno je třeba správně zorganizovat. Prostírání, jídlo, lázeňskou část, květiny a ovocné koše pro vzácné návštěvníky. Scéna musí být připravena k otevření a nic se nesmí nechat náhodě. Slyšela, jak se ostatní hlasy ztišují, když odpovídala na otázky vpravo, vlevo. Na prstě se jí leskl prsten a ona přemáhala chuť ho stáhnout a mrštit jím o stěnu. Teď ale kontrolu ztratit nesmí, ne když je tak blízko cíle a život konečně nabere jiný směr.

„Ahoj, můžu ti s něčím pomoct?“

Anders vypadal strašně, jako by celou noc nezamhouřil oka. Byl rozcuchaný a pod očima měl černé kruhy.

„Celé ráno jsem se ti snažila dovolat. Kde jsi byl?“ Cítila úzkost. Obavy ji nenechaly v klidu. Vlastně si nemyslela, že by Anders byl něčeho takového schopen, ale jistá si nebyla. Jak může člověk vědět, co se děje v hlavě toho druhého?

„Vypnul jsem mobil. Potřeboval jsem se vyspat,“ tvrdil, ale nepodíval se jí do očí.

„Ale.“ Odmlčela se. Nemělo to smysl. O všechno se dělili, ale teď se ji Anders rozhodl vynechat. Neuměla by mu vysvětlit, jak moc to bolí.

„Zkontroluj, jestli máme dost pití. A skleniček,“ řekla místo toho. „To bych ti byla vděčná.“

„Ano, pro tebe udělám všechno, to přece víš,“ odpověděl Anders a na okamžik to byl zase on. Otočil se a šel ke kuchyni.

Ne, to opravdu nevím, pomyslela si Vivianne. Z očí jí začaly téct slzy a ona si je utřela rukávem. Vydala se ke spa. Nesmí se zhroutit. To přijde až později. Teď musí dohlédnout, aby bylo dost masážních olejů a chaluhových žínek.

„Volali nám z oddělení pro násilné trestné činy ve Stockholmu. Chtěli by mluvit s Annií Westerovou.“ Patrik viděl užaslé pohledy svých kolegů. Přesně tak musel vypadat on, když před méně než půlhodinou zvedl telefon doma a Annika mu to sdělila. „A proč?“ zeptal se Gösta.

„Její manžel byl nalezen zavražděný a oni se obávají, jestli Annie a její syn rovněž někde neleží mrtví. Fredrik Wester se zřejmě pořádně zapletl do obchodu s drogami.“

„To myslíš vážně?“ podivil se Martin.

„Také tomu sotva věřím. Ale jejich protidrogové ho už

zřejmě dost dlouho sledovalo a teď ho našli doma mrtvého. Byl zastřelen v posteli. Zřejmě tam už chvíli ležel. Asi tak dva týdny.“

„Ale proč ho našli tak pozdě?“ zajímala se Paula.

„Rodina měla odjet na léto do svého domu v Itálii. Takže si všichni mysleli, že už odcestovali.“

„A Annie?“ tázal se Gösta.

„Nejdřív se obávali, jestli i se synem neleží někde v lese s kulkou v hlavě. Když jsem ale potvrdil, že jsou tady, myslí si spíš, že i se synem uprchla před vrahy. Případně mohla být svědkem vraždy a chtěla zmizet. Nevylučují ani možnost, že svého muže zastřelila ona.“

„Co bude teď?“ Annika vypadala zaraženě.

„Dva jejich policisté sem zítra přijedou. Chtějí s ní co nejdřív mluvit. Zajedeme tam až s nimi.“

„Ale co jestli jsou Annie se synem v nebezpečí?“ napadlo Martina.

„Zatím se nic nestalo a zítra dostaneme posilu. Stockholmští policisté mají nějaký plán.“

„Ano. Bude nejlepší, když se o to postará Stockholm,“ souhlasila Paula. „Ale napadá mě ještě něco jiného.“

„Že mezi vraždou Fredrika Westera a Matse Sverina je souvislost? Ano, také mě to napadlo,“ řekl Patrik. Už si byl skoro jistý, kdo je vrah, ale tohle zase kartami pořádně zamíchalo.

„Jak to šlo v Göteborgu?“ zeptal se Martin, jako by Patrikovi četl myšlenky.

„Dobře i špatně.“ Popsal, co se dělo během dvou dní, které tam s Göstou strávili. Když skončil, všichni v kuchyňce seděli tiše. Jen Mellberg se něčemu sám pro sebe uchechtával. Podezřele páchl alkoholem.

„Pořád jsme neměli žádnou stopu, a teď máme dvě. A obě slibné,“ shrnula to Paula.

„Ano. A proto je krajně důležité, abychom se k žádné neupjali a pokračovali v práci. Zítra přijedou kolegové ze Stockholmu a promluvíme si s Annií. Čekám také, jestli se neozve Ulf z Göteborgu, jak nejlíp postupovat, pokud jde o IE. Pak je tu technická stránka věci. Ještě se o střele neví nic bližšího?“ zeptal se Patrik.

Paula zavrtěla hlavou. „Asi to chvíli bude trvat. Prošetřují i loď, ale zatím nic nevíme.“

„A co ten sáček s kokainem?“

„Je tam ještě jeden otisk, který se nepodařilo identifikovat.“

„Pokud jde o loď, určitě někdo umí spočítat, jak jdou proudy, odkud plavala, jak daleko., prostě takové věci.“ Rozhlédl se kolem sebe a nakonec utkvěl pohledem na Göstovi.

„Já se o to postarám,“ kývl kolega unaveně. „Vím, s kým o tom mluvit.“ „Dobře.“

Martin zvedl ruku. „Ano?“ Patrik mu pokynul.

„Paula a já jsme mluvili s Lennartem o papírech z Matsovy aktovky.“

„No jistě! A dověděli jste se něco?“

„Bohužel se zdá, že je všechno v pořádku. Nebo spíš bohudík, záleží z jaké strany se na to člověk dívá.“ Martin byl rudý v obličeji.

„Lennart nezjistil nic nepatřičného,“ upřesnila Paula. „Neznamená to samozřejmě, že je všechno v pořádku, jenom se to nedá zjistit z Matsových dokladů.“

„Dobře. Ví se už něco o počítači?“

„To ještě asi týden zabere,“ usoudila Paula.

Patrik si povzdechl. „Pořád jen čekáme. Ale musíme pracovat s tím, co máme. Teď si všechno projdu, abych viděl, jak si stojíme a že jsme něco nepřehlédli. Gösto, ty se postaráš o všechno kolem lodi. Martin a Paula.“ Na okamžik se zamyslel. „Pokuste se vyhrabat co nejvíc informací o činnosti gangu IE a také o Fredriku Westerovi. Kolegové z Göteborgu i Stockholmu nám přislíbili spolupráci. Dám vám kontaktní údaje a můžete je

požádat o veškerý potřebný materiál. Rozhodněte si sami, kdo se bude čím zabývat.“ „Dobře,“ souhlasila Paula.

Martin rovněž přikývl, ale pak znovu zvedl ruku.

„Co bude s Útočištěm? Nahlásíme je?“

„Ne,“ řekl Patrik. „Rozhodli jsme se, že to neuděláme. Podle našeho názoru k tomu není žádný důvod.“

Martinovi se zjevně ulevilo. „A jak jste vlastně přišli na to Sverinovo děvče?“

Patrik pohlédl na Göstu, který hleděl do země.

„Poctivou policejní prací. A dobrou intuicí.“ Plácl dlaní do stolu. „Tak se dáme do práce.“

Fjällbacka 1875

Dny se měnily v týdny a měsíce v roky. Emelie nalezla klid a přizpůsobila se pomalému rytmu Ostrova duchů. Žila s ním v souladu. Věděla, kdy vyrazí šípkové růže, kdy letní horko přejde v podzimní chlad, kdy začne zamrzat moře a na jaře pukat ledy. Ostrov se stal její světem a Gustav v něm byl králem. Bylo to šťastné dítě a každý den ji překvapovalo, kolik radosti jí přináší.

Karl a Julian na ni stěží promluvili. Žili odděleně, i když se všichni tísnili na malém prostoru. Dokonce ani tvrdá slova už neslýchala. Jako by v ní vůbec neviděli lidskou bytost. Chovali se k ní, jako by nebyla. Postarala se o všechno, co bylo třeba, a bez jejich pozornosti se obešla. I Gustav přijal toto zvláštní uspořádání. Nikdy se nepokusil ke Karlovi nebo Julianovi přiblížit. Byli pro něho méně skuteční než duchové. Karl nikdy syna neoslovil. V těch málo případech, kdy o něm promluvil, ho označoval jako „kluka“.

Emelie přesně věděla, kdy se Karlova nenávist změnila ve lhostejnost. Tehdy Gustav dovršil dva roky. Karl se vrátil z nákupu ve Fjällbace s výrazem, jemuž nerozuměla. A byl střízlivý. Pro jednou se s Julianem nezastavili u Abela a už i jen to bylo hodně neobvyklé. Uteklo mnoho hodin, než promluvil, a Emelie hádala, co se děje. Nakonec na stůl položil dopis.

„Zemřel otec,“ prohlásil. A jako by se v něm v tom okamžiku něco uvolnilo. Jako by byl náhle volný. Moc si přála, aby jí Dagmar řekla více o Karlovi a jeho otci, ale už bylo pozdě. Nemohla nic dělat a těšilo ji, že ji a Gustava Karl nechává na pokoji.

Každým rokem v ní narůstala jistota, že Bůh je na ostrově přítomen. Cítila vděčnost, že tu s Gustavem může žít, viděla boží záměr v každém pohybu vody a slyšela Jeho hlas v šumění větru. Každý den na ostrově přijímala jako dar a Gustav byl roztomilý chlapeček. Věděla, že je skoro domýšlivé tak obdivovat vlastní dítě, protože jí byl podobný. Ale podle bible se podobal i Bohu, a proto doufala, že jí její hřích odpustí. Chlapec byl opravdu krásný, s plavými vlnitými vlasy a modrýma očima lemovanýma dlouhými řasami, které mu spočívaly na tvářičkách, když vedle ní večer usnul. Nepřetržitě něco povídal, s ní i s duchy. Někdy ho s úsměvem tajně poslouchala. Navykládal toho tolik, že s ním museli mít velkou trpělivost.

„Můžu jít ven, maminko?“ Tahal ji za sukni a vzhlížel k ní.

„Ano, můžeš.“ Sehnula se k němu a políbila ho na tvářičku. „Jen dávej pozor, abys nesklouzl do vody.“

Dívala se za ním, když vyběhl z domu. Vlastně se o něho ani nebála. Věděla, že tu není sám. Hlídali ho duchové mrtvých i sám Bůh.

Sobota přinesla nejlepší možné počasí. Slunce zářilo na blankytné obloze a foukal lehký větřík. Celá Fjällbacka vřela očekáváním. Ti šťastní, kteří dostali pozvánku na večerní otevření lázní, celý týden přemítali, co si oblečou. Budou tam všichni významní lidé z okolí a šeptalo se i o tom, že přijede smetánka z Göteborgu.

Erika ale myslela na něco jiného. Ráno dostala nápad. Bude lepší, když se Annie dozví o Gunnarovi osobně, ne po telefon. Stejně tam chtěla zajet a jako překvapení jí věnovat to, co vypátrala o historii Gra skäru. A když teď měla hlídání k dětem, hodlala to využít.

„Určitě to s nimi zvládneš?“ ujišťovala se.

Kristina si odfrkla. „S těmi andílky? To není žádný problém.“ Držela Maju v náručí a chlapci spali ve svých sedátkách.

„Budu pryč dost dlouho. Nejdřív se chci zastavit za Annou a pak zajet na Gra skär.“

„Jsi opatrná, když se ve člunu plavíš sama?“ Kristina postavila na zem Maju, která už chtěla z její náruče, ta se sehnula, políbila na hlavičku každého z bratříčků a odběhla si hrát.

„Já jsem výborný kapitán, na rozdíl od tvého syna,“ smála se Erika.

„Tak to máš bod navíc,“ řekla Kristina, ale vypadala pořád trochu neklidně. „Ostatně, je Anna na procházku už dost silná?“ Erika myslela na totéž, když jí sestra zavolala a požádala ji, aby s ní zašla na hřbitov, ale usoudila, že to musí Anna vědět sama.

„Už ano,“ tvrdila s jistotou, kterou tak úplně necítila.

„Mám pocit, že je to příliš brzy,“ namítla Kristina

a zvedla Noela, který začal kňourat. „Ale doufám, že máš pravdu.“

Také doufám, říkala si Erika, když šla k autu, aby mohla zajet na hřbitov. V každém případě to slíbila, tak teď nemůže vycouvat.

Anna na ni čekala u železné brány hasičské stanice. Připadala jí strašně maličká. Krátké vlasy ji dělaly ještě křehčí a Erika musela potlačit chuť sevřít ji do náruče a pochovat jako dítě.

„Zvládneš to?“ zeptala se soucitně. „Mohly bychom tam zajet i jiný den, kdybys chtěla.“

Anna zavrtěla hlavou. „Ne. Zvládnu to a chci tam. Byla jsem tak mimo, že si na pohřeb sotva pamatuju. Musím vidět, kde leží.“

„Dobře.“ Erika vzala Annu pod paží a vykročily po písčité cestě.

Nemohly si vybrat krásnější den. Z nedaleké silnice sem doléhalo šumění, jinak bylo ticho a klidno. Slunce se odráželo od kamenných pomníků a na mnoha pečlivě upravených hrobech ležely čerstvé květiny. Anna najednou zaváhala a Erika jí malým pokývnutím naznačila, který hrob to je.

„Hned vedle je Jensův hrob.“ Erika ukázala na velký kulatý kámen z krásné žuly, na němž stálo jméno Jens Läckberg. Byl to dobrý přítel jejich otce a obě si na něho živě pamatovaly. Stále veselý, společenský, vtipný, s pořádným pivním mozolem.

„Vypadá to krásně,“ řekla nezvučně Anna. V obličeji se jí zřetelně zračil žal. Zvolili podobný kámen, jako byl ten na sousedním hrobě, přírodní žulu. I nápis byl vyrytý stejně. Stálo tam jen „Maličký“ a letopočet.

Erika cítila, že se jí svírá hrdlo, ale snažila se pláč potlačit. Musí být silná kvůli Anně. Mladší sestra se lehce zakymácela, když hleděla na kámen, to jediné, co jí zbylo po dítěti, po kterém tak toužila. Silně stiskla Eričinu ruku. Slzy jí tiše kanuly z očí. Pak se otočila k Erice.

„Jak to teď všechno bude?“

Erika ji k sobě přitáhla a pevně objala.

„Rita a já pro vás máme návrh.“ Mellberg Ritu objal a přivinul ji k sobě.

Paula a Johanna se na ně zvědavě zahleděly.

„No, nevíme, co na to řeknete.“ Rita vypadala trochu váhavěji než Mellberg. „Tvrdíte, že potřebujete něco svého…, no, záleží na tom, co přesně si představujete.“

„O čem to mluvíte?“ Paula pohlédla na matku.

„Napadlo nás, jestli by vám stačilo odstěhovat se jen o patro níž.“ Mellberg se na ně nadějně zadíval.

„Ale tady přece žádné volné byty nejsou,“ namítla Paula.

„Ale ano. Za měsíc tu jeden bude. Třípokojový byt dole pod námi. Jen co uschne inkoust na smlouvě.“

Rita se na děvčata upřeně dívala, aby poznala, nač myslí. Byla přešťastná, když jí Bertil o bytě řekl, ale netušila, jestli si Paula s Johannou přece jen nepředstavovaly něco trochu dál.

„Samozřejmě bychom za vámi ustavičně neběhali,“ ujišťovala je.

Mellberg se na ni překvapeně podíval. Jistě že tam budou chodit podle chuti, ne? Ale mlčel. Nejdůležitější teď je, aby se děvčata rozhodla správně.

Paula a Johanna na sebe upřely zrak. Pak se široce usmály a obě začaly mluvit současně.

„Ten byt je strašně pěkný. Světlý, s okny na obě strany. Kuchyně je nově zařízená a ten malý pokoj, který Bente používá jako šatnu, by mohl mít Leo a.“ Najednou se zarazily. „Ale co bude s Bente? Neslyšela jsem nic o tom, že se chce odstěhovat.“

Mellberg pokrčil rameny. „Co já vím? Asi si našla něco jiného. Když jsem mluvil s Alvarem, nic bližšího neříkal. Jen mě upozornil, že si to musíme sami vymalovat.“

„To není žádný problém,“ vyhrkla Johanna. „To zařídíme, že, miláčku?“ Oči jí zářily. Paula se k ní naklonila a políbila ji.

„A my vám budeme moct pomáhat s Leem,“ ozvala se Rita. „Samozřejmě jen tolik, kolik budete chtít, abychom se nevtírali.“

„Budeme pomoc potřebovat,“ uklidňovala ji Paula. „Je skvělé, že Leo bude mít babičku a dědečka tak blízko. Bude úžasné mít vlastní byt.“

Paula se otočila k Mellbergovi, který právě zvedl Lea na kolena.

„Díky, Bertile.“

Ke svému úžasu se cítil trochu v rozpacích. „Ále, to nic nebylo.“ Zabořil obličej do Leova krčku a chlapec ječel smíchy. Pak Mellberg vzhlédl a podíval se kolem kuchyňského stolu. Znovu pocítil hlubokou vděčnost za svou novou rodinu.

Bez cíle bloumal budovou. Kolem něho sem a tam běhali lidé a zařizovali to poslední. Anders věděl, že by měl pomáhat, ale krok, před nímž stál, ho ochromoval. Chtěl i nechtěl. Otázkou bylo, jak moc je statečný, aby se vyrovnal s důsledky svého jednání. Jistý si nebyl, ale brzy už na úvahy nebude čas. Musí se rozhodnout.

„Neviděl jste Vivianne?“ Jedna zaměstnankyně proběhla kolem a Anders ukázal do sálu. „Díky. Večer to bude úžasné.“

Všichni pobíhali, všichni spěchali. On si připadal, jako by se pohyboval ve vodě.

„Tady jsi, můj drahý nastávající švagře.“ Erling ho objal kolem ramen a Anders se musel držet, aby mu neucukl. „Bude to velkolepé. Celebrity dorazí kolem čtvrté, aby si ještě mohly odpočinout v pokojích. V šest budou přicházet ostatní.“

„Ano, nemluví se o ničem jiném.“

„Nic jiného prostě není důležité. Je to největší událost od té doby, co…“ Nedořekl, ale Anders věděl, co měl na

mysli. Slyšel mluvit o natáčení reality show, i jaké fiasko to nakonec pro Erlinga bylo.

„A kde je moje holubička?“ Erling natáhl krk a rozhlížel se kolem sebe.

Anders znovu ukázal k sálu a Erling se tam rozběhl. Sestra je dnes rozhodně na roztrhání. Vešel do kuchyně, sedl si do kouta na židli a masíroval si spánky. Začala ho pořádně bolet hlava. Našel skříňku s léky a spolkl jeden alvedon. Brzy, říkal si. Brzy se už musí rozhodnout.

Když Erika odrazila s člunem od mola, pláč jí ještě stále vězel v prsou jako těžký kámen. Motor okamžitě chytl a ona si užívala dobře známého zvuku. Její otec Thore loď miloval, a i když Erika a Patrik nebyli tak pečliví, snažili se ji udržet v dobrém stavu. Letos by se měla obrousit a přelakovat. Na některých místech to už bylo třeba. Kdyby se Patrik postaral o děti, zvládla by to i sama. Při sedavé práci ji občas těšilo něco dělat rukama. Byla praktičtěji založená než Patrik, kterému většinou kutění moc nešlo.

Pohlédla doprava k Badisu. Doufala, že se tam večer na chvíli zastaví na otevření, ale zatím nic nerozhodli. Patrik vypadal ráno hodně unaveně, a navíc nebylo jisté, že se Kristina zvládne postarat o děti i večer.

V každém případě teď byla ráda, že jede na Gra skär. Už když ostrov navštívila s Patrikem, cítila zdejší zvláštní atmosféru a její zájem ještě narostl, když si přečetla o historii ostrova. Viděla spoustu fotografií z ostrovů a zdejší maják byl nepochybně nejkrásnější. Není divu, že se tam Annie cítí tak dobře, i když Erika by bez lidí nejspíš po několika dnech šílela. Vzpomněla si na Anniina syna a doufala, že je už v pořádku. Nejspíš ano, protože Annie se neozvala a nežádala o pomoc.

O chvíli později se na horizontu vynořil Gra skär. Annie sice nezněla moc nadšeně, když jí Erika zavolala, ale po chvíli přemlouvání s její návštěvou souhlasila.

Erika byla přesvědčená, že ji bude zajímat, co o ostrově zjistila.

„Zvládneš přirazit sama?“ volala na ni Annie od přístavního můstku.

„Klidně. Jen jestli se nebojíš o můstek,“ zažertovala a elegantně přistála. Vypnula motor a hodila na břeh lano, které Annie pečlivě přivázala.

„Ahoj,“ pozdravila ji, když vylezla z lodi.

„Ahoj.“ Annie se maličko pousmála, ale nepodívala se na ni.

„Jak se má Sam?“ Erika vrhla pohled k domu.

„Líp,“ odpověděla Annie. Od poslední návštěvy ještě víc zhubla a pod tričkem jí vystupovaly klíční kosti.

„Domácí pečivo,“ řekla Erika a podala jí sáček. „Ostatně, nepotřebovala jsi přivézt nákup?“ Zlobila se na sebe, že na to nepomyslela, když si domlouvala schůzku. Annie ji nejspíš nechtěla obtěžovat. Tak dobře se vzájemně neznaly.

„Ne, nic nepotřebuju. Posledně jste toho přivezli tolik… a můžu poprosit Gunnara a Signe. Ale nechci je pořád otravovat…“

Erika polkla. S tímhle rozhovorem ještě chvíli počká. Nejdřív se posadí.

„Můžeme si dát kávu v rybářské boudě, dnes je tak krásně.“

„Ano, člověk by opravdu neměl sedět uvnitř.“ Erika šla za Annií k dřevěné chatce, kde už na dřevěném stole, na němž zahlodal zub času i počasí, čekaly hrnky na kávu. Po obou stranách stolu stály lavice. Na stěně viselo rybářské náčiní a krásné modré a žluté skleněné koule, které se dříve používaly jako plováky. Annie oběma nalila kávu z termosky.

„Jak zvládáš tak izolovaný život?“ zeptala se Erika.

„Člověk si zvykne,“ odpověděla Annie a zadívala se přes vodu. „A úplně sama nejsem.“

Erika se zarazila a tázavě na ni pohlédla.

„Mám přece Sama,“ dodala Annie.

Erika se v duchu sama sobě vysmála. Tak hluboce byla ponořená do historie ostrova, že už málem začala věřit na duchy.

„Takže to jméno Ostrov duchů nic neznamená?“

„Starým strašidelným historkám snad nikdo nevěří,“ namítla Annie a znovu se zahleděla na moře.

„Ale dodává to ostrovu zvláštní charakter.“

Erika shromáždila v jedněch deskách všechno, co se o Graskäru dověděla, a ty teď vytáhla z tašky a podala Annii.

„I když je ostrov malý, má hodně pestrou minulost. Občas dost dramatickou.“

„Něco z toho jsem zaslechla. Matka i otec ledacos věděli, ale já jsem bohužel moc pozorně neposlouchala.“ Annie otevřela složku s dokumenty. Lehký větřík nadzvedával stránky.

„Sestavila jsem to v chronologickém pořádku,“ vysvětlila Erika a pak ztichla, když Annie tiše listovala.

„Sehnala jsi toho spoustu,“ ocenila Annie a tváře jí zrůžověly.

„Bavilo mě to. Potřebovala jsem dělat chvíli něco jiného než jen měnit pleny a krmit křičící děti.“

Ukázala na zkopírovaný článek, ke kterému se Annie právě dostala. „To je ten nejzáhadnější příběh v dějinách ostrova. Celá rodina beze stopy zmizela. Nikdo nevěděl, co se stalo, ani kam se poděli. Dům vypadal, jako by jen na chvíli odběhli a všechno tam nechali.“

Mluvila vzrušeně, protože jí to připadalo hrozně vzrušující. Záhady v ní vždycky probouzely fantazii a tohle bylo přímo ze života.

„Podívej se, co se tu píše,“ pokračovala maličko klidněji. „Strážce majáku Karl Jacobsson, jeho manželka Emelie, syn Gustav a pomocník Julian Sontag bydleli na ostrově několik let. Pak zmizeli, jako by se propadli do země. Nikdy se neobjevilo žádné tělo ani jiná stopa. Nebyl důvod si myslet, že by zmizeli dobrovolně. Ale nic se nenašlo. Není to podivné?“

Annie hleděla na výstřižek s podivným výrazem.

„Ano,“ přikývla pak. „Hodně.“

„Ty jsi je tu v žádném koutě nezahlédla?“ zažertovala Erika, ale Annie nereagovala a dál si prohlížela stránku.

„Co se asi mohlo stát? Přirazil sem někdo na lodi, celou rodinu zavraždil a těl se pak zbavil? Jejich vlastní loď zůstala v přístavišti.“

Annie něco tiše zamumlala a papír pohladila prsty. Erika zaslechla cosi o plavovlasém chlapci, ale moc jí nerozuměla. Pohlédla k domu.

„Nevzbudí se ti a nebude se bát, kde jsi?“

„Sam usnul těsně předtím, než jsi přijela. Spí vždycky dlouho,“ odpověděla nepřítomně Annie. Na chvíli se odmlčely a Erika si připomněla druhou záležitost, kvůli které přijela.

„Musím ti ještě něco říct, Annie.“

Annie vzhlédla. „O Mattem? Ví se už, kdo…?“

„Ne, zatím ne, i když nějaké podezření mají. Tohle je svým způsobem s Mattem spojené.“

„Mluv!“ vybídla ji Annie naléhavým hlasem. Ruka jí spočívala na novinovém článku.

Erika se hluboce nadechla a vyprávěla o Gunnarovi. Annie vytřeštila oči.

„Ne, to nemůže být pravda. Jak se to stalo?“ Trhaně dýchala.

S těžkým srdcem jí Erika řekla o školácích, kteří našli kokain, o Matsově otisku prstů na sáčku a co se pak stalo po tiskové konferenci.

Annie prudce vrtěla hlavou. „Ne, ne, ne! To není pravda, to nemůže být pravda!“ Uhnula pohledem.

„Všichni říkají totéž a já vím, že i Patrik je hodně skeptický. Důkazy však vypovídají o něčem jiném, a navíc by to vysvětlovalo, proč byl zavražděn.“

„Ne,“ trvala na svém Annie. „Matte drogy nenáviděl.

I všechno, co s nimi mělo cokoliv společného.“ Zaťala zuby. „Ubohá Signe!“

„Ano. Je strašné ztratit syna i muže během dvou týdnů,“ souhlasila tiše Erika.

„Co je s ní?“ Annie pohlédla na Eriku a oči měla plné soucitu a žalu.

„Přesně nevím. Je hospitalizovaná a není na tom dobře.“

„Ubohá Signe,“ opakovala Annie. „Tolik osudů. Tolik tragédií.“ Znovu pohlédla na novinový článek.

Erika nevěděla, co víc říct. „Nemohla bych se podívat do majáku?“ požádala nakonec.

Annie sebou škubla, jako by byla pohroužená hluboko v myšlenkách.

„Ano…, jistě. Ale musím donést klíč.“ Odběhla k domu.

Erika se zvedla a šla k majáku. Když stála u jeho základů, zaklonila hlavu a pohlédla nahoru. V slunci se bíle třpytilo několik racků, křičících a kroužících nad majákem.

„Tady je.“ Annie byla zadýchaná, když se vrátila. V ruce držela velký rezavý klíč.

S námahou jím otočila v zámku a otevřela dveře. Zaskřípaly. Erika vešla dovnitř a stoupala po úzkém rozvrzaném schodišti s Annie těsně v závěsu. Už v polovině schodů nemohla popadnout dech, ale nahoře to stálo za všechnu námahu. Výhled byl čarokrásný.

„Ježíši,“ vydechla obdivně.

Annie s ní hrdě souhlasila. „Ano, je to tu fantastické.“

„Představ si, že dřív strážci museli trávit hodiny v tomto těsném prostoru.“ Erika se rozhlédla kolem sebe.

Annie se postavila vedle ní, tak blízko, až se Eriky dotýkala ramenem.

„Osamělá práce. Jako být na konci světa.“ Očividně se v myšlenkách zatoulala hodně daleko.

Erika nasála vzduch. Cítila zvláštní pach, cizí, ale přesto svým způsobem známý. Byla si jistá, že se s ním už někdy setkala, ale nedokázala ho zařadit.

Annie ukročila k oknu, aby se podívala na otevřené moře, a Erika stála těsně za ní.

„Člověku by se z takového pohledu zatočila hlava.“

Mozek jí horečně pracoval, aby dokázala pach identifikovat. Pak ji napadlo, kde ho už jednou cítila. Myšlenky jí o překot ubíhaly a kousky skládačky zapadaly do sebe.

„Počkala bys tu, než si donesu fotoaparát? Ráda bych si udělala pár snímků.“

„Jistě,“ nerada souhlasila Annie a posadila se na úzkou postel.

„Skvělé!“ Erika seběhla ze schodů i z malého kopečku, na němž maják stál. Ale místo aby běžela k přístavišti, utíkala k domku. Snažila se namluvit si, že je to jen bláznivý výplod fantazie. Ale musela se přesvědčit. Pohlédla přes rameno k majáku a stiskla kliku.

Madeleine je včera slyšela z místnosti v patře. Nevěděla, že to byla policie, dokud Stefan nepřišel nahoru. Řekl jí to a zbil ji.

Dovlekla k oknu své potlučené tělo plné modřin. Namáhavě vyhlédla ven. Malá místnost měla šikmý strop a světlo pronikalo dovnitř pouze okenním výklenkem. Všude kolem se rozkládaly jen pole a lesy.

Ani jí nezavázali oči, takže věděla, že je ve Stefanově venkovském domě. Tato místnost dříve sloužila jako dětský pokoj. Děti však připomínalo pouze zapomenuté autíčko, které leželo v rohu.

Opřela se dlaněmi o stěnu a pohladila tapety. Tady stávala Vildina vysoká postýlka. Kevinova postel byla tamhle u stěny. Připadalo jí to už strašně dávno. Sotva věřila, že tu někdy opravdu žila. Byl to život naplněný strachem, ale přesto život s dětmi.

Uvažovala, kde jsou, kam je Stefan odvezl. Nejspíš u některé z rodin, které bydlí jinde. O její děti se teď stará cizí žena. Touha po nich byla silnější než fyzická bolest.

Viděla je před sebou. Vildu na skluzavce v Kodani, Kevina, jak hledí na svou odvážnou sestřičku a pramen vlasů mu ustavičně padá do očí. Napadlo ji, jestli je ještě někdy uvidí.

V pláči klesla na zem a schoulila se do klubíčka. Tělo cítila jako jedinou obrovskou modřinu. Stefan silou nešetřil. Mýlila se, strašně se mýlila, když věřila, že návrat bude jistější, že jí odpustí, když bude prosit. Pochopila to v tom okamžiku, kdy ho spatřila v kuchyni doma u rodičů. Neodpustí jí a zešílela, když si to mohla myslet i jen na okamžik.

Ubozí rodiče, otec a matka. Určitě se souží strachy a uvažují o tom, jestli mají vyrozumět policii, nebo raději ne. Otec by určitě chtěl. Jistě si myslí, že je to jediná možnost. Ale matka bude protestovat v hrůze, že by to mohlo znamenat konec, ztrátu naděje. Pravdu měl otec, ale matka určitě jako obyčejně prosadí svou. Nikdo sem nepřijde a nezachrání ji. Schoulila se ještě víc. Každý pohyb strašně bolel, a tak svaly raději znovu uvolnila. V zámku zarachotil klíč. Ležela tiše a pokoušela se ho vytěsnit z vědomí. Stefan jí tvrdě sevřel rameno a zvedl ji na nohy.

„Vstávej, ty zatracená děvko.“

Ucítila, že se něco zlomilo, v rameni jí praskla kost.

„Kde jsou děti?“ zaprosila. „Nemohla bych je vidět?“

Stefan na ni hleděl s opovržením.

„To bys ráda, že? Vzala bys mi děti a znovu s nimi utekla. Nikdo, říkám ti – nikdo mi je už nevezme.“ Táhl ji ze dveří a po schodech dolů.

„Odpusť mi,“ vzlykala. „Odpusť!“ Obličej měla pokrytý krví, špínou a slzami.

V přízemí byli jeho muži, tvrdé jádro. Znala je všechny: Roger, Paul, Lillen, Steven aJoar. Stáli tiše a jen přihlíželi, když s ní Stefan smýkal místností. Skoro neviděla. Jedno oko měla oteklé a do druhého jí tekla krev z rány na čele. Přesto jí bylo najednou všechno jasné. Viděla to v obličejích mužů – někteří na ni hleděli chladně, v pohledu dalších četla omluvu. Joar k ní byl vždycky nejmilejší. Teď se díval do země. Všechno pochopila. Napadlo ji, jestli se nemá bránit, pokusit se utéct. Ale kam by šla? Neměla nejmenší naději, jen by si prodloužila utrpení.

Klopýtala za Stefanem, který ji stále tvrdě držel za paži. Proběhli pole za domem až k okraji lesa. V hlavě se jí promítaly obrázky Kevina a Vildy. Jak jí po narození leželi na prsou. Jak si už jako větší hráli na dětském hřišti na dvoře. Roky mezi tím, kdy se jejich pohled stával čím dál prázdnější a odevzdanější, si nechtěla připomínat. Tam se už vrátit nechce, ani na to myslet. Prostě se zmýlila. Měla je ochránit, ale nechala se zlomit a byla slabá. Teď za to bude potrestaná. Trestu se podřídí, snad tím děti uchrání.

Zatáhl ji do lesa. Ptáci zplna hrdla vyzpěvovali a korunami stromů se prodíralo světlo. Noha se jí zachytila v kořenech stromu a málem upadla, ale Stefan s ní škubl a táhl ji dál. O kus dál zahlédla mýtinu a na okamžik se před ní zjevila Matteho tvář. Jeho hezký, přátelský obličej. Miloval ji a i on za to byl potrestán.

Když došli na mýtinu, spatřila jámu. Obdélník, hluboký asi metr a půl. Lopata tam zůstala, zabořená do hlíny.

„Jdi ke kraji,“ přikázal jí a pustil jí paži.

Madeleine poslechla. Neměla už vlastní vůli. Stála na okraji jámy a třásla se. Když pohlédla dolů, viděla, že se tam plazí několik tlustých žížal a snaží se zahrabat do tmavé vlhké země. Z posledních sil pomalu otočila tvář ke Stefanovi. Ať se jí aspoň musí dívat do očí!

„Střelím tě rovnou do čela.“ Držel zbraň v natažené ruce, namířil a Madeleine věděla, že mluví pravdu. Byl skvělý střelec.

Hejno ptáků vyděšeně vylétlo z koruny stromu, když se ozval výstřel. Hned se ale znovu usadili ve větvích a dál štěbetali v šumění větru.

Bylo strašně otravné sedět a probírat se všemi papíry: pitevní protokol, výslechy sousedů, vyšetřovací zprávy. Dohromady toho už byla pořádná hromada a Patrikovi docházely síly, protože za tři hodiny stačil projít sotva polovinu. Když Annika strčila hlavu do dveří, bylo to příjemné vyrušení.

„Je tu návštěva ze Stockholmu. Mám je poslat sem, nebo si sednete v kuchyňce?“

„V kuchyňce,“ rozhodl Patrik a zvedl se. V zádech mu křuplo a připomněl si, že by se měl občas protáhnout. Houser by bylo to poslední, co by teď potřeboval.

Setkali se na chodbě a podali si ruce. Policistka, vysoká a plavovlasá, měla tak pevný stisk, až mu málem polámala kosti. Drobný muž s brýlemi byl šetrnější.

„Petra a Konrad jste říkali? Napadlo mě, že bychom se mohli posadit v kuchyňce. Nebude vám to vadit?“

Povídali si, a když se posadili, Patrikovi neuniklo, jaký jsou nerovný pár. Působili ale velice sehraně a tušil, že už spolu slouží mnoho let.

„Potřebovali bychom mluvit s Annií Westerovou,“ začala Petra, když skončili se zdvořilostním úvodem.

„Ano, jak jsem řekl, je tady. Bydlí na svém ostrově. Před týdnem jsem s ní mluvil.“

„Nezmínila se o manželovi?“ Petra si ho pronikavě prohlížela a Patrik si připadal jako u výslechu.

„Ne, vůbec ne. Jeli jsme si s ní pohovořit o jejím příteli z mládí, který byl ve Fjällbace zavražděn.“

„O tom případu jsme četli,“ řekl Konrad. Lákal k sobě Ernsta, který přicapkal do kuchyně. „To je váš maskot?“

„Ano, i tak by se to dalo říct.“

„Je to trochu podivná shoda,“ přerušila je Petra. „My máme zastřeleného manžela a vy zase zavražděného jejího dávného přítele.“

„Ano, také mě to napadlo. Ale v případě naší vraždy podezříváme někoho jiného.“

Krátce shrnul všechno, co zjistil o Stefanu Ljungbergovi a Illegal Eagles, a Petra i Konrad sebou škubli, když se zmínil o sáčku s kokainem, který se našel v koši na odpadky před domem.

„Další shoda,“ poznamenala Petra.

„Nevíme ale víc, než že sáček držel v ruce.“

Petra se nedala zmást. „V každém případě se na to podíváme. Fredrik Wester obchodoval především s kokainem a neomezoval se jen na Stockholm. Annie mohla být společným článkem a zprostředkovávat kontakty a obchody.“

Patrik nakrčil čelo. „„Ehm…, Mats Sverin nebyl typ, co…“

„Bohužel žádný typ neexistuje,“ podotkl přátelsky Konrad. „Viděli jsme už všechno: hulváty ze společenské smetánky, matky malých dětí, ano – dokonce i faráře.“

„Panebože, to tedy byla figura,“ rozesmála se Petra a hned budila menší hrůzu.

„Ano, jasně.“ Patrik si připadal jako venkovský balík. Věděl, že těchto zkušeností moc nemá a mohl se mýlit. Nejspíš ano. V tomto případě se musí víc spoléhat na zkušenost stockholmských kolegů než vlastní instinkt.

„Můžeš nás seznámit s tím, co už máte? A my pak uděláme totéž,“ navrhla Petra.

Patrik přikývl. Konrad vzal do ruky tužku a blok a Ernst se zklamaně uložil na zem.

Patrik se na několik vteřin zamyslel a pak zpaměti vyložil všechno, k čemu ve vyšetřování došli. Zatímco Konrad psal, Petra ho soustředěně poslouchala s rukama zkříženýma na prsou.

„No, to je zhruba všechno,“ zakončil Patrik. „A teď vy.“

Konrad odložil tužku a případ shrnul. Nepracovali na něm tak dlouho, přesto o Fredriku Westerovi a jeho drogové organizaci věděli dost. Dodal, že už mnoho z toho řekl včera, když jim volal Martin Molin. Patrik to slyšel, ale chtěl raději všechno vědět ještě od nich.

„Při vyšetřování samosebou úzce spolupracujeme s kolegy z protidrogového oddělení,“ dodal Konrad a posunul si brýle na nose.

„Ano, to je skvělé,“ mumlal Patrik. Něco ho napadlo. „Víte už něco o střele?“

Konrad i Petra zavrtěli hlavou.

„Mluvil jsem včera s SKL,“ řekl Konrad. „Právě s tím začali.“

„Ani my ještě zprávu nemáme, ale… “

Konrad a Petra se na něho pozorně zahleděli. Najednou Petře zajiskřilo v očích.

„Kdybychom je požádali, aby střely z obou případů srovnali… “

„S trochou štěstí bychom mohli mít výsledek dříve,“ doplnil Patrik.

„To se mi líbí.“ Petra pohlédla na Konrada. „Zavoláš tam? Máš tam přece osobní kontakt… Na mě jsou trochu namíchnutí od té doby, co… “

Zdálo se, že Konrad přesně ví, co má na mysli, protože jí skočil do řeči. „Už tam volám,“ řekl a vytáhl mobil.

„Dobře. Přinesu údaje.“ Patrik vyběhl a hned se vrátil s papírem, který položil před Konrada. Ten chvíli jen tak povídal, ale pak přešel k věci. Poslouchal, přikyvoval a na rtech se mu šířil úsměv.

„Jsi poklad. Jsem ti moc zavázaný. Velký dík.“ Konrad hovor ukončil se spokojeným výrazem. „Mluvil jsem se známým. Hned zajede do práce a provede srovnání. Zavolá, jakmile něco zjistí.“

„To je úžasné,“ pravil obdivně Patrik.

Petra překvapeně nevypadala. Na Konradovy zázraky už byla zvyklá.

Pomalu balil. V maličkém bytě se cítil dobře a jako doma. Moc často něco takového s Vivianne nezažili. Bydleli už na mnoha místech a pokaždé, když zapustili kořeny a našli si pár kamarádů, bylo načase se odstěhovat. Jakmile

začaly padat otázky, sousedé a učitelé projevili zájem a ženské ze sociálky prokoukly Olofův šarm, znovu se balili.

Jako dospělí to nedělali jinak. Jako by je s Vivianne poháněla stejná zakořeněná nejistota. Neustále měnili bydliště, putovali z místa na místo, podobně jako s Olofem.

Přestože už byl dávno mrtvý, žili neustále v jeho stínu. Ustavičně se skrývali, snažili se, aby nebyli vidět ani slyšet. Vzorec se opakoval. Všechno bylo jiné, a přesto stejné.

Anders zavřel víko kufru. Rozhodl se, že přijme všechny důsledky. V nitru už teď cítil ztrátu, ale když chce člověk upéct omeletu, musí rozbít vejce, jak říkávala Vivianne. A i když měla pravdu, na tuto omeletu bude zapotřebí rozbít hodně vajec a on si nebyl jistý, že dokáže odhadnout všechny důsledky. Ale nebude nic tajit. Nemůže začít znovu, když si nebude stát za svými činy. Dospěl k tomu po mnoha bezesných nocích, ale konečně se rozhodl.

Přejel byt pohledem. Cítil ulehčení i úzkost. K tomu, aby zůstal, bylo třeba hodně odvahy. A současně to bylo i nejsnadnější. Sundal kufr z postele, ale pak ho nechal stát na zemi. Teď není čas na úvahy. Teď se bude slavit. Pomůže Vivianne, aby to byl úspěch století. Přinejmenším tohle pro ni musí udělat.

Čas se nevlekl tolik, jak se Patrik bál. Během čekání diskutovali o svém vyšetřování a Patrika se zmocnilo vzrušení. I když Paula a Martin byli schopní policisté, přece jen stockholmští kolegové měli jiný záběr. Především jim záviděl skvělou spolupráci. Bylo čím dál zřejmější, jak dokonale se doplňují. Petra byla prudší, neustále měla nové nápady a chrlila ze sebe návrhy. Konrad byl opatrnější a přemýšlivější a přicházel s chytrými komentáři jejích nápadů.

Když se ozval telefon, vyskočili všichni tři. Konrad hovor přijal. „Ano?… Dobře… Hmm… Opravdu?“

Petra a Patrik se na něho mlčky dívali. Proč je musí trýznit málomluvností? Konečně skončil a opřel se do židle. Zírali na něho, dokud konečně neotevřel ústa.

„Souhlasí to. Střely souhlasí.“

V místnosti nastalo absolutní ticho.

„Je to jisté?“ zeptal se za okamžik Patrik.

„Naprosto. Žádná pochybnost. Při obou vraždách se střílelo ze stejné zbraně.“

„No, to se podívejme.“ Petra se široce usmála.

„Teď je ještě důležitější promluvit si s Westerovou vdovou. Mezi oběťmi musí být spojení, hádám, že je to kokain. A při pomyšlení na to, o jaké lidi jde, bych si na Anniině místě nepřipadal moc v bezpečí.“

„Tak vyrazíme?“ navrhla Petra a zvedla se.

Patrik se tak zabral do vlastních úvah, že sotva slyšel, co říká. Slabé tušení začínalo nabírat jasnější obrysy.

„Potřeboval bych si ještě ověřit pár věcí. Počkáte dvě hodiny? Pak pojedeme.“

„Tak dobře,“ souhlasila Petra, ale na hlase bylo patrné, jak je netrpělivá.

„Můžete si tu udělat pohodlí nebo se jít projít po městě. Jestli chcete jíst, doporučoval bych vám například tanumshedskou restauraci Gestgifveri.“

Stockholmští policisté přikývli. „Tak se půjdeme najíst. Kterým směrem máme jít?“

Když jim Patrik ukázal cestu, hluboce se nadechl a šel do své kanceláře. Hlavně se neukvapit. Musel vyřídit několik telefonátů a začal Torbjörnem. Jen to zkusil, ale měl štěstí, Torbjörn telefon zvedl, přestože byla sobota. Patrik ho stručně informoval o střele a požádal ho, jestli by mohl srovnat neidentifikované otisky ze sáčku s kokainem s těmi, co se našly na Matsových dveřích. Navíc ho informoval, že mu ještě pošle nové otisky prstů, které by potřeboval srovnat s oběma předchozími. Torbjörn se chtěl vyptávat víc, ale Patrik ho přerušil a slíbil, že mu všechno vysvětlí později.

Dalším bodem v jeho seznamu bylo najít správnou zprávu. Věděl, že někde v té hromadě leží, a hrabal v ní, až ji našel. Znovu si pozorně stručný a trochu zvláštní záznam přečetl. Pak se zvedl a šel za Martinem.

„Potřebuju s něčím pomoct,“ řekl a položil papír na stůl. „Nevzpomínáš si na detaily?“

Martin na něho překvapeně pohlédl, ale pak zavrtěl hlavou. „Ale na toho svědka se pamatuju.“

„Můžeš za ním zajet a ještě se na něco zeptat?“

„Jistě.“ Martin pukal zvědavostí.

„Teď hned,“ dodal Patrik netrpělivě, když se Martin stále nehýbal.

„Dobře, dobře.“ Martin vyskočil. „Zavolám ti, jakmile budu vědět víc,“ zavolal přes rameno. Pak se ještě zastavil. „A nemůžeš mi říct, proč…?“ „Teď jeď, pak ti všechno povím.“

To by byly dvě věci. Zbývala ještě jedna. Zašel k námořní mapě, která visela na stěně chodby. Po chvíli zápolení se sponkami ze sešívačky ztratil trpělivost a trhl s ní, až se rohy uškubly. Šel rovnou za Göstou.

„Mluvil jsi už s tím člověkem, co zná ostrovy kolem Fjällbacky?“

Gösta přikývl. „Ano. Dal jsem mu všechny údaje a slíbil, že se nad nimi zamyslí. Není to úplně vědecké, ale vodítko by nám mohl poskytnout.“

„Zavolej mu a řekni mu ještě tyto údaje.“ Patrik položil na stůl před Göstu mapu a ukázal, co má na mysli.

Gösta pozvedl obočí. „Spěchá to?“

„Ano. Zavolej mu a požádej o rychlé posouzení. Ať ti jen řekne, jestli je to možné. Nebo přiměřené. Pak hned ke mně přijď.“

„Zařídím to.“ Gösta se natáhl po telefonu.

Patrik zašel k sobě a sedl si znovu k psacímu stolu. Byl udýchaný, jako by někam běžel, a srdce mu v hrudi bušilo. Mozek pracoval na plné obrátky: více detailů, více otazníků, více úvah. Současně cítil, že je na správné stopě. Teď musí jen čekat. Díval se z okna a bubnoval prsty do stolu. Škubl sebou, když se ozvalo ostré zazvonění telefonu. Zvedl ho a pak pozorně naslouchal.

„Dík za zavolání, Ulfe. Informuj mě dál, prosím,“ požádal a zavěsil.

Srdce se mu znovu rozbušilo. Tentokrát zlobou. Ten darebák našel Madeleine a děti. Její otec sebral odvahu a zavolal policii. Informoval je, že její bývalý manžel od nich Madeleine odvlekl a odvedl i děti. Od toho okamžiku

o nich nic neví. Patrik pochopil, že museli být pryč, už když s Ulfem navštívili venkovský dům. Byli snad v té chvíli někde poblíž pod zámkem a potřebovali pomoc? Bezmocně svíral pěsti. Ulf ho ujistil, že udělají všechno, aby Madeleine našli, ale zněl hodně odevzdaně.

O hodinu později přišli Konrad a Petra. „Tak pojedeme?“ zeptala se rovnou Petra.

„Ehm…, potřebovali bychom ještě probrat jednu věc.“ Patrik váhal, jak jim to má vysvětlit. Nic neměl dosud potvrzené.

„O co jde?“ Petra se zamračila. Bylo jasné, že se jí už nechce ztrácet více času.

„Sejdeme se v kuchyni.“ Patrik se zvedl a šel to říct ostatním. Po chvilce váhání zaklepal i u Mellberga.

Představil Petru a Konrada, odkašlal si a začal pomalu rozvíjet svou teorii. Nevyhnul se ani dosud hodně nejasným místům. Když skončil, v místnosti se rozhostilo ticho.

„Jaký by mohl být motiv?“ otázal se po chvíli Konrad. Zněl stejně nadějně jako skepticky.

„Nevím. To ještě musíme zjistit. Ale moje teorie sedí, 1 když je v ní dosud hodně děr.“

„Jak budeme postupovat dál?“ zeptala se Paula.

„Mluvil jsem s Torbjörnem a řekl jsem mu, že mu co nejdříve pošleme další otisky ke srovnání s těmi na dveřích a na sáčku. Kdyby to souhlasilo, bylo by všechno mnohem snadnější. Našli bychom spojení s vraždou.“

„S vraždami,“ opravila ho Petra. Vypadala váhavě, ale současně i zaujatě.

„Kdo pojede s námi?“ Konrad pohlédl na ostatní. Už byl jednou nohou venku.

„Postačí, když pojedete vy dva a já,“ řekl Patrik. „Ostatní budou pracovat na nových úkolech.“

V okamžiku, kdy vyšli na slunce, zazvonil Patrikův mobil. Když viděl, že volá jeho matka, nejdřív neměl chuť hovor vůbec přijmout, ale nakonec to nedokázal. Netrpělivě naslouchal matčině neklidnému hlasu. Nemůže se spojit s Erikou, přestože se jí už několikrát snažila dovolat. Když pak řekla, kam Erika jela, zastavil se Patrik na místě jako zkamenělý. Bez rozloučení hovor ukončil a otočil se ke Konradovi a Petře.

„Musíme na ostrov. Okamžitě.“

Dveře povolily a Erika málem klopýtla dozadu. Zvedl se jí žaludek a bylo jí jasné, že měla pravdu. Páchlo tu mrtvé tělo. Dusivý, strašně nepříjemný puch, na který nezapomene nikdo, kdo ho už jednou ucítil. Vešla dovnitř a držela si ruku na nose a ústech. Potlačit zápach ale bylo nemožné. Pronikal všude a zdálo se jí, že vniká do každého póru těla, stejně jako se usadil v Anniině oblečení.

Rozhlédla se kolem sebe a oči jí zaslzely ostrým pachem. Opatrně vešla dovnitř. Všude bylo ticho a klid. Byl slyšet jen tlumený šum moře. Chtělo se jí zvracet, ale přemohla impulz vyběhnout na vzduch.

Z místa, kde stála, viděla celé přízemí a tam nebylo nic jiného než běžné věci. Přes židli visel svetr, na stole stál hrnek od kávy a vedle něho ležela otevřená kniha. Nic, co by vysvětlovalo příšerný zápach, který na všem ležel jako deka. Z kuchyně vedly zavřené dveře. Erika se je bála otevřít, ale když už byla tak daleko, věděla, že to musí udělat. Ruce se jí třásly a nohy se změnily v huspeninu. Nejraději by se otočila a utíkala ke dveřím, pryč k lodi a plout do bezpečí. Domů k vůni hebkých dětských hlaviček. Přesto pokračovala. Chvějící se rukou vzala za kliku. Zaváhala, protože se bála pohledu, který ji čekal za dveřmi.

Náhle ucítila kolem nohou průvan a otočila se, ale bylo příliš pozdě. Všechno jí před očima zčernalo.

Vzácní hosté vzrušeně vystupovali z autobusů, které je přivezly až z Göteborgu. Víno se podávalo už během cesty do Fjällbacky a výsledek na sebe nenechal čekat. Všichni byli v úžasné náladě.

„Bude to dobré.“ Anders objal Vivianne kolem ramen, když stáli u dveří, aby vítali hosty.

Vivianne se neradostně usmála. Tohle je začátek, ale současně i konec. A ona se nedokázala soustředit na současnost, když důležitá je jen budoucnost, kterou si už dávno nebyla tak jistá jako dříve.

Stáli před otevřenými dveřmi do lázeňského objektu a Vivianne hleděla na bratrův profil. Změnil se. Vždycky v něm mohla číst jako v otevřené knize, ale teď se stáhl někam, kam za ním nemohla.

„To je ale krásný den, miláčku!“ Erling ji políbil na ústa. Vypadal odpočatě. Večer mu dala prášek na spaní už v sedm a nepřetržitě spal třináct hodin. Teď se v bílém obleku skoro vznášel a poté, co ji ještě jednou políbil, někam odspěchal.

Hosté se začali scházet v budově.

„Vítáme vás. Doufáme, že se vám tu bude líbit.“ Vivianne podávala ruku, usmívala se a znovu a znovu opakovala uvítací formuli. V bílých šatech, dlouhých až na zem, a s hustými vlasy, které jí v silném copu spadaly na záda, vypadala jako víla. Když už skoro všichni vešli dovnitř, zvážněla. Obrátila se k bratrovi.

„Nikdy jsme před sebou neměli tajnosti,“ ozvala se tiše. Bolestně toužila, aby jí řekl to, co chce slyšet. Aby mu mohla věřit. Ale Anders mlčky odvrátil pohled.

Vivianne chtěla naléhat, ale objevili se další hosté a ona si znovu nasadila vřelý úsměv. V nitru však cítila ledový chlad.

„Proč tam tvoje žena jela?“ zeptala se Petra.

Patrik projížděl Fjällbackou, jak nejrychleji se odvážil. Vyprávěl už, co jeho žena dělá, a že se ze zájmu během rodičovské dovolené věnuje zkoumání historie Gra skäru.

„Nejspíš chtěla Annii ukázat, co všechno zjistila.“

„Není důvod si myslet, že jí hrozí nějaké nebezpečí,“ uklidňoval ho Konrad ze zadního sedadla.

„Ano, já vím,“ řekl Patrik, ale současně instinktivně cítil, že se musí dostat na Gra skär co nejrychleji. Už volal Peterovi, který přislíbil, že bude mít připravený člun, jakmile přijedou.

„Já pořád nechápu, jaký by tu mohl být motiv,“ poznamenal Konrad.

„Jestli má Patrik pravdu, tak to co nejdříve zjistíme.“ Petra stále nezněla moc přesvědčeně.

„Takže podle svědka se Sverin tu noc, co byl zastřelen, vrátil domů s nějakou ženou. Jak důvěryhodný je ten svědek?“ zeptal se Konrad ze zadního sedadla. Kolem oken ubíhala venkovská krajina nebezpečnou rychlostí, ale Petra ani Konrad si toho nevšímali.

Patrik zvažoval, kolik jim má prozradit. Popravdě řečeno starý Grip nebyl zrovna tím nejhodnověrnějším svědkem u tak závažného trestného činu. Například je ujišťoval, že ženu viděla jeho kočka. Přesto si právě na něj Patrik vzpomněl, když se dozvěděl, že střely jsou stejné. V Martinově zprávě četl, že na okně seděla kočka, která syčela na auto. O několik řádků výše stálo: „„Marylin nemá ráda ženy. Syčí na ně.“ Martin si souvislosti nepovšiml a napoprvé ani Patrik ne. Teprve když zjistili nové skutečnosti, měl důvod poslat Martina, aby si znovu s Gripem promluvil. Tentokrát už z něho opravdu dostal, že z auta, které před obytným domem zastavilo v noci z pátka na sobotu, vystoupila žena. Po určitém váhání Grip potvrdil i to, že auto bylo Sverinovo. Bohužel je nepřestal ujišťovat, že všechno viděla jeho kočka, a Patrik se rozhodl, že o tomto detailu zatím pomlčí.

„Svědek je hodnověrný,“ prohlásil a doufal, že jim to bude stačit. Nejdůležitější teď bylo dostat se co nejrychleji za Erikou a promluvit si s Annií. Všechno ostatní musí počkat. Navíc ke všemu mají i člun. Podle člověka, s nímž mluvil Gösta, bylo nejen možné, ale dokonce dost pravděpodobné, že Sverinův člun do zálivu, v němž se zachytil, mohl doplout právě z Gra skäru.

V Patrikově hlavě se začínal rodit možný scénář. Mats jel za Annií a z nějakého důvodu se pak ona s ním v jeho lodi vrátila do Fjällbacky. Jeli do Matsova bytu a Annie ho zastřelila. Cítil se s ní v bezpečí, takže se k ní otočil zády. Annie se pak vrátila do přístavu a Gunnarovým člunem odplula zpět na Gra skär, tam ho nechala odplavat a loď uvízla v místě, kde ji našli. Jasné. Jenže pořád ještě neměl ani tušení, proč by Annie chtěla zastřelit jak Matse, tak případně i svého muže.

A proč jeli z ostrova uprostřed noci? Mělo to něco společného s kokainem? Byl Mats zapletený do obchodů s jejím mužem? Jsou ty neznámé otisky na sáčku s kokainem její?

Patrik ještě silněji sešlápl plyn. Prosvištěli Fjällbackou a musel přibrzdit, jen aby nepřejel staršího muže, který přecházel přes ulici u náměstí Ingrid Bergmanové.

Zaparkoval v přístavu vedle člunu Pobřežní záchranné služby a vyskočil z vozu. S ulehčením viděl, že Peter je připravený a člun už nastartovaný. Konrad a Petra popoběhli a naskočili.

„Neboj se,“ uklidňoval ho Konrad. „Zatím máme jen indicie, není důvod si myslet, že by tvoje žena byla v nebezpečí, i kdybys měl pravdu.“

Patrik se držel pevně zábradlí, když člun daleko vyšší než povolenou rychlostí vyrazil z přístavu.

„Ty neznáš Eriku. Neomylně strká nos do věcí, jež můžou být nebezpečné, a i lidé, kteří nemají co skrývat, si někdy myslí, že se ptá příliš mnoho. Je trochu tvrdohlavá.“

„Asi se mi bude líbit,“ prohlásila Petra a fascinovaně hleděla na ostrovy, kolem nichž projížděli. „A nebere mobil,“ dodal Patrik.

Zbytek cesty jeli tiše. Na dálku viděli maják a Patrik cítil, že se mu žaludek svírá neklidem. Nemohl přestat myslet na lidové jméno ostrova, Ostrov duchů. A proč se mu tak říká.

Peter přibrzdil a zakotvil u můstku vedle Eričiny a Patrikovy dřevěné lodi. Nezahlédli ale, že by se na ostrově něco pohnulo. Ani živého, ani mrtvého.

Všechno bude dobré. Jsou spolu, ona a Sam. A mrtví nad nimi bdí.

Annie stála ve vodě se Samem v náručí a broukala mu ukolébavku. Tu, kterou mu vždycky zpívala, když byl menší a uspávala ho. Ležel v její náruči uvolněně a byl lehký, jak ho voda nadnášela. Několik kapek mu šplíchlo do obličeje a Annie je pečlivě otřela. Neměl rád vodu na tváři. Ale jakmile mu bude líp, jakmile se uzdraví, naučí ho plavat. Teď už je dost starý na to, aby se naučil plavat i jezdit na kole. Brzy mu budou vypadávat mléčné zoubky a jeho bezzubý úsměv naznačí, že končí část útlého dětství.

Fredrik byl vždycky netrpělivý a žádal od něho příliš mnoho. Tvrdil, že s ním Annie moc nadělá a že by si přála, aby zůstal malý. Nebyla to pravda. Moc chtěla vidět Sama vyrůstat, ale nemínila nic uspěchat.

A pak se rozhodl jí Sama vzít. Sebevědomě tvrdil, že Samovi bude líp s jinou matkou. Při té vzpomínce si začala broukat hlasitěji, aby ji potlačila. Jeho příšerná slova jí pronikala do mozku a přehlušovala ukolébavku. Ta druhá pro něho bude lepší, řekl jí. Bude Samovou novou matkou a pojede s ním a se Samem do Itálie. Annie už nebude matkou. Zmizí.

Z jeho tváře čišelo takové uspokojení, že ani vteřinu nepochybovala, že to myslí vážně. Jak ho nenáviděla! Zaplavila ji zloba s takovou silou, že ji nedokázala zabrzdit. Fredrik dostal, co si zasloužil. Už jim neublíží. Viděla jeho skelný pohled, viděla jeho krev.

Teď bude ona a Sam žít v klidu na ostrově. Podívala se mu do obličeje. Měl zavřené oči. Nikdo jí ho nesmí vzít. Nikdo.

Patrik Petera požádal, aby počkal ve člunu, a pak s Konradem a Petrou vyskočili na břeh. Na stole v otevřeném rybářském přístřešku byly vidět zbytky svačiny, a když procházeli kolem, několik racků vyděšeně vzlétlo od tácu s pečivem.

„Jistě budou v domě.“ Petra se ostražitě rozhlédla. „Pojďme.“ Patrik zněl netrpělivě, ale Konrad ho vzal za paži.

„Musíme být opatrní.“

Patrik musel uznat, že má pravdu, a obezřetně kráčel k domu, i když by raději běžel. Zaklepali na dveře. Když se nikdo neozval, naklonila se Petra dopředu a zabušila silněji.

„Haló,“ zavolala.

Stále nebylo nic slyšet. Patrik vzal za kliku a dveře se tiše otevřely. Udělal krok dovnitř, ale když ucítil puch, prudce couvl a vrazil do Petry a Konrada, kteří stáli za ním.

„Fuj,“ vyhrkl a zakryl si nos a ústa dlaní. Polykal, aby potlačil dávení.

„Fuj,“ ozval se za ním Konrad jako ozvěna a rovněž zápasil s nevolností. Jen Petra vypadala, že se jí to vůbec nedotýká, a Patrik na ni s úžasem pohlédl.

„Strašný smrad,“ poznamenala jenom.

Patrik vběhl do domu a jeho pohled okamžitě padl na tělo ležící na zemi.

„Eriko!“ vykřikl a klesl u ní na kolena. Se srdcem až v krku na ni sáhl – Erika se pohnula a zasténala.

Několikrát znovu zavolal její jméno a Erika k němu pomalu otočila hlavu. Teprve teď viděl, že je zraněná na spánku. Zvedla namáhavě ruku a oči se jí rozšířily, když spatřila na prstech krev.

„Patriku? Annie…“ Vzlykla a Patrik ji pohladil po tváři.

„Jak jí je?“ zeptala se Petra.

Patrik pokrčil rameny a Petra s Konradem vstoupili na schodiště, aby viděli, co je nahoře.

„Zdá se, že tu nikdo není,“ prohlásila Petra, když sešli zase dolů. „Díval ses tam?“ ukázala na dveře, u nichž ležela Erika.

Patrik zavrtěl hlavou a Petra je opatrně obešla a otevřela.

„Ježíšmarjá, pojďte sem!“ mávla na ně, ale Patrik se nepohnul a nechal kolem sebe projít Konrada.

„Co tam je?“ Obešel pootevřené dveře, kvůli nimž neviděl dovnitř.

„Ať už to páchne cokoliv, táhne to odtud.“ Konrad si stále držel ruku na nose a ústech.

„Tělo?“ Na okamžik ho napadlo, že tam leží Annie, ale okamžitě pochopil a zbledl. „Chlapec?“ zašeptal.

Petra vyšla z pokojíku. „Nevím. Nikdo tam už není, ale postel je strašně zřízená a pekelně páchne, to je jasné dokonce i mně.“

Konrad přikývl. „Nejspíš to bude chlapec. Vy jste s Annií mluvili asi před týdnem a hádal bych, že to tu už tělo bylo.“

Erika se namáhavě snažila posadit a Patrik ji paží objal, aby ji podepřel.

„Musíme je najít.“ Pohlédl na svou ženu. „Co se tu stalo?“

„Byly jsme na majáku. Já jsem z Anniina oblečení cítila strašný zápach a nezdálo se mi to. Vymluvila jsem se a sešla jsem dolů, abych se podívala. Musela mě uhodit do hlavy… “ Hlas se jí vytrácel.

Patrik pohlédl na Konrada a Petru. „Neříkal jsem to? Vždycky do všeho musí strkat nos.“ Usmál se, ale pohled měl ustaraný.

„Vy jste chlapce neviděla?“ Petra se k ní posadila na bobek.

Erika zavrtěla hlavou a ušklíbla se bolestí.

„Ne. Nestačila jsem dveře otevřít. Ale musíte je najít,“ opakovala Patrikova slova. „Já jsem v pořádku. Hledejte Annii a Sama.“

„Odneseme ji k lodi,“ rozhodl Patrik a nestaral se o Eričiny protesty. Společnými silami ji odvlekli k lodi a opatrně strčili k Peterovi do člunu.

„Určitě to zvládneš sama?“ Patrikovi bylo zatěžko se od ní odtrhnout, když viděl její bledý obličej a krvavý šrám na spánku.

Mávla rukou. „Běžte. Mně nic není.“

Jen nerad ji Patrik opustil.

„Kam mohli zmizet?“

„Musí být na druhé straně ostrova,“ mínila Petra.

„Ano. Loď má tady,“ konstatoval Konrad.

Vydali se přes balvany. Ostrov působil stejně tiše, jako když sem připluli, a kromě nárazů vln a křiku racků nebylo slyšet nic jiného.

„Také by mohli být na majáku.“ Patrik zaklonil hlavu a mhouřil oči, aby dohlédl nahoru k věži.

„Snad. Ale nejdříve propátráme ostrov,“ řekla Petra. Přesto si zastínila oči a snažila se podívat do okének majáku, ale ani ona tam nezahlédla žádný pohyb.

„Jdeme?“ pobídl je Konrad.

Nejvyšší bod ostrova ležel jen o kousek dál a bedlivě se rozhlíželi kolem sebe, zatímco spěchali dopředu. Až budou na kopečku, přehlédnou skoro celý ostrov. Postupovali ale opatrně. Netušili, v jakém stavu Annii najdou, a měla zbraň. Otázkou bylo, jestli by ji použila. V nose jim stále vězel lepivý zápach. Všichni mysleli na totéž, ale nikdo to nahlas nevyslovil. Stanuli na vrcholku.

Přijeli sem v člunu. Přesně tak, jak se bála. Slyšela hlasy od přístavního můstku, pak z domu. Uzavřeli jí cestu zostrova. Neměla možnost doběhnout k lodi a ujet. Byli tu se Samem uvězněni.

Když Erika, o níž byla přesvědčená, že je na jejich straně, vnikla do jejího světa, udělala to jediné správné. Ochránila Sama přesně tak, jak mu slíbila v okamžiku, kdy jí ho v porodnici položili do náruče. Slíbila mu, že nikdy nedovolí, aby se mu stalo něco zlého. Dlouho byla zbabělá a nejednala podle svého slibu. Ale od té noci už byla silná. Sama zachránila.

Pomalu popošla dál do vody. Kalhoty se jí lepily na nohy, táhly ji ke dnu. Sam byl strašně hodný, ležel v jejím náručí úplně tiše.

Někdo kráčel vedle ní, brodil se vodou. Pohlédla stranou. Žena zvedla těžkou sukni, napitou vodou, ale po chvíli ji zase nechala klesnout dolů a sukně se vedle ní v kruhu nadnášela. Nespustila Annii z očí. Pohybovala ústy, ale Annie ji nechtěla poslouchat. Pak by už nemohla Sama ochránit. Zavřela oči, aby ji neviděla, ale pak znovu kradmo pohlédla stranou. Jako by ji k tomu něco nutilo.

Teď žena nesla v náruči dítě. Před chvílí tam chlapec ještě nebyl, tím si Annie byla jistá, ale teď i on na ni hleděl velkýma prosebnýma očima. Mluvil se Samem. Annie by si nejraději zacpala uši a křičela, aby přehlušila hlasy ženy a chlapce. Ale ruce nemohla uvolnit, nesla v nich Sama a křik jí uvízl v krku. Měla už mokrou i košili a zalapala po dechu, když ji voda zastudila na břiše. Žena teď šla těsně vedle ní. Ona i chlapec mluvili současně, žena s Annií a chlapec se Samem. Proti své vůli jim Annie začínala naslouchat. Hlasy k ní pronikaly stejně naléhavě, jako jí studená slaná voda máčela kůži a oblečení.

Dospěli na konec své cesty, ona a Sam. V každém okamžiku je dostihnou. Dokončí to, co začali. Na zlomek vteřiny se jí před očima vynořila vzpomínka na krev, která vystříkla na stěnu a zbarvila Fredrikův obličej. Potřásla hlavou, aby představu odehnala. Byly to sny, fantazie, nebo skutečnost? Už nevěděla. Pamatovala si jen na sžíravé pocity nenávisti, paniky a úzkosti, které ji zaplavily a zanechaly místo jen primitivním pudům.

Když jí voda sahala až do podpaží, byl Sam ještě lehčí. Žena s chlapcem stáli blízko. Jejich hlasy slyšela zřetelně hned u ucha. Zavřela oči a přestala bojovat. Zaplavila ji jistota a utišila neklid. Všechno bylo úplně jasné, cítila, že pro ni a Sama chtějí jen to nejlepší. Poddala se.

Vzadu za sebou slyšela jiné hlasy. Křičely na ni, něco chtěly a nutily ji poslouchat. Ignorovala je. Byly méně skutečné než hlasy vedle ní, které stále hovořily.

„Pusť ho,“ řekla tiše žena.

„Budu si s ním hrát,“ ozval se chlapec.

Annie přikývla. Musí ho pustit. Právě to žena s dítětem chtěly celou dobu, právě to se jí snažily vysvětlit. Sam teď patřil k nim, k těm druhým.

Pomalu Sama pustila a nechala ho, aby ho uchopilo moře. Zmizel pod hladinou a mořský proud ho nesl dál. Pak udělala další krok, ještě jeden. Slyšela křičící hlasy, ale nechtěla je poslouchat. Chtěla jít za Samem, stát se jednou z nich. Co jiného jí zbývalo?

Ženin hlas přikazoval, ale voda jí stoupla nad uši, pohltila všechen zvuk a nahradila ho šumem krve, která protékala tělem. Šla dál, voda se jí zavírala nad hlavou a vytlačovala vzduch z plic.

Vtom ji někdo strhl k sobě. Žena byla neuvěřitelně silná. Zvedala ji k hladině a Annie pocítila strašnou zlobu. Proč nedovolí, aby následovala svého syna? Bránila se, ale žena nepovolila a vlekla ji zpět do života.

Pak ji uchopil další pár rukou. Hlava se jí vynořila nad hladinu a plíce se plnily vzduchem. Annie divoce vykřikla. Chtěla zpět dolů, ale místo toho cítila, že ji táhnou ke břehu.

A pak už byla žena i chlapec pryč. Stejně jako Sam.

Annie zvedli a odnášeli. Vzdala se. Dostihli ji.

Oslava trvala celý večer a ještě dlouho do noci. Všichni se dobře najedli, víno teklo proudem, vzácní hosté i místní obyvatelé se dobře bavili, na tanečním parketu navázali nová přátelství. Jinými slovy – velký úspěch.

Vivianne popošla k Andersovi, který se opíral o zábradlí a hleděl na tančící páry.

„Musíme hned odejít.“

Přikývl, ale něco v jeho pohledu ji plnilo ještě silnější úzkostí.

„Pojď,“ vzala ho za rameno. Šel za ní, aniž na ni pohlédl.

Ukryla si cestovní zavazadlo v pokoji, v němž nebydleli hosté, a donesla ho ke dveřím.

„Kde máš tašku? Během deseti minut musíme odjet, jinak bychom riskovali, že nestihneme letadlo.“

Mlčel, jen těžce usedl na postel a koukal do země.

„Andersi?“ Křečovitě svírala ucho tašky.

„Miluju tě,“ zašeptal Anders. Slova najednou zněla děsivě.

„Musíme jet,“ opakovala, ale v nitru cítila, že s ní neodjede. Na dálku k nim zaznívala hudba.

„Nemůžu,“ řekl a oči se mu plnily slzami.

„Co jsi to udělal?“ Nechtěla slyšet jeho odpověď, nechtěla, aby se potvrdily její největší obavy, ale otázka jí bezděky vyklouzla z úst.

„Udělal? Panebože, ty si snad myslíš, že to já… “

„A ne?“ Sedla si vedle něho na postel.

Anders zavrtěl hlavou, začal se smát a současně si utíral rukou slzy. „Panebože, Vivianne, to víš, že ne.“

Pocítila úžasnou úlevu, ale teď ještě méně chápala, co se děje.

„Proč?“ Položila mu paži kolem ramen a Anders opřel hlavu o její. Vyvolalo to mnoho vzpomínek na dobu, kdy tak spolu sedávali, s hlavami těsně vedle sebe.

„Miluju tě, to víš.“

„Ano, vím.“ Najednou všechno pochopila. Napřímila se, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Něžně vzala jeho obličej do dlaní. „Můj nejdražší bratříčku, ty ses zamiloval.“

„Nemůžu s tebou odjet,“ řekl a oči se mu znovu plnily slzami. „Vím, že jsme si slíbili, že vždycky budeme spolu, ale na tuto cestu se musíš vydat beze mne.“

„Jestli jsi ty šťastný, i já jsem šťastná. Nic složitého na tom není. Budu tě strašně postrádat, ale nic ti nepřeju víc, než abys žil svůj vlastní život.“ Usmála se. „Jen mi musíš říct, kdo to je, jinak bych nemohla odjet.“

Sdělil jí jméno a Vivianne před sebou viděla ženu, s níž se pracovně stýkali během projektu. Znovu se usmála. „Máš dobrý vkus.“ Pak se na okamžik odmlčela. „Budeš toho muset mnoho vysvětlovat a poženou tě k zodpovědnosti. Opravdu tě s tím mám nechat samotného? Jestli chceš, zůstanu tu.“

Anders zavrtěl hlavou. „Chci, abys odjela. Budeš se vyvalovat na slunci a mít se dobře i za mě. Já asi nějakou chvíli denní světlo neuvidím, ale ona všechno ví a slíbila mi, že na mě počká.“

„A co peníze?“

„Jsou tvoje,“ opáčil bez zaváhání. „Já je nepotřebuju.“ „Určitě?“ Položila mu ruce na obličej, jako by si chtěla zapamatovat každý milovaný rys jeho tváře. Přikývl a odsunul jí ruce.

„Jsem si jistý. A teď musíš odjet. Letadlo nepočká.“

Postavil se a vzal její tašku. Beze slova ji vynesl ven do auta a uložil do kufru. Nikdo je neviděl. Šum hostů se mísil s hudbou a všichni byli zaujati vlastní zábavou.

Vivianne si sedla do auta za volant. „Tohle jsme ale udělali dobře, nemyslíš?“ Hleděla na Badis, který zářil ve tmě. „Zatraceně dobře.“

Zmlkli. Po krátkém zaváhání Vivianne stáhla prsten a podala ho Andersovi.

„Vrať ho Erlingovi. Nestojím o něj. Určitě časem najde nějakou jinou, které ho dá.“

Anders ho vsunul do kapsy. „Postarám se, aby ho dostal.“

Podívali se na sebe. Vivianne zabouchla dveře a nastartovala. Vyrazila a Anders za ní dlouho hleděl. Pak šel pomalu po schodech nahoru. Bude posledním hostem na večírku.

Erling v nitru cítil paniku. Vivianne se ztratila. Nikdo ji od sobotního večera neviděl a její vůz rovněž zmizel. Něco se muselo stát.

Znovu zvedl sluchátko a volal na policejní stanici.

„Nemáte nic nového?“ vyštěkl, jakmile zaslechl Mellbergův hlas. Když odpověď byla znovu negativní, nedokázal se už ovládnout. „Zatraceně, tak co vlastně děláte, abyste našli mou snoubenku? Muselo se jí něco stát, tím jsem si jist. Prohledali jste nábřeží? Ano, já vím, že zmizelo i její auto, ale co jestli sjelo do vody, třeba i s Vivianne?“ Hlas mu přeskočil a v duchu viděl, jak Vivianne sedí ve voze, z něhož se nemůže dostat, a voda v něm stoupá.

„Žádám, abyste nasadili všechny síly a našli ji.“

Práskl sluchátkem. Škubl sebou, když se ozvalo opatrné zaklepání na dveře. Dovnitř strčila hlavu Gunilla a vyděšeně se na něho podívala.

„Ano?“ Přál si jen, aby ho všichni nechali na pokoji. Celou neděli byl na nohou a hledal Vivianne a dnes přišel do práce jen kvůli naději, že se něco dozví.

„Volali z banky.“ Gunilla zněla ještě úzkostlivěji než jindy.

„Teď na ně nemám čas,“ odbyl ji a zíral na telefon. Mohla by se kdykoliv ozvat.

„Něco není v pořádku s kontem pro Badis. Chtějí, abys jim zavolal.“

„Říkám, že na nic takového teď nemám čas,“ zasyčel, ale k jeho překvapení si stála Gunilla za svým.

„Chtějí, abys tam zavolal okamžitě.“ Vrátila se do své kanceláře.

Erling s povzdechem zvedl sluchátko a spojil se s příslušným úředníkem.

„Tady je Erling, máte nějaký problém?“

Snažil se znít energicky a co nejrychleji hovor ukončit, aby neměl telefon obsazený, kdyby náhodou volala. Roztržitě naslouchal bankovnímu úředníkovi, ale pak se na židli rychle napřímil.

„Cože? Žádné peníze na účtě? Zkontrolujte si to znovu. Vložili jsme tam několik milionů a během týdne se tam přesunou další od Vivianne a Anderse Berkelinových. Já vím, že se má platit mnoha dodavatelům, ale peníze tam pro ně jsou.“ Pak se odmlčel a chvíli poslouchal. „Jste si jistý, že nejde o omyl?“

Uvolnil si límec košile. Najednou se mu špatně dýchalo. Když hovor ukončil, hlavou se mu honily myšlenky. Peníze jsou pryč. I Vivianne je pryč. Uměl si spočítat dvě a dvě, přesto tomu nechtěl věřit.

Stačil vyťukat první tři čísla policejní stanice, když se ve dveřích objevil Anders. Erling na něho zůstal hledět. Viviannin bratr vypadal sešle a zničeně. Nejdříve stál chvíli tiše, pak popošel k Erlingovu psacímu stolu a podržel před ním otevřenou dlaň. Ve slunečním světle z okna se malá věc na jeho dlani zatřpytila a paprsky se odrazily na stěnu za Erlingem. Viviannin zásnubní prsten.

V tom okamžiku zmizely všechny Erlingovy pochybnosti. Jako omráčený zavolal na tanumshedskou policejní stanici. Anders se posadil na židli proti němu a čekal. Na stole zářil zásnubní prsten.

Ve středu ráno Eriku propustili z nemocnice. Úder do hlavy naštěstí nebyl vážný, ale vzhledem k jejímu dřívějšímu zranění při dopravní nehodě si ji nechali na pozorování o pár dní déle, než bylo třeba.

„Pusť mě, přece můžu jít sama.“ Blýskla očima po Patrikovi, který ji držel za paži, když stoupali po schodech k domu. „Slyšel jsi, co řekli. Všechno je v pořádku. Žádný otřes mozku, jen několik stehů.“

Patrik odemkl dveře. „Ano, já vím, ale…“ Zmlkl, když viděl její pohled.

„Kdy se domů vrátí děti?“ Erika si sundala boty.

„Maminka přiveze dvojčata kolem druhé a myslím si, že potom bychom mohli společně vyzvednout ze školky Maju. Hrozně se jí stýskalo.“

„To je miláček,“ usmála se Erika a šla do kuchyně. Bylo zvláštní být doma bez dětí. Sotva si už vzpomínala, že jejich život někdy vypadal právě tak.

„Sedni si, připravím kávu.“ Patrik se protáhl kolem ní.

Už chtěla zaprotestovat, když ji napadlo, že takové příležitosti musí využít. Sedla si na kuchyňskou židli a se spokojeným povzdechem si opřela nohy o tu vedlejší.

„Už se ví, co bude dál s lázněmi?“ V nemocnici byla odříznutá od světa a teď se rychle potřebovala všechno dovědět. Pořád se jí nechtělo věřit tomu, co zaslechla o Vivianne.

„Peníze a Vivianne jsou pryč.“ Patrik k ní byl otočen zády a odměřoval kávový prášek. „Její vůz jsme našli na Arlandě a kontrolujeme všechny víkendové odlety. Nejspíš ale cestovala pod jiným jménem, tak to nebude moc jednoduché.“

„A peníze? Nepůjde je vypátrat?“

Patrik se k ní otočil a zavrtěl hlavou. „Vypadá to špatně. Požádali jsme o pomoc oddělení hospodářské kriminality policie v Göteborgu, ale zřejmě dokázala peníze ze země odeslat tak, aby je nebylo možné vypátrat. Myslím si, že si to Vivianne pečlivě naplánovala.“

„A co říká Anders?“ Erika se zvedla, aby došla k mrazáku.

„Seď, udělám to.“ Patrik vytáhl sáček skořicových šneků a vložil je do mikrovlnky.

„Anders přiznal svůj podíl na podvodu, ale odmítl říct cokoliv o své sestře nebo penězích.“

„Proč neodjel s Vivianne?“ Erika se znovu posadila.

Patrik pokrčil rameny, z lednice vytáhl krabici mléka a postavil ji na stůl.

„Bůhví. Možná na poslední chvíli ztratil odvahu a nechtěl žít do konce života na útěku mimo Švédsko.“

„Nejspíš.“ Erika se zamyslela. „A jak to přijal Erling? Co se stane s Badisem?“

„Erling…, zdá se, že rezignoval.“ Patrik nalil kávu do dvou šálků, vytáhl z mikrovlnky rozpečené šneky a sedl si proti Erice. „Pokud jde o Badis, je jeho budoucnost nejistá. Žádní dodavatelé ani stavbaři nedostali zaplaceno. Otázkou je, jestli bude ztráta menší, když se provoz zastaví, nebo naopak když bude pokračovat. Po sobotním úspěchu nejspíš začaly proudit objednávky, takže se obec možná bude snažit lázně udržet. Rádi by dostali nazpět aspoň nějaké peníze.“

„Jinak by to byla hrozná škoda. Je to tam úžasné.“

„Hmm…,“ souhlasil Patrik a ukousl si pořádné sousto.

„Jak mohlo Matteho napadnout, že něco nesouhlasí? Přece jsi říkal, že Anničin Lennart nic nenašel. A je zvláštní, že ani nikdo jiný neměl podezření.“

„Podle Anderse si ani Mats nebyl nijak jistý, ale začal tušit, že něco není v pořádku. V pátek, než odjel za Annií, se stavil v Badisu a mluvil s ním. Položil mu mnoho otázek. Proč je tolik nezaplacených faktur a kdy na účet naskočí peníze, jimiž se měli na investici podílet. A odkud. Požádal o kontaktní údaje, aby všechno mohl sám ověřit. To Andersem pořádně otřáslo. Kdyby Mats nezemřel, šel by Badis ke dnu a podvod by se odhalil ještě dříve.“

Erika přikyvovala a pak zesmutněla. „A co Annie?“

„Podstoupí soudněpsychiatrické vyšetření a myslím si, že jen těžko skončí ve vězení. Nejspíš ji odsoudí k léčbě. Přinejmenším by to měli udělat.“

„Byli jsme hloupí, že nám to nedošlo?“ Erika odložila pečivo. Najednou ztratila chuť k jídlu.

„Proč by mělo? Přece jsme nevěděli, že je Sam mrtvý.“

„Ale jak…“ Erika polkla. Při pomyšlení na to, že Annie bydlela v malém domku přes dva týdny s rozkládajícím se tělem svého syna, se jí zvedal žaludek. Odporem i soucitem.

„To nevím, a možná to ani nikdy nezjistíme. Ale včera večer jsem mluvil s Konradem a zjistili, že do Itálie s jejím mužem a synem měla odletět jiná žena. Mluvili s ní a ona potvrdila, že podle plánu měla Annie prostě zmizet ze scény.“

„Jak by to Anniin manžel dokázal?“

„Hodlal k nátlaku využít jejího návyku na kokain. Vyhrožoval jí, že kvůli tomu navždy přijde o dítě.“

„Svině!“

„To je to nejmenší, co se o něm dá říct. Annii to oznámil ten večer, než měli odletět. Když analyzovali krev z manželské postele, našly se tam dvě různé DNA. Nejspíš Sam nepozorovaně vlezl do postele k otci. A když Annie pokropila svého muže kulkami z jeho pistole, tak…, prostě nevěděla, že tam syn byl.“

„Představ si, objevit, že člověk zastřelil své dítě.“

„Ano. Sotva si lze představit něco strašnějšího. Patrně to u ní způsobilo tak obrovské trauma, že ztratila představu o skutečnosti a odmítla si připustit, že je Sam mrtvý.“

Chvíli seděli tiše.

Erika ale najednou vzhlédla. „A proč milenka neudělala poplach, když se neobjevil?“

„Fredrik Wester nepatřil mezi spolehlivé muže. A tak si pomyslela, že ji podvedl. Podle Konrada bylo ve Fredrikově hlasové schránce několik jejích hodně vzteklých vzkazů.“

Erika už ale myslela na něco jiného. „„Matte zřejmě Sama našel.“

„Ano. A také kokain. Anniiny otisky byly jak na sáčku, tak na dveřích Matsova bytu. Protože Annii nemůžeme vyslechnout, nevíme to jistě, ale patrně Mats objevil, že je Sam mrtvý, a kokain našel v noci z pátka na sobotu. Přiměl Annii, aby s ním jela do Fjällbacky.“

„Ale ona si musela zachovat iluzi, že Sam žije.“

„Ano. Dokonce, i když to stálo Matse život.“ Patrik se zahleděl z okna. I on s Annií cítil obrovský soucit, přestože připravila o život tři lidi, mezi nimi i vlastního syna.

„Už to ví?“

„Řekla lékařům, že Sam je teď s mrtvými na Ostrově duchů. Že je poslechla a nechala ho odejít s nimi. Ano. Myslím si, že už to ví.“

„Dítě se našlo?“ zeptala se opatrně Erika. Ani si nechtěla představit, v jak strašném stavu jeho tělíčko muselo být. Stačilo cítit ten příšerný puch v domě.

„Ne. Zmizelo v moři.“

„Nechápu, jak to mohla vydržet.“ Erika si zápach živě vybavovala, a to tam byla jen krátce. Annie ho cítila přes dva týdny.

„Lidská psychika je podivná. Nestalo se to poprvé, že někdo žije s mrtvým tělem týdny, měsíce, nebo dokonce rok. V popření je veliká síla.“ Napil se kávy.

„Chudák.“ Povzdechla si a chvíli byla tiše. „Myslíš si, že na tom, co se říká, něco může být?“ „Co máš na mysli?“

„To o Gra skäru, o Ostrově duchů. Že mrtví ostrov nikdy neopustí.“

Patrik se usmál. „Ne. Teď si opravdu myslím, že jsi dostala pořádnou ránu do hlavy. Jsou to jen povídačky, strašidelné historky. Nic jiného.“

„Ano, máš pravdu,“ řekla Erika, ale nevypadala úplně přesvědčeně. Vybavila si novinový článek, který ukazovala Annii. O rodině strážce majáku, která bez nejmenší stopy z ostrova zmizela. Možná tam dosud jsou.

Annie cítila jen prázdnotu. Věděla, co provedla, ale nic necítila. Žádný žal, žádnou bolest. Jen prázdnotu.

Sam je mrtvý. Lékaři jí to opatrně sdělili, ale ona to už věděla. Pochopila to v tom okamžiku, kdy se nad jeho hlavou zavřela voda. Hlasům se podařilo přesvědčit ji, aby ho pustila z náručí a nechala ho jít za těmi, kteří se o něho dobře postarají. Byla ráda, že to udělala.

Když ji člun odvážel z Gra skäru, otočila se a naposled se zadívala na ostrov a maják. Mrtví stáli na skalách a hleděli za ní. Byl s nimi i Sam. Stál vedle té ženy a po jejím druhém boku byl její malý syn. Dva malí chlapci. Jeden plavý a druhý tmavovlasý. Sam vypadal šťastně a jeho výraz Annii ujistil, že se bude mít dobře. Zvedla ruku, aby mu zamávala, ale nechala ji znovu klesnout. Nedokázala se s ním rozloučit. Strašně to bolelo, že už víc nebude s ní, ale zůstane u nich. Na Gra skäru.

Pokoj, v němž ležela, byl malý, ale světlý. Postel, psací stolek. Nejčastěji seděla na posteli. Občas s ní někdo přišel pohovořit, muž nebo žena, a přátelským hlasem jí kladli otázky, na které často nedokázala odpovědět. V hlavě se jí den za dnem víc vyjasňovalo. Jako by dlouho spala, pak se probudila a pomalu třídila sen a skutečnost.

Fredrikův opovržlivý hlas byl skutečný. S potěšením ji nechal balit na dovolenou a pak teprve jí oznámil, že pojede bez ní. Že ji nahradí ta druhá. A kdyby snad měla námitky, poví úřadům o její závislosti na kokainu a Annie o Sama přijde nadobro. V jeho očích byla slabá. Nahraditelná.

Ale podcenil ji. Zašla dolů do kuchyně a seděla ve tmě, než se uložil do postele. Znovu se spokojeně domníval, že ji dokázal zlomit, že prosadí vlastní přání, ale mýlil se. Snad opravdu byla slabá, než se narodil Sam, a v jistém smyslu i dosud. Ale láska k Samovi v ní probudila takovou sílu, jakou si Fredrik neuměl představit. Seděla na barové židličce s rukou na chladné mramorové desce a čekala, až Fredrik usne. Pak zašla pro jeho zbraň a pevnou rukou vystřílela do postele skoro celý zásobník. Nepochybovala, že udělala správnou věc.

Teprve když vešla do Samova pokoje a viděla jeho postýlku prázdnou, přepadla ji strašná panika. Okamžitě všechno pochopila. Když zvedla deku, při pohledu na jeho malé krvavé tělíčko utrpěla takový šok, že se zhroutila na tlustý koberec. Pohltila ji šedá mlha, a přestože už teď věděla, že žila ve snu, jedině tak si mohla Sama udržet.

A Matte. Teď si už všechno vybavovala. Noc, kterou spolu strávili, jeho tělo vedle jejího, tak známé a milované. Pamatovala si, jak si připadala v bezpečí a jak se jí vynořila možná budoucnost, která by vymazala všechno, co bylo mezi tím.

Pak zaslechla zvuk z přízemí. Probudila se a Matte byl pryč. Podle dosud teplé postele pochopila, že vstal před okamžikem. Zabalila se do deky, šla dolů a tam se setkala s jeho zklamaným pohledem, když k ní pozvedl sáček. Ležel v zásuvce, kterou asi pořádně nezavřela. Chtěla mu všechno vysvětlit, ale slova jí nešla ze rtů. Vlastně žádnou omluvu neměla a Matte by to nepochopil.

A zatímco tam stála, v dece a s bosýma nohama na studené podlaze, viděla, jak Matte otvírá dveře do Samova pokoje. Otočil se k ní a ohromeně se na ni zadíval. Přinutil ji, aby se oblékla, a řekl, že pojedou vyhledat pomoc. Všechno šlo rychle a Annie ho jako bez vůle následovala. Jako ve snu protestovala proti tomu, aby Sama nechali na ostrově. Mlčky ale odjížděli v Matsově člunu a pak dál jeho autem. Měla v hlavě prázdno. Všechny myšlenky se soustředily na Sama. Na to, že jí ho chce znovu někdo vzít. Bezmyšlenkovitě s sebou z domku vzala tašku, v níž měla pistoli, a cítila její tíhu.

Když kráčeli k domu, nepřetržitě jí šumělo v uších. Jako v mlze viděla, že Mats odhodil sáček do koše na odpadky. V předsíni automaticky hrábla do tašky po chladném kovu. Mats se neotočil. Kdyby to udělal a mohla mu pohledět do očí, nedokázala by to. Ale prošel obrácený zády kolem ní. Zvedla ruku a prsty stiskla spoušť. Zazněla rána. A pak bylo ticho.

Myslela jen na to, že musí zpět k Samovi. Matsovým člunem se vrátila na ostrov a pak ho nechala odplout. Teď už jí nic nebránilo být znovu s ním. Vědomí měla zastřené. Okolní svět zmizel, byl pouze Sam, ostrov a myšlenka na to, že musí přežít. Bez této naděje zbývala jen prázdnota.

Annie seděla na posteli a hleděla přímo před sebe. Před očima měla Sama, jeho malou ručičku v ruce té ženy. Ta se teď o něho postará. Slíbila jí to.

Fjällbacka 1875

„Maminko!“

Emelie se uprostřed pohybu zastavila. Pak pustila hrnec rovnou na podlahu v kuchyni a vyběhla před dům. V prsou pocítila tísnivou úzkost.

„Gustave, kde jsi?“ Pohledem těkala ze strany na stranu. „Pojď sem, maminko!“

Teď zaslechla slabý křik od břehu. Zvedla těžkou vlněnou sukni a běžela přes skalisko, které na ostrově vytvářelo vrcholek.

Shora ho konečně uviděla. Seděl až u hladiny, držel se za nohu a plakal. Utíkala k němu.

„Bolí to,“ naříkal zoufale a ukazoval na chodidlo. Zabodl se mu do něj veliký střep.

Snažila se uklidnit a přemýšlela, co má udělat. Střep vězel hodně hluboko. Má ho hned vytáhnout, nebo počkat, až bude mít něco na zavázání?

Pak se rozhodla.

„Zajdeme za otcem.“ Pohlédla k majáku. Karl tam před několika hodinami odešel pomáhat Julianovi. Nikdy se k němu o radu neobracela, ale teď opravdu nevěděla, co dělat.

Zvedla syna do náruče. Stále bolestně plakal. Chovala ho jako děťátko a dávala pozor, aby se nedotkla jeho chodidla. Nebylo snadné ho nést, byl už hodně velký.

Když se blížili k majáku, volala na Karla, ale neozval se. Dveře byly otevřené, asi tam větral. Když zářilo slunce, bývalo nahoře nelidské horko.

„Karle,“ volala. „Můžeš sejít dolů?“

Nebylo nic divného na tom, že ji ignoroval. Pochopila, že jí nezbude nic jiného než se vydat nahoru. Do strmých schodů by Gustava nevynesla, tak ho opatrně posadila na zem a pohladila po tvářičce.

„Hned se vrátím. Přivedu otce.“ Důvěřivě na ni pohlédl a strčil si palec do pusy.

Emelie lapala po dechu poté, co Gustava přinesla od břehu, a teď se snažila klidně dýchat, když stoupala po schodech. Na horním schodu se zastavila, nadechla se a pak zvedla oči. Nejdřív nechápala, co vidí. Proč leží v posteli? A proč nejsou oblečeni? Stála jako přimražená a zírala na ně. Neslyšeli ji. Soustředili se jen na sebe, na zakázaná místa na tělech, jichž se vzájemně dotýkali. Emelie je sledovala s rostoucí hrůzou.

Prudce vydechla a teď si jí všimli. Karl k ní vzhlédl a na vteřinu se jejich pohledy setkaly.

„Vy hřešíte!“ vykřikla slovy bible. V Písmu svatém se o tom psalo a bylo to přísně zakázané. Karl a Julian přivolávají neštěstí a prokletí nejen na sebe, ale i na ni a Gustava. Bůh potrestá všechny na Gra skäru, jestli se nebudou kát.

Karl dosud mlčel, ale zdálo se, že jí čte myšlenky. Oči měl ledové a Emelie zaslechla šeptat mrtvé. Přikazovali jí, aby uprchla, ale nohy ji neposlouchaly. Přimrzla na místě a nedokázala odtrhnout pohled od nahých zpocených těl svého muže a Juliana.

Hlasy zesílily a ucítila dloubnutí. Rozběhla se ze schodů a dole v pláči zvedla Gustava a utíkala s ním v náručí, aniž věděla kam. Za sebou slyšela rychlé kroky a věděla, že Karlovi a Julianovi neunikne. Rychle se rozhlédla kolem sebe. Dům jí útočiště neposkytne. I kdyby tam stačila vběhnout a zamknout za sebou, rozbili by vetché dveře nebo by dovnitř vnikli oknem.

„Emelie, stůj,“ křičel za ní Karl.

Tak ráda by ho poslechla. Zastavila by se a všechno vzdala. Kdyby šlo jen o ni, asi by to udělala, ale pohled na Gustava, který jí vyděšeně vzlykal v náručí, ji přiměl, aby běžela dál. Nedělala si nejmenší iluze, že ji nebo dítě ušetří. Gustav pro Karla nic neznamenal. Narodil se jen proto, aby obměkčil Karlova otce a přesvědčil ho, že je všechno v pořádku.

Dávno už nepomyslela na Edith, svou důvěrnici v letech služby na statku. Měla poslechnout její varování, ale byla mladá a hloupá. To kvůli Julianovi musel Karl okamžitě z lodi a oženit se s prvním děvčetem. Dokonce i služka jim byla dost dobrá k tomu, aby zachránila důstojnost rodiny. Povedlo se, co chtěli. Skandál se neprovalil.

Ale Karl svého otce podvedl. Za jeho zády si Juliana přivedl na ostrov. Stálo to za riziko, že si otce znovu rozhněvá. Na zlomek vteřiny s ním Emelie pocítila soucit, ale pak za sebou uslyšela blížící se kroky a připomněla si tvrdá slova a rány a strašnou noc, kdy byl Gustav počat. Proč s ní tak tvrdě zacházel! Juliana jí líto nebylo. Měl černé srdce a nenáviděl ji od samého začátku.

Nikdo ji nemohl zachránit. Kdyby ji pronásledoval jen Karl, třeba by ho mohla obměkčit. Než byl přinucen žít ve lži, býval jiným člověkem. Ale Julian ji uniknout nenechá. Najednou pochopila, že na ostrově zemře. Ona i Gustav. Nikdy odtud neodejdou.

Někdo po ní sáhl a málem ji chytil za rameno. Ale uhnula ve správném okamžiku, jako by měla oči v zádech. Duchové jí pomohli. Vybízeli ji, aby utíkala ke břehu, k vodě, která byla dlouho jejím nepřítelem, ale teď se stane její záchranou.

Vběhla rovnou do moře se synem v náručí. Voda ji brzdila a po několika metrech už nemohla běžet, jen se prodírat dál. Gustav se jí držel kolem krku, ale nekřičel, jako by všemu rozuměl.

Za sebou slyšela, že i Karl a Julian vběhli do vody. Měla několik metrů náskok a pokračovala dál. Voda jí už sahala po prsa a Emelie propadala panice. Neuměla plavat. Ale moře ji objímalo, vítalo a slibovalo bezpečí.

Otočila se. Muži stáli ve vodě kus od ní a hleděli na ni. Když viděli, že se zastavila, znovu se za ní vydali. Emelie couvala. Voda jí už dosahovala k ramenům a Gustava držela ze všech sil. Začaly k ní promlouvat hlasy, uklidňovat ji, ujišťovat, že všechno bude dobré. Nikdo jim už neublíží, najdou tu bezpečí a mír.

Emelie cítila, že ji plní klid. Spolehla se na ně a nechala sebe i Gustava obklopit jejich láskou. Vybídli ji, aby šla směrem k nekonečnému horizontu, a Emelie slepě poslechla své jediné přátele na ostrově. S Gustavem v náručí pokračovala namáhavě tam, kde věděla, že jsou rychlé proudy a dno prudce klesá dolů. Karl a Julian ji následovali a mhouřili oči do slunce, ale nespouštěli z ní zrak.

Těsně předtím, než se nad ní a Gustavem zavřela voda, zahlédla, že Karla a Juliana strhl proud pod hladinu. Možná to ale nebyl jen proud. S jistotou věděla, že se s nimi už nikdy nesejde. Zůstanou na ostrově stejně jako ona a Gustav. Jenomže pro ně bude místo jen v pekle.

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google photo

You are commenting using your Google account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s